Kočičce Žofce

Přišla jsi ke mně před sedmi lety. Anebo to bylo víc? Připadá mi, že jsme spolu už dlouho. Jak jsme se vlastně potkali? Přinesla mi tě kamarádka, která se po sňatku stěhovala k manželovi do domku, kde byl také pes, který kočky nesnášel. Takže kamarádka se potřebovala kočky zbarvit.

První rok našeho soužití si příliš nepamatuji. Ještě jsem se v té době staral o toulavého kocourka Zrzka. Zrzek byl bílo rezavý kocourek, který žil ve stráni proti mé zahradě. Občas přišel do zahrady, když měl hlad. Postupem doby si zvykl chodit častěji a častěji, až nakonec zůstal u mně. Zpočátku se nenechal ani pohladit ale jak šel čas, byl stále přitulnější. Ač bezdomovec, ukázal se, že má civilizační zvyky. Asi někomu dříve patřil. Byl velmi čistotný.

Zpočátku spolu obě kočky vycházely docela dobře, ale pak se něco mezi nimi pokazilo, začaly na sebe prskat a dopadlo to tak, že se Zrzek vzdal teplého místa a odešel zase bydlet na stráň a do lesíka proti mé zahradě. Žofka opanovala můj byt. Dokud bylo léto, ještě to šlo, každý den jsem mu nosil do lesíka jídlo, ale přišel podzim, počasí se zhoršilo. Přemýšlel jsem, jak se o Zrzka starat, aby přežil zimu. Pochopil jsem, že jediná možnost je dát Žofku pryč, aby se Zrzek mohl vrátit. Na inzerát jsem našel hodnou paní Janu, která bydlela ve vlastním domku se zahradou. Byla ochotná si Žofku vzít k sobě. A tak se i stalo.

Na Žofku jsem trošku pozapomněl. Občas jsem paní Janě volal a na Žofku se ptal, zdálo se že Žofka je v novém domově celkem spokojená. Tedy až do doby, kdy si paní Jana pořídila vlastní koťátko. A zase oheň na střeše.

Kocourek Zrzek se brzy vrátil a usadil se u mě, když zjistil, že ta druhá kočka je pryč. Nemohu si na něj stěžovat, byl to dobrý kocourek a zůstal u mě celý rok. Až do května čtyři roky zpátky, kdy u něj došlo k selhání ledvin. Chodili jsme na infuze, zkoušeli všechno možné, ale nakonec jsme to vzdali. On to vzdal.

Pochoval jsem Zrzka na konci zahrady, obrečel to a zavolal paní Janě. Myslím, že se jí ulevilo, když jsem navrhl, že bych si Žofinku vzal zpátky.

A tak začaly čtyři úžasné roky, kdy mi Žofka dělala společnost, starala se o mě, rozplývala moje chmury, byla mi kamarádkou, pravidelně mi nosila na práh ulovené myši (byla v tom lovu velice zdatná, některou noc přinesla i pět myší) a také mě jako správná máma učila myši lovit. Víte, jak se to dělá? Žofka mi přinesla do bytu přidušenou myš. Pustila ji uprostřed pokoje, sedla si a pobaveně mě sledovat, jak běhám s hadrem, odstavují nábytek, nadávám, lezu pod postel a snažím se myš chytit. Když se mi to konečně podařilo a myš jsem vyhodil, mrskla ohonem a řekla mi v kočičí řeči: To sis zachytala, viď? Nemohl jsem se na ní zlobit. Ona dělala přesně to, co dělá kočičí máma svým koťatům. Prostě mě učila lovit. Z jejího kočičího pohledu to bylo velmi důležité.

Jakmile jsem si sedl na gauč, byla u mě. Stulila se mi u nohy do klubíčka a spokojeně usnula. Když jsem seděl za počítačem, skočila mi na klín, občas mi olízla ruku a tichonce předla. Samozřejmě, že mě to někdy obtěžovalo. Někdy jsem jí zhonil dolů.

Za teplých letních nocí bývalá venku, ale pokud bylo nevlídno nebo zima, spala u mě na posteli. A to tak, že si dala hlavičku vedle mé hlavy na polštář a šimrala mě fousky na tváři. Hřála mě. Pokud se jí něco nelíbilo, sekla po mně packou, ale nikdy ne drápky. Měla ráda lidi, neměla ráda kočky.

Byly to stovky večeru, kdy mi dělala společnost, když nikdo z mých lidských známých neměl čas nebo chuť mě vidět.

Byla to pravá kočičí dáma. Zdánlivě samostatná a odtažitá, ale ve skutečnosti spolehlivá a věrná. Když jsem odněkud přicházel, nikdy mě nevítala jako to dělají psi. Přišla, otřela se mi o nohy, mrzkla ohonem jako kdyby mi říkala „to je dost, že jdeš“ a šla si po svých. Ale jakmile jsem se usadil byla u mě.

Hovořím o ní v minulém čase, i když ještě žije. Ale její zbývající čas se počítá na hodiny. A já jsem od ní 7000 km daleko. Věci se seběhly tak, že jsem musel v neodkladné záležitosti do Kanady, kde mám pořád ještě dům a manželku, se kterou už roky nežiji.

Zavolal jsem tedy paní Janě, u které už Žofka dříve byla. Souhlasila, že Žofku měsíc pohlídá. Když jsem odjížděl, byla Žofka v pořádku. Ale uběhl týden, přestala jíst, přestala chodit ven, přestala si hrát. Paní Jana vzala Žofku k veterináři, ačkoli já sám jsem to bagatelizoval a myslel si, že to přejde. Nepřešlo.

Osobně se domnívám, že kočka měla pocit, že jsem jí opustil. A že jsem ji zase nechal v tom domě s tím příšerným druhým kocourem, kterého tak nesnášela. Zvířata nemají kontinuitní vnímání času, nelze jim ukázat v kalendáři, tady přijedu. Když jsem jí tam nechal, myslela si, že je to napořád. A to jí zlomilo.

Následovalo důkladné vyšetření včetně sonaru a rozboru krve. Akutní zánět ledvin, zněla diagnóza. Pro paní Janu nastal těžký týden, kdy chodila každý den se Žofkou na kapačky. Každý den pěšky k veterináři s kočkou přepravce a o tři hodiny později pro kočku zpátky. Nechtěla jí nechávat v nemocnici. Kočka dostala ještě nějaké posilující léky, antibiotika, něco proti bolesti, dokonce antidepresiva (která jsem ale zakázal kočce dávat).

Situace byla den ode dne horší. Konečně včera padlo rozhodnutí. Ukončíme její trápení.

Špatné je, že tam nejsem. A nemohu s tím nic dělat. Kdo někdy přišel o milovaného čtyřnohého kamaráda, ví, jak to cítím.

Chci ti říct, Žofinko, že jsi pro mě byla nejbližší bytost, prosvětlovala jsi mé blbé dny, zaháněla špatnou náladu a nezlobím se na tebe ani proto, že jsi mi občas přinesla domů položivou myš. Já vím, že to tak muselo být.

Aktualizace 22.5.

Kočička Žofka přešla přes duhový most dnes 15.15. Už ji nic nebolí.

Toto mi o jejím posledním dnu napsala paní Jana: