Psí kamarád odešel navždy

Dnes, v sobotu 9.2.2002, došlo tedy konečně k tomu, co jsem už očekával poslední tři roky. Bál jsem se toho dne. Ale ukázalo se, že jsem to nakonec zvládl. I když mi nebylo lehko, a ani teď, ve chvíli, kdy to píšu, se necítím nijak dobře.

Posledních deset dnů přestala Saba přijímat potravu. Ani vodu nechtěla. Tu jsem jí dával do tlamy injekční stříkačkou. S jídlem to bylo horší. Nedokázal jsem jí vnutit více, než pár jenom kousků. Za celých deset dnů. Přestala téměř chodit. Když jsem ji chtěl alespoň dvakrát za den vyvenčit, musel jsem ji snést a vynést do schodů. Už jsem se na to nemohl dívat.

Dnes ráno jsem zavolal k veterináři a pak jsem se s ní vypravil na poslední cestu. Nebudu se tady o tom příliš rozepisovat, není to nic veselého. Saba umřela ve spánku. Byli jsme při ní oba - manželka i já. Nemyslím, že trpěla.

Nejhorší je ovšem návrat do prázdného domu. Jezevčík Bart mě sice nadšeně vítal, ale kdo něco takového zažil, ví, jak prázdný je najednou dům.

Smrt sama není hrozná. Hrozné je vědomí, že něco už nikdy nebude. Už nikdy ke mně nepřiběhne vrtíce ocasem, nikdy mě neolízne, nikdy na mne nebude koukat teplýma hnědýma očima zpod tiskárny, kde bylo její oblíbené místo.

Je zvláštní, že poslední dobou uvažuji o posmrtném životě - já - bezvěrec. Podíl na tom má jeden film. Neviděl jsem jej ani do konce, protože mě při projekci nudil. Nedivte se. Jsou filmy, jejichž hloubku člověk pozná až dodatečně. V tomto případě mně některé jeho obrazy docházely postupně. Šlo o film What Dreams May Come. Přesný český překlad názvu neznám. Jde o dosti zvláštně laděný, poněkud chmurný a smutný, i když v závěru vlastně velmi optimistický, film o tom, co bude po smrti. Tak v tom filmu je scéna, která se mi teď stále vrací. Jde o okamžik, kdy se mrtvý Williams (hraje ho Chris Nielson) setká v ráji se svým milovaným psem, kterého nechali uspat. Já vím, že je to hloupost, ale přeci si říkám, co kdyby...

Nebudu tady už dále smutnit. Život jde dál. Musí jít dál.