Děkuji, že na mne nezapomínáš

Za krátko došli k bílé, kamenné zdi, která se táhla po jedné straně silnice. Zdálo se, že je z mramoru. Na vrcholku vzdáleného kopce byla zeď přerušena něčím, co vypadalo jako velká archa zářící ve slunci.

Když došli až k arše, muž zjistil, že to je vlastně obrovská brána posetá perlami a cesta, která k ní vedla, se zdála být z ryzího zlata. U brány viděli za stolem muže.

„Promiňte, kde jsme se to dostali?“ zeptal se člověk.

„Tohle je nebe, pane,“ odpověděl vrátný.

„Och. Neměl byste náhodou trošku vody?“

„Samozřejmě, pane. Jen vejděte a já vám nechám přinést sklenici s vodou a s ledem.“

Vrátný pokynul a brána se otevřela.

„Může můj přítel se mnou?“ zeptal se muž a ukázal na psa.

„Bohužel, je mi líto. K nám zvířata nesmějí.“

Člověk chvíli přemýšlel a pak se obrátil a pokračoval v cestě i se svým psem.

Po dlouhé době došli na jiný kopec. Cesta se zúžila a zarostla trávou. Na konci byla vrata, která vypadala jako vrata ohrady pro dobytek. Ale kolem nebyl žádný plot.

Jak se člověk přiblížil k vratům, uviděl muže ležícího pod stromem a čtoucího nějakou knihu.

„Promiňte,“ zavolal na něj. „Neměl byste trošku vody?“

„Jistěže ano. Tamhle je pumpa, načepujte si, kolik chcete.“

„A co můj přítel tady?“ ukázal na svého psa.

„Měla by tam být i miska u pumpy.“

Prošli vraty a skutečně – byla tam klasická, venkovská pumpa a miska ležela na roubení.

Člověk naplnil misku pro psa a sám se dlouze napil.

Když uhasili žízeň, vrátili se k muži pod stromem.

„Jak se jmenuje to místo, kde jsme?“

„Tohle je nebe.“

„Hm. Tohle je nějak popletené,“ řekl člověk. „Ten muž na předchozím kopci tvrdil, že nebe je tam.“

„Aha, vy asi myslíte to místo se zlatou cestou a perlovou bránou, že? Tak to nebylo nebe, to bylo peklo.“

„Nevadí vám, že označují peklo nebem?“

„Ale kdepak. Nám to vyhovuje. Oni pro nás vytřídí ty, kteří opustí svého nejlepšího přítele.“