Falešná božstva

Tapin

27.9.2008 Na okraj Témata: Vztahy mezi lidmi 1461 slov

Před pár dny za mnou přišla má dvanáctiletá sestra, která navštěvuje 5. třídu, jestli bych jí prý nepůjčil do školy nějaké CD. Proč, ptám se v domnění, že chce něco měnit s kamarády. Navíc sama vlastní stolní počítač s připojením na internet a tudíž neomezenou možností si cokoli zaopatřit.

Ale důvod, pro který ono CD ode mě chtěla, byl daleko prozaičtější. Mají prý do školy přinést na hodinu CD s nějakou z jejich oblíbených skupin.

"A ty žádnou nemáš?" ptám se.

"No, mám," přiznává rozpačitě, "ale většinou jsou to starší songy, což tam nemůžu přinést, protože by se mně vysmáli, a z nových tak maximálně Langerku, nebo Divokýho Billa apod."

Přičemž vím, že ségra raději sáhne po nějaké dobré knížce než se ve volném čase vyžívat v poslechu nějaké skupiny, která zrovna frčí.

Po trochu podrobnější analýze jsem si uvědomil, že stejně jako já, tak i mí rodičové nemají/neuznávají a bezmezně neadorují některého ze zpěváků či skupiny. Sestřin racionální přístup, kdy pro ni není prioritou mít nějakého favorita v oblasti popmusic, mě docela potěšil, ale zároveň jsem si při tom uvědomil daleko větší dosah poselství, jež školy možná nevědomky podsouvají do vědomí dětí.

Začněme od běžných internetových chatů v různých diskuzních kanálech na IRC, AIM/AOL či MSN a Yahoo Messengers. Čas od času na veřejný kanál přijde nějaký ten amík. Nic proti obyčejným Američanům, nakonec dost jich i zde z Prahy znám a jsou to celkem fajn lidé. Nicméně na netových chatech maximálně pátá otázka od mladých jedinců z USA je, jakou mám nejoblíbenější skupinu či zpěváka, přičemž na mě vychrlí spousty jmen, přezdívek a skupin. To už zpravidla cítím, že si ho buď přesunu do ignorovat, anebo že ho z kanálu rovnou vykopnu, protože podobných jedinců, jejichž intelekt dosahuje nejvýše na konverzaci o oblíbených zpěvácích či skupinách, je omračující. Ale ještě předtím mu sdělím pro něj určitě úžasnou novinu, že na světě existují také lidé, kteří si rádi poslechnou písničku, jestliže se jim líbí, ale žádného zpěváka či skupinu nefavorizují. Zkrátka mají priority posunuty trošku někde jinde.

A čekám, co on/ona na to. Za chvíli přijde obvyklá odpověď: "Um, you're weird (Hmmm, jsi nějakej divnej.)"

Po dalších několika vyměněných větách naše konverzace zpravidla končí. Typická konverzace, který se opakuje poměrně často, se většinou skládá z naučených a pokryteckých frází "how're u doin'" a jejích obměnách "great to see ya" a "what's ur fave group či singer" občas také "how old r u". K poměrně trefnému dokreslení situace viz článek na Zvědavci Americké děti blbější než necky

Nechci z toho činit závěr či všeobecně generalizovat, jistě se všude najde hodně jedinců, jejichž obzory pojímají daleko širší prostor, než žvanění o tom, jaká je nejoblíbenější skupina či zpěvák/čka, o tom nepochybuji. Bohužel z Ameriky mám přátele pouze tady v Praze a potom na netu; ti se většinou sestávající z učitelů, nebo hudebníků, kteří pokud by uměli česky, tak by soudě podle jejich názorového spektra byli na Zvědavci pečení vaření.

Přesuňme se nyní do Čech. Přirozeně je normální, že si náctiletí lidé vytvářejí umělý vztah k jakýmsi falešným božstvům, které pak zaslepeně, nekriticky a skoro až fanaticky adorují, sbírají jejich CD, DVD, plakáty, hypnotizovaně zírají na jejich podobizny na internetu a co víc, hltavě čtou a předávají si různé drby o těchto "hvězdách". Typická komerce se vším všudy, každý si tím prošel.

Ovšem v dnešní době jsme svědky stále většího a většího rozmachu tohoto idiotského fenoménu tupého vyznávání kultu jakýchsi falešných božstev, nějaké modly, která je mezi dětmi rozšířená a uznávaná z rozličných důvodů. Na to se váží jisté legendy, které vznikají kolem těchto falešných božstev většinou s negativní konotací.

Z hezoučkého zpěváka, na kterého mladé slečny letěly, se vyklubal transvestita. Další obtěžoval chlapečky. Jiný zase prohlásil, že se mu líbí hezcí svalovci. Další zpěvačka, nebo jak se dnes moderně říká popsinger má milostný vztah se svým bodyguardem, aniž by se rozvedla s filmovým producentem, který zase proslul svou excesi na veřejnosti, kdy agresivně slovně a potom fyzicky napadl chlápka, kterému se nelíbilo producentovo neotřele módní sako. Člověk penězi prostě zblbne. Tenhle je na protidrogovém léčení, protože začal trávou a přešel k heroinu, další chlastal, jiná se nechala fotit nahá pro módní časopis, aby na sebe upoutala pozornost kvůli novému albu.

Frontman z jisté skupiny se již po čtvrté rozvádí a prohlásil, že ta pátá je ta pravá. On vlastní ale luxusní vilu, jachtu a účet taky hezky zakulacený. Pátou partnerku ale tohle všechno vůbec nezajímá, protože ji zaujal svým vytříbeným šarmem a upoutaly ji jeho krásné, modré oči a zářivý úsměv.

Všechny vypráskané historky čerpám ze seriálu Hollywood a zločin, který je čas od času reprízován na kanále Zone Reality.

Jaký tohle všechno má vliv na naší zlatou českou mládež? Každý si vybere vzor, který je mu nejbližší, a postupně si na sobě začne projektovat charakterové vlastnosti svého idolu. Postupným přejímáním těchto vlastností si dotvoří svou osobnost tak, že si je osvojí a stanou se jeho přirozenou součástí. Potom tu máme pokrytecké holky mrchy, které se nechávají rozmazlovat dárečky (čím dražší, tím podle jejich měřítek větší lásku jim jejich partner projevuje), agresivitu sebejistých, oprsklých a arogantních frajerů, kterým připadá naprosto běžné použít prvky násilí k dosažení svých cílů, máme tu náctileté načančané a navoněné slečinky s vyžvýkaným a unuděným ksichtíkem, které třeba i podvědomě hodnotí situovanost svých spolužáků podle značkových hadrů či značky mobilu (také zkušenost se sestrou). Dnes je také v módě tzv. krátkodobé partnerství/časté rozchody a hulit trávu či extošku, vždyť naše idoly tohle všechno také dělají, ne?

Samozřejmě tohle vše neplyne pouze z těchto vzorů, koneckonců náležet k nějaké partě na základce, jež se časem zformuje, také něco znamená, nicméně signifikantní vliv na utváření osobností naší zlaté české mládeže má tento kult fanatického vyznávání falešných božstev. A nedivme se, co slýchám, tak v tramvajích a v autobusech, tak dobrá polovina debat se týká právě toho.

Co mě ale nejvíce zklamalo, je skutečnost, že škola považuje za naprosto normální, že každý musí mít nějakou svou nejoblíbenější skupinu či zpěváka/čku. Za nepřinesení nějakého CD prý dostanou pětku. To je vrchol. Škola jako vzdělávací centrum základního vzdělání nepřipouští, že by nějaké dítě mohlo být vychováváno k vyznávání jiných hodnot a priorit a nemusí mít za každou cenu nějakou modlu.

Nehraji si na žádného těžkého filozofa, který by nejraději viděl děti rozjímat o božstvech v tichu tibetských hor, nebo do čtenářů hustil nějaké psycho-bláboly a moralisticko-etické kecy, neboť sám podobné teoretiky mudrlanty přímo nesnáším. Jen mě vytočila ta naprosto samozřejmá unitarita, která se mezi dětmi programově ve školách pěstuje a organizuje. Nemáš oblíbenou skupinu či zpěváka/čku? Tak jsi out nejen mezi kámošema, ale nyní i v samotné škole. Toť poselství systému. Nevybočuj z řady, nebuď jiný, dělej to, co ostatní, nemusíš se učit data, stačí mít encyklopedie, kde je najdeš. Hlavně diskutovat - co na tom, že potřebná data nemáš nabiflované a tak jsou to jen kecy, ale hlavně se tváříme strašně důležitě a sebevědomě, že všechno víme. Totální demontáž nejen vzdělání, ale nyní i skryté poselství korigování osobnosti na určitou hodnotovou platformu zakládající se na tom, že není dobré příliš vybočovat z řady. Individualizmus je přepych. Jedná se o demontáž jednoho z pilířů, o čemž šikovně a trefně píše Vladimír Stvora např. zde A nenecháme vám ani ten čas... či zde v 2. polovině článku Šaškárna kolem pomníku v Letech – kamínek do mozaiky.

Nejvíce mě dožere, když v televizi slyším nějakého těžkého mudrlanta - psychologa, který rozvláčně a obšírně vysvětluje, že žijeme v době, kdy rodiče nemají na své děti čas.

Ano, pane psychologu, protože rodiče musí každý den makat jako koně za pár šlupek, aby měli kde bydlet, co do úst, a z čeho platit složenky, což vám při vašem blábolení zjevně nedochází. Nicméně pokud rodiče na své děti čas mají a snaží se je vychovávat, tak naráží stejně na střet se školním systémem, který vštěpuje dětem hodnoty jiné - koho mají uznávat (cikány, transvestity a teplé) a koho nenávidět (muslimy, Araby), a že musí mít nějaký idol v rozporu s představami, ke kterým se je rodiče snaží nenásilnou formou kormidlovat - tedy pokud na ně ten kýžený čas mají. Trefně o diktátu a určitém formování osobností vypovídá článek na Zvědavci autora Petra Reálný dotyk Systému.

Co je úlohou rodičů a úlohou školy coby systému? Rodiče dítě vychovávají, škola dítě učí. Rodič může zasahovat v rámci metodologie vyučování do systému školy (viz domácí úkoly), pokud má za to, že je to správné. Avšak škola nemůže jako moloch válcovat a suplovat úlohu rodiče. Musí zde být jistá vybalancovaná rovnováha, kam škole nemá být dána kompetence zasahovat. Tak pokud jednoduše dítě nemá oblíbenou skupinu či zpěváka, tak to plně respektovat a nevyhrožovat pětkou.

Nechci a ani nemíním dělat z komára velblouda a za každou cenu se najust programově odlišovat, ale dnes je to tohle, co to bude příště?

Tak už chápeš? Už rozumíš? Tak nezlob a přines nějakou svou nejoblíbenější skupinu, abys' zapadl, protože jinak budeš mít s jinakostí jen samé problémy.

Známka 1.4 (hodnotilo 170)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Tuto stránku navštívilo 19 839