Napaden fanatickým nekuřákem
16.1.2017 Na okraj Témata: Vztahy mezi lidmi, Společnost, Kouření 761 slov
Bylo něco před půlnocí. Vracel jsem se z diskotéky. (Protože se vyskytly určité reakce, podotýkám, že šlo o diskotéku pro starší.) Zastavil jsem u schodiště do metra na stanici Vysočanská, potřeboval jsem cigaretu, protože diskotéka byla – jak jinak dnes, že? – přísně nekuřácká. Žádnou ceduli Zákaz kouření jsem neviděl. Ostatně odpadkový koš, u kterého jsem stál, měl horní kryt zčernalý od stovek típaných vajglů, takže to místo bylo patrně vyhledáváno nejedním kuřákem. Nestál jsem pod střechou, stal jsem mimo.
Kolem prošel drobnější muž, hádal bych mu ne víc než čtyřicet. Když mě míjel, něco říkal. Nerozuměl jsem mu. Myslel jsem, že se ptá na cestu nebo mi sděluje, že od severu přichází studená fronta a bude sněžit. Pokrčil jsem rameny a omluvně se usmál. Jak se vzdaloval, stále něco říkal. Znovu jsem pokrčil rameny, že nerozumím.
Uběhly asi dvě minuty, už jsem na něj zapomněl, cigaretu jsem měl už skoro dokouřenou. Najednou stál přede mnou znovu. Vrátil se. Tentokrát jsem už rozuměl, co říká. Že mu vadí, že kouřím. Řekl jsem něco v tom smyslu, že má smůlu. To muže rozčílilo. Začal gestikulovat, nadávat, padla slova jako ču*ák a hovado. Pořád jsem to nebral nějak moc vážně. On náhle přiskočil, vykroutil mi vajgla z ruky a hodil ho na zem.
To překročilo veškerou normálnost. Z nepatrného incidentu se stal důvod ke rvačce. Kde to jsme, aby mohl jedinec fyzicky zaútočit na někoho jen proto, že dotyčný kouří? To už pak příště můžeme počítat s tím, že někdo na nás zaútočí, protože mu vadí, že telefonujeme, nebo jen tak stojíme. Nebo se mu nelíbí moje kalhoty nebo čepice.
Možná jsem mu měl vrazit, ale neudělal jsem to. Jednak nejsem rváč, jednak mi okamžitě došly následky, popotahování po policii a třeba i soudech, kdybych mu případně ublížil. Nebo on mi. Navíc ta cigareta už byla stejně dokouřena. Spokojil jsem se s několika hodně šťavnatými nadávkami (nechtějte, abych je tady opakoval), on mi nezůstal nic dlužen a obšťastnil mě podobnými. Já jsem zamířil po schodech do metra. Stále otřesen z nepříjemného zážitku.
Tak si říkám, že fanatická nesnášenlivost militantních nekuřáků se stupňuje, ostatně stejně jako tlak dobroserů na většinovou společnost, ať jde o kouření nebo o povinné očkování, amalgamové plomby, rtuťové teploměry (je zvláštní, že dobroserům nevadí fakt, že v zářivkách je více rtuti než v teploměrech a zdaleka ne všechny končí v recyklačních boxech), obyčejné žárovky, naftové motory, spalovací motory vůbec, větrné elektrárny, vysavače s výkonem pod dva tisíce wattů, zkrátka v podstatě všechno, co s námi bylo desítky, ne-li stovky roků a ukázalo se jako dobré, potřebné, levné,funkční a neškodlivé. Na to poslední slovo mě můžete chytit, cigarety přeci prokazatelně škodí. Ano, i ne. Cigarety jsou zástupný problém. Škodí přinejmenším stejně jako pesticidy, smog, chemie kolem nás, nadužívání antibiotik, antikoncepce, stres, satanistické porno a desítky dalších škodlivých faktorů. Proč zakazovat jen cigarety, když víme o desítkách dalších faktorů, které škodí také?
Ten hejsek byl zřejmě předzvěstí času, které přijdou. Jde o to, že se vyčleňuje a spontánně vzniká jakási protikuřácká úderka, Hitlerovi pohrobci (ten chlap se musí v pekle chechtat, když vidí, jak se jeho sny krok za krokem uskutečňují), milice nebo jak to nazvat, která už brzy může legálně chodit ulicemi měst a „konat ve jménu dobra“. Porážet kuřáky na zem, rvát jim cigarety od úst a časem třeba přibude i nějaká ta rána obuškem, popřípadě rovnou pouta a do vězení s ním! Kuřákem jedním zatraceným! A my si na to nejspíše zvykneme a naše děti už to budou brát jako normální. Zrovna nedávno jsem četl, že v Rusku chystají návrh zákona, podle kterého lidé narozeni po roce 2014 si už nezakouří. Nepochybuji o tom, že po otestování, zda je to průchodné (je), to přijde i do dalších zemí.
Společnost je díky dobroserům čím dál sterilnější, smutnější, vyděšenější. Když se podíváte na jakýkoliv film třeba jen dvacet zpátky, uvidíte úplně jinou společnost. Uvidíte sebevědomé, pohodové lidi, jak se baví, smějí, kouří nejen v baru, ale i doma, na ulici, v práci a třeba i ve výtahu, letištními kontrolami procházejí skoro bez zastavení, bez nepříjemného pocitu viny a bez ponižování, v letadlech se chovají uvolněně, obsluhují je hezké letušky, se kterými je dovoleno flirtovat bez obav z nařčení ze sexuálního harašení, a ne vysloužilé megery nebo letušáci jako dnes, se kterými by stejně neflirtoval ani zvoník od Matky Boží Quasimodo, samozřejmě všichni při tom kouří a představa, že by přiběhl šílenec a vyrval někomu cigaretu z rukou, je prostě vyloučena.
Vysávají z nás radost. A jsou čím dál drzejší. A my čím dál více ustupujeme. Brzy už nebude kam.