Vyvolaná potravinová krize a krize chudoby k zajištění trvalé nadvlády USA

Podle Mezinárodního panelu odborníků na udržitelné potravinové systémy je v současné době dostatek potravin a nehrozí, že by došlo k jejich nedostatku ve světě.

Potravin je dostatek, ale jejich ceny prudce rostou. Problémem není nedostatek potravin, ale spekulace s potravinářskými komoditami a manipulace s ve své podstatě chybným globálním potravinovým systémem, který slouží zájmům korporátních obchodníků se zemědělskými produkty a dodavatelů vstupů na úkor potřeb lidí a skutečného zajištění potravin.

Válka na Ukrajině je geopolitickým obchodním a energetickým konfliktem. Z velké části jde o to, že USA vedou zástupnou válku proti Rusku a Evropě tím, že se snaží oddělit Evropu od Ruska a uvalit na Rusko sankce, které mají poškodit Evropu a učinit ji ještě závislejší na USA.

Ekonom profesor Michael Hudson nedávno prohlásil, že v konečném důsledku jde o válku proti Evropě a Německu. Účelem sankcí je zabránit Evropě a dalším spojencům, aby zvýšili svůj obchod a investice s Ruskem a Čínou.

Neoliberální politika od 80. let 20. století vyprázdnila ekonomiku USA. Vzhledem k vážnému oslabení výrobní základny je pro USA jediným způsobem, jak si udržet hegemonii, podkopat Čínu a Rusko a oslabit Evropu.

Hudson uvádí, že počínaje rokem se Biden a američtí neoconi pokoušeli zablokovat Nord Stream 2 a veškerý (energetický) obchod s Ruskem, aby si jej USA mohly monopolizovat samy.

Navzdory „zelené agendě“, která je v současnosti prosazována, se USA při projekci své moci do zahraničí stále spoléhají na energii z fosilních paliv. I když se Rusko a Čína odklánějí od dolaru, kontrola a oceňování ropy a plynu (a z toho vyplývajícího dluhu) v dolarech zůstává klíčem k pokusům USA udržet si hegemonii.

USA předem věděly, jak sankce proti Rusku dopadnou. Sloužily by k rozdělení světa na dva bloky a podnítily by novou studenou válku s USA a Evropou na jedné straně a Čínou a Ruskem jako dvěma hlavními zeměmi na straně druhé.

Tvůrci americké politiky věděli, že Evropu zničí vyšší ceny energií a potravin a že země globálního Jihu dovážející potraviny budou trpět kvůli rostoucím nákladům.

Není to poprvé, co USA zinscenovaly velkou krizi, aby si udržely globální hegemonii a prudký nárůst cen klíčových komodit, které fakticky uvěznily země do závislosti a dluhů.

V roce 2009 Andrew Gavin Marshall popsal, jak se v roce 1973 – nedlouho po opuštění zlatého standardu – Henry Kissinger podílel na manipulaci událostí na Blízkém východě (arabsko-izraelská válka a „energetická krize“). To sloužilo k pokračování globální hegemonie USA, které prakticky zbankrotovaly kvůli válce ve Vietnamu a byly ohroženy hospodářským vzestupem Německa a Japonska.

Kissinger pomohl zajistit obrovský nárůst cen ropy v rámci OPEC, a tím i dostatečné zisky pro angloamerické ropné společnosti, které se nadměrně zadlužily v oblasti severomořské ropy. Spolu se Saúdy také upevnil systém petrodolaru a následně dostal africké země, které se vydaly cestou industrializace (založené na ropě), do závislého a zadluženého postavení v důsledku prudkého růstu cen ropy.

Všeobecně se má za to, že politika vysokých cen ropy měla za cíl poškodit Evropu, Japonsko a rozvojové země.

Dnes USA opět vedou válku proti rozsáhlým oblastem lidstva, jejichž zbídačení má zajistit, aby zůstaly závislé na USA a finančních institucích, které k vytváření závislosti a zadlužení využívají – Světové bance a MMF.

Stovky milionů lidí zažijí (zažívají) kvůli politice USA chudobu a hlad. Na tyto lidi (na kterých USA a Pfizer a spol. údajně tolik záleželo a chtěli dostat do každé jejich náruče injekci) se pohlíží s opovržením a jako na vedlejší ztráty ve velké geopolitické hře.

Na rozdíl od toho, co si mnozí myslí, USA výsledek sankcí uvalených na Rusko nepřepočítaly. Michael Hudson poznamenává, že ceny energií rostou, z čehož těží americké ropné společnosti a platební bilance USA jako vývozce energií. Navíc cílem sankcí vůči Rusku je omezit ruský vývoz (pšenice a plynu používaného k výrobě hnojiv), a proto se ceny zemědělských komodit zvýší. I to bude pro USA jako zemědělského vývozce výhodné.

Tímto způsobem se USA snaží udržet si nadvládu nad ostatními zeměmi.

Současná politika má za cíl vyvolat potravinovou a dluhovou krizi zejména u chudších zemí. USA mohou tuto dluhovou krizi využít k tomu, aby donutily země pokračovat v privatizaci a rozprodeji veřejného majetku s cílem obsluhovat dluhy a zaplatit tak vyšší dovoz ropy a potravin.

Tato imperialistická strategie navazuje na půjčky „COVID relief“, které sloužily podobnému účelu. Z přehledu půjček COVID-19, který v roce 2021 provedla organizace Oxfam, vyplývá, že 33 afrických zemí bylo podporováno v provádění úsporných politik. Nejchudší země světa mají v roce 2022 zaplatit 43 miliard dolarů na splátkách dluhů, které by jinak mohly pokrýt náklady na dovoz potravin.

Organizace Oxfam a organizace Development Finance International rovněž odhalily, že 43 z 55 členských států Africké unie čeká v příštích pěti letech snížení veřejných výdajů v celkové výši 183 miliard dolarů.

Uzavření světové ekonomiky v březnu 2020 (“lockdown“) posloužilo ke spuštění bezprecedentního procesu globálního zadlužování. Podmíněnost znamená, že vlády jednotlivých zemí budou muset kapitulovat před požadavky západních finančních institucí. Tyto dluhy jsou z velké části denominovány v dolarech, což pomáhá posilovat americký dolar a vliv USA na jednotlivé země.

USA vytvářejí nový světový řád a potřebují zajistit, aby velká část zemí globálního Jihu zůstala na jejich orbitě vlivu, místo aby skončila v ruském a zejména čínském táboře a v jeho iniciativě Belt Road pro hospodářskou prosperitu.

Po skončení COVID jde ve skutečnosti o válku na Ukrajině, sankce proti Rusku a zinscenovanou potravinovou a energetickou krizi.

Již v roce 2014 Michael Hudson uvedl, že USA dokázaly ovládnout většinu zemí globálního Jihu prostřednictvím zemědělství a kontroly nad dodávkami potravin. Geopolitická úvěrová strategie Světové banky proměnila země v oblasti s potravinovým deficitem tím, že je přesvědčila, aby pěstovaly peněžní plodiny – plantážní exportní plodiny – a ne aby se živily vlastními potravinářskými plodinami.

Ropný sektor a agrobyznys byly v rámci geopolitické strategie USA spojeny v jeden celek.

Dominantní pojem „potravinové bezpečnosti“, který prosazují globální agrobyznysoví hráči jako Cargill, Archer Daniel Midland, Bunge a Louis Dreyfus a který podporuje Světová banka, je založen na schopnosti lidí a národů nakupovat potraviny. Nemá nic společného se soběstačností a vše souvisí s globálními trhy a dodavatelskými řetězci, které ovládají obří agrobyznysoví hráči.

Spolu s ropou je kontrola globálního zemědělství již mnoho desetiletí základem geopolitické strategie USA. Zelená revoluce byla exportována díky laskavosti zájmů bohatých na ropu a chudší země přijaly model zemědělství závislého na chemickém a ropném kapitálu, který vyžadoval půjčky na vstupy a související rozvoj infrastruktury.

To znamenalo uvěznění národů v globalizovaném potravinovém systému, který se spoléhá na monokulturní pěstování vývozních komodit, aby získal devizové prostředky spojené se splácením státního dluhu denominovaného v dolarech a směrnicemi Světové banky/MMF o „strukturálních úpravách“. V mnoha zemích jsme byli svědky toho, že se z potravinové soběstačnosti staly oblasti s potravinovým deficitem.

A také jsme byli svědky toho, že země byly nasazeny na běžící pás produkce komoditních plodin. Potřeba zahraniční měny (amerických dolarů) na nákup ropy a potravin posiluje potřebu zvyšovat produkci tržních plodin na vývoz.

Dohoda Světové obchodní organizace o zemědělství (AoA) stanovila obchodní režim nezbytný pro tento typ závislosti na korporacích, který se maskuje jako „globální potravinová bezpečnost“.

Vysvětluje to zpráva organizace Navdanya International z července 2022 – Sowing Hunger, Reaping Profits – A Food Crisis by Design (Zasévání hladu, sklízení zisků – plánovaná potravinová krize), která uvádí, že mezinárodní obchodní zákony a liberalizace obchodu přinesly prospěch velkým zemědělským podnikům a nadále se přiklánějí k realizaci zelené revoluce.

Zpráva uvádí, že americkou lobby a obchodní jednání vedl bývalý generální ředitel Cargill Investors Service a manažer Goldman Sachs – Dan Amstutz -, kterého v roce 1988 Ronald Reagan jmenoval hlavním vyjednavačem uruguayského kola GATT. To pomohlo zakotvit zájmy amerického agrobyznysu do nových pravidel, jimiž se měl řídit celosvětový obchod se surovinami a následné vlny expanze průmyslového zemědělství.

Dohoda o zemědělství odstranila ochranu zemědělců před cenami a výkyvy na světových trzích. Současně byly stanoveny výjimky pro USA a EU, aby mohly nadále dotovat své zemědělství ve prospěch velkých zemědělských podniků.

Navdanya poznamenává:

„Po odstranění státní celní ochrany a dotací zůstali drobní zemědělci bez prostředků. Výsledkem byl nepoměr mezi tím, co zemědělci vydělají za to, co vyprodukují, a tím, co zaplatí spotřebitelé, přičemž zemědělci vydělávají méně a spotřebitelé platí více, protože největší podíl na tom mají agropodnikatelští prostředníci.“

„Potravinová bezpečnost“ vedla k likvidaci potravinové suverenity a potravinové soběstačnosti ve prospěch integrace globálního trhu a moci korporací.

Nemusíme se dívat dál než do Indie, abychom to viděli v praxi. Cílem nyní zrušené nedávné zemědělské legislativy v Indii bylo poskytnout zemi „šokovou terapii“ neoliberalismu, kterou zažily jiné země.

Cílem „liberalizační“ legislativy bylo zčásti prospět zájmům amerického agrobyznysu a uvrhnout Indii do pasti potravinové nejistoty tím, že ji donutila zlikvidovat své zásoby potravin – tak důležité pro potravinovou bezpečnost země – a poté se na nestálém světovém trhu ucházet o potraviny od agrobyznysových obchodníků za své devizové rezervy.

Indické vládě zabránil v tomto postupu pouze masivní, rok trvající protest zemědělců.

Současná krize je rovněž podněcována spekulacemi. Navdanya cituje vyšetřování Lighthouse Reports a The Wire, které ukazuje, jak investiční firmy, banky a hedgeové fondy spekulují se zemědělskými komoditami a vydělávají na rostoucích cenách potravin. Budoucí ceny komodit již nejsou vázány na skutečnou nabídku a poptávku na trhu, ale jsou založeny čistě na spekulacích.

Společnosti Archer Daniels Midland, Bunge, Cargill a Louis Dreyfus a investiční fondy jako Black Rock a Vanguard nadále vydělávají obrovské finanční částky, což má za následek, že se cena chleba v některých chudších zemích téměř zdvojnásobila.

Cynickým „řešením“ současné potravinové krize, které prosazuje globální agrobyznys, je nabádání zemědělců, aby produkovali více a usilovali o lepší výnosy, jako by krize spočívala v nedostatečné produkci. Znamená to více chemických vstupů, více technik genetického inženýrství a podobně, což zemědělce zadlužuje a uvrhává do pasti závislosti.

Je to stejná stará lež průmyslu, že bez jeho produktů bude svět hladovět a vyžaduje jich více. Skutečnost je taková, že svět čelí hladu a rostoucím cenám potravin kvůli systému, který zavedl velký agrobyznys.

A je to stejný starý příběh – prosazování nových technologií při hledání problému a následné využívání krizí jako ospravedlnění jejich zavádění, přičemž se ignorují základní příčiny těchto krizí.

Navdanya předkládá možná řešení současné situace založená na principech agroekologie, krátkých zásobovacích linií, potravinové suverenity a ekonomické demokracie – politikách, které byly v průběhu let podrobně popsány v mnoha článcích a oficiálních zprávách.

Co se týče boje proti útoku na životní úroveň obyčejných lidí, podpora se sbírá mezi dělnickým hnutím v místech, jako je Velká Británie. Předák železničních odborů Mick Lynch vyzývá k vytvoření dělnického hnutí založeného na solidaritě a třídním uvědomění, které by se postavilo miliardářské třídě, jež si je velmi dobře vědoma svých vlastních třídních zájmů. (Nesmysl. Dělnické hnutí dnes neexistuje, jako v podstatě neexistují dělníci, jak je vnímal Karel Marx. Odvolávat se na jejich případné stávky je jako Čekání na Godota. Obávám se že neexistuje snadný recept jak z této šlamastyky ven. Editor)

Příliš dlouho chyběla „třída“ v hlavním politickém diskurzu. Pouze prostřednictvím organizovaného a jednotného protestu mohou mít obyčejní lidé šanci významně zasáhnout proti novému světovému řádu tyranského autoritářství a ničivým útokům na práva, živobytí a životní úroveň obyčejných lidí, jichž jsme svědky. (Ne. Tak zvaní "obyčejní lidé" se nepostaví na barikády, dokud budou moci něco stranit ztratit. Musí to vyhnít samo. Zevnitř. Bude to trvat. Není jisté, že se toho dožijeme. Editor.)