Týden v Moskvě

Projíždíme noční Moskvou. Přestože je po jedné hodině místního času, panuje na několikaproudých silnicích celkem hustý provoz. Všímám si velkého množství luxusních aut. Moskva žije 24 hodin, komentuje otec okolí, když projíždíme centrem plným kasin a heren. Tady není problém, když si někdo ve tři ráno vzpomene, že si zajde koupit nové Porsche – prostě jde a koupí si ho. Moskva je místem neomezených možností. Míjíme chrám Vasila Blaženého a kremelskou zeď – vše majestátně nasvícené. Funkcionalistická budova parlamentu působí chladným a tvrdým dojmem. Monumentální domy ze stalinské éry mají v sobě jakousi děsivou surovost – motivy pěticípých hvězd a srpů s kladivy jsou hojně zastoupeny.

Jsme na místě – následující týden budeme bydlet u sestry – Anny. Co se týče formalit nutných před návštěvou Ruské federace, bylo třeba vyřídit návštěvní vízum, které jsem dostal na základě zvacího dopisu. Vyřízení víza na ambasádě Ruské federace trvalo týden a stálo asi 1200Kč. Zpáteční letenka Praha-Moskva vyjde asi na 10 tisíc. Do 48 hodin od příletu se cizinec musí nahlásit na úřadě (formulář jsem dostal už v letadle). V tomto přihlášení jsou uvedena místa, kde se budete zdržovat, pokud by vás hlídka zadržela například v jiném městě, byly by z toho nepříjemnosti. Aspoň tak mi to bylo řečeno.

Dojmy z Moskvy byly – jak jinak – velké. Moderní velkoměsto (bohužel) až moc poznamenané rostoucím západním vlivem, přesto se specifickou atmosférou a do jisté míry exotickým duchem. Měl-li bych přirovnat převažující architekturu středu města k něčemu v ČR, hodně mi připomínala Ostravu. Vše je samozřejmě mnohem větší, monumentálnější, ale styl odpovídá duchu komunistické výstavby padesátých let. Paneláková sídliště, kterými jsme projížděli cestou z Moskvy, jsou stejně nevzhledná jako ta česká, snad jen s tím rozdílem, že i tady se vše hnalo víc do výšky. O to děsivější.

Co mne ale na první pohled příjemně překvapilo, byla čistota a pořádek v ulicích. Potkávali jsme nespočet metařů a úklidových čet. Učarovalo mi velké množství parků a precizně udržované zeleně. Mnoho památníků a všudypřítomné květiny vysázené do různých nápisů a ornamentů.

Za celou dobu jsem viděl pouze tři žebráky. Nicméně do míst, kam „není radno chodit“, jsem se samozřejmě nedostal. Nebylo také možné si nevšimnout etnické homogennosti Moskvanů. „Ne-Rus“ tam jaksi vyčníval a působil rušivým dojmem. Čekal bych podobnou situaci spíš na ruském venkově, u města, jakým je Moskva mne tato nekosmopolitnost příjemně překvapila. Ruští lidé jsou velmi přátelští a pohostinní. Občas to obnáší problémy, neboť člověk musí sníst obrovské množství jídla, aby neurazil. Ruská kuchyně má rozhodně své kouzlo. Stačí vyslovit boršč, pirožky nebo pel-meně a už se mi sbíhají sliny…

Hluboký zážitek ve mne zanechala i noční procházka po Rudém náměstí. Přicházíme kolem překrásné budovy historického muzea a vcházíme na legendární Rudé náměstí. Je kupodivu mnohem menší, než jsem čekal – o malinko větší než náš staromák. Osvětlené budovy, chrám Vasila Blaženého a kremelská zeď působí jako němí svědci dávné minulosti. Je kolem půlnoci a na celém náměstí je jen pár hloučků lidí. Atmosféra místa je neopakovatelná. Co všechno asi pamatuje dlažba, po níž kráčíme?

Na místo jsme se samozřejmě vrátili i ve dne. Navštívili jsme legendární chrám Vasila Blaženého – vnitřek mi přišel dosti kýčovitý, obchůdky se suvenýry tento dojem ještě umocnily. Procházíme kolem ošklivé mramorové stavby mauzolea, jež skrývá zbytky ostatků importovaného netvora. Chtěl jsem se podívat dovnitř, ale Anna mě odbyla tím, že v Moskvě je mnoho věcí, které za vidění stojí… Nenaléhal jsem. Je zajímavé, že si Rusové dobře uvědomují, kdo způsobil nesčetná utrpení jejich národa. Nechtějí o tom moc mluvit, ale z náznaků poznáte, že umí dobře pojmenovat příčinu nezměrných útrap a bídy, která jejich národ postihla.

Procházíme kolem McDonalda, který stojí přímo u parku s hlavním vchodem do areálu kremelské pevnosti. Při pohledu na nejstarší část zdi se mi na tváři objeví křečovitý úsměv. Park je plný stánků s občerstvením v barvách Coca-Cola a Nestlé. Děsivé. Kupujeme vstupenky a přicházíme k vstupní bráně. Hlídka a detekční rámy kontrolují každého, kdo vstupuje do areálu Kremlu. Při vstupu do klenotnice musíme odevzdat vše, co máme u sebe, především telefony a fotoaparáty. Každý musí znovu projít detekčním rámem. Vystavené exempláře ze zlata, platiny a diamantů vyvolávají němý úžas. Poté projdeme celým areálem, podíváme se do několika kostelů a vyfotíme se u mohutného děla (car Puška). Známý zvon car Kolokol bohužel procházel zrovna rekonstrukcí.

Cestou domů se zastavujeme v menším supermarketu. Nabídka je takřka totožná jako u nás, ceny obdobné. Překvapuje mne regál s pivem obsahující většinu českých značek. Cena je poměrně vysoká – 80-180 Rublů (Rubl je asi 0,80 Kč). Levnější piva jsou prý vyráběna v Rusku na základě licence, dražší jsou dovezená přímo z ČR. Většina zboží pochází stejně jako v Čechách od nadnárodních výrobců (Unilever, Danone, Nestlé, …). Chobotnice obepíná celý svět. Za svůj pobyt mám také to „štěstí“ navštívit hypermarket. Tam jsou rozdíly oproti tomu, co znám z od nás, ještě menší.

Jedeme na chatu k prarodičům. Blíží se poledne a doprava začíná houstnout. Na sedmiproudé silnici se spontánně vytváří asi 9 pozvolna popojíždějících jízdních pruhů. Občas projede středním pruhem, který půlí širokou silnici, limuzína s modrým majáčkem. Představitelé státní moci si zde s předpisy moc hlavu nelámou. Stejně tak ale obyčejní Rusové. „Moskva je jediným městem, kde můžeš jet v jednosměrce v protisměru a ještě tě někdo zezadu nabourá,“ komentuje zdejší řidičské zvyklosti otec mé přítelkyně. A vzhledem k tomu, že jsem jízdu v protisměru za svůj pobyt i několikrát viděl, nejde asi o nadsázku. Abych byl spravedlivý, musím ale přiznat, že jsem za celou dobu svého pobytu zahlédl jen dvě poměrně lehké nehody (a to jsme se pohybovali takřka výhradně autem). Policejní hlídky jsou přítomné skoro na každé křižovatce. Ptám se na ceny pokut. Směšně nízké, v řádu stokorun. Benzín stojí kolem 20 Rublů.

Vyjíždíme z Moskvy a projíždíme něčím, co sice připomíná les, ale při pozornějším pohledu člověk zjistí, že jde pouze o zalesněné pozemky s „chatkami“ (spíše hrady a zámky). Tohle je jedna z nejdražších lokalit. Nedaleko odsud má svou chatu i prezident. Co mne překvapuje, jsou všudypřítomné obrovské zdi a ploty mnohdy s ostnatým drátem. Anna vytahuje cedulku a umísťuje ji vpravo pod čelní sklo. „Co to je?“ ptám se zvědavě. „Povolení k vjezdu. Jsou tu něco jako osady, přičemž každá osada má svou cedulku, která opravňuje majitele k vjezdu. Bez ní tě tam nepustí.“ Skutečně, přijíždíme před bránu mezi obrovskými ploty a ochranka zvedá závoru a pokyvuje na pozdrav. Jedeme po úzké silničce uvnitř zalesněného areálu, všude kolem jsou vysoké ploty, za kterými jsou vidět paláce někdy i s vlastním pravoslavným kostelem. Přijíždíme k postranní uličce, kde je několik starších chat. Tady mají chatu bábuška s děduškoj. S příslovečnou ruskou pohostinností mne přijímají za svého. Totéž se opakuje následující den u druhých prarodičů.

Navštívili jsme ještě několik památek, za zmínku asi stojí chrám Krista spasitele, jehož kopie byla podle původních plánů postavena teprve před několika lety na místě originálu zbořeném při bolševickém běsnění.

Týden je na Moskvu velmi krátká doba, nicméně jsem velmi rád, že jsem měl možnost toto tak trochu exotické místo poznat. Jeho návštěvu mohu jen doporučit, člověk si uvědomí národní rozmanitosti, které se v globalizujícím se světě tak rychle vytrácí a jsou nahrazovány beztvarou šedostí průměru. Doufám, že si Moskva, stejně jako celé Rusko uchová svou osobitou tvář, kterou vytváří hrdý a pracovitý národ v kombinaci s krásnou a rozmanitou zemí.