Mossad kouzla zbavený

"Samozřejmě, že vám neřeknu co, kdy a kam jsem posílal za zprávy. Čím se oddělení, v němž jsem dělal, přesně v dané chvíli zabývalo. Ale o případech, které jsou dnes všeobecně známé, nemá smysl pořád mlčet," říká jediný Moravan, jehož vojenské zkušenosti přivedly do Mossadu.

"Zřejmě nejúspěšnější akcí Mossadu byl únos Adolfa Eichmanna, nejvíc hledaného válečného zločince světa, který se ukrýval po válce v Argentině. Jako by byl Mossad založený jen proto, aby byl dopaden vrah miliónů Židů. V Izraeli byl tento čin přivítán v roce 1960 s velkým nadšením. Všichni jsme to brali jako velkou satisfakci," říká Chanan Ron.

V jeho očích je vidět sebevědomý záblesk, jenž se objevuje pouze u vítězů. Aniž to vyslovuje, vím nač myslí. Zase na to, jak si na mazanou židovskou hlavu nikdo nepříjde.

"Kde jste tenkrát pracoval vy?" ptám se.

"Každý měl své úkoly. Plnili jsme si své povinnosti. Eichmann mohl být všude. Třeba v Kongu nebo ve Švýcarsku. Moje oddělení ale kromě jiného mapovalo rovněž nálady obyvatelstva v dané zemi vůči Izraeli. Každý den se musely přečíst všechny místní noviny, i ty nejmenší plátky. Číst mezi řádky bývá někdy moc prospěšné. Zvláště před státními návštěvami našich politiků v tom či onom státu. Nebo těch arabských u nás," vysvětluje.

"Je jasné, že když přijel Kadáfi, nemuseli jsme mít obavu, že udělá někde atentát. Na to měl své lidi a jiné příležitosti. Bylo ale třeba sledovat s kým se stýká, o čem se na těchto setkáních hovoří. Premiér Ben Gurion měl před půl stoletím jen dva tělesné strážce. Ehud Barak jich měl už téměř desetkrát tolik. Po zabití Jicchaka Rabina je kolem ochranky státníků hotová hysterie. Bylo to strašlivé pochybení boodyguardů. Ale stává se to i jiným, CIA nevyjímaje," kroutí hlavou bývalý pracovník Mossadu.

"Byli jsme v každé zemi v podstatě součástí velvyslanectví Izraele, měli spoustu svých diplomatických i jiných kontaktů. Někdy by se zdálo, že pravidelné návštěvy barů byly jen ubíjením nudy. Ne vždycky tomu tak muselo být. To samé platilo o recepcích, kde se scházeli nejen diplomaté," usmívá se. Je jasné, že pro diplomatické služby byl jako stvořený.

"Co znamenalo být radistou Mossadu?" představuji si dobrodružné romány. Doktora Sorgeho či sličnou vyzvědačku Mata Hari. "Nic zvláštního. Prostě rychlé spojení s jinými pracovnami této organizace. Nebo s ministerstvem zahraničí, národní obrany či s kanceláří prezidenta. To už nebyly válečné zákopy a vysílání během přímého boje. A protože se jednalo většinou o tajné zprávy, u nichž nebyl zájem, aby se dostaly do novin, bylo nutné používat kódů. Klasický postup. Tenkrát nebyly počítače, mobilní telefony či jiné modernější způsoby komunikace. Pokud jsme posílali domů výtahy ze zahraničních novin, což též patřilo k našim povinnostem, na to šifry potřeba nebyly."

Dva roky byl v Rumunsku, o něco víc v Německu, pak následoval Leopoldville v africkém Kongu, poté byl několik let v Římě. V roce 1970 se vrátil zpět do Izraele. Nabídku další služební cesty do Jižní Ameriky už ale z rodinných důvodů odmítl. Mezitím zplodil syna a dceru, vystudoval teorii a historii hudby, která se stala jeho životním koníčkem. Už se mu nechtělo poslouchat - jeď tam a tam. Pochopil, že je třeba nabrat jiný směr života. Jeho syn měl už patnáct, potřeboval jistotu rodiny, chodit do školy. To bylo pro něho podstatné.

Dnes má civilní tajná služba Mossad, tento David mezi Goliáši světových výzvědných služeb, jen něco přes dvanáct stovek příslušníků. Z každé tisícovky zájemců o práci vyzvědače, většinou z řad pohraniční stráže nebo námořního komada, jsou po náročných psychologických, fyzických a inteligenčních testech a prověrkách přijati jen asi tři budoucí agenti.

A zatímco u podobných jednotek v jiných zemích je patriotismus a vlastenectví vítaným kladem špióna, při výběru lidí pro Mossad je až fanaticky oddaný vztah k vlastní zemi hlavní podmínkou přijetí. V tom je síla Mossadu. Jeho členové jsou odhodláni k čemukoli pro ochranu Izraele.

"Špióni Mossadu musí ovládat vše, co každý jiný vyzvědač. Liší se především tím, že dělají akce, nad nimiž zůstává rozum stát. Člověk by řekl, že si počínají jako blázni. Proto se jim říká, že jsou "mešuge", hebrejsky šílení. V jejich nepravděpodobných nápadech je ale moment překvapení pro nepřítele, který něco podobného prostě neočekává. Já bych to nenazýval "mešuge", ale "kreativní fantazie". Prostě mimořádná představivost. Příslušník Mossadu musí ovládat několik jazyků, aby se mohl podle potřeby okamžitě stát občanem země, v níž má výzvědná služba úkol. Musí se umět také převtělit do mnoha profesí, které je nutné dokonale ovládat. Mossad je skupina odborníků na cokoli," tvrdí Chanan Ron.

Mám však možnost mluvit i s devatenáctiletou dívkou. Jako jedna z mála žen se dostala k pohraniční stráži. Její záměr je jediný - vše podřizuje tomu, aby se dostala k Mossadu. Během základního šestitýdenního výcviku se zbraní byla ve stejném kempu jako muži. Měla jako oni stejné povinnosti i stejná práva. Patřila k nejlepším ve střelbě. Byla lepší než polovina jejích kolegů, ostrých hochů.

Byl jsem svědkem její přísahy na Bibli a zbraň, za zvuků izraelské státní hymny, nápadně podobné Smetanově symfonické básni Vltava.

"V Mossadu jsou i nejlepší střelci. Je nutné se nejen kdykoli trefit, ale hlavně hned první ranou nepřítele zabít. Ne ho jen zastavit či zranit. Nic jiného pro bezpečnost celé akce není - jen smrt soka. Střelím jednou, nepřítel padne. Jdu k němu, ale ne se podívat, jestli nepotřebuje pomoc, ale bez přemýšlení mu dát jistící kulku do hlavy. Tak pracuje Mossad. Proto dělá nejmíň chyb. I když i mistr tesař se utne," tvrdí dívka, která chtěla být ještě nedávno módní návrhářkou.

Doufám, že toto půvabné stvoření má totální likvidaci protivníka v malíčku jen teoreticky. Teď sní o vojenské kariéře. Jako osmdesát procent izraelských žen. Proti šedesáti procentům mužů, jimž se už na vojnu nechce.

"Před asi dvaceti lety bylo třeba zjistit, jak pracuje sovětský radar, který měli Egypťané na tajném ostrově u svých břehů. My jsme objevili nejen ostrov, ale také radar. Ten se podařilo z přísně střeženého území unést až do Izraele, kde vědci vyzkoumali, co je zač. A vyrobili z něho radar izraelský. Byla válka, Egypt nám nechtěl dát pokoj. Víš, jak to bylo s Goliášem. On si začal, tak dostal od Davida do nosu," představuje mi Chanan Ron význam slov "kreativní fantazie".

"Ideální tajná služba je ta, která ví všechno. Takoví vyzvědači ale neexistují. Proto byli zajati na Olympiádě v Mnichově naši sportovci. Ta malá skupinka Arabů prostě ušla naší pozornosti. A také Němcům a jiným. Byla to chyba. Každá akce se musí plánovat. Nejde si ze dne na den říct: Jedeme do Mnichova a tam zastřelíme pár Židů! Měli jsme proto dost prostoru, jak vše včas odhalit. Prostě si to Arabové zorganizovali dobře. Kupodivu," přiznává hrdý Žid sebekriticky.

Na oplátku se Mossad proslavil fyzickou likvidací neobyčejně zručného arabského teroristy zvaného "inženýr". Měl na svědomí několik atentátů a smrt mnoha lidí. Přijel jsem do Jeruzaléma pár dnů poté, kdy v jeho centru explodovala nálož na těle arabského sebevraha v autobuse městské dopravy. Opět několik mrtvých.

Znovu za touto akcí stál "inženýr". Dlouhou dobu byl i pro Mossad neviditelný. Pak se podařilo podplatit jednoho z jeho arabských přátel. Byla zjištěna "inženýrova" totožnost. Mossad znal jeho jméno i podobu. Byl jím terorista Ajás. Velitel radikální palestinské milice zvané Hamas. Izraelské výzvědná služba o něm věděla takřka vše.

Přesto jí pořád unikal. A tak přišla ke slovu další arabská zrada. Dolary jsou také pro Palestince mnohdy zřejmě víc, než proklamové oddanost vlastnímu národu. Chtivý Arab dostal od Mossadu speciální mobilní telefon, v němž byla umístěna trhavina. Pak jen stačilo, aby zrádce tento telefonní přístroj věnoval přímo svému kamarádovi "inženýrovi" s tím, že bude moci lépe při své "vlastenecké činnosti" komunikovat s okolím.

Když pak výzvědné komando Mossadu odposlechem "mobilní nálože" zjistilo, že Ajás právě telefonuje, paradoxně zrovna se svým otcem, byla poprava dálkovým odpálením nálože vykonána. "Inženýr", který dlouho Mossadu tajil svoji tvář, o ni v tom okamžiku zcela přišel. Exploze mu utrhla půlku hlavy. Desítky jeho nevinných obětí byly pomstěny.

"Státní službu jsem opustil v roce 1976 a začal jsem pracovat v soukromé firmě. Vedl jsem asi čtyřicet zaměstnanců, kteří vyráběli a prodávali nábytek. V roce 1998 jsem odešel do důchodu z místa ředitele importu této společnosti. Původně jsem chtěl jít do penze až v osmdesáti, ale pak jsem si to rozmyslel. Zasloužený odpočinek si s manželkou užíváme střídavě v našem bytě v Tel Avivu či v dlouhodobě předplaceném hotelovém apartmá na břehu Rudého moře v letovisku Elat," směje se do bronzova opálený Chanan Ron, čímž prokazuje, že dovolenou pro tento rok už má za sebou.

Pod taktovkou Mozarta

Mrtvé moře má omlazovací schopnost. Potvrzuje to i Ruth Ronová. Ostatně se stačí podívat na tuto svěží sedmdesátnici. Procestovala skoro celý svět. Byla vždy s mužem v místě, kde pracoval. Kromě toho ještě jezdili na dovolenou do krajů, které byly jejich největším snem. K nim patřilo hlavně Československo. Jezdí také do Německa. Paní Ruth je totiž z Hamburgu. Árijské manýry a diskriminaci Židů zažila hned v jejich původní podobě. Její židovská rodina se proto prozíravě vystěhovala do Palestiny už v roce 1936. To bylo Ruth sedm.

"Vystudovala jsem pedagogickou školu a věnovala se nejmenším dětem v mateřských skolách. Později jsem se začala zajímat o práci s dětmi mentálně postiženými. Mezi tím jsem vychovávala vlastního syna a dceru. Dnes jsem v důchodu, ale učím ruské přistěhovalce hebrejsky," odbývá velmi stručně své pracovní curriculum vitae paní Ruth. O tom, jak seznámila s manželem, mi musí povyprávět on sám.

"Ruth dělala sekretářku u vojenského letectva v Tel Avivu, já byl u meteorologů v Negevské poušti. A sděloval jsem vždycky na letiště telefonicky, jaké bude počasí. Většinou telefon brávala právě Ruth. Pak mě napadlo, že bych tu neznámou dívku mohl nejen slyšet, ale také vidět. Tak jsem ji pozval na rande. Přišla...”

Manželé Ronovi mají velkou zálibu - hudbu. Kdyby nebylo války, možná by byl Chanon hudebník. Začal studovat na ostravské konzervatoři. Pak si hudební vzdělání v oblasti teorie doplnil na Univerzitě v Tel Avivu.

"Každý den posloucháme hudbu. Máme kvalitní zařízení a hlavně přes pět stovek "cédéček". Převážně s vážnou hudbou. Mám rád Schuberta a Mozarta. Ale nesmím poslouchat Bacha. To je pak na prvním místě on. Facinuje mne hudba, která mě osloví, zahřeje někde tady uvnitř. Nesmí mi ale z ní naskakovat husí kůže," prozrazuje mi a otevírá několik zásuvek v obýváku. Jsou beznadějně naplněny CD.

"Máme už mnoho let předplatné na koncerty Symfonického orchestru v Tel Avivu. Šest symfonických a šest komorních. Je to vždycky svátek. Nádhera...”

P.S.: Řekl rabin Šimon, syn Gamliélův: "Na třech věcech spočívá svět: Na pravdě, spravedlnosti a míru!"

Bobbymu z Ostravy bylo tenkrát šestnáct

14.7.2006 --- Zajímavosti

OSTRAVA / TEL AVIV - "V pětačtyřicátém roce, když jsme se s matkou vrátili z Terezína, jezdily v Ostravě jen tři tramvajové linky. Mimo jiné jednička z Přívozu do Nové Vsi. Jela přes Vítkovice, kde byla před náměstím zastávka, která se jmenovala U Ambora. A Samuel Ambor byl můj dědeček,“ začíná svůj příběh Bobby Robert David, když si v Tel Avivu povídáme.

"Dědečka ve Vítkovicích znali před válkou všichni, protože v těch místech, kde byly jen železárny, postavil v roce 1911 první obytný dům. Kromě něho tam byla ještě pekárna Pauček. Když dělníci chtěli něco pojíst, u Paučka si koupili pečivo, u mého dědy maso a uzeniny.“

Zdálo se, že osud Bobbymu Robertu Davidovi přiřkl jako domov na celý život ostravské Vítkovice, kde se v roce 1932 narodil. Jeho dědeček tam byl řezníkem a uzenářem, otec a matka měli drogerii na Jiráskově náměstí a na Nádražní ulici u dnešní pasáže Vesmír.

Robert chodil do školy, měl své kamarády, hrával fotbal, koupal se v řece. Žil své bezstarostné dětství. Asi by za pár let jako obchodník dostal do vínku nemalé dědictví. Možná uzenářství, třeba obchod s drogerií a velký dům. Koho by při oslavě jeho sedmých narozenin napadlo, že za pár měsíců bude muset zapomenout na dětství, na lidskou důstojnost, že smyslem jeho života bude jen boj o přežití.

Když v roce 1939 vtrhli Němci do Ostravy, to, co si Davidova rodina po generace budovala a její děti vysnily, se během několika hodin změnilo v iluzi. Přišli o všechno. "Otec jako drogista vyučený v Rakousku nebyl zvyklý manuálně pracovat. Přesto musel dělat v roce 1941 v mraze nádeníka s krumpáčem. S ostatními Židy, označenými žlutou hvězdou, dřel u stavební správy při regulaci řek Ostravice a Odry. Méněcenní museli dělat ty nejtěžší činnosti. S mámou jsme vždy ráno přivázali na sáňky dvě mlékárenské konve a vozili tátovi k Odře horký čaj. Aby nevychladl, obalili jsme nádoby peřinou...“

V zimě jedenačtyřicátého mimořádně silně mrzlo a kopáčská práce byla utrpením. Židé nesměli nic ani jezdit uvnitř tramvaje, povolenu měli jen jízdu na otevřené tramvajové plošině.

"Pětadvacátého října 1942 jsem se jako desetiletý ocitl v Terezíně. Terezín bylo tenkrát městečko se zhruba 5 tisíci obyvateli a několika stovkami vojáků. Pak původní občany vyhnali a udělali z něho židovské ghetto, v němž žilo asi 60 tisíc Židů,“ popisuje Bobby. "Jako dítě jsem v Terezíně musel odklízet mrtvoly. Každý den tam zemřelo asi sto lidí. Tajně se také rodilo. V Terezíně přišlo na svět na tři sta židovských dětí. Celkem žilo v tomto ghettu asi dvanáct tisíc dětí. Zpočátku byli zemřelí Židé pochováváni, pak ale nebylo už kde, tak je Němci začali spalovat. Když ve čtyřiačtyřicátém přijela komise Červeného kříže ze Švýcarska, aby zkontrolovala, jak Hitler naplňuje svoji propagandu, že o Židy pečuje, museli jsme urny s popelem vysypávat do Ohře, aby se nepřišlo na to, kolik tisíc Židů v Terezíně zemřelo hlady.“

Tel Aviv je pro mne také přívětivá ulice Ir - Shemesh, na níž v patrovém domku má svůj prostorný byt i Robert Šlomo David. Žije zde s manželkou - laskavou Němkou Alizou. Každé nedělní odpoledne k nim přijde starší dcera Yael, hebrejsky kůzlátko, tátou láskyplně přejmenovaná na Medvíka. Pracuje jako účetní v pekárně, odkud vozí k nedělní svačině čerstvé rohlíky a chléb.

Vojenskému suknu neušla stejně jako její sestra Michaela, štíhlá dlouhovlasá blondýnka. Psycholožka. V sedmatřiceti se dala na další studium. Praxi si prožila během povinné vojenské služby. Mladí Izraelci musí sloužit tři roky, dívky 22 měsíců.

"Přišli jsme v Ostravě o majetek a rozhodli se pro vystěhování do Palestiny. Britové však Židy na Blízkém východě nechtěli. Použili jsme lsti. Pro anglickou armádu platil zákon, že každý její voják se mohl nastěhovat do země, v níž byl v aktivní vojenské službě. Moje matka se domluvila s anglickým vojákem, dala mu 400 dolarů, aby se s ní oženil a stal se formálně mým otcem. Tak jsme dostali vízum a v roce 1946 se mohli stěhovat...“

Angličané věděli, proč mladé Židy do své kolonie nechtějí; sílila snaha židovských přistěhovalců o vytvoření vlastního státu. Také Bobby se stal v Tel Avivu členem podzemní organizace, která bojovala proti anglické armádě. Všechny tyto skupiny podléhaly velení vojenského hnutí Židovské agentury. Jejich protivníkem byla Britská centrála kriminální policie v Jeruzalémě.

Když Britové po vydání tzv. nové Bílé knihy zabránili 300 tisícům židovských utečenců vstoupit na území Palestiny a na Kypru pro 50 tisíc z nich vybudovali internační tábory, rozhodla se židovská teroristická skupina Irgun, kterou založil ruský Žid Vladimír Žabotinský, že v létě 1946 zaútočí na jeruzalémský hotel Král David, v němž sídlil Britský sekretariát a vojenské oddělení.

Členové Irgunu se převlékli za Araby a pod záminkou dodávky potravin vnesli do podzemí hotelu sedm máselnic, naplněných výbušninou. Byli sice odhaleni, ale prostříleli se z hotelu, aniž by Britové poznali, že je Král David podminován. Při explozi ve 12,45 bylo zničeno levé křídlo hotelu, při čemž zemřelo více než 90 lidí, Židů, Arabů i Britů.

Židovská agentura tento útok odsoudila, i když svůj ozbrojený boj s Brity tím nemínila ukončit, zvláště poté, kdy po vyhlášení státu Izrael 14. května 1948 byli na straně Arabů. Když se Bobby učil v zemědělské škole, pomáhal zde plnit nákladní auta potravinami, vodou a municí. Celé kolony takto vybavených vozidel pak směřovaly do Jeruzaléma, aby zásobovali židovské vojáky.

"Jejich nákladní prostor jsme vyplnili po okrajích pytli s moukou, cukrem a solí. V takto vytvořeném opevnění jsme nechali otvory pro kulomety, uvnitř pak byly zásoby potravin, vody, munice a čtyři vojáci. Vpředu byli řidič a střelec,“ popisuje Bobby. "V naší dílně byl mechanik pro opravy zemědělských strojů. Byl to skvělý ruský inženýr. Postavil náš první minomet. A vymyslel skvělý sendvič. Tak jsme říkali opancéřování kabin nákladních vozů. Napřed se na ni dal pět milimetrů silný ocelový plát, na něho tlusté dřevěné desky a znovu ocelový plát. V něm byly vypáleny díry, jako střílny...”

Dnes žije Bobby David dny spokojeného důchodce, hraje bridge a občas dělá průvodce. Historii Izraele zná pozpátku. A nezapomíná ani na Ostravu, i když jeho vzpomínky mají hořkou příchuť.

Doplnění editora

Autor se na mě obrátil po uveřejnění článku Holocaust a jeho čtyřmilionová varianta. Z jeho emailu vyjímám: „Protože se jako novinář zabývám problematikou Izraele a Blízkého východu, dost se mě dotklo a rozezlilo Vaše (myslím tím Vašeho webu) popírání holocaustu. Je to snad jediná věc na světě, která mě dokáže notně rozčílit. Znám osobně desítky Židů, kteří přežili holocaust a jejichž rodiny skončily v plynu. Proto bych Vám navrhl, kdybyste z mých webových stránek otiskl třeba některou z mých reportáží, které jsem shrnul do knížky Přežili šest válek. Více se určitě dozvíte po důkladném prostudování mých stránek. Zdraví Břetislav Olšer“

Myslím, že pan Olšer píše zajímavě a stojí za to si to přečíst. Autor si současně přeje, abych jmenovitě uvedl, že je proti popírání holocaustu a toto prohlášení chce zvýraznit. Plním jeho žádost. :-)