Zemřel Alexandr Solženicyn

Solženicyn se narodil 11. prosince 1918. Za druhé světové války sloužil v Rudé armádě jako důstojník. V dopisech z fronty příteli kritizoval Stalina, což mu v roce 1945 vyneslo 8 roků vězení v ruských pracovních táborech. Z toho, co tam zažil, pak čerpal látku pro svá hlavní díla. Nejprve to byla novela Jeden den Ivana Děnisoviče popisující jeden den vězně v pracovním táboře na Sibiři. Kniha mu později získala slávu a myslím, že byla i podnětem pro získání Nobelovy ceny za literaturu v roce 1970. Přesto mu za ni mnozí vězňové nadávali a tvrdili, že věci idealizoval. „Jak to,“ psali mu například, „že Ivan Děnisovič měl lžičku? Co je to za blbost? Mukl přece nepotřebuje lžičku, ostatně by mu ji stejně vzali.“

Později podrobně zdokumentoval zločiny stalinismu v díle Souostroví Gulag, ostré obžalobě nejzločinnějšího režimu novověku. Napsal i další mistrně načrtnuté povídky inspirované vězením, například Úsměv Buddhy (četl jsem to před 30 léty v časopise Mladý svět a od té doby jsem na ni nikde nenarazil, a ačkoliv je to kvalitní povídka, úplně zmizela).

Pro Solženicyna byla nejdůležitější věc mravní poctivost. Nadevše miloval pravdu a pro pravdu byl ochoten i sám o sobě psát nelichotivé věci. V Souostroví Gulag popisuje, jak na něj tlačili operativní (NKVD), aby donášel na ostatní. Každého (nebo skoro každého) takto nutili. „Je těžké získat o tom informace od spoluvězňů, nikdo se tím nechce moc chlubit. Napíšu tedy o své vlastní zkušenosti,“ říká. A napsal. Byl to odvážný striptýz duše a kdo tuší, jak těžko se takové věci o sobě píšou, ho musel obdivovat.

Solženicyn také miloval Rusko. Ta láska k zemi a ke svému národu se táhne všemi jeho díly. Nedával ji okázale na obdiv, ale o to je hlubší.

V roce 1974 zbavili Solženicyna občanství a přinutili ho odejít ze Sovětské Svazu. Usídlil se v USA, kde se mu nelíbilo a často Ameriku kritizoval za její komerční a odlidštěný způsob života.

Do Ruska se vrátil až za 20 let (Jelcinovu zlodějskému kapitalismu nedůvěřoval), v roce 1994. Nepřiletěl letadlem, ale cestoval od východu, pomalu, napříč celou Rusi. Poslední roky žil se svou ženou v domě u Moskvy.

Solženicyn byl většinu svého života nenáviděn mocnými, které neúnavně kritizoval a odhaloval. Jeho poslední díla jsou zvlášť kontroverzní. V roce 2000 vydal dvoudílnou knihu Dvě stě let pospolu, ve které vyčerpávajícím způsobem odhaluje to, co všichni víme, ale nesmíme o tom mluvit: že po staletí platilo, že Židé většinou byli schopni získat výhody a ústupky, jaké se jiným etnikům nedostalo, pokud byly pogromy (a několik jich bylo), byli to většinou Židé, kteří si za to mohli. A že celé slavné období budování socialismu v Sovětském Svazu bylo dlouhou dobu pod taktovkou Židů; zhroutilo se, když začali sami Židé toto hnutí opouštět. To mu u nových mocných opět definitivně a natrvalo rozlilo ocet. Nemohli ho zavřít, protože nebylo za co, tak ho aspoň pohřbili v obecném mlčení. O Solženicynovi se přestalo mluvit, jeho skvělé knihy příliš nevycházely a pokud ano, tak v tichosti.

Mám tady v jedné knize zastrčený dvojlist s titulkem Nežít se lží! Má datum 12. února 1974 a podepsán je Alexandr Solženicyn. Myslím, že to bude důstojné zakončení této vzpomínky. Než se začtete, chci říct, že je jen málo lidí, kterých si opravdu vážím. Alexandr Solženicyn byl jeden z nich.

Nežít se lží!

Dříve jsme se nesměli ozvat ani šeptem. Teď vydáváme a čteme Samizdat, a když se sejdeme v kuřárnách výzkumných ústavů, jeden druhému si z duše postěžujeme: «Co se jen oni nadělají hloupostí, kam nás to jen vedou! Chvástají se zbytečnými lety do vesmíru, zatímco doma je chudoba a bída; podporují nezákonné vlády ve vzdálených zemích, podněcují občanské války; vypěstovali si nepředloženě (a na náš účet) Mao Ce-tunga, teď nás proti němu poženou a my volky nevolky budeme muset jít; odsuzují, koho se jim zachce, zdravé zavírají mezi choromyslné - to všechno oni, a my jsme proti tomu bezmocní. »

Už v tom vězíme až po krk, už nás všechny zachvátila duchovní zkáza, fyzický zmar vzplane co nevidět a sežehne nás i naše dětí - a my se stále jen ustrašeně usmíváme a koktavě drmolíme:

«Jak tomu můžeme zabránit? Takovou moc nemáme! »

Tak beznadějně jsme už klesli, že za každodenní skývu chleba se vzdáváme všech zásad, své duše, všech snah svých předků, všech příležitostí pro své děti - jen abychom si neohrozili svou vratkou existencí. Nezůstala nám ani pevnost, ani hrdost, ani plamen v srdci. My se nebojíme atomové smrti, nebojíme se ani třetí světové války (třeba se před ní nějak schováme), my se jen bojíme projevu občanské statečnosti! Jen se neodtrhnout od stáda, neudělat krok samostatně, abychom se náhle neoctli bez bílé veky, bez plynových kamen, bez povolení pobytu v Moskvě.

Co do nás na politickém školení vtloukali, to se v nás ujalo, abychom si žili celý život dobře a pohodlně: prostředí, sociální podmínky, z nichž se nikdo nedostane, bytí určuje vědomí. Zač tedy můžeme? Za nic!

A přesto za to můžeme, za všechno! My si ale sami sobě lžeme, abychom se uchlácholili. Nikoliv oni jsou vším vinni, nýbrž my, jen a jen my!

Mnozí namítnou: «Ale vždyť opravdu nic nevymyslíme! Zavřeli nám ústa, neposlouchají nás, neptají se nás. Jak je donutit, aby nás poslechli?“

Přesvědčit je - to je nemožné.

Přirozené by bylo uspořádat nové volby, ale ty v naší zemi nebývají.

Na Západě znají lidé stávky, protestní demonstrace - my ale jsme příliš bojácní, my máme strach: cože, najednou položit práci a vyjít do ulic?

Všechny ostatní cesty, vyzkoušené v poslední době v trpké ruské historii, byly osudné - a tím spíše nejsou pro nás, těch opravdu nám není zapotřebí! Teď, kdy všechny sekyry dosáhly svého, kdy vše, co bylo zaseto, vzešlo, vidíme, jak zbloudili, jak se zmýlili ve svém přílišném sebevědomí ti mladí, kteří terorem, krvavým povstáním a občanskou válkou chtěli vytvořit spravedlivou a šťastnou zem. Ne, děkujeme pěkně, vy osvícenci! Teď už víme, že ohavné metody plodí ohavné výsledky. Naše ruce musí zůstat čisté!

Což se tedy kruh uzavřel? Není skutečně východiska? Nezbývá nám než nečinně čekat, až se najednou něco samo stane?

Ono se to ale nás nikdy samo nepustí, jestliže to budeme všichni každodenně uznávat, oslavovat a upevňovat a jestliže se neodpoutáme alespoň od jeho nejcitlivějšího místa.

Od Iži.

Když násilí vniká do pokojného lidského života, jeho tvář záři sebevědomím, na své vlajce má vepsáno s vykřikuje: « Já jsem násilí! Rozejděte se, ustupte, nebo vás rozdrtím!“ Avšak násilí rychle stárne, za pár let již není tak sebejisté, a aby se udrželo a zachovalo zdání moci, zvolí si nezbytně za spojence lež. Neboť: násilí se ničím jiným nezaštítí než lží a lež se může udržet jen násilím. Násilí neohrožuje každý den každého z nás svým těžkým spárem; žádá od nás jen, abychom byli poslušní lži a denně se lhaní účastnili: v tom se projevuje veškerá oddanost.

A zde leží, námi přehlížený, nejprostší a nejdostupnější klíč k našemu osvobození: osobní neúčast při lhaní! Třebaže lež vše pohltila, třebaže lež vším vládne, v tom nejmenším se však postavme na odpor: ať si vládne, ale ne s mou pomoci!

A to je východisko ze zdánlivě uzavřeného kruhu naší nemohoucnosti! To nejsnadnější pro nás a nejzhoubnější pro lež. Neboť když se lidé od lži odvrátí, přestane prostě existovat. Podobně jako nákaza může existovat pouze s lidmi.

Nedozráli jsme k tomu, abychom vyšli na náměstí a veřejně hlásali pravdu, abychom nahlas vyslovili, co si myslíme; je to sice hrozné, ale vyzývat k něčemu takovému nemá smysl. Odmítejme však alespoň říkat to, co si nemyslíme!

To také je naše cesta, nejlehčí a nejschůdnější při naší vrozené zbabělosti, daleko lehčí - je hrozné to otevřeně říci - než občanská neposlušnost po vzoru Gándhího.

Naše cesta jest : v ničem nepodporovat vědomé lež! Uvědomit si, kde je hranice lži (každému se zatím ještě jeví jinde), a od této snětivé hraníce ustoupit! Neslepovat odumřelé kůstky a šupinky Ideologie, nesešívat její shnilé hadry - a budeme překvapeni, jak rychle a bezmocně lež zmizí a jak to, co má být nahé, se také jako nahé světu ukáže.

A tak přes všechnu naši nesmělost nechť si každý vybere, zda zůstane vědomě sluhou lži (pochopitelně nikoliv z lásky k ni, ale proto, že chce uživit rodinu a vychovat děti - v duchu lži!), nebo zda přišel čas, aby se stal čestným člověkem, hodným úcty jak svých děti tak i svých současníků. Od toho dne pak napříště

- nenapíše, nepodepíše, nevytiskne za žádných podmínek jedinou větu, která podle jeho mínění zkresluje pravdu;

- nevysloví takovou větu ani v soukromé rozmluvě ani na veřejnosti, ani o své vůli ani na cizí popud, ani jako agitátor, učitel, vychovatel, ani v divadelní úloze;

- jako malíř, sochař, fotograf, hudebník či technik nezobrazí, nedoprovodí ani nevyšle do éteru jedinou lživou myšlenku, jedinou překroucenou pravdu, kterou jako takovou rozpozná;

- nebude nikdy ani ústně ani písemně citovat „představitele“‚ aby se zalíbil, aby se pojistil nebo aby jeho práce měla úspěch, jestliže s citovanou myšlenkou plně nesouhlasí nebo jestliže ona myšlenka s jeho prací přímo nesouvisí;

- nedá se přinutit, aby šel na manifestaci nebo shromáždění, je-li to proti jeho přání a vůli. Nevezme do roky a neponese transparent či heslo, s nímž plně nesouhlasí;

- nezvedne ruku, aby hlasoval pro návrh, s nímž se upřímně neztotožňuje; nebude volit sni veřejně ani tajně osobu, kterou pokládá za pochybnou nebo nehodnou důvěry;

- nedá se zahnat na schůzi, na níž lze očekávat vynucené a zkreslené projednávání otázky;

- opustí okamžitě zasedání, schůzi, přednáško, divadelní či filmové představení, jakmile uslyší od řečníka lež, ideologický nesmysl nebo nestoudnou propagandu;

- nepředplatí si ani nekoupí takové noviny nebo časopis, které přinášejí zkreslené informace a zamlčují podstatná fakta...

Nevyjmenovali jsme pochopitelně všechny možné a nutné způsoby, jak se lži vyhnout. Kdo se ale začne očišťovat, ten svým očištěným zrakem snadno uvidí i jiné příležitosti.

Ano, zprvu to nedopadne vždy dobře. Leckdo přijde dočasně o práci. Mladí, kteří chtějí žít podle pravdy, si tím velice zkomplikuji vstup do života: i školy jsou plné lží a je třeba vybírat. Kdo však chce být čestný ten si nemůže nechat zadní vrátka otevřená: dokonce ani v nejbezpečnějších

technických vědách nesmí nikdo z nás nikdy opomenout ani jeden z vyjmenovaných způsobů, z nichž každý znamená rozhodný krok - bud na stranu pravdy nebo na stranu lži, na stranu duchovní nezávislosti nebo duchovního nevolnictví. A komu se nedostává odvahy dokonce ani na záchranu vlastní duše, ten nechť si nezakládá na svých pokrokových názorech, nechť se nevychloubá, že je akademik či národní umělec, zasloužilý funkcionář či generál, ale nechť si řekne: jsem dobytek a zbabělec za kus žvance a trochu tepla.

Dokonce ani tato cesta, nejmírnější ze všech cest odporu, nebude pro nás třasořitky lehká. Přesto však je lehčí než sebeupálení nebo hladovka, plamen nesežehne tvé tělo, oči neprasknou žárem, a černý chléb s čirou vodou se pro tvou rodinu vždy najde.

Což nám jeden vskutku veliký evropský národ, námi zrazený a oklamaný národ československý, neukázal, že i proti tankům se může postavit nechráněná hrud, bije-li v ní důstojné srdce?

Že to bude nesnadná cesta? Ano, přesto však nejsnadnější ze všech možných. Bude to volba nesnadná pro tělo, ale jedině možná pro duši. Bude to nesnadná cesta, a přesto jsou už u nás lidé, dokonce desítky lidí, kteří po léta dodržují všechny ony body a žijí podle pravdy.

Nejde tedy o to jako první vykročit touto cestou, ale – připojit se! Tím lehčí a kratší bude nám všem připadat, čím svorněji a semknutěji se po ní vydáme! Budou-li nás tisíc; nic s námi nepořídí. Budou-li nás desetitisíce, pak naši zem nepoznáme!

Jestliže se budeme bát, pak si nesmíme naříkat, že nám někdo nedovoluje volně dýchat - pak jsme si tím sami vinni! Přihrbíme-li se ještě více a budeme-li dále čekat, pak naši přátelé biologové přispějí k tomu, jak číst naše myšlenky a ovlivňovat naše geny.

Jestliže se i potom budeme bát, pak jsme beznadějně ztraceni a zasluhujeme si tohoto Puškinova opovržení:

Nač je stádům darů svobody?
...
Jejich dědictvím z rodu na rod
je jen jařmo a bič.

Dne 12. února 1974, A. Solženicyn

Velmi dobře zpracovali vzpomínku na Solženicyna na MSNBC.com: Alexander Solzhenitsyn dies of stroke. Porovnejte s výpotkem na iDnes: Zemřel kritik sovětského režimu a gulagů Alexandr Solženicyn, kde se neštítili napsat "...vzbuzoval kontroverze svou xenofobií a příklonem k ruskému nacionalismu."