Mámo, táto, v komoře je myš

Jak si možná vzpomenete, psal jsem na jaře, že naše černá kočička Kleopatra má koťátka. Dvě. Mírně zrzavou kočičí holku jsme pojmenovali Mája a šedočerně pruhovaného kocourka Oliver. Původně jsem je chtěl někomu darovat, mám alergii na kočky, ale dlouho se nikdo nehlásil a koťátka rostla a rostla, až dorostla do velikosti téměř normálních koček. Na darování už je pozdě. Navíc u nás zdomácněla, zvykla si a my jsme si zvykli na ně. Alergii zatím držím na uzdě kortikosteroidy. Není to asi nejzdravější, ale co mohu dělat? Přeci je nevyhodím na ulici. A tak s námi bydlí v bytě tři kočky a dva psi. Auč!

Maja je menší, divočejší, méně přítulná, rychlejší, dravější. Oliver je pohodař. Umí být také rychlý, ale na rozdíl od Máji se nechá rád pohladit, pochovat a svou příchylnost k člověku vyjadřuje hlasitým předením. Jinak jsou obě koťata bezskrupulózní lovci a vrazi všeho, co se jim podaří chytit. A že se jim daří. Nemine snad dne, kdy by se nepřišly pochlubit nějakým svým novým úlovkem. Ať to jsou myšky nebo ptáci, ale nepohrdnou ani brouky a motýly. Zkrátka všechno, co je menší, než ony. Troufnou si prohnat i veverku, naštěstí tu se jim zatím ulovit nepodařilo.

Nechci ani domyslet, jak by se zachovaly k nám lidem, být větší než my. Jsem si jistý, že by nás lovily se stejnou chutí, jako všechno ostatní. Ty kočky nezabíjejí z hladu. Zabíjejí z čiré radosti, z pocitu moci. Naprosto nerespektují ono heslo humanistů žij a nech žít.

A tak skoro denně nacházím doma mrtvé ptáky nebo myši, popřípadě jejich části. Nedávno jsem našel mrtvou myš zastrčenou v kožešině v koši, kde spává naše Lady (pejsek). Jindy byla mrtvolka myši pod mou postelí.

Kritickou dobou lovu je ranní úsvit. Kočky mají otevřené okénko do zahrady a mohou chodit ven i dovnitř, jak se jim zlíbí. Nad ránem se vydávají do zahrady na lov. Kolem páté mě často vzbudí jakési harašení, dupání, skoky, či podobné zvuky. Rozsvítím – a obvykle najdu Máju hrající si s polomrtvým úlovkem. Nebo už mrtvým. Několik jejich obětí jsem ještě zachránil, ale často, bohužel, přijdu už pozdě.

Velmi mě to zlobí. Vím, že je to přirozené chování koček, ale bouří se ve mně nesouhlas. Marně jim předčítám Páté přikázání, vysvětluji, že lovit mohou jen z hladu, že drobná zvířátka jsou stejně důležitá jako ta větší. Hledí na mě kulatýma očima, jakoby rozuměly. A pak jdou a znovu přinášejí oběti svých pudů.

Bylo by jistě možné prostě zavřít okénko a nepouštět je ven, jenže ony pak chodí a mňoukají a tváří se frustrovaně. Netváří. Ony jsou frustrované! Prosadily si od nás lidí určité ústupky a považují je – s drzostí koček – za své nezadatelné právo. Otevřené okénko do zahrady je jedno z nich.

Okénko otevíráme rovněž kvůli Lady a Becky – mým dvěma fenkám. Pejskové do krabice s pískem chodit neumí. Pokud v noci potřebují vykonat potřebu a nemohou se dostat ven, nerozpakují se udělat to uvnitř domu – nejlépe na koberci.

Zahradu už máme vypleněnou, za den tam nepípne ani ptáček. Koupátko pro ptáky je opuštěné, ptáci zjistili, že je nebezpečné.

Bylo to na konci prázdnin. Otevřel jsem šuplík v kuchyňské lince, ve kterém míváme sáčky, gumičky, celofán a takové ty nutné zbytečnosti. V krabičce s gumičkami byla udělána malinká postýlka jako pro panenky. Kdo to udělal? Byla vystlána nějakou měkkou plstěnou hmotou, později jsem zjistil, že to byly zbytky plsťového obložení kolem myčky nádobí sloužícího jako zvuková izolace. A kolem naseto myších bobků.

Ty bobky se začaly objevovat s železnou pravidelností všude. V každém oddíle kuchyňské linky, i v těch, o kterých jsem si myslel, že jsou oddělené. Byly mezi příbory, mezi hrnci i v hrncích, byly dokonce i ve spodní přihrádce pečicí trouby.

Bylo jasno: v kuchyňské lince bydlí myš. Co pamatuji, nikdy jsme doma myš neměli, natož v kuchyňské lince. Až teď. S příchodem koček. Dovedu si představit, co se asi stalo. Některá z koček přinesla do kuchyně živou myš s tím, že ji bude mučit a trápit, až nebohé stvoření vypustí duši. A myš prostě kočce utekla. Schovala se v kuchyňské lince, kde na ni kočka nemohla. A zřejmě si brzy zvykla. Tu postýlku v krabičce s gumičkami si udělala svépomocí.

Odstranili jsme z linky všechno poživatelné. Doufali jsme, že myš přinucena hladem vyleze a stane se kořistí koček. Ale kdepak. Myška patrně velmi dobře věděla, co ji hrozí, a vydávala se ven jen když bezpečně věděla, že jsou kočky z dosahu.

Uběhl týden a bobky se stále objevovaly. Bylo jasno, že ani kočky, ani vyhladovění nepomohou. Padlo rozhodnutí nastražit past.

Zakoupil jsem dvě klasické pasti, všichni je znáte. Na dřevěném prkénku je uprostřed plíšek, na který se napíchne návnada. Kolem na silné pružině je rám z drátu. Sebemenší tlak na plíšek vyvolá prudké vymrštění drátového rámu, který má ubohé myšce přerazit vaz. To je teorie. Ale praxe vypadala jinak. Nastražil jsem na plíšek kousek sýru a špeku, natáhl pružinu a obě pasti umístil do vzdálených přihrádek kuchyňských linek.

Ráno jsem spěchal přesvědčit se, jak to dopadlo. Obě pasti zůstaly nataženy, jen návnada byla pryč. Dobrá, zkusíme znovu příští noc. Ale ani příští noc se myška neulovila, návnada byla opět pryč. Jak to dokázala, nevím. Přesvědčil jsem se, že drátěný rám vystřelí při sebelehčím doteku na plíšek uprostřed. Zkoušel jsem pinzetou opatrně sundat testovací návnadu tak, aby rám nevystřelil. Nepodařilo se mi to ani jednou.

„Tak dost!“ řekl jsem si. „Ta myška má obdivuhodný survival skill – schopnost přežít. Přežila útok mých vražedných koček. Dokázal jim utéci. Čtyřikrát dokázala sežrat návnadu aniž by past spustila. Zaslouží si život.“

Ještě ten den jsem se vydal znovu do obchodu pro past na myši, která nezabíjí. Nová pastička byla vlastně chodbička z průhledných plástů. Na jedné straně uzavřena, na druhé straně opatřena dvířky, která se otevírala dovnitř, ale nikoliv ven. Na noc jsem nastražil na konec chodbičky kousek slaniny. Ráno jsem past vytáhl – a myška byla uvnitř. Dvířka myšku pustila do chodbičky a zavřela se za ní. Byla to taková drobná, hnědá a zcela nenápadná myška. Poděšeně běhala tam a zpět v krátké chodbičce.

„Tys mně dala, ty jedna. Pojď,“ povídám jí. „Pustím tě ven.“ Vynesl jsem myšku na zahradu. Přesvědčil jsem se, že kočky nejsou v dohledu a otevřel dvířka. „Tak běž.“ Mrskla sebou a byla pryč. Byl jsem rád. A styděl jsem se, že ještě včera jsem byl ochoten ji zabít.

Od té doby na myšky nedám dopustit. Jednu jsem zachránil v uplynulém týdnu před sousedčinou kočkou Idou, která se ke mně bez ptaní nastěhovala do garsonky zde v Praze, neboť usoudila, že je u mě větší klid. Opět stejný scénář. V noci otevřené okno. Nad ránem se Ida vydala na lov a ještě za tmy přinesla dovnitř živou myš. Naštěstí mě tím vzbudila.

Chtěl jsem Idě myšku vzít, ale zatímco jsem kočku přidržel, myška sebou mrskla a šup – utekla pod válendu. Dva dny jsme se s Idou pokoušeli ji chytit. Marně.

Včera večer najednou Ida vyskočila na psací stůl a s velkým zaujetím začala zkoumat závěs. Odhrnu jej – a vida, z druhé strany po něm šplhá myška.

Vzal jsem ji opatrně do dlaně. Nikdy předtím jsem se myši nedotkl, myší se normálně štítím. Překvapilo mě, jak má hebounký a teplý kožíšek. „Tak pojď, malá,“ povídám. Vynesl jsem myšku na zahradu a pustil ji do trávy. Ida zatím byla uvnitř. A opět s sebou myška mrskla a byla pryč. Ale ještě než se schovala, zachytil jsem rychlý pohled jejich korálkových očí. „Dík,“ řekla.

Rádo se stalo, myško. Ale příště si dávej větší pozor.

A co se týče té básničky z úvodu, doporučil bych změnu. Něco v tom smyslu: Mámo, táto, v komoře není myš / Pustíme tam kocoura, on tam myšky nanosí, / mámo, táto, v komoře už máme myši.

Moc se to nerýmuje, vím. Ale je to aspoň pravdivé.