Vůně domova

Mladík urovnal velký černý kufr mezi svýma dlouhýma nohama. Zahlédl matčin unavený obličej, odražený na vedlejším okně vozu metra. Sklo jasně odráželo vrásky na její tváři. Od návštěvy k návštěvě, vrásky jsou stále hlubší a více se rozšiřují. Čas utíká a nezastaví se. Její tělo se pohupovalo napravo a nalevo s pohybem vozu. Sklonila se ke své tašce, otevřela malý černý zip a vyňala papírový kapesníček. Přivřela zvadlé oči, objevily se v nich palčivé slzy. "Zase rýma? Už ti pomalu ani nepřestává" řekl mladík účastně. "Už jsem si přivykla." "Musíš najít nějaké řešení! Léky na to přece jsou.." "V tomhle věku?" Přes tvář se ji mihl skutečný úlek. Nepřipomněla právě nyní čas? Vždyť ho tolik potřebuje! Musí žít, musí se přemáhat, kvůli němu. Kvůli nim. Vzápětí se na její tváři usadil smířlivý a přesvědčivý úsměv, pohupovala se dál na sedadle v rytmu jízdy. Cesta je dlouhá, pod zemí je všechno tmavé, nic není vidět z toho velkolepého města, který je nazýván městem světla. Metro je nudné, dala by přednost autobusu. V takovém městě se jeden nemá nudit. Mladík se zkoumavě podíval na matku. Pojal ho hluboký soucit. Znova začal opakovat: "Můžeš zrušit cestu, kdybys chtěla. Proč nechceš zůstat déle? To, že jsi tady, je nenahraditelná příležitost." Matka po chvíli zadumání řekla: "Ale já tu jsem cizinka, i kdybych chtěla zůstat nadlouho. Ať udělám cokoliv, tahle země přece není moje". Ve vzpomínkách se jí vybavilo studentské městečko v tomto nádherném městě. Světlé místečko, tiché a daleké. Ucítila horkou krev v celém těle. Před lety přišla do něho se svým mužem. Ruku v ruce. Tenkrát ji nechtěl pustit samotnou, tak jak to udělal teď. Vzal ji, aby se podívala na kolejní budovy, v kterých strávil pět let svého života za studií.

Zastávka metra ji vrátila do přítomnosti. Syn vyndal tašky a vyšel s nimi na chodník na čerstvý vzduch. Pak hledal na nástupišti lavičku, aby si mohli sednout. Plíce ji naplnil svěží vzduch. Jaké je to rozlehlé město! Jako oceán, po jehož vlnách chodí lidé. Pootočila se na podpatku. Je nyní svobodná do takové míry, že se může točit, aniž by se cítila trapně. Může zvolat, ach nejsem snad stále ještě v tom okouzlujícím městě? Nedaleko nich čeká mladík s děvčetem, čekají tak jak oni na vlak, který je odveze na letiště. Mladík drží děvče okolo pasu a dlouze ji líbá. Jako by to byl poslední polibek před střetnutím s osudem. Spousta myšlenek se jí honí hlavou, směsice studu ze společenských předsudků i z údivu.. Pohlédla na syna. Zjistila, že ji s úsměvem pozoruje. Hlas jejího muže promluvil z jejího syna: "Nasytila ses? Nebo tě to už nudí?" "Ne, copak je něco hezčího než láska?" Optimisticky se otočila, pocítila, jakoby sama z okolního žíznícího světa byla zasažena také žízní po životě. Kouzelné, tak kouzelné je toto město, všechno je v něm okouzlující, lidé, mosty, široké ulice a široká zelená řeka, která ho protíná. Co se jen nachodila po nábřeží, kolik naskládala papírových lodiček a naházela je do jejího toku? Mnoho let z jejího života uběhlo a teď přišla její loďka, aby s ní odcestovala. Otevřela víčka a pohlédla na syna. S kouřem cigarety vypouštěl svou stísněnost. Usmála se, usmál se také. Matka řekla: "Když jsem poprvé přijela, hodila jsem sebou na zelený trávník v parku Luxemburk, mnula jsem si omámené oči. Jsem skutečně v Paříži? Okolo nás byli samí milenci, královský park se náhle změnil v divadlo milenců, jak to, že jsem si jich nevšimla, když jsem přišla? Byla jsem cizí mezi cizími. Podívala jsem se na tvého otce, díval se na mě klidně a usmíval se... dlouhý čas už uplynul od té doby, pohrává si s námi a staví nám do cesty protivenství." Syn se zeptal: "Kde jste tehdy pobývali?" " Našli jsme ten nejlacinější hotýlek. Kdybys viděl ten pokoj s vyhlídkou na ošklivou střechu, ani za kurník by se nehodil, dodnes jsem nezapomněla na záchvat ostré bolesti v těle, zřejmě ho zapříčinilo mé zklamání. Ten pokoj byl prostě nemožný, otřásl mými představami."

Čas rychle utekl, přiblížil se čas odjezdu vlaku.. Syn se staral o velký kufr, igelitovou tašku a kabelku nesla matka. Měli před sebou ještě dvě linky, letiště bylo daleko. Mladík byl posmutnělý. "V Damašku" potom matka ztichla, protože se ji slova zadrhla v hrdle. "V Damašku, copak je s ním?" Usmívá se, obraz milé země se ji vykreslil na tvář. Líce ji zčervenaly a rozkvetly, vzpomněla si na nepřítomného muže, co zůstal tam. Tam ji čeká. Jeho stesk vyvolává i její stýskání. Poprvé v životě sama cestovala. Jak mohla odjet bez něho? - Až vyrostou děti, budeš hodně cestovat, říkával ji. A teď je takovouto cestující, s rozděleným srdcem mezi manželem, synem a ostatními dětmi. Ve vagónu se změnily obličeje. Černé spletené vlasy v copu a jiné světlé, splývající jako hedvábné nitě, podivná směs lidí. Mladík, s kterým se rozloučila jeho dívka na nástupišti, sedí nepřítomně vedle své tašky. Kolem jsou mlčící a vážné tváře. Vlak se zastavil, zatřásly se dveře a rozevřely se. Vyvalil se proud lidí, nesoucí své potřeby, dovnitř nastoupil nový, monotónní dav. Matka s pýchou visela očima na synovi. Naplnilo ji zoufalství z rozloučení s ním, jak ho tu má nechat a nevidět ho na dlouhou dobu? Co se dá dělat, asi to tak musí být, pomyslela si. V Damašku je druhá část rodiny, jeho otec, jeho sourozenci, její rodina, její domov. Z očí ji vyhrkly slzy. Syn odvrátil pohled. Jeho oči se upínaly k oknu. Z úzkosti se rozplakala. Najednou zazněl dojemný hlas flétny, naplnil vagón, který opanovala hořkost. Matka zpozorněla. Jakýsi japonský mladík se opíral svým drobným tělem o stěnu vozu a vyluzoval ze své hnědé flétny jímavou melodii. Oči všech se obrátily k němu. Byl zcela zaujat svým hudebním nástrojem, vyplavoval jím z nitra stesk, hořkost, možná kvůli své dívce, možná kvůli své zemi, nebo svému bezdomoví. Všichni ztichli. Matka stále plakala, doprovázena hudbou plné bolesti. Než dojeli do příští stanice, Japonec vložil flétnu opatrně do sametového pouzdra, otevřel postranní kapsu na něm sdrhnutou koženým páskem a začal chodit od jednoho k druhému. Nepodbízel se, nemusel žádat almužnu, žádal cenu za svou hudbu. Měděné franky cinkaly do pouzdra. Když došel před matku a syna, spadl další pětifrank. Podivný hudebník zavřel pouzdro a zadíval se dlouze na plačící ženu. Na okamžik přeběhl pohledem z matky na syna. Na jeho tváří se objevil chápavý výraz toho, kdo ví a kdo rozumí, co znamená cizina, co znamená odloučení. I jeho oči zvlhly, nemohl tomu zabránit. I on v tu chvíli ucítil vánek nesoucí vůni domova.