Třetí obhajovací řeč

Vladimír Stwora

5.5.2011 Zvědavec Témata: Kauza Zvědavec 1953 slov

Paní předsedkyně

dnes budu hovořit spíše krátce, domnívám se, že většina podstatného už byla řečena při dřívějších líčeních. Některé argumenty zopakuji ze své dřívější obhajoby, ale hlavně se budu věnovat reakci na rozhodnutí krajského soudu.

Myslím, že kdybychom měli shrnout do jedné věty celý šestistránkový dokument, dalo by se to vyjádřit slovy „pochybování je trestné“. A je jedno, co je v tomto případě předmětem pochybování.

Oni (krajský soud) budou říkat, my ti nezakazujeme pochybování obecně, pochybovat můžeš o všem, ale ne o holocaustu. Jenže to nejde vyčlenit. Jakmile z celé bohaté škály světa vyberou jen jednu věc a řeknou, o tom se pochybovat nesmí, tomu se prostě musí věřit, a pokud nevěříš, budeš potrestán, je to snaha udělat z nás lidí nemyslící stroje.

Nesouhlasím s názorem krajského soudu. Domnívám se, že se soud mýlí jak v rovině lidské, tak v rovině právní. Rovinu lidskou jsem právě vysvětlil, v rovině právní jde o to, že názor krajského soudu odporuje platné ústavě, která je nadřazena všem zákonům České republiky.

Jde o to, že Listina práv a svobod člověka, která je nedílnou součástí Ústavy, jasně vymezuje v odstavci 4 článku 17 případy, kdy lze svobodu slova legálně omezit, ale krajský soud nezdůvodnil, jak věta „ve skutečnosti neexistuje žádný důkaz, že byl v jakémkoliv táboře smrti používán jedovatý plyn“ ohrožuje
– práva a svobody druhých,
– bezpečnost státu,
– veřejnou bezpečnost,
– ochranu zdraví a mravnosti.
To jsou totiž jediné případy, kdy platí omezení svobody slova a krajský soud nemůže přidat další. Pokud chtějí zakázat diskuzi o holocaustu (a o tom to je, jde o diskuzi, o nic jiného, a v diskuzí padají názory takové i onaké), nechť tuto konkrétní věc přidají zákonodárci do ústavy. Neboť platí, že co není zakázáno, je dovoleno.

Odvolací soud mluví o "Norimberku" , kde však v žádné z konvencí nebylo uvedeno nic o zákazu diskuse o existenci či neexistenci plynových komor. Podle toho, co vím (a můžu se mýlit), Norimberk byl inspirací pro Konvenci o genocidě - tedy trestné je říkat, že žádná genocida ze strany nacistů spáchaná nebyla. Nikoliv diskuze o způsobech spáchané genocidy nebo počtu zlikvidovaných lidí.

Dále: Jsem souzen pro podporu a propagaci hnutí potlačující lidská práva. Ale krajský soud nikde neuvedl, ani se nepokusil uvést, které konkrétní hnutí jsem měl podporovat a jak.

Podle Doc. JUDr. Jiřího Herczega, Ph.D. se za „hnutí“ ve smyslu § 260 a § 403 odst. 1 považuje skupina osob alespoň částečně organizovaná, byť třeba formálně neregistrovaná, směřující k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásající rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob. Jde tedy o v určité míře organizovanou a strukturovanou skupinu osob, která má alespoň zřetelné kontury, společné postoje a orientaci zaměřenou na dosažení některého v ustanovení § 403 odst. 1 uvedeného cíle.

Doktor Herzeg dále říká: Z hlediska subjektivní stránky jde o trestný čin úmyslný, přičemž pachatel musí vědět, že svým jednáním vyjadřuje sympatie k hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásá národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob. Pachatel musí být veden úmyslem veřejně projevovat sympatie k určitému neonacistickému hnutí.

Jak si s tím poradil krajský soud?

Obžalovaný si musel být vědom toho a srozuměn s tím, že zájem chráněný trestným zákonem v §261a po skutkové a faktické stránce svým jednáním porušuje,“ píše krajský soud ve svém odůvodnění. Nic nemusel a ani nemohl. Tady si krajský soud zjednodušil dokazování myšlenkovou zkratkou a důkaz nahradil předpokladem a přáním. Připomínám, že jsem povoláním počítačový programátor a ne historik, nemohl jsem tušit, natož vědět, že ty tři věty se nesmí vyslovit. Kdybych si byl toho vědom a činil tak promyšleně s úmyslem podporovat jakousi nejasnou organizaci potlačující lidská práva, nemyslíte, že bych měl ve Zvědavci mnohem více podobných článků? Krajský soud dobře ví, že se Zvědavec věnuje jiným tématům a ten zmíněný článek je jen jeden ze 4400 jiných. O nějakém zájmu chráněným §261a jsem neměl ponětí a ani jsem nevěděl, že takový paragraf existuje. Já vím, neznalost zákona neomlouvá, ale tady je pokus trestat v 7000 km daleké zemi za neznalost místního zákona dohnána ad absurdum. Navíc – přiznejme si – toto je politický proces, kdy se jisté skupiny snaží Zvědavce umlčet, protože píše nepohodlnou pravdu, a hledají vši v kožichu. Tudíž stavět žalobu na 2, 3 závadných větách z jediného článku a tvrdit, že jsem „musel vědět“ je mírně řečeno naivita.

Krajský soud selhal v definici konkrétního hnutí podle § 403, odst. 1, dále neprokázal, že jsem musel vědět, že svým jednáním vyjadřuji tomuto hnutí svou podporu a neprokázal ani úmysl veřejně projevovat sympatie k tomuto hnutí. Ani se o to nepokusil.

Krajský soud se dále odvolává na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva z 16.11.2004 ve věci Norwood proti Velké Británii a dále cituje rozhodnutí Evropské komise z 6.9.1995 ve věci Remer proti Německu, kde je prezentováno stanovisko, že „Tvrzení o neexistenci plynových komor je v rozporu se základními myšlenkami Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, zejména s myšlenkami spravedlnosti a míru a dále svědčí o rasové a náboženské diskriminaci.

Tak za prvé: V českém právním řádu není zakotvena instituce zvykového práva. Každý případ je nutno soudit znovu s ohledem na dané okolnosti a nelze se při rozsudku odvolávat na podobný případ v minulosti. Takže rozhodnutí jiného soudu a dokonce v jiné zemi je pro náš případ irelevantní. Můžete namítnout, že jsme všichni v EU. Ano, ale každá země má svou jurisdikci a zatím stále ještě svou ústavu a ta je rozhodující.

Za druhé: Už jsme to tady probírali dvakrát a já to musím připomenout potřetí. Existuje diametrální rozdíl ve významu mezi slovy „popírat“ a „pochybovat“. Je mi líto, že to musím znovu opakovat, ale krajskému soudu zjevně tato dvě slova splývají. Inkriminovaný článek nepopírá holocaust. Pouze poukazuje na rozpory v různých zdrojích a pochybuje o některých tvrzeních.

Ta tolikrát opakovaná věta, kterou se krajský soud zaštiťuje jako mantrou „ostatně neexistuje důkaz, že byl v jakémkoliv táboře smrti používán jedovatý plyn, plynové komory nebo plynové pece“ se dá vyložit jak jako popírání tak jako pochybování. Krajský soud zjevně zvolil pro mě horší variantu, ale to nic na věci nemění, že je to na hraně a měla by platit základní poučka trestního práva In dubio pro reo - V nejistých případech ve prospěch obžalovaného.

Krajský soud svým postojem navozuje dusnou atmosféru cenzury, strachu a represí, kdy významy slov splývají a pokud lze obviněnému poškodit nejasným významem, využívá se toho.

Hranice svobody projevu ve světě judikatury

(Článek vyšel v Trestněprávní revue, 2009, č. 12, Doc. JUDr. Jiří Herczeg, Ph.D., Praha)

Tolerance, snášenlivost, ochota připustit u druhých odlišné názory, jiné chování či provokativní vzhled je považována za jednu ze základních hodnot demokracie. Extremistické postoje jsou způsobilé přejít v aktivity, které působí, ať již přímo nebo v dlouhodobém důsledku, destruktivně na stávající politicko-ekonomický systém. Je nepochybné, že demokratická společnost má právo se proti takovým rasistickým a xenofobním postojům bránit. Oprávněně se proto klade otázka, nakolik může demokracie tolerovat zneužívání politických práv (zejména práva na svobodu projevu), aniž by přitom zničila samu sebe. Problémem je, jak stanovit práh tolerance, a zabránit tak nebezpečí, které vyplývá z toho, že budeme tolerovat i ty intolerantní.
V diskuzích o mezích svobody projevu v souvislosti s rasismem a intolerancí se mnozí inspirují příkladem Spojených států a vyslovují pochyby, zda verbální a grafické formy rasismu vůbec trestněprávně stíhat. Poukazují na existenci neopominutelného rozdílu mezi myšlenkou a slovem, mezi slovem a skutkem. Jak řekl prokurátor Jackson na norimberském tribunálu: „Nesoudíme vás za vaše zrůdné myšlenky, ale za vaše zrůdné činy“.
Bez tolerance není demokracie. Chybí-li tolerance, demokracie se mění v tyranii těch, kteří mají v rukou moc. Tolerance však není totéž co indiference. Ten, kdo je k nějakému názoru tolerantní, nemusí k němu být ještě lhostejný. Řečeno spolu Voltairem, hluboce s vámi nesouhlasím, ale budu se bít, abyste svůj názor mohl projevit. Tento typ tolerance vychází z přesvědčení, že každé omezení svobody slova nás omezuje více než svoboda slova sama. Jak říká Bělohradský: „Demokracii ale neohrožuje svoboda všech říci nebezpečná slova, šířit nebezpečné texty a obrazy. Ohrožují ji naopak ti, kdo chtějí dnes zakázat nebezpečná slova a nebezpečné obrazy, aby zítra mohli zakázat slova a obrazy, které je obviňují a usvědčují.“ Zastánci neomezené svobody slova tak důvěřují v moc svobodné diskuse i v boji proti rasismu a dalším nepřátelských ideologiím.

Sledoval jsem v neděli pohádku Pyšná princezna. Možná si vzpomenete na úvodní scénu, kdy švec přeskočí hranici ze země Půlnočního království do země krále Miroslava, aby si mohl zazpívat. Je to úsměvná scéna, ale člověka mrazí, když si uvědomí, že to Půlnoční království je dnes naše země a ten zákaz zpěvu zde platí. A co je horšího, dnes si toto Půlnoční království osvojuje právo trestat ševce za jeho zpěv i v zemi krále Miroslava a zdůvodňuje to tak, že by ten zpěv mohl někdo v Půlnočním království slyšet. Jaká paranoia!

A jako v té pohádce mohou za všechno zlí rádcové, kteří krále nutí k věcem, které nechce, a okrádají ho, tak i v této zemi za tuto situaci mohou podobní zlí rádcové. Možná by bylo na čase zavřít zlé rádce a netrestat ševce v obavě, aby někdo v Půlnočním království neslyšel, jak si daleko za oceánem zpívá.

Na závěr ještě jeden citát. Nebudu říkat odkud je, to jistě všichni poznají sami:

Pilát potom svolal přední kněze a vládce a lid a řekl jim: „Přivedli jste ke mně tohoto člověka jako toho, kdo podněcuje lidi ke vzbouření, a pohleďte, vyslechl jsem ho před vámi, ale neshledal jsem na tomto člověku žádný podklad pro obvinění, která proti němu vznášíte. Neshledal je vlastně ani Herodes, neboť nám ho poslal zpět; a pohleďte, nedopustil se ničeho, co zasluhuje smrt. Ztrestám ho tedy a propustím ho.“ Ale celé jejich množství křičelo a říkalo: „Pryč s ním, a propusť nám Barabáše!“ (Ten byl uvržen do vězení za nějaké povstání, které se stalo ve městě, a za vraždu.) Pilát na ně znovu zavolal, protože chtěl propustit Ježíše. Potom začali ječet a říkali: „Přibij [ho] na kůl! Přibij ho na kůl!“ Řekl jim potřetí: „Nuže, co špatného udělal tento [člověk]? Neshledal jsem na něm nic, co zasluhuje smrt; ztrestám ho tedy a propustím ho.“ Na to začali silnými hlasy naléhat a požadovali, aby byl přibit na kůl; a jejich hlasy začaly nabývat vrchu. Pilát tedy vynesl rozsudek, aby vyhověl jejich požadavku: Propustil muže, který byl uvržen do vězení za povstání a vraždu a kterého požadovali, ale Ježíše vydal jejich vůli.

Ne, nestylizuji se do role Ježíše, pouze naznačuji, že to, co se dnes zde děje, není nic nového pod sluncem. Každá doba má své mučedníky – lidi trpící za říkání nepohodlných věcí, své Piláty – soudce jednající pod tlakem luzy, a také své Jozefy Urválky, fanatické, nenávistné, bezpáteřní tvory sloužící cizím zájmům.

Jan Hus, Jeroným Pražský, Giordano Bruno, Johanka z Arcu, John Wicliffe, Alexandr Solženicyn a desítky dalších skvělých jmen. Ti všichni říkali ve své době nepohodlnou pravdu a zaplatili za to. Budu-li potrestán za říkání nepohodlné pravdy i já, nebudu ve špatné společnosti.

Paní předsedkyně, chci vám poděkovat za to, že jste při mám posledním přelíčení rozhodla objektivně, profesionálně a s ohledem na spravedlnost, a nepodlehla tlaku okolí, jak se od soudce čeká. Chci vám poděkovat za osobní odvahu. Všichni víme, že toto JE politický proces, a já zde stojím za to, co Orwell vystiženě nazýval ideozločinem. Existují kruhy, které jsou rozhodnuty vidět mě na hranici za každou cenu. Ve své zaslepenosti nevnímají, že jejich snaha je kontraproduktivní, že se jim sice snadno podaří mě umlčet, ale nikdy se jim nepodaří zakázat lidem pochybovat. A můj případ bude sloužit nikoliv jako varování, ale jako roznětka. Více lidí se bude ptát, co je to za historickou událost, o které se nesmí ani pochybovat. Ti lidé si svým krátkozrakým trvání na mém potrestání sami řežou pod sebou větev, na které sedí.

Předchozí obhajovací řeči

Známka 1.1 (hodnotilo 161)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Tuto stránku navštívilo 16 224