Vánoční povídka

Moje žena si už dávno vymínila, že při Štědrovečerní večeři musí být prostřeno jedno místo navíc, a to se vším všudy: plochý talíř na hlavní jídlo, na něm hluboký talíř na polívku, vedle příbor zabalený v ubrousku a sklenička na přípitek, zkrátka celé jedno prostření, kdyby někdo neočekávaně přišel, nějaký poutník třeba – oni Josef a Marie byli přece taky takoví poutníci, kteří někde hledali přístřeší, nějaké zastání, protože už tehdy byly všude kolem ty cizí dimenze, ten chaos, ty černé díry... Ten náš velký stůl (kdo jste u nás byl, tak víte), k tomu se pohodlně vleze šest lidí, čtyři po těch delších stranách a jeden do každého čela; a my jsme doma já, moje žena, kluk a holka, a sedáme si jenom po těch delších stranách, mužská část proti ženské, a čela necháváme volná, tam nesedí nikdo. A tak moje žena vždycky k jednomu tomu čelu prostře pro tu pátou osobu, pro toho imaginárního jedlíka, aby se tak řeklo, a já proti tomu nic nemám, člověk si říká, že to je přece jenom takový vánoční obyčej, takový rituál, to je jenom jako, on stejně nikdo nepřijde, – a v tom, když jsme u toho, spočívá rozdíl mezi člověkem dneška a člověk pravěkým, jak já to vidím; pro dnešní lidstvo totiž je rituál něco, co nemá opravdovou realitu, je to prostě „jenom jako“, taková hra, takový karneval, zatímco pro člověka pravěkého, jak já si ho představuju, byl rituál naopak ta nejskutečnější skutečnost, daleko skutečnější než třeba mamut nebo oheň nebo třeba smrt... A to už dneska neplatí. Pro nás je to jenom taková maškaráda, člověk si říká, že je to jenom jako.

Jenže ouha! To bylo před pár lety, když klukovi bylo ještě devět a holce sedm. Byl Štědrý večer jako každý jiný. Sesedli jsme se všichni ke stolu, na něm už stála rybí polévka, děcka celé nedočkavé, jak se těšily na dárky, – moje žena má vždycky strach, že samým spěchem spolknou kost, a já jí na to povídám, ať teda rozbalíme dárky už před večeří, nebo ať nedělá maso, co má kosti, jenže ona na to, že kapr je tradice a bez kapra nejsou Vánoce a že kdyby se rozbalily dárky před večeří, tak nikdo už pak k té večeři nebude chtít přijít, takže nakonec nezbývá než to udělat tak, jak se to dělá vždycky. No a tak jsme se jako každý rok sesedli okolo stolu a chystali jsme se na tu rybí polévku... Když najednou někdo zazvonil! Žena se na mě hned podívala naštvaně a vyčítavě, protože si myslela, že mě zase někdo shání, abych mu něco opravil na autě nebo tak, - to se stává často, a ti lidi třeba přijdou zrovna když je oběd, a moji ženu to vytáčí a dává mi to za vinu, že jsem si ty lidi tak vychoval a že to je z toho. Tak teda někdo zazvonil a žena po mně vrhla ten zlostný pohled, ale než stačila něco říct, tak kluk už vystartoval otevřít, protože to je jeho, dělat u nás doma dveřníka, a tomu já dobře rozumím, on chlap v tomhle věku potřebuje mít něco, nějakou takovou funkci, pocit, že na něm něco závisí a že kdyby on nebyl, tak by něco přestalo běžet tak, jak má. Kluk teda vystartoval, a já jsem šel hned za ním, abych to vyřídil, - no a kluk tam stál, dveře otevřené, dveře dokořán, zima se drala dovnitř, zíral ven a venku stál chlap, řekl bych něco přes čtyřicet, plnovous, mohutný, ale pěstěný, nic divokého, pletenou čepici naraženou přes uši, dlouhý kabát, skoro až na paty, takový koženkový s opaskem; a v ruce držel něco jako kufr, pouzdro na... na hudební nástroj – já nejdřív podle tvaru myslel, že to jsou housle, ale byla to viola, což člověka hned nenapadne, protože vás vždycky jakou první napadnou housle, že ano.

„Dobrý večer,“ řekl. A mluvil nejenom tiše, mluvil i tak nějak.... ustrašeně, bojácně, víte.

„Dobrý večer,“ řekl jsem. „Co byste si přál? Hledáte někoho?“

„Dobrý večer, mladá paní,“ řekl on.

Moje žena mu odpověděla, ale byla taky tak zaražená jako já, takže mi hned došlo, že to asi žádný příbuzný nebude.

„Co si přejete? Hledáte někoho?“ zeptala se žena.

Jenže moje žena najednou řekla: „Počkejte, nikam nechoďte, pojďte dál.“

On se zastavil v půlce schodů, podíval se na ni tak trochu nedůvěřivě, už byl zpola v té tmě.

A ona: „Jen pojďte, nestyďte se. My už máme pro vás prostřeno. U nás se na staré obyčeje dbá, to si nemyslete!“

Víte, ona moje žena na sobě většinou nenechá nic znát a tentokrát to bylo taky tak. Ale já bych se vsadil, že vím přesně, co se v ní ten večer odehrávalo. Dal bych krk na to, že to, co se tehdy stalo (myslím ten příchod toho chlápka, co prosil o večeři), že to byla chvíle, na kterou ona vždycky čekala a o které potají snila a doufala, že přijde, protože tím se měla naplnit její představa rodinného štěstí jako něčeho, co nezáleží jenom v tom uzavřeném kruhu, který se sesedne, jak se říká, kolem toho rodinného krbu, ale co je tak naplněno tím pozemským štěstím, že sálá ten plamen do celého světa, že to je něco svým způsobem dobročinného a charitativního, že je to zkrátka takové slunce životadárné, takové teplo a světlo uprostřed toho vesmíru, toho chaosu, uprostřed těch černých děr a cizích dimenzí. Totiž, kdyby na to přišlo, moje žena by k dvěma našim dětem, které máme tak říkajíc přírodní cestou, adoptovala ještě aspoň dvacet dětí dalších, cestou řekněme právní, opuštěných nebo sirotků nebo obojí, že bychom jim jako dali nový domov; a neudělá to jenom proto, že si myslí, že by to bylo nad moje síly, že už tak se pro rodinu obětuju vrchovatou měrou, což ona si ovšem myslí ne snad proto, že já bych se opravdu tak obětoval, ale prostě proto, že ona by si jiného muže než takového sebeobětavého nevzala, z čehož vyplývá, že když si mě vzala, tak takový jsem a basta, jelikož v tom jí přece její ženská intuice nemůže zklamat. A jak povídám, pro moji ženu znamenal ten nenadálý host skvělou příležitost ukázat, co je to pravé rodinné štěstí...

No a tak ho uvedla dál, sundala mu a pověsila kabát, dala mu vybrat z těch několika párů bačkor, co máme pro návštěvy – to bylo komické, protože on pořád opakoval, že je mu to jedno a ať si s ním nedělá starosti, až mu manželka vnutila ty, které by si sama svou ženskou intuicí vybrala, přijít k nám na návštěvu; a vůbec kolem toho chlápka poletovala a věnovala mu takovou pozornost, jakou ještě nikdy žádné návštěvě, natož pak nějakému příbuznému. Já jsem si říkal, jen ať se vyřádí, je to její věc, chlápka mám na očích a koneckonců vypadá jako slušný člověk, tak o nic nejde, že ano.

No a potom byla štědrovečerní večeře. Víte, já jsem pořád prahnul po tom, co je ten člověk vůbec zač a co ho to napadlo, že přišel zrovna k nám. Děcka na něho pořád civěly, ztělesněná zvědavost, fascinoval je hlavně ten jeho plnovous, u nás v rodině to nikdo nenosí, a žena je musela pořád napomínat, ať si hledí jídla a ne hosta. A tomu hostovi zase věnovala tu velkou pozornost, pořád mu něco nabízela, podávala, a on se zdráhal, vzal vždycky až po tom, co mu řekla, že to by ji tedy urazil, atakdále, znáte to. A já jsem celou dobu čekal, že začne - myslím jako ten chlápek – mluvit o sobě, že se konečně dozvím, s kým mám tu čest..., jenže on nic a já jsem se nechtěl ptát, protože moje žena nemá ráda, když se u jídla mluví, nehledě na to, že je přece neslušné se cizího člověka na něco takhle vyptávat, když už je to jednou náš host, že ano.

Tak jsme holt snědli večeři, moje žena odnesla se stolu nádobí a ten chlápek se rozhlížel po nás všech, usmíval se, spokojený – a aby taky ne, po takové večeři, ona se ženě ten rok náramně vydařila, jako by tušila, co se stane. A já jsem si říkal, tak teď se teda konečně dozvím, jak se to s ním a s tou jeho návštěvou má. Jenže místo toho on povídá: „Lidičky, to jsem se ani ve snu nenadál, že mě někdo takhle královsky pohostí. Mockrát vám děkuju, zvlášť tady paní domácí! A abych se vám nějak odvděčil, ať z toho taky něco máte, tak vám teď něco zahraju na tu svoji starou violu.“

A už ji tahal z pouzdra a mě napadlo, že na to tohle se celou dobu těšil, až vytáhne tu violu a půjde hrát, aby se odvděčil za to pohoštění, za to teplo a světlo. A musí se nechat, že hrál opravdu náramně krásně, tak citlivě – ano, v tom to nejspíš bylo, v tom citu, jinak tam asi byla spousta chyb... Byly to, to se rozumí, samé vánoční koledy, co člověk většinou zná, jenomže tady to znělo jinak, tady to nebyl zpěv, ale jenom ty melodie, a tím, jak scházela ta slova (nikdo z nás se neodvážil zpívat), tak tím vystoupila krása těch melodií jakoby na povrch, v takové nesmírné čistotě, jako by předtím byla nějak pod hladinou nebo pod nějakým nánosem, zakrytá tím zpěvem, co člověk vždycky jenom tak odhuhňá a zapomene na vlastní krásu té hudby. Já myslím, že to je takový náš lidský vrtoch, že spojujeme hudbu s textem, se slovy, která něco znamenají, jako bychom se báli té čiré hudby, jako bychom si ji chtěli podmanit, aby si ona nepodmanila nás, jako bychom ji chtěli přimět, aby byla naše a mluvila naším jazykem, kterému rozumíme, – jenže ona sama taková není, ona nezná žádný takový jazyk, skrze který by někomu patřila... To byla čirá hudba, co on hrál na tu starou violu, pánové! Všichni jsme z toho byli unešení, ani jsme nedutali, děcka civěly na toho violistu a úplně zapomněly, že jsme ještě nerozbalili dárky. Ale nejvíc to vzalo samotného toho violistu, ten měl za chvilku uslzené oči a jako by se vinul k té viole, čím dál víc, až se zdálo, že to není ten nástroj, co se opírá o jeho tělo, ale že se naopak jeho tělo opírá o ten nástroj, který tu pevně a záhadně tkví ve vzduchoprázdnu jako v nějaké neznámé a neviditelné dimenzi... Nevím, jak dlouho hrál, jenom vím, že nedělal mezi jednotlivýma koledama přestávky, ale že to byl jeden plynulý tok a ten nás všechny unášel...

A do toho vám vpadl zvonek. Někdo zazvonil. Chlápek sebou tak polekaně trhl a vrhnul na nás takový vylekaný pohled. Teď si říkám, že na to zazvonění čekal, že věděl, že přijde, a proto tak rychle přestal. My ostatní jsme si totiž zezačátku zvonění nevšimli, nebo jsme si říkali, že se nám jenom něco zdálo, - spíš nás zarazilo to, že violista tak náhle přestal. Až když se to ozvalo podruhé, kluk zase vystartoval a já zase za ním. A ve dveřích stála asi tak čtyřicetiletá ženská, v ruce igelitku, něčím nacpanou, velké kudrnaté vlasy, kolem uší pletenou čelenku (z té samé vlny, jakou měla ta violistova čepice) a řekla:

„Dobrý večer, prosím vás, nezlobte se, ale není tady můj manžel?“

A mně vám to ani nepřišlo zvláštní a odpověděl jsem jí, že asi je a ať se jde podívat, jestli je to on. Ona se zula a už se drala dovnitř, ani jsem jí nestačil dát nějaké ty bačkory, co jich tam máme takovou fůru. No a on už tam na ni přímo čekal, violu sbalenou, díval se do země a vypadal jako školák, kterého přistihli při nějaké lumpárně.

Ženská řekla jenom „Vladimíre Vladimíre“ a kroutila nad ním hlavou. A on tam jenom tak stál a neříkal nic.

A potom ona řekla mojí ženě: „Nezlobte se, že vás takhle obtěžoval. Já se vám taky divím, že jste ho nevyhnali. Tohle on mi v posledních letech dělá rok co rok. Víte, my nemáme děti, jsme sami. A on vždycky říkával, ať si na Štědrý večer vezmeme nějakého člověka domů, někoho cizího a potřebného a ať mu dáme najíst a třeba i něco jako dárek, když jsou ty Vánoce. A já jsem mu vždycky říkala, že si nebudu domů vodit nějakého pobudu, že to není normální a že jiní by to taky neudělali. A před pár lety on se takhle naštval a řekl mi, že v každé slušné rodině se místo pro pocestného najde, a sebral se a šel. První rok se vrátil s nepořízenou, ale další rok už ho někde vzali a od té doby už pořád. A pak já si řekla, že to takhle nejde, aby mi ho živili cizí lidi, vždyť je to ostuda. Víte, on vždycky zmizí někde v ulicích, na nejbližší zastávce nastoupí a někam jede, ne daleko, jenom tak o dva tři bloky dál, to já už se vždycky těch řidičů doptám, kde ho hledat, a jak uslyším tu jeho starou violu, tak vím. Tak se nezlobte, že vás obtěžoval a příště ho hezky pošlete domů.“ Tohle asi řekla, ještě jednou se omluvila a odváděla si ho pryč.

My jsme vlastně nevěděli, jak na to reagovat, moje žena jenom pořád opakovala, že pan Vladimír nám krásně zahrál a že ona ho pohostila ráda a že se vůbec nezlobí, protože to nebylo žádné obtěžování, ale příjemná návštěva. A ta ženská jako by to neslyšela, odváděla si toho našeho violistu, on byl se vším smířený, nic neříkal, jenom pak ve vchodu řekl „Děkuju“ a „Nashledanou“ a potom oba zmizeli venku, tam venku v té v noci, v té tmě, v tom mrazu.

A pak si kluk všiml, že ta ženská nechala stát u věšáku na chodbě tu svoji igelitku. Byl na ní připnutý lístek, že to máme na oplátku za pohoštění jejího manžela; vevnitř byla ohromná porce smaženého kapra, zabalená v alobalu, ve dvou kelímcích od margarínu bramborový salát a v papírové krabici tři druhy vánočního cukroví. Moje žena z toho byla nešťastná, co s tím prý budeme dělat, když toho sami máme tolik, a já jí na to řekl, že to se sní, že o Vánocích se může tloustnout.

A byly to hezké Vánoce, takové zvláštní. Jenom děti byly potom u stromečku docela zklamané. Když už totiž rozbalily všechny dárky a všude se válely hračky a knížky a oblečení a pastelky a hromady papíru, tak se tak nějak zaraženě rozhlížely kolem, jako by pořád ještě něco scházelo. A mně to nedalo a ptal jsem se jich, co jim schází, když přece dostaly všechno, o co si napsaly, a ještě spoustu věcí navíc. A ptal jsem se tak dlouho, až jsem se dozvěděl, že doufaly, že dostanou přesně takovou krásnou starou violu, jakou měl ten pán...

Tuto povídku jsem ukradl na serveru inext.cz, když jsem hledal inspiraci pro nějaký vlastní vánoční text. Autorovi se omlouvám a samozřejmě ho požádám o souhlas s uveřejněním dodatečně. Snad se nebude zlobit, když jsou ty Vánoce...