Jak zlikvidovat živnostníka

První živnostenský list jsem si udělal po ukončení základní vojenské služby a roce práce jako zaměstnanec ve firmě, věděl jsem, že to je ta cesta. Po čtyř letech přišla nabídka, znamenalo to rozšíření podnikání, nábor zaměstnanců, a obrovská zodpovědnost. Říkáte si „tak tohle je podnikání“, víte, že to začalo.

Následovalo velmi pozitivní období cca pět let růstu. Štěstí nejen moje, ale taky chlapů – kolegů, kámošů, zaměstnanců a našich rodin, kteří se mnou byli od začátku až do konce. Náš tým se rozšířil na 18 lidí. Po uplynutí této doby se mi sešly dvě firmy „A“ a „B“, které neuhradily faktury. Ale to se stávalo běžně, že velké firmy neplatily včas, to musí vědět každý živnostník. Pořád jsem měl velkou zakázku u firmy „C“, která mi byla hrazená v termínu a pokryla většinu nákladů.

Začala další zakázka pro firmu „D“, pro kterou jsem pracoval v minulosti, a skončila ta velká. Do této chvíle jsem nikdy neměl, žádnou půjčku, úvěr, nedoplatek nebo jakýkoliv dluh! Na začátku měsíce jsem zjistil, že na účtu nejsou skoro žádné peníze a za pár dní jsou výplaty a neodešla platba DPH. Nezaplatila ani firma „D“. Volání do oněch tří firem nepomůže, až oni dostanou zaplaceno, pak vy taky, to jistě zná taky každý živnostník v ČR, prostě v klidu pracujte, peníze budou.

Najednou nastala situace, kdy jsem nevěděl, jestli mám chlapy stáhnout, nechat je doma a čekat na peníze, nebo si vzít úvěr od mé banky a to období překlenout. Volba byla jasná, peníze od spořitelny byly za dva dny na účtu. Půjčil jsem si jen to nejnutnější, nabízeli mi asi osmkrát tolik.

Během dalších dvou měsíců zaplatila jenom firma „B“, to stačilo jen na pokrytí výplat a provozních věcí, úvěru, v tu chvíli jsem začal propouštět, muselo odejít 10 lidí, protože jejich práci a výplaty bych už finančně neutáhl.

Dál jsem nevěděl, jak mám řešit nezaplacené DPH za první a druhý kvartál. Došel jsem na finanční úřad, aby mi poradili způsob řešení, když mi firmy neplatí faktury. Jediná možnost byla splátkový kalendář, sepsal jsem žádost a odnesl jí na FÚ, slečna mi žádost orazítkovala a řekla, že na rozhodnutí mají 90 dní!!! Jál myslel, že mi to potvrdí hned, nebo další úřední den, co chtějí rozhodovat, všechny dokumenty a výpisy z účtů mají k dispozici, to byl veliký šok. Ujistila mě, že 90 dní je zákonná lhůta, a že to určitě projednají dříve.

Během delší doby jsem nedostal žádnou platbu, a poslal jsem zbylých 8 chlapů na čerpání řádné dovolené s tím, že před koncem dovolené se sejdeme a domluvíme, co bude dál.

Po týdnu jsem domluvil další zakázku s firmou „E“, která měla začít asi za měsíc, byla to práce na dalších 10 měsíců, sláva pokračujeme dál. Svolal jsem chlapy a domluvili jsme se, že pár pracovních dní budou doma na procentech než začneme. Tak jsem odjel i já načerpat energii, po sedmi letech dovolená. Určité věci už samozřejmě hradíte debetní kartou. To byly mé poslední normální dny v mém krátkém třicetiletém životě.

Po návratu, jsem dojel na firmu, nestálo tam pracovní auto, to bylo zvláštní, ve schránce tři dopisy od FÚ z toho dvě velké obálky. V jedné velké obálce bylo rozhodnutí o exekučním zadržení auta, a že mám odevzdat na FÚ techničák a klíče. 16 dní jsem nebyl v ČR, na FÚ samozřejmě měli číslo na mobil, email. V druhé velké obálce bylo sdělení, že jsem nedodržel termín z té první obálky a udělují mi pokutu 50 tisíc. Ve třetí bylo rozhodnutí o exekuci na účty.

Běžel jsem na FÚ, že se přece ke mně takhle nemůžou chovat, nejsem zločinec, podvodník, řádně jsem platil daně, jen mi firmy neplatí, a kde mám vzít peníze na DPH z faktur, které mi nebyly zaplacené, a proč mi tu žádost zamítli. Slečna mi odpověděla „ale pane vy máte určitě peněz dost“, ani nemůžu popsat, co se mi honilo hlavou za myšlenky. Rozhodli po 86 dnech od podání mojí žádosti, tedy ne 90 dní po, během té doby už samozřejmě běží penále, žádost zamítli, a že si můžu zkusit podat novou žádost. Bylo mi jasný, že se mi smějí do obličeje, protože díky té udělené pokutě jsem byl na FÚ mínus pár desítek tisíc místo plus pár tisíc.

No dobře bojuji dál, volám do firmy „D“, nedovolám se, volám technikům z té firmy, nedovolám se. Volám technikovi z poslední zakázky na soukromý telefon a dozvídám se naprostou apokalypsu o firmě v likvidaci. Nevěřil jsem, musel jsem to vidět. Barák naprosto vybydlenej, zmizely i vertikální žaluzie z oken. Později jsem se od techniků dozvěděl, že firma skončila s dluhem 14 mil., a majetek skoro žádný, skoro vše bylo na leasing a pronájem, auta, stroje. Vrátil jsem se a trvalo mi několik dní, než jsem si dokázal přiznat, že je konec. Svolal jsem chlapy a oznámil jim, že je po všem, a zrušil domluvenou zakázku s firmou „E“, to byl můj nejhorší den v životě.

To jsem ale netušil, že ten nejhorší den se protáhne na několik let. Naštěstí zavolala firma „C“ ohledně neproplacených víceprací, na kterou firma zapomněla a já taky, a domluvili se na platbě v hotovosti, protože byla 5 měsíců po splatnosti, takže chlapi dostali poslední peníze jen o čtyři dny později.

Následně mi na FÚ řekli, že dlužnou částku nebudou od firmy „A“ vymáhat, protože má přednost místně příslušný FÚ, u kterého má firma dluh. Za pár dní mi přišlo, že FÚ uspořádá dražbu našeho pracovního auta, a výsledek byl „úspěšný prodej“ za 3400,- korun a náklady na dražbu 3600,- korun, v té době mělo auto tabulkovou hodnotu od pojišťovny cca 60 tis.

Po dvou měsících následovala neuvěřitelná obálková masáž. Jen pro představu, odvody na zálohy za sociální a zdravotní pojištění jen za mojí osobu dělaly cca 15 tis. měsíčně. Začaly mi chodit exekuce od VZP a ČSSZ, ale ne na celkovou částku, za ty tři nezaplacené měsíce, ale třeba na 6,7 8,12 tisíc atd., plus samozřejmě odměna exekutora a soudní poplatky (odměna soudci, státu, který se na tom podílí), a pokaždé to byl jiný exekutor. Nezbývalo nic jiného než ukončit činnost a přihlásit se na úřad práce.

Jen bych chtěl podotknout, nejsem synáček bohatých rodičů, moje mamka je pracující člověk, táta už nežije, a já nejsem a nikdy jsem nebyl „supermanažer“ a nejezdil jsem v limuzínách. Pocházím z malého města. Jsem jen kluk, co tvrdě makal a něco se snažil budovat.

Další rána je, že vám to následně zničí skoro všechny vztahy přátelský, partnerský, kamarádský, včetně rodiny. Musím říct, že z mého života (co z něho zbylo) zmizelo 99% kamarádů, známých, přátel, holek, ale ne jejich vinnou, prostě vás to automaticky vyřadí ze společnosti, a ten tlak třeba na partnerský vztah je enormní.

Další pro mě nepochopitelná věc je, že bych mohl a chtěl pracovat a znova podnikat, ale nedokážu si z peněz, které mi ze zákona zůstanou, uhradit tři základní lidský potřeby a to bydlení, jídlo a ošacení. A to nemluvím o dopravě.

Dál se snažím poslední dobu sehnat solidního investora nebo nebankovní úvěr, protože se mi podařilo domluvit velkou zakázku, po dvou letech nežití skvělá zpráva, ale už nemám moc času. A jako dlužníka mě nikde v bance ani nepozdraví. Jenže po posledních schůzkách už mám pocit, že ty společnosti jen kradou podnikatelský záměry, informace, kontakty. Protože vám nabídnou třeba úvěr s RPSN 72%, musí jim být jasný, že je to neuplatitelný, neetický, nemorální, možná nezákonný. Chci si své dluhy zaplatit, ale ne dvakrát nebo třikrát.

Ještě jedna možnost je, stát se ekonomickým emigrantem. V anglicky mluvících zemích bych to jazykově snad zvládl, ale zase peníze na cestu a jídlo atd., hlavním problémem by byly léky. A když občas slyším nebo čtu příběhy lidí, co vyjeli třeba do Anglie nebo Německa, pracovali a žili v nelidských podmínkách a ještě nedostali zaplaceno, tak vím, že něco podobného bych psychicky už neunesl. Pochopte, že po tom všem z vás vyprchá přirozené sebevědomí a bojíte se víc a všeho.

Já sám si říkám, měl sis rozmyslet, pro koho budeš pracovat a s kým spolupracovat, to je tvoje volba, a tím pádem i tvůj problém. A ano, je to tak. Ale tady jde o to, že úředník na FÚ rozhodl o nepovolení splátkového kalendáře, a zmrazil mi účty, sebral auto. Kdyby povolil, tak jsem měl prostor a čas na řešení situace a minimálně osm lidí plus já, by mělo práci. A když odmyslím ty nezaplacené faktury-peníze, které už neuvidím, tak jsme přesto tu situaci tenkrát zvládli. Nevím, co si tím úředník na FÚ uspokojil, a jakým mindrákem trpěl. Potřeby státu to určitě nebyly, protože musel začít platit devět nezaměstnaných lidí. Pak slyšíte kdejakého úředníka, politika mluvit před TV kamerou, jak je důležitá podpora živnostníků a střední třídy, že to oni jsou tím podnikatelským kořením. Tak tady máte příklad.

Neberte to tak, že si stěžuji a brečím nad „rozlitým mlékem“. Prostě jen hledám cestu jak z toho ven. Sil už moc není, zdraví už moc taky ne, ale převažuje chuť s tím něco udělat, uzdravit se psychicky, fyzicky, finančně, a žít dál. Zatím se mi nedaří udělat ten první a zásadní krok, a naskočit do toho vlaku normálního života, který mi ujíždí, ale myslím si, že ještě vedle toho vlaku běžím. Píšu to i přesto, že jsme si jistý, že se všichni účastníci tohoto příběhu poznají, a těm, které mam rád se omlouvám. Už se nestydím, tuhle emoci si už nemůžu dovolit.

Omlouvám se za chyby, hrubky, nespisovnost, slovosled a snad jsem nic nepopletl.