Pěkný omšelý románek s milostnými básničkami a se vším všudy

William Saroyan

24.12.2015 Na okraj Témata: Vztahy mezi lidmi, Zajímavé knihy 2402 slov

Můj bratranec Arak byl o půl druhého roku mladší než já, byl snědý, měl kulaté tváře a neobyčejně elegantní vystupování. A nebyla to u něho nějaká přetvářka. Jeho chování bylo prostě tímhle způsobem přirozené, zrovna tak jako mé chování bylo od základu mizerné. Arak vyklouzl z každého nedorozumění ve škole s líbezným úsměvem, který odhalil jeho přední, pěkně oddělené horní zuby a rozpustil kamenné srdce naší učitelky slečny Daffneyové, kdežto já jsem šel vždycky na kořen zádrhele a dokazoval hlučně a rázně, že pachatelem je vlastně slečna Daffneyová nebo někdo jiný, nikoli já, a že to poženu, bude-li třeba, až k Nejvyššímu soudu a tam prokážu svou nevinu.

Obvykle jsem byl poslán do ředitelny. V některých případech jsem dostal výprask - to když jsem v ředitelně chtěl věc prodiskutovat s naším ředitelem panem Derringerem, který byl velmi chabý diskutér. Jakmile jsem ho zahnal do úzkých, vytáhl řemen.

Arak byl jinačí. Ani ho nenapadlo bojovat za spravedlnost. Nebyl zdaleka tak bystrý jako já, a přece jsme chodili, třebaže byl o půl druhého roku mladší, do stejné třídy. To by ještě nebylo tak zlé, kdyby to nebyla třída pátá. Obyčejně jsem své spory s učiteli vyhrál, leč místo aby byli rádi, že se mne mohou zbavit, bránili mi v postupu - patrně v naději, že spory v příštím semestru vyhrají a vyrovnají si skóre. A tak jsem se stal nejstarším žákem v pátém ročníku.

Jednoho dne se slečna Daffneyová snažila namluvit světu, že já jsem původcem básně napsané na tabuli. Ta báseň tvrdila, že slečna Daffneyová je zamilována do pana Derringera a že je šeredná. Báseň napsal můj bratranec Arak, ne já. Kdybych já už napsal nějakou báseň, nebyla by o slečně Daffneyová, byla by o něčem, co stojí za to. Nicméně si slečna Daffneyová, aniž koho jmenovala, ale s pravítkem v ruce, stoupla k mé lavici a pravila:

„Však já vypátrám, kdo je odpovědný za tu ohavnou urážku na tabuli, a postarám se, aby pachatel byl řádně potrestán.“

„Pachatel?“ řekl jsem. „Jak víte, že to je kluk a ne holka?“

Slečna Daffneyová mne klepla přes kotníky pravé ruky. Vyskočil jsem z lavice a řekl:

„Nemyslete si, že mě budete klepat přes prsty. To budu hlásit.“

„Sedni,“ řekla slečna Daffneyová.

Sedl jsem si. Popadla mne za pravé ucho, za které mne jak slečna Daffneyová, tak i jiní vychovatelé brávali tak často, že pomalu ztrácelo svůj tvar.

Usedl jsem a řekl tiše, takřka neslyšně:

„O tom ještě uslyšíte.“

„Drž pusu,“ řekla slečna Daffneyová a já, třebaže jsem byl vzteky bez sebe, jsem vyšpulil rty a chytil se za ně, načež se všichni ti malí Mexičánci, Japonečkové, Arménkové, Řekové, Taliánci, Portugalčíci a obyčejní Američánci a Američánečky v naší třídě, kteří ode mne vždycky čekali nějakou pitvornost, rozeřvali smíchy. Slečna Daffneyová mířila pravítkem na mou ruku, ale pravítko tentokrát zavadilo o můj nos. To mě obzvlášť popudilo, neboť můj nos byl už tenkrát, zrovna jako dnes, velký. O malý nos by se jen tak nezavadilo, a tak jsem přijal úder slečny Daffneyové jako jemnou narážku na rozměr svého nosu.

Přiložil jsem si odřenou ruku k dotčenému nosu a opět vyskočil.

„Vždyť jste mi sama řekla, abych držel pusu,“ řekl jsem a trval na tom, že jsem nic neprovedl, že jsem pouze plnil její pokyny a jsem tedy nevinen a vůbec si nezasloužím, aby se mi klepalo přes ruce a mlátilo do nosu.

„Tak, a teď budeš sekat dobrotu,“ řekla slečna Daffneyová. „Už mám dost tvých darebáctví. Budeš sekat dobrotu.“

Dal jsem tedy ruku z nosu a začal sekat dobrotu. Usmíval jsem se jako hošík, který jí přináší červené jablíčko. Mé obecenstvo řvalo smíchy a slečna Daffneyová odhodila pravítko, natáhla se po mně, padla přes lavici, vstala a začala mne honit po třídě.

„Už v tom zase lítám,“ říkal jsem si, zatímco mne slečna Daffneyová honila po třídě. „Už zas lítám v takové šlamastice, která určitě skončí vraždou - a bratranec Arak, který všecko zavinil, si přitom tamhle sedí a šklebí se. Nikde není žádná spravedlnost.“

Když mne slečna Daffneyová konečně dopadla – věděl jsem, že není vyhnutí, mám-li ujít ještě přísnějšímu trestu z rukou pana ředitele Derringera -, rozpoutal se jakýsi zápas ve volném stylu, v němž se snažila vydloubnout mi oči, utrhnout uši, prsty a paže, kdežto já jsem se snažil přesvědčováním zachovat je jí půvab a důstojnost dámy.

Když se vyčerpala, odebral jsem se opět na své místo, načež znovu přišel na přetřes původní zločin: Kdo je autorem milostných veršů na tabuli?

Slečna Daffneyová si urovnala vlasy a šaty, nabrala zas dech, vyžádala si ticho, které skutečně nastalo, a po několika chvilkách klidu, kdy bylo slyšet tikot hodinek, spustila:

„Teď se každého z vás jednotlivě zeptám, jestli napsal tuto ohavnou - báseň - na tabuli, a čekám 0d vás, že budete mluvit pravdu. Jestli budete lhát, stejně si to vyšetřím a trest bude o to horší.“

Začala se vyptávat každého hocha a každého děvčete zvlášť, zda tu báseň napsali, a samozřejmě ji nenapsal nikdo. Pak se zeptala bratrance Araka a ten také řekl, že ne. Pak se zeptala mne a já jsem řekl, že jsem ji nepsal, což bylo pravda.

„Jdi do ředitelny,“ řekla. „Ty lháři.“

„Žádnou báseň jsem na tabuli nepsal,“ řekl jsem. „A nejsem lhář.“

Pan Derringer mne přijal bez zjevného potěšení. Za dvě minuty přinesla Zuzanka Kokomotová ze třídy zprávu popisující můj zločin. Vlastně ho citující. Pan Derringer zprávu přečetl, udělal šest až sedm grimas, usmál se, prásk šlemi, zakašlal a pravil:

„Co tě přivedlo na tu básničku?"

„Nic. Nepsal jsem ji,“ řekl jsem.

„Samozřejmě budeš tvrdit, žes ji nepsal,“ řekl. „Ale proč jsi ji napsal?“

„Já jsem ji vážně nepsal,“ řekl jsem.

„No, nebuď paličák,“ řekl pan Demnger. „Takové poplašné zvěsti šířit - jak to víš, že mě slečna Daffneyova miluje?“

„A miluje?“ řekl jsem.

„No,“ řekl pan Derringer, „tady to aspoň stojí. Co na tebe udělalo ten dojem? Pozoroval jsi snad, že ke mne vzhlíží s obdivem nebo tak nějak?“

„Nepozoroval jsem, že by k vám vzhlížela s čímkoliv,“ řekl jsem. „A nemilujete náhodou vy jí_nebo tak nějak?“

„To se teprv uvidí,“ řekl pan Derringer. „Až na jednu maličkost to není špatná báseň. Myslíš opravdu, že slečna Daffneyová je šeredná?"

„Já jsem tu báseň nepsal,“ řekl jsem. „Můžu to dokázat. Já takhle nepíšu.“

„Chceš říci, že máš jiný rukopis, než je rukopis na tabuli?“ řekl pan Derringer.

„Ano,“ řekl jsem. „A kromě toho nepíšu básničky v tomhle stylu.“

„Přiznáváš tedy, že píšeš básně?“ řekl pan Derringer.

„Píšu básně,“ řekl jsem, „ale ne v tomhle stylu.“

„Takovéhle pověsti šířit,“ řekl pan Derringer. „Doufám, že víš, co tě čeká.“

„Já vím jen jedno,“ řekl jsem, „a sice, že jsem to nepsal.

„Osobně se domnívám,“ řekl pan Derringer, „že slečna Daffneyová nejen že není šeredná, ale naopak, že je půvabná.“

„Prosím, jak je libo,“ řekl jsem. „Mně jde jen o to, abych se nedostal do nějakých mrzutostí kvůli něčemu, co jsem neudělal.“

„Ale mohl bys napsat tu báseň,“ řekl pan Derrmger.

„To teda rozhodně ne,“ řekl jsem. „Když - tak kloudnou.“

„Co tím myslíš - kloudnou?" řekl pan Derringer. „Krásnou? Anebo potupnou?"

„Myslím krásnou,“ řekl jsem, „jenže ta by nebyla o slečně Daffneyové.“

„Až do tohoto okamžiku,“ řekl pan Derrmger, „jsem byl ochoten do jisté míry pochybovat, že jsi pisatelem té básně, ale tím to padlo. Jsem přesvědčen, žes ji psal. A tudíž tě musím potrestat.“

Vyskočil jsem a začal diskutovat.

„Napráskáte mi za něco, co jsem neudělal,“ řekl jsem „ale ještě o tom uslyšíte.“

Tak mi tedy napráskal a slyšela o tom celá škola. Dobelhal jsem se zpátky do třídy. Báseň byla smazána. Všecko zas bylo v pořádku. Pachatel byl řádně potrestán, báseň zahlazena a v páté třídě obnoven pořádek. Bratranec Arak seděl jako pěna a obdivoval hnědé kadeře Alice Bovardove.

Hned jak nastala přestávka, skolil jsem ho na zem a sedl si na něj.

„Dostal jsem za to řemenem,“ řekl jsem, „tak ať tě nenapadne zas něco psát.“

Avšak příští ráno byla na tabuli další milostná báseň, psaná neomylně rukou bratrance Araka a neomylně jeho stylem, a slečna Daffneyová opět chtěla dopadnout pachatele a ztrestat ho. Jakmile jsem vstoupil do třídy a spatřil báseň a stav věcí, okamžitě jsem začal protestovat. Bratranec Arak zašel trochu daleko. Začal jsem mu arménsky spílat. On se však stavěl nadobro hluchým a slečna Daffneyová se domnívala, že to patří jí.

„No, no, no,“ řekla. „Mluv řečí, které každý rozumí, máš-li co říci.“

„Taky že mám, a sice, že jsem tu básničku nepsal,“ řekl jsem. „A tu včerejší jsem taky nepsal. Jestli kvůli těmhle básničkám budu mít ještě nějaké opletačky, tak o tom někdo uslyší.“

„Sedni,“ řekla slečna Daffneyová.

Pak přečetla seznam všech jmen ve třídě, načež popsala celý arch papíru, opsala tam i novou báseň a rozkázala mi, abych list odnesl do ředitelny.

„Proč já?“ řekl jsem. „Nepsal jsem tu báseň.“

„Udělej, co jsem ti řekla,“ pravila slečna Daffneyová.

Přistoupil jsem ke katedře, vztáhl ruku po listu, slečna Daffneyová mne přes ni klepla, já jsem o krok uskočil a zařval:

„Ani mi nenapadne nosit pro vás milostný psaníčka.“

Tím věc přirozeně vyvrcholila. Všecko má někde svůj vrchol. Slečna Daffneyová po mně skočila. Já jsem zas dostal takový vztek na bratrance Araka, že jsem se otočil a skočil na něho. Předstíral, že je strašně nevinen, a vůbec se nebránil. Byl však velmi hbitý, a místo aby slízl to nejhorší, vyšel z toho nejlíp, kdežto já jsem se rozplácl na podlaze, takže mne slečna Daffneyová chytla. Pak už měla vítězství v kapse. Když jsem se dostal do ředitelny se zprávou, byl jsem ve tváři a na rukou samý škrábanec a odřenina a milostné psaníčko od slečny Daffneyové panu Derringerovi bylo pomačkáno a místy potrháno.

„Kde ses potuloval?" řekl pan Derringer. „Tak mi ukaž ten dopis. Jakou neplechu jsi to zas provedl?“

Vzal list, rozložil jej, uhladil na stole a velmi pomalu jej četl. Cetl jej třikrát nebo čtyřikrát. Byl potěšen, a pokud jsem mohl posoudit, zamilován. Otočil se s širokánským úsměvem a chystal se znovu mi vytýkat, že o slečně Daffneyové tvrdím, že je šeredná.

„Nepsal jsem tu básničku,“ řekl jsem. „A včerejší jsem taky nepsal. Já 0d vás nic nechci, jen trochu toho vzdělání, jinak si ničeho nevšímám a ať si nikdo nevšímá mě.“

„No, no, no,“ řekl pan Derringer.

Byl docela spokojen.

„Jestli ji milujete,“ řekl jsem, „je to vaše věc, „ale mě z toho vynechte.“

„Já jen říkám, že bys mohl být o maličko vlídnější, pokud jde o zjev slečny Daffneyové,“ řekl pan Derringer. „Jestli tobě připadá ošklivá, jinému třeba ošklivá nepřipadá.“

Byl jsem zhnusen. Všecko bylo marné.

„Dobrá,“ řekl jsem. „Zítra budu vlídný.“

„No tak vidíš,“ řekl pan Derringer. „Potrestat tě ovšem musím.“

Sáhl po dolní zásuvce svého stolu, kde měl řemen.

„Tak to ne,“ řekl jsem. „Když mě potrestáte, nebudu vlídný.“

„No dobře, ale co s tou dnešní básničkou?" řekl pan Derringer. „Za tu tě přece musím potrestat. Ta zítřejší, to bude jiná věc.“

„Ne,“ řekl jsem. „Tak z toho nic nebude.“

„No tak dobře,“ řekl pan Derringer, „ale koukej být vlídny.

„Budu,“ řekl jsem. „Smím se teď vrátit?“

„Ano,“ řekl. „Ano. Počkej, musím si to rozmyslit.“

Hnul jsem se k odchodu.

„Okamžik,“ řekl. „Budou tušit, že se děje něco podezřelého, jestli tě neuslyší vřískat. Radši sem pojď a desetkrát tu vřískni a pak se teprv vrať do třídy.“

„Já mám vřískat?“ řekl jsem. „Já neumím, když mě nic neboli.“

„Ale jistě umíš,“ řekl pan Derringer. „Jen pěkně úpěnlivě zavřískej. To přece dokážeš.“

„Myslím že ne,“ řekl jsem.

„Podívej, já desetkrát prásknu řemenem do téhle židle,“ řekl pan Derringer, „a ty po každé vřískneš.“

„Myslíte, že se to povede?“ řekl jsem.

„Ovšemže se to povede,“ řekl. „Tak pojď.“

Pan Derringer praštil řemenem o židli a já jsem se snažil zavřeštět tak, jak jsem vřeštěl včera, ale neznělo to přesvědčivě. Znělo to tak nějak podezřele.

Byli jsme v nejlepším, když do ředitelny vstoupila sama slečna Daffneyová, jenže jsme pro rámus nevěděli, že přišla.

Po desáté ráně jsem se otočil k panu Derringerovi a řekl:

„To byla desátá.“

Vtom jsem spatřil slečnu Daffneyovou. Stála tam zkoprněle, ústa dokořán.

„Ještě pár, synku,“ řekl pan Derringer, „pro dobrou miru.

Než jsem mu mohl sdělit, že je slečna Daffneyová v místnosti, bouchal zas už do židle a já jsem vřískal.

Bylo to nechutné.

Slečna Daffneyová si odkašlala a pan Derringer se otočil a spatřil ji - svou milovanou.

Slečna Daffneyová nemluvila. Nemohla. Pan Derringer se usmíval. Byl značně na rozpacích a švihal kolem sebe řemenem.

„Trestám toho chlapce,“ řekl.

„Chápu,“ řekla slečna Daffneyová.

Ale nechápala. Aspoň ne docela.

„Nestrpím, aby jediný žák v této škole byl drzý,“ řekl pan Derringer.

Byl do ní šíleně zamilovaný a švihal kolem sebe řemenem a snažil se projevit trošku osobnosti. Leč slečna Daffneyová neměla valné mínění o trestání žáků tím způsobem, že muž mlátí do židle a hoch při tom vříská a tak oba, muž i hoch, uvádějí v posměch spravedlnost a pravou lásku. Vrhla na něj velmi opovržlivý pohled.

„Ó“, řekl pan Derringer. „Vám je divné, že tu tak bouchám do židle, že? To jsme jen tak zkoušeli, viď, synku.“

„Nic jsme nezkoušeli,“ řekl jsem.

Slečna Daffneyová vzplála, otočila se a prchla a pan Derringer se posadil.

„Tak vidíš, co jsi udělal,“ řekl.

„Heleďte,“ řekl jsem, „když si s ní chcete zapřádat románek, prosím, zapřádejte, ale mě do toho nemíchejte.“

„To bude asi tím,“ řekl pan Derringer.

Byl to velice smutný člověk.

„Dobrá,“ řekl, „jdi zpátky do třídy.“

„Jen bych rád, abyste věděl, že jsem ty básně nepsal,“ řekl jsem.

„To s tím nemá co dělat,“ řekl pan Derringer.

„Myslel jsem, že vás to bude zajímat,“ řekl jsem.

„Teď už je pozdě,“ řekl. „Už mne nebude obdivovat.“

„Proč jí nenapíšete sám nějakou básničku?" řekl jsem.

„Já neumím psát básně,“ řekl pan Derringer.

„No,“ řekl jsem, „snad byste to dal dohromady, ne?“

Když jsem se vrátil do třídy, slečna Daffneyová byla velmi slušná. Já ostatně taky. Věděla, že všecko vím, a věděla, že když bude dělat hlouposti, tak buď zničím jejich románek, nebo ji přinutím, aby si pana Derringera vzala, a proto byla tak přívětivá. Dva týdny nato školu zavřeli, a když ji zas otevřeli, slečna Daffneyová se nedostavila. Buď jí pan Derringer nenapsal báseň, anebo ji napsal a nebyla k ničemu; anebo jí neřekl, že ji miluje, anebo jí to řekl a jí to bylo jedno; anebo jí třeba nabídl sňatek a ona ho odmítla, jelikož já jsem všechno věděl, a pak se dala přeložit na jinou školu, aby se nějak přenesla přes své zlomené srdce.

Z knížky Williama Saroyana Léto na krásném bílém koni.

Známka 2.1 (hodnotilo 51)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Tuto stránku navštívilo 7 818