Editor Zvědavce znovu předmětem vlídného zájmu policie

Dobrý den pane Stworo,

kontaktuji Vás v záležitosti anonymního oznámení, které bylo učiněno na Policii ČR v souvislosti s jedním článkem publikovaným na zvedavec.org.

Dostal jsem uvedenou záležitost k prošetření a potřeboval bych tedy s Vámi mluvit. Nechci Vám zasílat předvolání se striktně stanovenou dobou a místem, kde by k našemu setkání mělo dojít, za vhodnější považuji to, že se zkontaktujeme telefonicky a na všem se dohodneme. Samozřejmě, pokud dáte přednost písemnému předvolání, mohu tak učinit. Já na Vás mám pouze tel. kontakt 773204788, který jste pro potřeby policie kdysi uvedl, ale nemohu se Vám dovolat. Jestli tedy můžete, kontaktujte mne na tel. 9...... (po - pá, 08 - 16 hod.), případně mi odpovězte na tento e-mail.

S pozdravem,
kpt. Mgr. M.Ú.
vrchní komisař
Policie ČR
Krajské ředitelství hl. města Prahy

Vrchní komisař krajského ředitelství a kapitán – to jsem tedy musel povýšit ve významu, že na mě nasazují taková esa. Naposledy se o mě zajímal jen okresní polda.

Anebo se české policii podařilo usvědčit všechny ty tuneláře, mafiány a zloděje, co už dvacet let tunelují republiku horem dolem, a teď už jsou všichni za katrem a policie si nudou kouše nehty a neví, do čeho píchnout. Kriminalita žádná. Tak přidělují vysoce postavené osoby na řešení problémů s kanadským emigrantem.

Druhá možnost je, že policie dostala posily – více peněz ze státní pokladny, než chtěla, zaměstnala tedy více lidí a teď si nudou koušou nehty a nemají do čeho píchnout.

Ale noviny čtu pořád a ani jedna z těch dvou možností tam zmiňována nebyla. Naopak. Psali, že mají méně peněz, méně prostředků, takže neví, kam dřív skočit. A žádný ctihodný politik-mafián za kátrem neskončil také. Divné... Ale je vidět, že když se chce, zdroje se najdou.

Domluvili jsme si schůzku na 14 hodin v KFC ve Zličíně. Přišel jsem asi o deset minut dříve, vzal si kávu a šel si sednout ven. Vedle u stolu seděl muž v saku a četl si v časopise. Občas po mě šlehl pohledem. Musel se při tom otáčet, neboť jsem seděl za ním. Naproti na parkovišti stal muž ve svetru a nijak se nepokoušel skrýt svou přítomnost ani to, že neustále hledí mým směrem. Ale je možné, že vyhlížel svou babičku, kdo ví. Dvě minuty před čtrnáctou hodinou sedl do vozu a odjel, aniž by se jí dočkal.

Minutu před čtrnáctou hodinou přestal muž v saku číst svůj magazín, naposledy na mě vrhl pohled a odešel na parkoviště vpravo od budovy. Ve čtrnáct hodin z levé strany přišel muž v tričku a představil se jako kapitán M.U. Znovu jsem hleděl na placku kriminální policie, kterou mi předložil.

Musím říct, že se kapitán M.U. choval slušně a byl sympatický. Nemohu si stěžovat.

Ukázalo se, že jde o starší článek z dubna 2005 Zpráva o rozkrádání českého národního majetku v 90.letech 20.století. Konkrétně vadilo, že u řady jmen byla uvedena rodná čísla a doplněk „žid“, „položid“ nebo „ortodoxní žid“.

Článek jsem tenkrát převzal z Prefer statement a dávno jsem zapomněl, co v něm bylo. Jen tolik vím, že ten článek obíhá na internetu už roky a lze jej nalézt na desítkách, možná stovkách serverů.

„To my víme,“ řekl kapitán Ú. „Ale na většině z nich tam nejsou rodná čísla a označení „žid“. Zkoušeli jsme najít nejstarší zdroj a vypadá to, že to jste vy.“

Připustil jsem, že by tam ta rodná čísla být neměla, stejně jako označení „žid“ a slíbil jsem kapitánu Ú., že ty údaje z článku vymažu. Což jsem po návratu domů večer udělal. Řekl, že tedy v tom smyslu napíše hlášení, ale nemůže mi slíbit, jak to bude pokračovat dále. Rozhodnutí bude na jeho šéfech.

„Můžete mi říct něco o tom udání?“ ptal jsem se.

„Byl to telefon na linku 158. Nevíme, kdo to byl. Ale každé hlášení se nahrává a prověřuje, tak jsem to dostal na stůl já.“

Když jsem to později říkal svým právníkům, oba kroutili hlavou. Podle jejich zkušenosti policie reaguje na anonymní oznámení jen u podezření na závažné trestné činy jako vraždy, drogy, obchod s bílým masem a podobně. Nikdy za svou kariéru neslyšeli, že by takto reagovala na nějaký (přes pět let starý) článek pisálka nota bene v Kanadě. Ale budiž, zřejmě fakt nemají do čeho kousnout.

Pak jsme ještě chvíli tlachali (zdánlivě), ptal se mě, jak pokračuje můj soud, zda se stýkám s Erikem Sedláčkem (zase ten Sedláček), a jaké mám vyhlídky na rozsudek. Byl dobře informován a Zvědavce měl nastudovaného včetně logistických funkcí.

Rozloučili jsme se zhruba po půl hodině s tím, že se mi ozve, pokud bude v té věci nějaký vývoj.

Kdybych byl sionistou

Přemýšlím, co bych dělal, být sionistou, a někdo jako Stwora by neustále obtěžoval svým otravným bzučením. Dá se dělat hodně, máme celou škálu přesvědčovacích metod, ale řekněme, že z nějakého důvodu jsme se zatím rozhodli pro cestu formou zákonů, které jsme si vhodně za tím účelem už dříve připravili. Chceme z toho udělat exemplární případ, to vystraší případné následovníky.

Problém je, že to Stworovo bzučení je sice otravné, ale na uvěznění ani podle současných drakonických zákonů nestačí. Ale my ho v tom kriminále vidět chceme. Jak na to? Inu per partes.

Uděláme první soudní show. Pravda, Stwora se protivně brání a byl schopen přesvědčit dva soudce dvakrát o své nevině. Ještě že tam máme svého člověka a ten se mohl pokaždé odvolat. A krajský soud – tam máme také své lidi – to pak jen vrátil zpátky. Čím více soudů, tím lépe, Stworu to stojí prachy a on jich moc nemá. Nejenom, že bude nakonec odsouzen, ještě bude i finančně zrujnován. Tak jen do toho, jen tluč pěstičkami, Stworo, stejně tomu neujdeš. Je rozhodnuto.

První soudní show směřuje do finále. Po té, co krajský soud příští týden potvrdí jeho vinu, začne mu nabíhat podmínka dva roky. I kdyby se odvolal k Nejvyššímu soudu, to odvolání nemá odkladný účinek.

A pak? Inu pak vyrukujeme s novým obviněním za úplně jiný článek. Ať se Stwora klidně brání. Ať mluví a píše, stejně nakonec dojde k odsouzení. Máme na to dva roky. A protože už bude v podmínce, trest se změní na nepodmíněný. A ještě se oba sečtou.

Myslím, že jsme v přípravné fázi pro druhé obvinění.

Kdybych uměl malovat, namaloval bych k tomu takovou karikaturu. Představte si obrovský stroj, plno převodů, trubek, drátů, na vstupu dva točící se válce plné hřebů, pak různé drtiče, lisy a rozbíječe. U vstupních válců stojí dva chlapíci a cpou mezi ty válce třetího, svázaného a v poloze ležmo. Vypadává jim, válce ho ne a ne vcucnout. Zkoušejí to jednou, podruhé, potřetí... konečně ho válce vcucly a už ho melou, drtí, pářou a trhají. Když oběť konečně strojem projde, vypadne na druhé straně jen hromádka kosti.

Mají to dobře vymyšleno, to se musí uznat. A nejlepší je, jak nakonec přinutí vlastní lidi toho, kdo je určen k likvidaci, aby tu likvidaci provedli. Vlastně i proti svým zájmům. Však něco podobného udělali i před dvěma tisíc lety a od té doby to dovedli k dokonalosti. Oni sami stojí v tichosti opodál a jen tu a tam přitlačí, pokud hrozí, že by oběť z drticího stroje vypadla příliš brzy.