Pražští burani
29.1.2017 Na okraj Témata: Společnost 583 slov
Použil jsem v titulku přívlastek „pražští“, ale zřejmě by bylo výstižnější je nazvat „čeští“. Obávám se totiž, že tento jev je jaksi celozemní. Byl jsem v Praze na plese. Byl to po desítkách let první ples, kterého jsem se zúčastnil. (Je zvláštní, že půvab věcí, které jsem v mládí příliš neměl rád, jako plesy, tancovačky a diskotéky, začínám objevovat až teď, ale to je ta ironie života.)
Měl jsem v paměti plesy, jak se pořádaly v období reálné socialismu. Slavnostní, ozdobené sály, dámy ve večerních róbách, muži v oblecích. V tanečních nám kdysi říkali, že je dokonce vhodné, aby muži měli bílé rukavičky, aby zpocenými dlaněmi nenechali na šatech žen otisk. Rukavičky jsem nečekal, vlastně jsem je nikdy na plesech nezaznamenal, kromě těch tanečních, ale jinak jsem předpokládal, že to bude slavnostní.
Nebylo. Nebyl to velký a slavný ples, jako bývají plesy v Lucerně nebo na Žofíně, byl to benefiční ples, zisk měl jít na pomoc ptákům. A když jde o zvířata a o opeřence, to vždycky podpořím.
Vstoupil jsem do sálu. Byl to obrovský sál ve stylu ratejny. Neútulný. Na stropech řada zářivek zalévala sál studeným, neosobním světlem. Na stolech ubrusy, ale jinak žádná výzdoba. Třetina stolů zůstala prázdná. Účastníci plesu – ženy a muži – ve slavnostních večerních úborech. Muži měli obleky, ženy večerní šaty. Ne všem večerní úbor padl, ale to je omluvitelné.
To, co mi vadilo, a co degradovalo společenskou událost na jakýsi nepovedený hybrid plesu a vesnické tancovačky, bylo několik mužů a bohužel i několik žen v normálním oblečení z ulice. Byli tam muži v džínách, ženy ve svetrech, jeden měl na sobě černé tričko s velkým žlutým nápisem Security. Jiný měl plátěné, plandavé kalhoty a další červenou košili s rozhalenkou a krátkými rukávy, definitivně vhodnou na pláž v červnu, ale určitě ne na ples v lednu. Někteří měli na nohou tenisky.
Těchto společenských narušitelů bylo celkem jen asi deset, ale dokázali atmosféru toho plesu rozložit. I když kapela nehrála špatně a dělala co mohla, celkový pocit z akce byl jaksi smíšený.
Nechápu to. Ani já nemám v šatníku vhodný oblek, i já jsem řešil společenskou únosnost toho, co jsem v šatníku měl. A když jsem zjistil, že nic se nehodí, půjčil jsem si oblek v půjčovně. Ano, bylo to drahé, nepopírám. Ale výsledkem bylo, že jsem se cítil dobře a jistě. A kdykoliv jsem se viděl v zrcadle, musel jsem sám sebe pochválit, jak mi to padne. :-)
Podobný jev – nevhodné oblečení několika návštěvníků – jsem zaznamenal už dříve v divadle, kde na Aidě v Nové scéně Národního divadla se v hledišti taktéž vyskytovali jedinci v džínách a ve svetru. Stejný typ oblečení se objevil i na koncertu vážné hudby, na Vivaldim. Tenkrát mi to kdosi vysvětlil, že to nejspíše nebyli Češi, ale turisté, převážně Němci. No budiž. Ale na tom plese to určitě cizinci nebyli. To byli Češi jako poleno.
Nevím, jak je to v jiných městech republiky, ale něco mi říká, že to bude podobné. Je to tak trošku naše národní vlastnost. Buranství, co se dress-kódu týče. Částečně jsou na vině pořadatelé těchto akcí, kteří dovolí nevhodně oblečeným lidem vstoupit, patrně ve snaze utržit co nejvíce za lístky. Ale hlavní vina spočívá v nás samotných. Vhodné oblečení na určitou událost není projevem snobství. Je to projevem kultivovanosti a hlavně úcty k samotné události a k ostatním účastníků akce. On už Werich s Voskovcem zpívali je to pravda odvěká, šaty dělaj člověka, kdo je nemá, ať od lidí pranic nečeká. Platilo to dříve a platí to i dnes.