Kamarád mého syna

Jasson měl vždycky holku. Měl ji už v době, kdy moji kluci ještě o děvčata nejevili zájem.

Když jsme svého času chodili společně do tělocvičny, udivoval mě Jasson určitou houževnatostí. Zatímco mojí kluci se spíše poflakávali a čas trávili všelijak, Jasson posiloval na nářadí - a zdálo se mi, že docela tvrdě.

Před dvěma roky přišel syn, že mi chce Jasson něco ukázat. "Co to je?", udivilo mě to, protože kanadské děti nejsou vychovávány k přílišné úctě k dospělým a kanadští výrostci v podstatě dospělé ignorují. Jasson vyhrnul rukáv košile. Na rameni měl vytetován červený javorový list - symbol Kanady. "To máš čerstvé", chtěl jsem vědět? "Zrovna jsem si to nechal udělat." "Proč?" "Because I like Canada - protože mám rád Kanadu", řekl. Samozřejmě, mohlo mě to napadnout, Kanaďanům je od malička vtloukáno do hlavy, že žijí v nejlepší zemi světa. A protože jen málo cestují, většinou tomu věří.

Nic z toho, jsem o doposud o Jassonovi napsal, není důležité. Slouží pouze k doplnění obrazu.

Jasson a Honza (můj syn) podnikli před rokem cestu po Evropě a Rusku. Stálí čtenáři Zvědavce si možná vzpomenou, že jsem tehdy uveřejnil ve Zvědavci dotaz ve formě malého článečku, na co si dát při cestě do Ruska pozor. Sešlo se tehdy mnoho rad nezaplacení a oběma klukům pomohly. Cesta byla úspěšná, ostatně zajímají-li vás obrázky z cesty, máme je zde na Zvědavci také k dispozici.

Jasson se v Petrohradě seznámil s místní servírkou - mladičkou a hezkou blondýnkou Mášou. Po návratu si dopisovali.

Před Vánocemi u nás Jasson zazvonil. Nepřišel za synem, přišel za mnou. A chtěl vědět, zda bych mu pomohl vyřídit pozvání do Ruska tak, jako jsem to udělal při jejich první cestě. Kanadské cestovní kanceláře totiž individuální pozvání do Ruska nevyřizují. "Proč tam chceš jet?" "Za Mášou."

Tehdy jsem začal o Jassonovi více přemýšlet. A přistihl jsem se, že mu fandím. Nejen proto, že dvoudenní známost dokázal udržet celý rok (přitom nemá ani vlastní přístup na internet, a pokud si psali, musel psát dopisy u kamarádů), ale proto, že je ochoten podniknout za dívkou cestu 15 tisíc kilometrů dlouhou. Klobouk dolů, Jassone. Kvůli dobrému sexu přes půl zeměkoule - tak to má být. :-)

Jasson v lednu tedy znovu odcestoval do Petrohradu. Tentokrát sám.

Po návratu mě navštívil. Přinesl karton cigaret (za to vyřízené pozvání) a hrst zážitků. Mimo jiné i z přepadení když vybíral v bankomatu hotovost. Skupina místních mladíků si ho vyhlédla. Začali do něj strkat, povalili ho na zem. Musel jim vydat všechny své peníze. "Hlásil jsi to?", chtěl jsem vědět. "Ne, nevěděl jsem kam." Jasson neumí rusky, o to to měl těžší. Ale nezanevřel.

Před několika dny u nás znovu zazvonil. A opět překvapil. Chtěl vědět, co musí dělat, aby si mohl v Rusku, konkrétně v Petrohradě, otevřít vlastní hospodu. Bar, chcete-li. Dědeček mu slíbil nějaké peníze do začátku - kolik, to neřekl. Ale na rozjetí byznysu tam by to zřejmě stačilo.

Stále mě bere jako experta na východní země, ačkoliv jsem mu několikrát řekl, že jsem v Rusku nikdy nebyl.

Varoval jsem Jassona před ruskými mafiemi, hovořil jsem o výpalném, které nejspíše bude muset platit, hovořil jsem o korupci, o tom, že musí být připraven dávat všimné i za běžné služby státním úředníkům, snažil jsem se mu popsat mentalitu místních lidí; stále ještě je mnoho těch, kteří se domnívají, že lidé na Západě jsou všichni milionáři, a že obrat je o kousek jejich bohatství není hřích.

"Myslíš, že to není dobrý nápad?", znejistěl.

"Je to velmi riskantní nápad. Počítej s tím, že tě téměř jistě oberou o peníze. Podobáš se hráči, který přišel do místnosti, kde muži hrají karty. Chtěl by hrát, ale nezná pravidla. Co udělá?" "Myslíš, že se jenom dívá?" "Ano, to myslím. Je to zásada dobrého hráče. Musíš se delší dobu jen dívat. Čím déle, tím lépe. Poznej jejich zvyky. Zkus jednat s místními úřady, získat nějaké bezvýznamné potvrzení, ať víš, co tě čeká. A k ničemu se nezavazuj, nedávej do žádného podniku peníze. Nejméně šest měsíců. Uč se jazyk. Pak uvidíš."

A potom jsem hovořil o slovanské povaze, o dobrosrdečnosti a vřelosti, kterou máme proti Kanaďanům v krvi, o tom, že většina lidí tam je zřejmě dosud ne tak zkažená, že tamní ženy nejsou posedlé samostatností, protože feministická ideologie ještě nezapustila tak hluboké kořeny.

"Tobě se tady nelíbí?", chtěl jsem vědět. "Oh, ale jo, líbí, ale ... ", mávl rukou. "Ale vždyť sis nechal vytetovat kanadský státní znak na rameno. Brumlal něco v tom smyslu, že je to tady příliš regulované. Že si může vzít za manžela chlapa (narážel na současnou aktivitu liberálů, kteří prosazují novou definici manželství jako spojení dvou osob), ale nemůže si skoro zakouřit na veřejném místě.

Tak vida. Přichází možná doba, kdy lidé ze Západu, kteří ještě nemají zcela vymyté mozky, budou hledat svobodu na Východě. Tam, odkud se dříve utíkalo.

"Chtěl bys zůstat v Rusku napořád?" "Ještě nevím" "A kde bys bydlel?" "Buď u Máši nebo u kamaráda. Je tam nějaký kluk z New Yorku, který tam studuje. Seznámili se při jeho poslední návštěvě," říká.

Varoval jsem Jassona před tímto krokem. Velmi jsem ho varoval. Když odešel, vytáhl jsem si svou oblíbenou knížku Alchymista od Paula Coelha. A četl jsem:

"Já jsem v Sálemě králem," řekl stařec.

"Jak to, že si král povídá s pastýřem," zeptal se zahanbený a ohromený Santiago.

"Z různých příčin. Ale dejme tomu, že ta nejdůležitější je, že ty jsi schopen naplnit svůj Osobní příběh."

Pastýř nevěděl, co je ten Osobní příběh.

"To je to, co jsi odjakživa chtěl dělat. Každý člověk zkraje mládí ví, jaký je jeho Osobní příběh.

V té době je všechno jasné a možné a lidé se nebojí snít a přát si všechno to, co by v životě rádi dělali. Jak však čas plyne, jakási tajemná síla se snaží dokázat, že Osobní příběh uskutečnit nelze."

Starcova slova nebyla pastýři příliš jasná. Chtěl se však dozvědět, co jsou ty "tajemné síly".

Jsou to síly, které se zdají být zlé, ale v podstatě tě učí, jak uskutečnit svůj Osobní příběh. Připravují tvého ducha a tvou vůli, protože na této planetě platí jedna velká pravda: ať jsi kdokoli a děláš cokoli, když něco doopravdy chceš, je to proto, že se toto přání zrodilo v duši Vesmíru. Je to tvé poslání na Zemi."

"I kdyby to třeba bylo jen chodit po světě? Nebo vzít si dceru obchodníka s látkami?"

"Nebo hledat poklad. Duše světa se živí štěstím lidí. Anebo naopak neštěstím, závistí, žárlivostí. Splnit svůj Osobní příběh je jedinou povinností člověka. Vše je jedno.

A když něco chceš, celý Vesmír se spojí, abys své přání uskutečnil."

Chvíli mlčeli a pozorovali lidi na náměstí. Potom se ozval stařec:

"Proč vlastně paseš ovce?"

"Protože rád chodím světem."

Stařec ukázal na prodavače pražené kukuřice, který stál v rohu náměstí u svého červeného vozíku.

"Tamhleten si taky jako dítě přál chodit světem. Pak si ale raději pořídil tenhle vozík s praženou kukuřicí a teď celé roky šetří. Až bude starý, stráví měsíc v Africe. Nepochopil, že člověk má vždycky podmínky k tomu, aby udělal to, o čem sní."

"Měl se raději stát pastýřem," uvažoval chlapec.

"Pomýšlel na to," řekl stařec. "Ale takový pouliční prodavač je něco víc než pastýř. Pouliční prodavač má střechu nad hlavou, kdežto pastýř spí pod širým nebem. Otcové dají raději svou dceru pouličnímu prodavači než pastýři.

Prostě to, co si lidé myslí o pouličních prodavačích a o pastýřích, se pro ně stalo důležitější než Osobní příběh."

A tím se tedy konečně dostávám k tomu, proč ten článek vlastně píši.

Jasson má totiž pravdu. Je jedno, jak riskantní je ten podnik. Možná je to jeho Osobní příběh. Chci mu pomoci jej uskutečnit. A proto vznikl tento článek. Máte-li někdo osobní zkušenosti s podnikáním v Rusku, prosím, dejte mi vědět. Nebo napište do diskuze za článkem. Děkuji.