O ztraceném image

Celkem jsem se s existencí multikina sžil - kde taky ve Vidlákově přijít včas k premiéře nějakého filmu. Kamarádi z Prahy vždycky referovali, co kde shlédli, a já byl trapně out. Takže jsem se spolu se svou drahou polovičkou stal pravidelným návštěvníkem a nijak mi to nevadilo. Koupě vstupenky není podmíněna členstvím ve svazu česko-amerického přátelství a přes onu kulturní masáž se snadno přenesu. Až do jedné listopadové soboty. To padla kosa na kámen. Film Insomnie s Al Pacinem běžel až od půl desáté večer. Chtěl jsem ten film vidět, nakonec byl super. Al Pacino je narozdíl od všelijakých prkenných panďuláků typu Di Capria, Vin Diesela a Cruise pan herec.

Prostory svatostánku konzumu byly takhle při večeru zaplněny desítkami puberťáků. Okupovali cukrárnu, hospodu a klub, postaru diskotéku, ze které se ozýval hit Helenky Vondráčkové Dlouhá noc. Suverénně jsem byl v prostorách multikina nejstarší, připadal jsem si jako školní inspektor. V zádveřním prostoru se vznášel nasládlý smrádek z hořících jointů. Přibližně každý pátý puberťák držel v ruce mobilní telefon, buď přímo telefonoval, nebo SMSkoval, nebo ho jen tak mateřsky držel, aby byl in.

Rozhlížel jsem se kolem sebe a nebylo mi dobře po těle. Představte si, že je vám osmadvacet - máte tedy statisticky víc než polovinu života před sebou - a přesto jste v nějakém sociologickém vzorku nejstarší. To se vám ta polovina nezdá nic moc. Připadal jsem si naprosto out. Moje image byla na úrovni doby kamenné. Účes spadající původem do konce osmdesátých let minulého století, džíny a kožená bunda mne diskvalifikovaly podobně, jako kdybych se dostavil na divadelní premiéru v holinkách, rádiovce a s vidlemi v ruce. Navíc bylo jasné, že s tím už nic nenadělám, a když jo, tak ne tenhle večer. Začal jsem se rozhlížet po davech, abych zjistil, co je dnes in a jakým způsobem přetvořit svou image, abych nebyl za drna. Záhy jsem zjistil, že se mezi přítomnými teenagery vyskytují určité archetypy.

Jedinec interně zvaný cvokatec mívá peircing. Týpek měl třeba asi patnáct milimetrů vysoký jehlan nainstalovaný mezi dolním rtem a bradou. Vypadalo to skutečně cool. Přemýšlel jsem, jestli má zevnitř matku. protože kdyby to nebylo sundavací, přivádělo by to cvokatce do neřešitelných situací třeba v intimním životě. Panenka ve věku asi sedmnácti let, která ho doprovázela, měla čtyřicet kilo i s postelí, odstáté uši a v nose cvoček. Byla asi tak sexy jako hromádka šrotu o železné neděli. Usoudil jsem, že cvokatec se inspiroval v přírodě ježkem a má jehlan proto, aby se na něj šotka nesápala. Nelíbili se mi a rozhodl jsem se cestou cvokatců se nevydat.

Pak přišel skejtr. V ruce měl skateboard s kolečky ojetými až k osičkám a kalhoty, které měly rozkrok mezi koleny. Vzhledem k mé averzi k jakémukoli pohybu kromě chůze mi image skejtra nepřipadala to pravý ořechový, i když jsem usoudil, že k tomu, aby člověk vypadal jako skejtr, nemusí nutně na prkýnku umět jezdit.

Hned za skejtrem se vynořil raper. Rapera poznáte snadno, vypadá skoro jako skejtr, taky má kšiltovku obrácenou kšiltem dozadu a všelijaký řetězy. Je to logický, protože skejtrovi by při skejtování řetězy vadily, zatímco raperovi nemůžou, protože ten rapuje a přitom řetězy nevadí, ne? Rapeři dále měli barené mikiny nejčistěji s americkými motivy, čímž dobře zapadali do atmosféry multikina, a chodili ze široka, jako kdyby měli akutní hemeroidy. Rapeři jsou zřejmě neustále frustrovaní, že se nenarodili černí, protože správněji raper přece musí být černej - podívejte se na Eminema - a tento pocit s nimi nesdílím, nehledě na to, že rap neposlouchám a texty o tom, jak černí bratři hynou na ulicích při šarvátkách gangů mi jdou jedním uchem tam a druhým ven.

Křížence rapera a skejtra jsem pojmenoval špinavej sportsmen. Špinavej sportsmen má většinou taky kšiltovku otočenou na šestou hodinu, ale má sportovní značkovou bundu a šusťákové tepláky. Špinavej sportsmen si může dovolit řetězy, minimálně jeden s křížem kolem krku, aby ho pán Bůh při jeho extrémních sportovních výkonech opatroval. To čistej sportsmen má šusťákovou soupravu, opět samozřejmě Adidas, Nike nebo tak něco, a řetízky nemá, protože je neustále připraven podávat extrémní sportovní výkony a utápět se v adrenalinu. Představa, že by si čistej sportsmen vzal na sebe něco neznačkového, je stejně nepravděpodobná jako potkat mnicha kupovat prezervativ. Samozřejmostí jsou značkové sportovní boty, čistej sportsman má dovoleno nosit jakési značkové papuče. Na image sportsmana jsem se rozhodl zapomenout rovnou, protože se mi ekluje. Když se někde zjeví individuum v šusťákové soupravě, a to i mimo multikino, zahustím se kvůli tomu, že ten člověk neumí projevit ani tolik úcty k okolí, aby se nějak normálně oblékl a většinou pak s panem Teplákem nejednám právě v rukavičkách.

Méně vyhraněným dojmem působí malej grázl. Standart pro malýho grázla je dobře viditelná náušnice nebo tetování, melírovaná hlava, vousy - pokud příroda dovolí - a cigareta. Typické pro malého grázla nebývá oblečení, ale jistá nenucenost v chování, pokřikování, ležérní posedávání tu i tamhle a neustálé poplácávání se s kamarády. Samozřejmostí jsou masivní řetězy jako na uvázání kozy, aby neutekla. Malej grázl vám každým pohybem naznačuje, že je nebezpečnej, má dobrý kontakty a nějaká ta čorka pro něj není problém. Protože vím, že část pubertální populace žije z kšeftu s kradenými věcmi, mohu si domyslet, že asi tohle bude doména malých grázlů. Když zříte malého grázla, máte sto chutí jít se podívat, zda jste zamkli auto a z rádia sundali panel.

Řepák se pozná podle džínové bundy zvané džíska, nezřídka počmárané propiskou. Variantou řepáka je metalák, ten má na džísce natištěný název nějaké metalové skupiny. Řepáky jsem nějaké viděl, ale metaláka všeho všudy jednoho, metal je na vymření.

Jiný kalibr je sweetboy neboli slaďouš. Slaďouš dělá všechno pro to, aby z něj pubertální slečny byly úplně paf. Má v základní výbavě sluneční brýle nasazené do vlasů, a to i tehdy, když potmě prší a padá mlha. Většina slaďoušů používá dojemné psychologické triky, jako například že nosí světlý tlustý vlněný svetr, protože v něm vypadají poněkud zranitelně a slečny z toho padají na kolena a chtějí o ně sofort začít pečovat. Jeden veřejně známý slaďouš to přehnal a nosí i v létě kožich. Zaznamenal jsem určitou symbiózu mezi slaďouši, sportsmeny a malými grázly - skupiny puberťáku operovaly většinou s rovnoměrným zastoupením slaďoušů, sportsmenů a grázlů, zatímco rapeři se separovali a skejtři kamarádili zase než se skejtrama.

Zatímco slaďouš to zkouší tím, že dělá chudáka ze sebe, aktivista jde na to od lesa a dělá chudáky z celého lidstva. Aktivista už od pohledu působí dojmem, že je proti něčemu. Obyčejně mívá na sobě vytahanou mikinu, baťůžek na dozimetr nebo na petice, terénní boty, aby mohl dělat šetření přímo v terénu, všelijaké řemínky a barevná cingrlátka a pokud to příroda dovolí, dlouhé vlasy, které si každé ráno mastí přírodním sádlem. Kácení deštných pralesů, atomová energetika nebo PET láhve přivádějí aktivistu do vrtule a všem dokola vyčítá, jak může lidstvo být tak nezodpovědné a produkovat takové věci. Že někde za rohem právě umřel důchodce na chodníku na infarkt a lidi kolem něj půl hodiny chodili bez povšimnutí (jako nedávno v Praze), to je aktivistovi úplně ukradený, protože on jedná ve jménu vyšších cílů. Aktivistou taky nebudu, protože jednak dovedu pořídit konečný seznam jevů, se kterými nesouhlasím, ale hlavně je to banda tmářů a vyvolává v nás paranoiu, přičemž se ještě nad nás povyšují.

Kromě uvedených exotů nacházelo se tam ještě pořád nadpoloviční množství lidí, kteří navenek působili normálně, na nic si nehráli, ale přesto mi jejich koncentrace připadala ve srovnání s všelijakými "chtěl bych být jako" skoro homeopatická. Prázdnej sud halt víc duní. Role se otočily : zatímco za mých mladých let byl exot za exota a každý to chápal, nyní je člověk v džínách z obchoďáku za blba a měl by se vrátit do hrobu.

Jak vidíte, mezi svrchu popsanými stereotypy jsem si nevybral. Nezbývá mi než dál vegetovat svým nevýrazným životem venkovského blba a dožít bez skateboardu, in-line bruslí a řetězů tlustých jako řetízek od splachovače. Během onoho poučného večera jsem se však dopracoval k zajímavým poznáním.

Dva archetypy mého mladí scházely úplně. První byl Skinhead, skinhead, bomber zelenej, těžký boty až nahoru zavázaný, skinhead, skinhead, je vyholenej, a to není zakázaný. Druhým byl černý goth - představte si třeba Keanu Reevese v Matrixu. Neřekl bych ani, že by zašli na policejní perzekuci (první) nebo změnu módních trendů (druhý), ale na naprostý negativismus jejich image. S metalákem to nebude jinak. V dnešní době je zřejmě nutné být pozitivně nejen naladěn, ale rovněž ustrojen, a být tak součástí spiknutí jásajících blbů.

Druhé poznání bylo méně povrchní. Život s falešně vyrobenou image je životem ve lži. Je to hra na něco, čím nikdy nemohu být, tím, co dalo vzniknout fenoménu zvanému wanna be. Místo, co by se puberťáci snažili propracovat k vlastnímu pohledu na svět a jemu potom přizpůsobit svůj image, dělají to opačně. Nejdřív si přečtou Bravo a pak už něco vymyslí. Ať mne vezme čert, jestli tohle není vymývání mozků. Docela by mne zajímalo, za jakých okolností nastane ten přerod. Přes den je to třeba učeň, student, kominík nebo programátor a pak přijde domů a řekne si - já budu skater, raper nebo malej grázl. Byl jsem z toho trochu rozčarovaný a došlo mi, že zatímco komouši měli z mladé generace vážně strach a snažili se je střídavě uplatit Studiem kamarád, Michalem Davidem a motocykly Simson na pořadník, případně kontrolovat pomocí SSM a spol., dnešní režimy už se mladých lidí bát nemusí. Podstrčili jim fiktivní zástupné problémy typu umírajících černých bratrů nebo ozónové díry a je to.

Převzato z D-FENSovy stránky.