Osvobozen!

Vyhráli jsme bitvu, ale válka pokračuje

Vladimír Stwora

10.12.2009 Zvědavec Témata: Právo, Kauza Zvědavec 3107 slov

Dnes proběhlo v budově okresního soudu Praha – západ hlavní líčení. Nevím, přesně, co bych k tomu měl napsat. Bylo to snadnější a rychlejší, než jsem čekal. Trošku mě zklamalo, že mi soudce nedovolil pronést celou svou obhajobu, byla – podle mého názoru – dost důležitá (uveřejňuji ji na konci tohoto článku), ale nakonec se ukázalo, že i tak to dopadlo dobře. Soudce byl rozumný, nemohu si stěžovat.

Chci poděkovat všem svým příznivcům a fandům, sešlo se jich tam poměrně dost, myslím, že se ani všichni nevešli do soudní síně. Chci poděkovat také těm, kteří mi psali krásné dopisy ještě před soudem a vyjadřovali podporu. Jsem teď zavalen emaily a smskami s gratulacemi. Dojalo mě to. Myslím, že si vy všichni uvědomujete, že tady nejde jen o nějakého Stworu a jeho obskurní web. Že jde o mnohem více. Dnes tady na lavici obžalovaných seděla svoboda slova a právo pochybovat o čemkoliv. Jsou to jediné hodnoty, za které bych byl ochoten jít do vězení, kdyby to bylo třeba. To, že šlo o víc, jste pochopili také.

Toto kolo jsme tedy zatím vyhráli. Ale nedělejme si iluze. Jedna vyhraná bitva válku nerozhoduje. A válka nekončí. Jednak se státní žalobce odvolal (což jsme čekali), jednak mí nepřátelé teď zřejmě své úsilí zdvojnásobí. V každém případě jsem opatrný optimista. Musím říct, že navzdory všem negativním zkušenostem s českým soudnictvím stále ještě v České republice platí svoboda slova. Aby nám vydržela, budeme se všichni muset ještě moc snažit. Důležité je se nebát.

Ještě jednou, děkuji všem.

Moje obhajoba

Vážený pane předsedo

Před 25 lety jsem tajně emigroval z Československa, protože mi vadil nedostatek svobody slova a povinnost opakovat nadiktované fráze o jasné budoucnosti komunismu a o prohnilosti kapitalistického systému. To jsem ještě netušil, že o 4 roky později socialismus padne a bude nastolen kapitalismus a s ním i demokracie a svoboda slova – průvodní prvky kapitalismu, jak jsem tehdy věřil. A o 25 let později budu zpátky ve své zemi, která mezitím přijala všechno to, co jsem uznával, stát před soudem a hájit se za publikování nepohodlného článku. Ve svých 55 letech dnes poprvé strojím před soudem jako obžalovaný. A přiznávám se, že mám strach. Není to pro mě příjemné.

Dnes jsem tedy zde, přijel jsem z Kanady jen proto, abych se hájil a protože to je důležité. Protože si myslím, že hájím správnou věc. A vím, že jsem nevinný. Považuji celou kauzu za politické divadlo, za pokus umlčet nepohodlnou webovou stránku, kterou dělám už přes deset let s minimálními náklady a minimálním ziskem. Dělám práci, kterou na jiných webech dělá celá redakce, tým lidí. Dělám ji, protože si myslím, že server jako je Zvědavec, je potřebný. Mohu se mýlit a jistě se v mnoha svých článcích mýlím. Jsem ochoten to přiznat, pokud mi to bude dokázáno.

Pan státní žalobce označil mé jednání za vysoce společensky nebezpečné. Co je na mém jednání tak nebezpečné? Pojďme se na to podívat. Spáchal jsem – podle slov žaloby zločin. Jaký zločin? Inu publikoval jsem článek. Napsal jsem ten článek? Nikoliv. Napsal jej jistý pan Caside. V angličtině. Přeložil jsem ten článek? Nikoliv. Přeložil jej pan Sedláček. Publikoval jsem ten článek v ČR? Nikoliv. Publikoval jsem ho v Kanadě, kde takový čin není podle tamních zákonů trestný. A sedm tisíc kilometrů daleko mě teď za něj soudíte a označujete jej za vysoce společenský nebezpečný. Žiju v ČR? Nikoliv, žiju v Kanadě. Je server, kde článek vyšel na území ČR? Nikoliv. Je v Chicagu. V USA.

Jak to, že ten článek vadí? Co je v něm tak strašného? Vyzývám v něm k násilí? Nikoliv? Je v něm snad rasismus? Ani to ne. Budím tím článkem nenávist vůči nějaké skupině? Troufám si říct, že nikoliv. I když pro jistou skupinu je nepříjemný. O tom není pochyb. A proč vlastně tedy vadí? Protože klade otázky. Ukazuje na rozpory v oficiálních zdrojích – a podtrhuji slovo oficiální, co se týče počtu obětí holocaustu za druhé světové války. Co jsou ty oficiální zdroje? Zde je mám před sebou. Můžeme vyjít například z internetové encyklopedie Wikipedia. Ta pod heslem pod heslem Auschwitz uvádí řadu zdrojů, a každý ten zdroj uvádí jiný počet obětí holocastu.

Wikipedia uvádí 18 různých zdrojů a 18 různých čísel od 800 až 900 tisíc židů podle Gerlada Reitlingera až po 4 až 5 milionů židů podle Filipa Friedmana. Co s tím? Kde je pravda?

Možná by měl pan státní žalobce uvážit rovněž žalobu na Wikipedii. Protože tato encyklopedie otevřeně a veřejně upozorňuje na rozpory v počtu obětí holocaustu. A tím veřejně zpochybňuje nacistické genocidum. Nebo se pletu? Nebo ve Wikipedii to být může, ale napsat se o tom nesmí? A Wikipedia zdaleka není jediný zdroj, který upozorňuje na rozpory.

Pamětní deska v Osvětimi

Ale zdaleka nejde jen o internetové zdroje, mohli byste mě obvinit, že je vybírám mezi revizionisty. Co třeba oficiální pamětní tabule přímo v Osvětimi. Od roku 1948 do roku 1989 byl na ní tento text:

Zde v letech 1940 až 1945 trpělo a zahynulo rukama nacistických vrahů 4 miliony lidí

V roce 1989 byla pamětní deska vyměněná. Nový nápis hlásal:

Nechť navždy zůstane toto místo místem žalu a zoufalství a jako varování humanitě, kde nacisté zavraždili zhruba jedna a půl milionu mužů, žen a dětí, převážně Židů z různých zemí Evropy. Osvětim 1940-1945.

Jad Vašem

Chtěl bych rovněž upozornit na památník obětí a hrdinů holocaustu v Izraeli, Jad Vašem. Památník je umístěn v Jeruzalémě, na hoře Har Hazikaron (Hoře Pamatování). Jde o rozsáhlý komplex budov, pomníků a soch. Součástí památníku je rovněž největší a nejobsáhlejší archiv dokumentů o holocaustu na světě. Je v něm shromážděno více než 62 miliónu stran dokumentů, přes 267 tisíc fotografií a několik tisíc dokumentárních filmů.

Památník také nabízí jmenný seznam obětí holocaustu. Nachází se v něm přes tři miliony záznamů, ale skutečný počet doložených obětí holocaustu je nižší, protože lze často nalézt více než jeden záznam pro tutéž osobu."

Ještě jednou opakuji tu větu přímo ze stránek Jad Vašem: V jmenném seznamu je přes tři miliony doložených obětí holocaustu, ale skutečný počet je nižší, protože pro jednu a tutéž osobu lze nalézt více než jeden záznam.

Jad Vašem vysvětlují chybějící jména tím, že nacisté často vyvraždili celé rodiny a nezůstal nikdo, kdo by o tom podal svědectví. Může být. Ale může být i to, že jich prostě víc nebylo. Neříkám, že jich bylo méně, říkám, že to stojí za zamyšlení. A že by se o tom mělo mluvit.

Zločin není menší, jestliže počet obětí je menší. Jde pořád o hrůzný čin. Ale v zájmu pravdy a objektivity je třeba svobodně bádat a zkoumat historická fakta.

Jinými slovy, pane předsedo, existují nezvratně a nepopíratelně rozpory v oficiálních zdrojích co se týče počtu obětí holocaustu. Chceme zakázat mluvit o tom, že se vyměnila deska v Osvětimi? Chceme trestat ty, kteří na to upozorňují?

Pochybovat o počtu mrtvých je vyjádření neúcty k nim

Říkají mi: Pochybovat o počtu mrtvých je vyjádření neúcty k nim. Tím, že zpochybňuji jejich počet, jako kdybych zpochybňoval samotný fakt, že byli zavražděni. Promiňte, s tím nesouhlasím. Ti mrtví, kdyby dnes mohli mluvit, by naopak přivítali, kdyby se o tom mohlo mluvit otevřeně. Vyjádřením neúcty je naopak zákaz zkoumat historická fakta kolem jejich smrti, zkoumat kolik jich zemřelo a jak, uzákonit, glorifikovat a zmrazit jejich počet a trestat každého, kdo by se pokusil jen poukázat, že různé zdroje uvádějí různá čísla. To je skutečné zneuctění jejich smrti. Protože zavání podvodem a neúctou.

Klást otázky je podstatou Zvědavce

Inkriminovaný článek nezpochybňuje holocaust. Pouze klade otázky a upozorňuje na rozpory v oficiálních zdrojích. Klást otázky je podstatou Zvědavce. Máme to přímo v jeho názvu. Zvědavec je zvědavý a proto se ptá. (V článku je 117 vět. Z toho je 16 vět tázacích [14%] a zbytek oznamovacích. Ty oznamovací věty převážně upozorňují na rozpory ve zdrojích.)

Pokud bude trestáno kladení otázek, budeme jako v Číně, kde jsou zavírání rodiče dětí poté, když se ptají „proč školy stavěné ze železobetonu při posledním zemětřesení spadly, zatímco řada dalších budov, například vládních staveb, otřesy ustála.“ (viz nedávný článek na iDnes V Číně zatýkají rodiče dětí, které zemřely při zemětřesení) A co se upozorňování na rozpory ve faktech týče, i to je náplní Zvědavce. Zvědavec nedělá závěry, netvrdí, že něco je tak nebo jinak, pouze přemýšlí vlastní hlavou. Je to trestné?

V žalobě jsou citovány věty z toho článku jako důkaz spáchání trestného činu. Konkrétně například vadí věta „Ve skutečnosti neexistuje žádný důkaz, že byl v jakémkoliv táboře smrti používán jedovatý plyn, plynové komory nebo plynové pece.“ Tak především – ta věta je vytržena z kontextu. A za druhé – jde o něčí názor. Zdůrazňuji, že nikoliv můj. Autor článku cituje názor třetí osoby. Vzniká například otázka, zda by Jan Hus byl upálen za čtení díla jiného autora, ve kterém by byl citován názor třetí osoby. I když se dnes neupaluje, inkvizice je daleko méně tolerantní k nebezpečným větám. Je zvláštní, že člověka dnes může přivést do kriminálu pouhá citace několika vět třetí osoby.

Řekněme, že je to mylný názor. Špatný názor. Zlý názor. Jaká by měla být normální reakce v takovém případě? Někdo, kdo tomu rozumí, by měl říct: Důkazy, že v táborech smrti byl používán jedovatý plyn existují. Jsou tam, tam a tam. Citovat zdroj, předložit fotografie, zkrátka fakta proti bludům.

Jaká je vaše reakce? „Zavřít!“ Umlčet! Potrestat! Vysoce společensky nebezpečný! volá pan státní žalobce. Je to adekvátní reakce? Přesvědčí snad taková reakce ostatní lidi, že holocaust byl tak jak je v oficiálních médiích popisováno? Samozřejmě nepřesvědčí. Možná někoho vyděsí, možná někoho odradí od hlasitých projevů nesouhlasu, ale určitě nepřesvědčí. Co se naopak stane, že na místo jednoho umlčeného se postaví deset nových, kteří rovněž začnou pochybovat. Chcete to?

Podívejte se, já vím, že mě můžete lehce umlčet. Zavřít, potrestat, když budete chtít. Je to pro vás velmi jednoduché, máte k tomu dostatek prostředků. Ale také vím, že mým zavřením tu myšlenku neumlčíte. Nikdy v historii se nepovedlo umlčet nepohodlný názor tím, že jeho hlasatele zavřeli. A byly časy, kdy se za nepohodlné názory i upalovalo. Ani tehdy se to nepodařilo.

Proč se tak zoufale bráníte dialogu? Proč nahrazujete argumenty hrozbami a zavíráním do vězení?

Víte, myslím si, že v historii neexistují konečné názory. Žádný zákon nemůže určit názor na historické dění. Dám vám příklad.

V roce 2006 schválilo francouzské národní shromáždění doplněk k zákonu z roku 2001, podle kterého bude potrestán vězením až 5 let a pokutou 45 tisíc euros každý, kdo pochybuje o genocidě Arménů v roce 1915 z rukou Turků. Minulý měsíc podepsali ve Švýcarsku zástupci Turků a Arménů společnou deklaraci o tom, že všechny takové genocidy je nutno vědecky zkoumat. Já se s tím názorem ztotožňuji a domnívám se, že podobný postup by se měl týkat i otázek genocidy Židů ze strany Němců.

V redakčním systému máme přes 3400 článků od 780 autorů. Většina z nich se upozorňováním na porušování lidských práv, bojem proti rasismu, omezování svobody v západních zemích, část věnuji přírodě a právům zvířat.

V redakčním systému máme přes 3400 článků. Mám být odsouzen na základě jediného z nich? Je to jako z té Werichovy repliky, kde se baví s Horníčkem o knihovně: „...copak stránka, ale někdy i slovo zasmrádne. Proto mám dnes v knihovně knížky pouze přísně o dnešku...“

Obecně o pochybování o čemkoliv

Obecně o pochybování (jakémkoliv): To, co nás činí lidmi, čím se lišíme od robotů a strojů, je naše schopnost pochybovat. Počítače nepochybují, lidé ano. A je to právě pochybování, co žene vývoj ku předu. Kdyby Giordano Bruno, Galileo Galilei, Jan Hus, Jeroným Pražský, Pavel Kravář a další následovníci nepochybovali o tehdy nařízených pravdách, dodnes bychom věřili (museli věřit), že tomu tak je. Vezměte nám právo pochybovat a učiníte z nás roboty.

Dovolil bych si citovat jednoho moudrého muže. Poslechněte si tohle:

Setřeste všechen strach z podlézavých předsudků, kterými jsou slabé, servilní povahy drceny. Pevně usaďte rozum na soudcovské křeslo a každý fakt, každý argument, každý názor suďte. Zpochybňujte s odvahou dokonce i samotnou existenci Boží. Protože pokud Bůh existuje, musí sám upřednostnit rozum před slepým strachem.
Thomas Jefferson, třetí prezident Spojených států a hlavní autor Deklarace nezávislosti. Žil 1743 – 1826.

Co myslíte, co by asi Jefferson řekl, na čí straně by byl, kdyby tady dnes mohl být přítomen?

„Paušalizující a negativistický“ postoj vůči Izraeli

Dále je mi vytýkáno, že mám vůči židovskému národu „paušalizující a negativistický“ postoj.

Kdyby to byla pravda, nepublikoval byl celou řadu židovských autorů od Noama Chomského přes Uri Avneryho, Gilada Atzmona, Normana Finkelsteina, Paula Fromma, Henry Makowa, Břetislava Olšera, Naomi Klein a dalších. Židovského národa si velmi vážím a oceňuji jeho přínos naší civilizaci. Čeho si nevážím, jsou sionisté. Prosím aby nebylo kladeno rovnítko mezi sionisty a Židy, není to totéž. Židé jsou inteligentní, citlivý a těžce zkoušený národ. Jejich skutečnými představiteli jsou původní Sefardi Židé a dnešní Palestinci. Sionisté jsou většinou Chazaři původem z Asie, kteří si navlékli židovský kabát, a využívají ho k páchání zla. V Izraeli jsou Sefardi Židé občany druhé kategorie. Sionismus je politické, rasistické hnutí, které bylo roku 1975 Valným shromážděním OSN označeno za rasistické (rezoluce 3379). Rezoluce byla sice v roce 1991 zrušena, ale jen kvůli nátlaku USA, které je největším sponzorem OSN, a hrozilo, že přestane platit, pokud rezoluci nezruší. Rezoluce tedy nebyla zrušena protože by Izrael byl méně rasistický.

Rasistický stát Izrael

O tom, že Izrael je nesmírně rasistický stát, existuje velké množství důkazů. Jeden zcela nedávný:

Kapitán izraelského fotbalového klubu Beitar Jerusalem F.C. Aviram Baruchyan se nedávno sešel se svými fanoušky a omlouval se jim za to, že dříve řekl, že by rád viděl ve svém mužstvu nějaké Araby. Jeho fanouškové mu totiž řekli, že se jich jeho slova dotkla. Baruchyan přesně řekl toto:

„To nejvíce bolestivé je, že jsem se naneštěstí dotkl citů fandů klubu Beitar. Je pro mě důležité, že hráči a všichni ostatní vědí, že jsem s nimi v dobrém i zlém a co říkají nebo píšou ostatní, mě nezajímá. Nicméně je pro mě důležité zdůraznit, že já o členství případných Arabů v klubu nerozhoduji. Ale v tomto okamžiku říkám: Pokud naši fanouškové nechtějí v klubu Araby, nebudou v klubu Beitar žádní Arabové.“

Upozorňuji, že zpráva nepřichází z nějakého obskurního antisemitského webu, ale přímo z největšího a nejpopulárnějšího izraelského zpravodajského serveru ynet.news. Dovedete si představit ten poprask, kdyby něco podobného řekl například kapitán českého fotbalového klubu o cikánech? Přestože zpráva vyšla na oficiálním izraelském zdroji, žádná česká ani jiná masmédia ji nepřevzala. A to je mezera, kterou se snažím já se svým Zvědavce vyplnit. Za to mě obviňují z antisemitismu a z paušalizující a negativistický“ postoje vůči Izraeli.

A protože jeden z cílů našeho občanského sdružení a Zvědavce je boj proti rasismu, samozřejmě na to na svých stránkách upozorňuji.

I mnoho Židů odmítá stát Izrael

Bylo by velkým zjednodušováním tvrdit, že jsem proti Židům. Jsem pouze proti sionistům a to je podstatný rozdíl. I mezi Židy existuje velká skupina těch, kteří se sionismem nesouhlasí. Například sdružení Jews Against Zionism (Židé proti sionismu).

Nebo jiná známá organizace, Neturei Karta. Skupina ortodoxníxh židů v Jeruzalémě, která odmítla a stále odmítá existenci státu Izrael. Oni říkají tzv. státu Izrael. Skupina byla založena v Jeruzalémě v Palestině roku 1938. Neturei Karta NENÍ, jak je často zesměšňována sionisty, malá sekta extrémních ultra-ortodoxníxh židů. Netrure Karta odmítá stát Izrael nikoliv proto, že je to sekulární stát, ale proto, že celý koncept jeho existence je v rozporu se židovským zákonem.

Podle Neturei Karta není Židům dovoleno dominovat, zabíjet, ublížit nebo ponižovat jiné lidi. Skuteční židé podle Neturei Karta jsou proti odebírání půdy a domů Arabům. Podle Torah by jim měl být majetek i půda vraceny. Svět musí vědět, říkají židé v Neturei Karta, že sionisté protiprávně zneužili jméno Izrael a nemají právo hovořit jménem židovského národa.

A nejsou to jenom společnosti ortodoxních židů. Jsou to i jednotliví židé, stovku a tisíce takových, kteří se sionismem nesouhlasí a nepodporují jej. Tito lidé jsou sionisty nazývání self-hating jews neboli židé nenávidící vlastní rasu. Sionisté se jich bojí více než kohokoliv jiného a za účelem perzekuce těchto židů a obtěžování dokonce vznikly webové stránky Self-Hating Israel-Threatening List, které momentálně obsahují 8860 jmen židů nenávidějících vlastní národ nebo nebezpečných Izraeli.

Důvod, proč o tom hovořím tak důkladně, je ten, že se snažím ukázat, že je třeba rozlišovat. Ne všichni židé jsou sionisté a ne všichni sionisté jsou židé. Sionisté ovšem rádi tenhle drobný rozdíl zamlčují. Chtějí, abychom my, kteří nejsme židé, věřili, že každá kritika sionismu je ve skutečnosti kritikou židovstva.

Lidská práva

Je úsměvné, že k mému prvnímu odsouzení došlo právě na 21. srpna, 41 let poté, co jsme ztratili svobodu, a dnešní datum, den druhého soudu, 10. prosince, je den lidských práv. Předseda OSN Ban Ki-moon k šedesátému výročí sepsání těchto práv prohlásil:

„Je naší povinností zajistit, že tato práva jsou živou a dobře známou skutečností pro každého a všude. Často ti co nejvíce potřebují ochranu svých lidských práv, potřebují být rovněž informováni, že Deklarace existuje a právě pro ně.“

Když jsme u těch lidských práv, neuškodí si připomenout Listinu základních práv a svobod. Poslechněte si, jak to krásně zní.

Clanek 17

(1) Svoboda projevu a pravo na informace jsou zaruceny.

(2) Kazdy ma pravo vyjadrovat sve nazory slovem, pismem, tiskem, obrazem nebo jinym zpusobem, jakoz i svobodne vyhledavat, prijimat a rozsirovat ideje a informace bez ohledu na hranice statu.

(3) Cenzura je nepripustna.

(4) Svobodu projevu a pravo vyhledavat a sirit informace lze omezit zakonem, jde-li o opatreni v demokraticke spolecnosti nezbytna pro ochranu prav a svobod druhych, bezpecnost statu, verejnou bezpecnost, ochranu verejneho zdravi a mravnosti.

Ano, je tady ten paragraf (4) v článku 17, který říká že svobodu projevu lze omezit zákonem. A teď pozor. Lze jej omezit tehdy a jen tehdy, když jde o opatreni v demokraticke spolecnosti nezbytna pro ochranu prav a svobod druhych, bezpecnost statu, verejnou bezpecnost, ochranu verejneho zdravi a mravnosti.

A já se ptám, KDE v mém článku, za který tady stojím, jsem ohrozil práva a svobody druhých, a pokud ano, jak? Ohrozil jsem snad právo nebo svobodu židů říkat co chtějí? Kde jsem ohrozil bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu zdraví či mravnosti? Může mi to pan státní žalobce sdělit? Totiž pokud se na mě nevztahuje paragraf (4) článku 17, a já si myslím, že se nevztahuje, pak platí předchozí tři paragrafy. A následně tento zákon je součástí ústavního pořádku ČR a ústavního zákona 2/1993 Sb. Ve znění ústavního zákona č. 162/1998 sb. Tudíž pokud se neprokáže, že jsem ohrozil práva a svobody druhých, bezpečnost, zdraví či mravnost, neměl bych být potrestán.

Uzavřel bych citátem člověka, kterého si velmi vážím. Je to mimochodem Žid a jeho rodiče přežili holocaust:

Věříte-li ve svobodu slova, věříte ve svobodu slova i v případě názorů, se kterými nesouhlasíte. Goebbels podporoval svobodu slova, ale jen u názorů, se kterými souhlasil. Stejně tak Stalin. Podporujete-li svobodu slova, znamená to, že podporujete svobodu slova právě pro ty názory, se kterými se neztotožňujete. Noam Chomsky

Krátký záznam

Záznam soudního jednání

Vyhlášení rozsudku

Reakce masmédií

Známka 1.1 (hodnotilo 276)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Články s podobnou tématikou

Tuto stránku navštívilo 32 509