Jestřábí léto

Sullivan, poradce pro národní bezpečnost, nedávno přivedl americkou delegaci na druhý mezinárodní mírový summit, který se konal začátkem tohoto měsíce v Džiddě v Saúdské Arábii. Summit vedl korunní princ Mohammed bin Salmán, známý jako MBS, který v červnu oznámil spojení své státem podporované golfové tour a PGA. O čtyři roky dříve byl MBS obviněn z toho, že nařídil vraždu a rozčtvrcení novináře Džamála Chášukdžího na saúdskoarabském konzulátu v Istanbulu, a to za údajnou neloajalitu vůči státu.

Ačkoli to zní nepravděpodobně, takový mírový summit se konal a jeho hvězdami byli MBS, Sullivan a ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. Chyběl však zástupce Ruska, které na summit nebylo pozváno. Zúčastnila se ho jen hrstka hlav států z méně než padesáti zemí, které vyslaly své delegáty. Konference trvala dva dny a vzbudila jen malou mezinárodní pozornost.

Agentura Reuters uvedla, že Zelenského cílem bylo získat mezinárodní podporu pro „zásady“, které bude považovat za základ urovnání války, včetně „stažení všech ruských vojsk a navrácení veškerého ukrajinského území“. Oficiální reakce Ruska na tuto neuskutečněnou událost nepřišla od prezidenta Vladimira Putina, ale od náměstka ministra zahraničních věcí Sergeje Rjabkova. Ten označil summit za „odraz snahy Západu pokračovat v marných, k zániku odsouzených snahách“ mobilizovat globální Jih za Zelenského.

Indie i Čína vyslaly na zasedání delegace, které možná do Saúdské Arábie přilákaly její obrovské zásoby ropy. Jeden indický akademický pozorovatel odmítl, že by akce dosáhla jen o málo víc než „dobré reklamy pro svolávací sílu MBS v rámci globálního Jihu; postavení království v něm; a možná úžeji, napomáhání americkému úsilí o dosažení konsensu tím, že se Čína zúčastní zasedání s ... .“. Jake Sullivanem ve stejné místnosti.“

Mezitím daleko na bojišti na Ukrajině Rusko pokračovalo ve zmaření Zelenského pokračující protiofenzívy. Zeptal jsem se jednoho představitele amerických zpravodajských služeb, proč se právě Sullivan vynořil z okruhu zahraniční politiky Bidenovy administrativy, aby předsedal bezvýznamné konferenci v Saúdské Arábii.

„Džidda byla Sullivanovo dítě,“ řekl úředník. „Naplánoval ji tak, aby byla Bidenovou obdobou Versailles [prezidenta Woodrowa] Wilsona. Velká aliance svobodného světa, která se sejde na oslavě vítězství po ponižující porážce nenáviděného nepřítele, aby určila podobu národů pro příští generace. Sláva a sláva. Povýšení a znovuzvolení. Klenotem v koruně měl být Zelenského úspěch v podobě Putinovy bezpodmínečné kapitulace po bleskové jarní ofenzivě. Dokonce se chystali na světovém soudu uspořádat proces norimberského typu s Jakem jako naším zástupcem. Ještě jeden průser, ale kdo to počítá? Přišlo čtyřicet národů, všechny kromě šesti, které hledaly jídlo zdarma po uzavření Oděsy“ – narážka na Putinovo omezení dodávek ukrajinské pšenice v reakci na Zelenského obnovené útoky na most spojující Krym s ruskou pevninou.

Dost bylo Sullivana. Obraťme se nyní k Victorii Nulandové, architektce svržení proruské vlády na Ukrajině v roce 2014, což byl jeden z amerických kroků, které nás dovedly tam, kde jsme, ačkoli to byl Putin, kdo inicioval současnou strašlivou válku. Ultrajestřábí Nulandovou povýšil Biden počátkem letošního léta přes vášnivé námitky mnoha lidí na ministerstvu zahraničí na úřadující náměstkyni ministra zahraničí. Formálně nebyla na post náměstkyně jmenována z obavy, že by její nominace vedla k pekelnému boji v Senátu.

Právě Nulandová byla minulý týden vyslána, aby zjistila, co se dá zachránit poté, co převrat vedl ke svržení prozápadní vlády v Nigeru, jedné ze skupiny bývalých francouzských kolonií v západní Africe, které zůstaly ve francouzské sféře vlivu. Prezident Mohamed Bazoum, který byl demokraticky zvolen, byl svržen z úřadu juntou vedenou velitelem prezidentské gardy, generálem Abdourahmanem Tchianim. Generál pozastavil platnost ústavy a uvěznil potenciální politické odpůrce. Do jeho kabinetu bylo jmenováno pět dalších vojenských důstojníků. To vše vyvolalo v ulicích Niamey, hlavního města Nigeru, obrovskou podporu veřejnosti – dostatečnou na to, aby odradila západní intervenci zvenčí.

V západním tisku se objevily pochmurné zprávy, které zpočátku pohlížely na převrat ve smyslu Východ-Západ: někteří stoupenci převratu nesli při pochodu ulicemi ruské vlajky. Deník New York Times považoval převrat za ránu hlavnímu spojenci USA v regionu, nigerijskému prezidentovi Bola Ahmedu Tinubuovi, který ovládá rozsáhlé zásoby ropy a zemního plynu. Tinubu pohrozil nové nigerské vládě vojenskou akcí, pokud nevrátí moc Bazoumovi. Stanovil lhůtu, která uplynula bez jakéhokoli zásahu zvenčí. Revoluci v Nigeru nevnímali lidé žijící v tomto regionu ve smyslu východ-západ, ale jako dlouho potřebné odmítnutí dlouholeté francouzské ekonomické a politické kontroly. Je to scénář, který se může znovu a znovu opakovat ve všech Francií ovládaných zemích Sahelu v subsaharské Africe.

Existují rozdíly, které pro novou vládu v Nigeru nevěstí nic dobrého. Tento národ je požehnán, nebo možná proklet, tím, že disponuje značným množstvím zbývajících přírodních ložisek uranu na světě. S oteplováním světa je návrat k jaderné energii považován za nevyhnutelný, což má zřejmé důsledky pro hodnotu materiálu pod zemí v Nigeru. Surová uranová ruda je po separaci, filtraci a zpracování známá po celém světě jako žlutý koláč.

Korupce, o které se v Nigeru tak často mluví, „není o drobných úplatcích vládních úředníků, ale o celé struktuře, která se vyvinula během francouzské koloniální nadvlády a která Nigeru brání v tom, aby si vytvořil suverenitu nad svými surovinami a nad svým rozvojem,“ uvádí se v nedávné analýze, kterou zveřejnil baltimorský server Real News Network. Tři ze čtyř notebooků ve Francii jsou poháněny jadernou energií, která z velké části pochází z uranových dolů v Nigeru, jež fakticky kontroluje jeho bývalý koloniální vládce.

Niger je také domovem tří amerických základen bezpilotních letounů zaměřených na islámské radikály v celém regionu. V regionu se rovněž nacházejí nedeklarované základny speciálních jednotek, jejichž vojáci dostávají během svých riskantních bojových úkolů dvojnásobný plat. Americký úředník mi řekl, že „1 500 amerických vojáků, kteří jsou nyní v Nigeru, je přesně tolik, kolik jich bylo v Jižním Vietnamu v době, kdy John F. Kennedy přebíral v roce 1961 prezidentský úřad“.

Nejdůležitější je, že Niger leží přímo v cestě novému transsaharskému plynovodu, který se buduje za účelem dodávek nigerijského plynu do západní Evropy, čehož si západní zpravodajství v posledních týdnech málo všímá. Význam plynovodu pro evropskou ekonomiku vzrostl loni v září zničením plynovodu Nord Stream v Baltském moři.

Na tuto scénu vstoupila Victoria Nulandová, která musela v Bidenově administrativě tahat za kratší konec. Byla vyslána, aby vyjednávala s novým režimem a zprostředkovala setkání se svrženým prezidentem Bazúmem, jehož život je vládnoucí juntou stále ohrožován. New York Times napsal, že po rozhovorech, které popsala jako „nesmírně upřímné a někdy dost obtížné“, se nikam nedostala. Zpravodajská úřednice své poznámky pro Timesy vyjádřila americkým vojenským žargonem: „Victoria se vydala zachránit nigerské vlastníky uranu před barbarskými Rusy a dostalo se jí obrovského pozdravu jedním prstem.“

Tišší než Sullivan a Nulandová byl v posledních týdnech ministr zahraničí Tony Blinken. Kde byl? Položil jsem tuto otázku úředníkovi, který řekl, že Blinken „přišel na to, že Spojené státy“ – tedy náš spojenec Ukrajina – „válku“ proti Rusku nevyhrají. „Prostřednictvím agentury [CIA] se k němu dostávaly zprávy, že ukrajinský útok nebude fungovat. Byla to Zelenského show a v administrativě byli lidé, kteří jeho kecům uvěřili.

„Blinken chtěl zprostředkovat mírovou dohodu mezi Ruskem a Ukrajinou, jako to udělal Kissinger v Paříži, aby ukončil válku ve Vietnamu.“ Místo toho, řekl úředník, „to měla být velká prohra a Blinken se ocitl daleko za svými lyžemi. Nechce však skončit jako dvorní šašek“.

Právě v této chvíli pochybností, řekl úředník, Bill Burns, ředitel CIA, „učinil svůj krok a připojil se k potápějící se lodi“. Měl na mysli Burnsův projev na začátku letošního léta na výroční konferenci v Ditchley nedaleko Londýna. Zdálo se, že odložil své dřívější pochybnosti o rozšiřování NATO na východ a nejméně pětkrát potvrdil svou podporu Bidenovu programu.

„Burnsovi nechybí sebevědomí a ambice,“ řekl zpravodajský úředník, zvláště když Blinken, zanícený válečný jestřáb, měl najednou pochybnosti. Burns působil v předchozí administrativě jako náměstek ministra zahraničí a vedení CIA bylo sotva spravedlivou odměnou.

Burns by rozčarovaného Blinkena nenahradil, ale dostal by jen symbolické povýšení: jmenování do Bidenova kabinetu. Kabinet se schází maximálně jednou měsíčně a podle záznamů C-SPAN bývají schůze přísně skriptované a začínají tím, že prezident čte z připraveného textu.

Tony Blinken, který ještě před několika měsíci veřejně sliboval, že na Ukrajině nedojde k okamžitému příměří, je stále ve funkci, a kdyby byl dotázán, jistě by popřel jakoukoli představu o nespokojenosti se Zelenským nebo vražednou a neúspěšnou válečnou politikou administrativy na Ukrajině.

Přání Bílého domu ohledně války, pokud jde o realistické rozhovory s americkým lidem, tedy budou pokračovat v plném proudu. Ale konec se blíží, i když hodnocení, jimiž Biden zásobuje veřejnost, jsou jako z komiksu.