Balení v časech koronavirových

Pojďme se podívat na obvyklá místa, kde se lidi seznamují.

Hospody a bary, když už jsme to nakousli v prvním odstavci. Ano, to bývalo dobré místo. Venku zima, prší, uvnitř útulno a teplo. Pohoda, klid, alkohol. Dokonce – o hrůzo hrůz – se kdysi v hospodách a barech i kouřilo. Kupodivu lidé tehdy nepadali na zem po vdechnutí cigaretového dýmu, nevynášeli mrtvé zabité kouřem. Dokonce ani nekuřáky. Možná jim to vadilo, ale byli méně militantní. Bralo se to normálně. Děti vám to nebudou věřit, až jim to budete vyprávět. Tak hospody i bary si můžeme rovnou škrtnout tlustou čárou. I ty nekuřácké. Covid je mrcha a v barech číhával v hojném počtu, proto nám to naši starostliví otcové rovnou zrušili. Bary nebrat!

Na ulici: Nevlídné počasí nutí ke spěchu. Často prší, je lezavé vlhko a docela zima. Který bloud nebo bloudka by se dala přesvědčit k procházce? Možná by se našel někdo takový, ale musela by to být opilá zoufalka či progresivní nymfomanka. I pouhé oslovení je problematické. Ženy to nečekají, neumí nebo nechtějí reagovat, bojí se. Strach je všudepřítomný. Už před koronou se mnoho žen na ulici či v metru uzavíralo do svého světa sluchátky na uších, takže získat jejich pozornost nějakou vtipnou poznámkou nebylo jednoduché. Teď, když máme hyn tu koronu, se navíc balí do náhubků a roušek, je obtížné vůbec vidět, jak vypadají, pokud to risknete a oslovíte je, sledují vás vystrašenýma očima a snaží se hovor ukončit co nejrychleji. A to nezmiňuji „bezpečnou vzdálenost“. Ulici nebrat!

V metru: Sice neprší a není zima, ale jinak platí podobné, co jsem napsal o balení na ulici. Zamračení, zakuklení cestující podezřívavě sledující okolí nebo čumící do mobilu. Nic pro srandu. Metro nebrat!

Diskotéky a zábavy: Tanec byl vždycky nejpřirozenější formou navazování kontaktů. Ale kde že loňské sněhy jsou. Diskotékám a zábavám definitivně odzvonilo, ránu z milosti jim dal Pryguma (s výrazem přišel d-fens). Začal tím, že zakázal zpívat a to se mu tak zalíbilo, že zakázal i tancovat a vůbec se nějak bavit. Už před Prygumovým řáděním to bývalo s tancem všelijaké. Psal jsem o tom v článku Proč chlapi netančí, no a teď už prostě diskotéky, stejně jako taneční zábavy a plesy nejsou a kdo ví, zdali tuto zimu vůbec budou. Byl jsem ještě před Prygumou v pražském tanečním klubu Ambrosie v Praze na Moskevské ulici. Byla to deprimující návštěva. Pohled na prázdnou hospodu, neobsazené stoly, kde se kolem půlnocí krčilo (počítal jsem to) všeho všudy 15 lidí, byl hodně smutný. Diskotéky a zábavy nebrat!

Fit centra: To by se zdálo jako dobrá volba. Existuje přírodní zákon, že pokud v okolí fit centra žije nějaká pěkná holka, tak ji nejspíše potkáte právě tam - ve fitku. Ale prozradím vám tajemství ověřené mnoha roky pozorování. Ty holky tam fakt chodí cvičit. Nejsou připraveny na nic jiného. A navíc Pryguma zrušil i fitka, tak je to stejně jedno. Fitka nebrat!

Zájezdy a dovolené: Jezdí se vůbec někam? Ale ano, jezdí, ale málo. Covidové restrikce udělaly z cestování horor, povinné náhubky všude, na plážích plexisklové buňky, u stolů sedí omezený počet a často ještě ob prázdnou židli. No nevím. Podle mého názoru zájezdy a dovolené nebrat!

Pracovní kolektivy: Říkávalo se, co je v domě, není pro mě, ale také se říkává bída naučila Dalibora housti. Teoreticky by pracovní prostředí mohlo fungovat jako platforma pro navázání bližších (nepracovních) vztahů. Nutno ovšem dávat pozor na kampaně typu #MeToo a ženy postižené syndromem sexuálního harašení a také na politickou kulturu podniku, některé firmy, zvláště ty ze Západu, nevidí rády techtle-mechtle svých zaměstnanců. Navíc všudypřítomnost kamer na pracovištích také nepřispívají k pohodě.

Takže co zbývá? Ano, internet. Nevím, jak na tom jsou sociální sítě, nejsem tam, ale myslím, že takový Facebook by v tom směru neměl být úplně marný.

A pak tedy máme internetové seznamky. V současnosti zřejmě jediná dosud legální (ještě ji Pryguma nestačil zakázat) možnost pro všechny singles. Ale internetové seznamky mají nevýhody. A ne malé. Tak jednak – skoro každý je tam jinak. Virtuálně. Anonymita seznamek umožňuje stylizovat se vylepšeně. Většina zúčastněných lže. Nejčastěji o věku, ale mnohdy i úplně ve všem.

Za druhé internetové seznamky přitahují úchyly a podivné ženy, které si tam často léčí své komplexy. Mohou, protože poměr žen k mužům je silně ve prospěch žen. Někde jsem četl 1:5. Na jednu ženskou pět chlapů. To zvedne sebevědomí každé. A chlapi se musí jo snažit, aby upoutali.

Za třetí (souvisí s za druhé) ženy na seznamkách nemají doma zrcadlo. Bývá naprostý nepoměr mezi tím, co nabízejí, a co chtějí. Mívají zcela nereálné představy o princi na bílém koni, který tam někde na ně čeká. Jejich požadavky na partnera jsou neúměrné, ale ony si to neuvědomují nebo nechtějí uvědomit. Jsou naprosto nekritické vůči sobě samým. Nic nebo skoro nic nenabízejí, ale chtějí všechno. Většina se bere velmi vážně. Je to velmi frustrující.

Na závěr

Ale představme si, že navzdory výše napsanému se nám podařil zázrak a my jsme (podle Kunderovy povídky Zlaté jablko věčné touhy) úspěšně prošli registráži a kontaktáži. Co teď? Kam s ní? Domů ani do hotelového pokoje to nejde, to by na první schůzce neprošlo. Budeme se tedy brouzdat nevlídnými ulicemi, krčit se někde v tunelu, v čekárně autobusové zastávky, nebo ji vezmeme do lesa? Velký problém.

Sumu sumárum holky se pořád ještě dají sbalit. Pořád to ještě funguje, ženské jsou většinou normální a přístupné (i když je pravda, že se ta většina normálních zmenšuje ve prospěch těch praštěných). Ale současná doba plus kovidová krize navazování vztahů nepřeje. Pokud by ta krize trvala déle, začneme patrně vymírat. Řekl bych, že seznamování je další smutnou obětí koronaviru.