Neoliberální konsensus se rozpadá

Svět, jak jsme ho znali ještě před deseti lety, je v plamenech, přesně jak varoval Henry Kissinger v jednom ze svých posledních publikovaných článků. Státy staví nové obchodní bariéry a potýkají se s občanskými povstáními, jaká jsme nikdy předtím neviděli, některá jsou mírová, jiná násilná a většina z nich může dopadnout jakkoli. Na druhé straně těchto otřesů leží odpověď na velkou otázku: Jak vypadá politická revoluce ve vyspělých průmyslových ekonomikách s demokratickými institucemi? Právě to zjišťujeme.

Udělejme si rychlý pochod moderní historií optikou vztahů mezi USA a Čínou. Od doby otevření Číny v 80. letech 20. století až do zvolení Donalda Trumpa v roce 2016 objem obchodního dovozu z Číny dekádu po dekádě jen rostl. Byl to nejviditelnější znak obecné trajektorie směrem ke globalizaci, která začala po druhé světové válce a zrychlila se s koncem studené války. Cla a obchodní bariéry padaly stále více, protože dolar jako světová rezervní měna plnil pokladny světových centrálních bank. USA byly globálním zdrojem likvidity, který to vše umožňoval.

Přišlo to však na obrovskou cenu, protože USA v průběhu desetiletí ztratily své výrobní výhody v desítkách průmyslových odvětví, která kdysi určovala americkou obchodní zkušenost. Hodinky a hodiny, klavíry, nábytek, textil, oděvy, ocel, nářadí, stavba lodí, hračky, domácí spotřebiče, domácí elektronika a polovodiče, to vše opustilo americké břehy, zatímco jiná průmyslová odvětví jsou na spadnutí, především automobilový průmysl. Zdá se, že dnes tolik opěvované odvětví „zelené energie“ je rovněž odsouzeno k tomu, aby bylo překonáno.

Tato odvětví byla z velké části nahrazena finančními produkty financovanými na dluh, rozmachem státem podporovaného zdravotnictví, informačními systémy, zábavou a státem financovaným školstvím, zatímco hlavními vývozními artikly USA se staly dluh a ropné produkty.

Spojením mnoha sil se v roce 2016 dostal do úřadu Donald Trump, ale odpor vůči internacionalizaci výroby byl mezi nimi velký. Jak financializace nahrazovala domácí výrobu a třídní mobilita stagnovala, v USA se utvářelo politické uspořádání, které elity ohromilo. Trump se pustil do svého oblíbeného tématu, totiž do vztyčování obchodních bariér proti zemím, s nimiž měly USA obchodní deficit, především proti Číně.

Do roku 2018 a v reakci na nová cla dostal objem obchodu s Čínou první obrovský zásah, který nejen zvrátil 40letou trajektorii růstu, ale také zasadil první největší ránu 70letému poválečnému konsensu neoliberálního světa. Trump tak činil z velké části z vlastní iniciativy a proti vůli mnoha generací státníků, diplomatů, akademiků a korporátních elit.

Pak se stalo něco, co tento zvrat zvrátilo. Tím něčím byla Covidova reakce. Podle vyprávění Jareda Kushnera (Breaking History) šel po výlukách za svým tchánem a řekl mu:

Sháníme zásoby po celém světě. Právě teď máme dost na to, abychom přežili příští týden – možná dva, ale potom by se to mohlo rychle zvrtnout. Jediný způsob, jak vyřešit okamžitý problém, je získat zásoby z Číny. Byl byste ochoten promluvit s prezidentem Si, abyste situaci deeskaloval?

„Teď není čas být pyšný,“ řekl Trump. „Nelíbí se mi, že jsme v této pozici, ale pojďme to zařídit.“

Nelze si představit, jakou bolest muselo toto rozhodnutí Trumpovi způsobit, protože tento krok znamenal zavržení všeho, v co v základu věřil, a všeho, čeho chtěl jako prezident dosáhnout.

Kushner píše:

Oslovil jsem čínského velvyslance Cui Tiankaie a navrhl, aby si oba lídři promluvili. Cui byl nápadem nadšený, a tak jsme ho uskutečnili. Když spolu hovořili, Si rychle popsal kroky, které Čína podnikla ke zmírnění viru. Poté vyjádřil znepokojení nad tím, že Trump označil COVID-19 za „čínský virus“. Trump souhlasil s tím, že mu tak prozatím nebude říkat, pokud Si dá Spojeným státům přednost před ostatními při přepravě zásob z Číny. Xi přislíbil spolupráci. Od té chvíle, kdykoli jsem velvyslanci Cuiovi zavolal s nějakým problémem, okamžitě ho vyřešil.

Jaký byl výsledek? Obchod s Čínou prudce vzrostl. Během několika týdnů začali Američané nosit na obličeji syntetické krytky čínské výroby, nosy si nechávali zalepovat tampony čínské výroby a ošetřovali je zdravotní sestry a lékaři v čínských šatech.

Graf objemu čínského obchodu vypadá takto. Můžete si všimnout dlouhodobého nárůstu, dramatického poklesu od roku 2018 a obratu v objemu nákupů osobních ochranných pomůcek po výlukách a Kushnerových intervencích. Zvrat netrval dlouho, protože se obchodní vztahy rozpadly a zrodily se nové obchodní bloky.

Ironie je tedy výrazná: k přerušenému pokusu o restart neoliberálního řádu, pokud o něj šlo, došlo uprostřed globálního záchvatu totalitních kontrol a omezení. Do jaké míry byly výluky Covidu nasazeny ve službách odporu proti Trumpově programu oddělování? Na tuto otázku nemáme odpověď, ale pozorování vzorce dává prostor ke spekulacím.

Bez ohledu na to se trendy 70 let přiblížily k obratu, čímž se USA ocitly v nových časech, které Wall Street Journal popsal v případě Trumpova vítězství v roce 2024:

Pokud se ukáže, že clo na Čínu bude činit 60 % a na zbytek světa 10 %, průměrné clo USA vážené hodnotou dovozu vyskočí na 17 % z 2,3 % v roce 2023 a 1,5 % v roce 2016, uvádí investiční banka Evercore ISI. To by bylo nejvíce od Velké hospodářské krize, poté co Kongres přijal Smoot-Hawleyho celní zákon (1932), který vyvolal celosvětový nárůst obchodních bariér. Americká cla by se z jedněch z nejnižších stala nejvyššími mezi hlavními ekonomikami. Pokud by ostatní země přistoupily k odvetným opatřením, nárůst globálních obchodních bariér by neměl obdoby.

Když se mluví o Smoot-Hawleyho celním tarifu, skutečně se ocitáme v minulosti. Tehdy se obchodní politika v USA řídila ústavou USA (článek I, oddíl 8). Původní systém přiznával Kongresu mimo jiné pravomoc regulovat obchod s cizími státy. To mělo za cíl udržet obchodní politiku v rámci zákonodárné moci, aby byla zajištěna demokratická odpovědnost. V důsledku toho Kongres reagoval na hospodářskou/finanční krizi zavedením obrovských bariér proti dovozu. Krize se prohloubila.

Mezi mnohými elitními kruhy panovalo všeobecně přijímané přesvědčení, že cla z roku 1932 byla faktorem prohlubování hospodářského poklesu. O dva roky později začaly snahy o převedení obchodních pravomocí na výkonnou moc, aby zákonodárci už nikdy neudělali něco tak hloupého. Teorie spočívala v tom, že prezident bude s větší pravděpodobností prosazovat politiku volného obchodu a nízkých cel. Tehdejší generace si nedokázala představit, že si USA zvolí prezidenta, který využije své pravomoci k pravému opaku.

Na sklonku druhé světové války se skupina nesmírně chytrých a dobře míněných diplomatů, státníků a intelektuálů snažila zajistit mír po zkáze v Evropě a ve světě. Všichni se shodli na tom, že prioritou v poválečném světě je co nejširší institucionalizace hospodářské spolupráce podle teorie, že národy, jejichž materiální blahobyt na sobě závisí, proti sobě méně často válčí.

Tak se zrodilo to, čemu se začalo říkat neoliberální řád. Spočíval v tom, že demokratické národy s omezenými sociálními státy spolupracovaly v obchodních vztazích se stále nižšími bariérami mezi státy. Zejména cla jako prostředek fiskální podpory a ochrany průmyslu byla zavržena. Byly založeny nové dohody a instituce, které měly být správci nového systému: GATT, MMF, Světová banka a OSN.

Neoliberální řád nebyl nikdy liberální v tradičním smyslu. Od počátku byl řízen státy pod dominancí USA. Architektura byla vždy křehčí, než se zdálo. Brettonwoodská dohoda z roku 1944, zpřísňovaná v průběhu desetiletí, zahrnovala vznikající instituce globálního bankovnictví a zahrnovala měnový systém řízený USA, který se v roce 1971 rozpadl a byl nahrazen systémem fiat dolaru. Chyby obou systémů měly podobný kořen. Zavedly globální peníze, ale zachovaly národní fiskální a regulační systémy, čímž znemožnily mechanismy toku peněz, které v 19. století vyrovnávaly a vyvažovaly obchod.

Jedním z důsledků byly výše zmíněné ztráty ve výrobě, které se časově shodovaly s rostoucím vnímáním veřejnosti, že vládní a finanční instituce fungují netransparentně a bez účasti občanů. Nafouknutí bezpečnostního státu po 11. září a ohromující záchrana Wall Streetu po roce 2008 tento bod ještě posílily a připravily půdu pro populistickou vzpouru. Uzavírky – neúměrně zvýhodňující elity – plus vypalování měst při nepokojích v létě 2020, mandát na očkování a v kombinaci s nástupem migrační krize tento bod ještě posílily.

V USA se panika a šílenství točí kolem Trumpa, ale to ponechává nevysvětlené, proč se téměř všechny západní země potýkají se stejnou dynamikou. Jádro politického boje v dnešním světě se týká národních států a populistických hnutí, která je pohánějí, oproti takovému druhu globalismu, který přinesl celosvětovou reakci na virus i celosvětovou migrační krizi. Obě snahy spektakulárně selhaly, především pokus o očkování celé populace injekcí, kterou dnes obhajují pouze výrobci a ti, kteří jsou jimi placeni.

Problém migrace plus plánování pandemie jsou jen dva z posledních údajů, ale oba naznačují zlověstnou realitu, kterou si nově uvědomuje mnoho lidí na světě. Národní státy, které dominovaly politické krajině od renesance, a v některých případech dokonce až do antického světa, ustoupily formě vlády, kterou můžeme nazvat globalismem. Nevztahuje se pouze na obchod přes hranice. Jde o politickou kontrolu, která se přesouvá od občanů v jednotlivých zemích k něčemu jinému, co občané nemohou kontrolovat ani ovlivňovat.

Od dob Vestfálské smlouvy podepsané v roce 1648 převládala v politice myšlenka státní suverenity. Ne každý národ potřeboval stejnou politiku. Respektovaly by rozdíly směřující k cíli, jímž byl mír. To zahrnovalo povolení náboženské rozmanitosti mezi národními státy, což byl ústupek, který vedl k rozvinutí svobody v jiných směrech. Veškeré vládnutí se začalo organizovat kolem geograficky omezených zón kontroly.

Právní hranice omezovaly moc. Myšlenka souhlasu postupně ovládla politické dění od 18. do 19. století až do doby po Velké válce, která rozbila poslední z mnohonárodnostních říší. Zůstal nám tak jediný model: národní stát, v němž občané vykonávali konečnou suverenitu nad režimy, v nichž žili. Tento systém fungoval, ale ne všichni s ním byli spokojeni.

Někteří z nejvýše postavených intelektuálů po staletí snili o globální vládě jako o řešení rozmanitosti politik národních států. Je to myšlenka pro vědce a etiky, kteří jsou natolik přesvědčeni o správnosti svých myšlenek, že sní o nějakém celosvětovém zavedení svého oblíbeného řešení. Lidstvo bylo vcelku dost moudré na to, aby se o něco takového nepokoušelo nad rámec vojenských aliancí a mechanismů pro zlepšení obchodních toků.

Navzdory neúspěchu globálního řízení v minulém století jsme v 21. století svědky zesílení moci globalistických institucí. Světová zdravotnická organizace (WHO) účinně napsala scénář reakce na pandemii pro celý svět. Zdá se, že globalistické nadace a nevládní organizace jsou silně zapojeny do migrační krize. Mezinárodní měnový fond (MMF) a Světová banka, vytvořené jako vznikající instituce pro globální systém peněz a financí, mají na měnovou a finanční politiku nadměrný vliv. Světová obchodní organizace (WTO) se snaží snížit moc národního státu nad obchodní politikou.

Dále je tu Organizace spojených národů. Před několika týdny jsem byl náhodou v New Yorku, když zasedala Organizace spojených národů. Není pochyb o tom, že to byla největší show na planetě Zemi. Rozsáhlé části města byly uzavřeny pro automobily a autobusy, diplomaté a významní finančníci přijížděli vrtulníky na střechách luxusních hotelů, které byly na týdenní zasedání plné. Ceny všeho se v reakci na to zvedly, protože nikdo stejně neutrácel vlastní peníze.

Mezi účastníky byli nejen státníci z celého světa, ale také největší finanční firmy a mediální ošatky spolu se zástupci největších univerzit a neziskových organizací. Všechny tyto síly jako by se najednou semkly, jako by všichni chtěli být součástí budoucnosti. A tou budoucností je globální správa, v níž se národní stát nakonec zredukuje na pouhou kosmetiku bez operační síly.

Měl jsem dojem, že všichni, kdo byli toho dne ve městě a hemžili se kolem velkého zasedání OSN, zažívali hluboké oddělení svého světa od světa nás ostatních. Jsou to „lidé z bubliny“. Jejich přátelé, zdroj financí, sociální skupiny, kariérní aspirace a hlavní vliv jsou odtrženy nejen od normálních lidí, ale i od samotného národního státu. Módním postojem mezi nimi všemi je považovat národní stát a jeho významnou historii za pasé, fiktivní a spíše trapné.

Zakořeněný globalismus, jaký funguje v 21. století, představuje posun proti půl tisíciletí trvajícímu způsobu vládnutí v praxi a jeho odmítnutí. Spojené státy původně vznikly jako země lokalizovaných demokracií, které se spojily pouze v rámci volné konfederace. Články Konfederace nevytvořily žádnou centrální vládu, ale přenechaly bývalým koloniím, aby si vytvořily (nebo pokračovaly) ve svých vlastních strukturách správy. Když přišla ústava, vytvořila pečlivou rovnováhu brzd a protivah, která měla omezit národní stát a zároveň zachovat práva států. Nešlo o to zrušit kontrolu občanů nad národním státem, ale institucionalizovat ji.

Po všech těch letech se většina lidí ve většině států, zejména ve Spojených státech, domnívá, že by měli mít konečné slovo nad strukturou režimu. To je podstatou demokratického ideálu, a to nikoli jako cíle samého o sobě, ale jako garanta svobody, která je principem, jenž pohání zbytek. Svoboda je neoddělitelná od kontroly občanů nad vládou. Když se toto spojení a tento vztah naruší, je vážně poškozena svoboda jako taková.

Dnešní svět je plný bohatých institucí a jednotlivců, kteří se bouří proti myšlenkám svobody a demokracie. Nelíbí se jim myšlenka geograficky omezených států se zónami právní moci. Domnívají se, že mají globální poslání, a chtějí posílit postavení globálních institucí proti suverenitě lidí žijících v národních státech.

Tvrdí, že existují existenční problémy, které vyžadují svržení modelu správy národních států. Mají jejich seznam: infekční nemoci, pandemické hrozby, změna klimatu, udržování míru, kybernetická kriminalita, finanční stabilita a hrozba nestability, a jsem si jistý, že na seznamu jsou i další, které jsme ještě neviděli. Jde o to, že tyto hrozby jsou nutně celosvětové a vymykají se schopnostem národních států se s nimi vypořádat.

Všichni jsme akulturováni k přesvědčení, že národní stát není nic jiného než anachronismus, který je třeba nahradit. Mějte na paměti, že to nutně znamená považovat za anachronismus také demokracii a svobodu. V praxi je jediným prostředkem, kterým mohou průměrní lidé omezit tyranii a despocii, hlasování na národní úrovni. Nikdo z nás nemá žádný vliv na politiku WHO, Světové banky nebo MMF, natož na Gatesovu nebo Sorosovu nadaci. Vzhledem k tomu, jak je dnes politika ve světě uspořádána, jsme ve světě řízeném globálními institucemi všichni nutně zbaveni volebního práva.

A právě o to jde: dosáhnout všeobecného zbavení občanských práv průměrných lidí, aby elity mohly mít volnou ruku při regulaci planety podle svého uvážení. Proto se stává nanejvýš naléhavým, aby každý člověk, který usiluje o život v míru a svobodě, znovu získal národní suverenitu a řekl ne předávání pravomocí institucím, nad nimiž občané nemají žádnou kontrolu.

Přenesení moci z centra je jedinou cestou, kterou můžeme obnovit ideály velkých vizionářů minulosti, jako byli Thomas Jefferson, Thomas Paine a celá generace osvícenských myslitelů. Vládnoucí instituce musí být nakonec pod kontrolou občanů a musí se týkat hranic jednotlivých států, jinak se nutně časem stane tyranskou. Jak řekl Murray Rothbard, potřebujeme svět národů na základě dohody.

Existuje spousta důvodů, proč litovat zhroucení neoliberálního konsensu, a silný důvod k obavám z nárůstu protekcionismu a vysokých cel. A přesto to, co nazývali „volným obchodem“ (nikoliv prostou svobodou nakupovat a prodávat přes hranice, ale spíše státem řízeným průmyslovým plánem), přišlo také za cenu: přenesení suverenity od lidí v jejich komunitách a národech na nadnárodní instituce, nad nimiž občané nemají žádnou kontrolu. Nemuselo to tak být, ale tak to bylo zkonstruováno.

Z tohoto důvodu neoliberální konsensus vybudovaný v poválečném období obsahoval zárodky své vlastní zkázy. Byl příliš závislý na vytváření institucí mimo kontrolu občanů a příliš se spoléhal na ovládnutí událostí elitou. Rozpadal se již před pandemickou reakcí, ale právě Covidovy kontroly, zavedené téměř současně po celém světě, aby podtrhly hegemonii elit, odhalily pěst pod sametovou rukavicí.

Dnešní populistická vzpoura se jednoho dne může jevit jako nevyhnutelný vývoj událostí, kdy si lidé nově uvědomí své vlastní zbavení práv. Lidské bytosti se nespokojí s životem v kleci.

Mnozí z nás již dlouho předpovídali odpor vůči výlukám a všemu, co s nimi bylo spojeno. Její plný rozsah si nikdo z nás nedokázal představit. Drama naší doby je stejně intenzivní jako kterákoli z velkých historických epoch: pád Říma, Velké schizma, reformace, osvícenství a pád nadnárodních říší. Jedinou otázkou nyní je, zda to skončí jako Amerika 1776 nebo Francie 1790.