Zatímco Izrael rozbíjí Džanin, jeho britští obhájci toto násilí umožňují

Vezměme si dva téměř současné citáty. První je od Ameeda Šahady, palestinského novináře, který byl v táboře Džanin během rozsáhlého útoku izraelských sil tento týden.

„Scény v Dženínu byly děsivé. Ze všech stran se střílí a domy jsou demolovány. Na zvuky křiku je těžké zapomenout. Stále se mi přehrávají v hlavě. Největším šokem bylo, když izraelské síly vystoupily z džípů a začaly po nás a našich kamerách střílet, když nás uviděly.“

Druhý citát pochází od Michaela Govea, toryovského politika a státního tajemníka pro vyrovnávání úrovně, bydlení a komunity. Zatímco si izraelské buldozery v úterý razily cestu táborem v Džaninu, Gove v britském parlamentu vstal, aby posunul do druhého čtení návrh zákona, který by postavil mimo zákon hnutí Bojkot, divestice a sankce (BDS).

Svůj úvodní projev zakončil slovy, že každý, kdo hlasuje proti návrhu zákona, je „antisemita“: „Otázkou pro každého člena této sněmovny je, zda stojí na naší straně proti antisemitismu, nebo ne.“

Návrh zákona o hospodářské činnosti veřejných orgánů (zahraniční záležitosti) se snaží zakázat veřejným orgánům včetně místních rad podporovat bojkot zaměřený proti zahraničním vládám na základě morálních nebo politických důvodů.

Gove zaútočil na hnutí BDS ze dvou důvodů – že podporuje domácí antisemitismus a že je v rozporu s britskou politikou v oblasti konfliktu, která prosazuje dvoustátní řešení, protože podle něj je BDS konkrétně „zaměřeno na vymazání identity Izraele jako domova židovského národa“.

Podle slov Richarda Burdena, bývalého stínového ministra, návrh zákona jedinečným způsobem chrání porušování lidských práv ze strany Izraele před kontrolou ze strany britských veřejných orgánů a proráží cestu k dodržování Obecných zásad OSN pro podnikání a lidská práva, k nimž se Spojené království přihlásilo před více než deseti lety.

Načasování tohoto návrhu zákona a této rozpravy není náhodné.

Není náhodou historie, že obě strany Dolní sněmovny projednávají zákon, který by Izraeli přidal další vrstvu beztrestnosti v době, kdy vede vražedný válečný akt proti uprchlíkům ve velmi přeplněném táboře. A když tato válka skončí, jeho armáda soustředí palbu na nemocnice, kde se léčí zranění.

Izraelská příručka

Britská debata je naprostou součástí izraelské hry. Je nezbytnou součástí zástěrky, kterou Izrael používá k pokračování svého projektu anexe.

Ve chvíli, kdy je Izrael jednoznačným a nezpochybnitelným agresorem, se obě strany londýnské debaty snaží vykreslit Izrael a jeho příznivce jako oběti.

Jde o fikci, že jakákoli britská vláda jakéhokoli politického zabarvení myslí vytvoření palestinského státu, což by dnes znamenalo vyhnání až 700 000 osadníků z okupovaného Západního břehu Jordánu a východního Jeruzaléma, alespoň trochu vážně.

Také staví příhodně vysokou zástěnu podvodu.

V tomto případě od Izraelců, jako je osadník Mordechaj Cohen, který izraelskému kanálu Kan řekl, že cílem bezprecedentní úrovně útoků osadníků na palestinské vesnice a města na Západním břehu Jordánu je „donutit je k odchodu“. Dodal: „Palestinci by měli jít žít do Jordánska, pokud mají zájem o normální život.“

Cohen jásal při pohledu na 3000 Palestinců, kteří utíkali ze svých domovů v táboře, na který izraelská armáda útočila ze vzduchu i ze země.

Tito Palestinci museli za posledních 75 let mnohokrát opustit své domovy. Jejich rodiny pocházejí z Haify, Jaffy a všech částí území okupovaného v roce 1948.

Obskurnost takové debaty v Dolní sněmovně právě v noci, kdy izraelské síly zaútočily na uprchlický tábor s 15 000 lidmi, kteří se tísnili na půl čtvereční míli, a to za pomoci dronů, tanků, buldozerů a odstřelovačů, je zřejmá všem.

Labouristická strana pod vedením Keira Starmera se rychle zbavuje jakékoli podobnosti se stranou, která vedla kampaň proti jihoafrickému apartheidu. Nebo jakéhokoli nároku na progresivitu.

Rozdíl mezi Starmerem a Govem je ve formulacích, nikoli v záměru.

Zelená extremismu

Podruhé ve své kariéře předsedy opozice se Starmer obrátil na KC s žádostí o radu.

První z nich byl Martin Forde QC, který shledal, že je „zcela zavádějící“ tvrdit, že bývalý předseda labouristů Jeremy Corbyn aktivně zasahoval, aby se případy antisemitismu přestaly vyšetřovat.

To Starmer, sám právník zabývající se lidskými právy, nechtěl slyšet. Proto Forda ignoroval a jeho radu zahodil. S druhým KC, na kterého se Starmer obrátil, Richardem Hermerem, se mu dařilo o něco lépe.

Hermer považuje návrh zákona proti BDS za sporný, a to bez ohledu na to, zda hnutí BDS považujeme za zcela zavrženíhodné, nebo naopak za legitimní formu nenásilného protestu.

Podle Hermera bude mít návrh zákona pravděpodobně škodlivý dopad na schopnost Spojeného království chránit a prosazovat lidská práva v zahraničí, nebude v souladu s „našimi závazky podle mezinárodního práva a bude potlačovat svobodu projevu doma“.

„Kdyby v 80. letech platila podobná legislativa, bylo by odmítnutí dodávek zboží z Jihoafrické republiky v době apartheidu nezákonné,“ uzavřel Hermer.

Starmer Hermera ignoroval a labouristé se zdrželi hlasování ve druhém čtení.

Takový výsledek je manou nebeskou pro izraelské vojáky a osadníky, kteří útočí na palestinské uprchlíky v jejich táborech, vesnicích a domovech.

Stejně tak mírně formulované prohlášení premiéra Rišiho Sunaka, který vyzval Izrael, který dosud zabil 12 Palestinců a více než 100 dalších zranil, ke „zdrženlivosti“.

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu označil USA za „nenahraditelného a nepostradatelného spojence Izraele“.

USA podpořily izraelské ospravedlnění útoku na uprchlický tábor v Džanínu. Mluvčí ministerstva zahraničí Ned Price řekl:

„Izrael má legitimní právo bránit svůj lid a své území proti všem formám agrese, včetně agrese ze strany teroristických skupin.“

Souhrnně jsou tato prohlášení nejjasnější zelenou pro nejextrémnější vládu v dějinách Izraele, jejímiž ministry jsou fašisté a teroristé, aby pokračovala v etnických čistkách na Západním břehu Jordánu.

Beztrestnost je neodmyslitelnou součástí toho, že Izrael může porušovat politiku deklarovanou jeho dvěma hlavními podporovateli, Spojeným královstvím a USA.

A to je důvod, proč Izrael již dávno nepřijal palestinský stát jako svého souseda. Nyní se jedná o řešení v podobě jednoho státu, kdy se židovská menšina snaží všemi dostupnými prostředky donutit arabskou většinu k odchodu.

Předstírání, že palestinský stát je stále možný, je jednou z nejodpornějších a nejcyničtějších fikcí britské vlády.

Realita jednoho státu

Itamar Ben Gvir, izraelský ministr národní bezpečnosti, a osadníci se s tím nijak nepáře.

Izraelští osadničtí vůdci nevidí žádný problém v tom, že deklarují své záměry. Ve skutečnosti jsou na to hrdí. Chtějí donutit co nejvíce Palestinců, aby opustili své domovy na Západním břehu Jordánu, a to tak, že je budou terorizovat, vypalovat a střílet.

Osadníci jsou chráněni vojáky, kteří provádějí stejnou politiku v Džanínu, Nábulusu a na celém Západním břehu Jordánu.

Bezalel Smotrich, vůdce strany Náboženský sionismus, má o svých záměrech na Západním břehu Jordánu stejně jasné představy. V „Plánu rozhodnutí“ z roku 2017 napsal, že Palestinci jako národ neexistují.

„Palestinský lid“ není v podstatě nic jiného než protihnutí vůči sionistickému hnutí, to je jeho podstata a právo na existenci. Strany za sebeurčení Palestinců také vědí, že takový 'národ' před sionistickým podnikem neexistoval a že 'Palestina' je zeměpisný název tohoto kusu země a nic jiného.“

Takto o Ukrajině a Ukrajincích mluví ruský prezident Vladimir Putin.

Smotrich uzavírá:

„Další existence dvou protichůdných národních snah na našem malém kousku země nám zaručí ještě mnoho let krve a života na meči. Teprve až se jedna ze stran dobrovolně nebo z donucení vzdá realizace svých národních ambicí v Zemi izraelské, nastane vytoužený mír a bude zde možné žít v občanském soužití.“

Předstírat, že ani toto není politika Izraele, jeho osadnického hnutí, armády a soudů, je jiná fikce.

Další generace

Každým slovem, které Starmer nebo Lisa Nandyová, stínová ministryně pro vyrovnávání, pronesou na podporu „židovské domoviny“, a pokaždé, když se labouristé zdrží hlasování, dávají Izraeli jasný signál, že si může dál dělat, co chce.

Podněcuje všechny součásti a projevy „židovského státu“, který sám sebe definuje jako výraz sebeurčení pouze pro své židovské občany, aby dokončil práci, kterou začal v roce 1948 masovým vyháněním Palestinců.

Izrael nevidí utrpení, které způsobuje, ani lidskost svých obětí. Vidí v nich pouze překážku svých národních ambicí.

Nevím, kdo nese větší vinu – Smotrich, Ben-Gvir nebo apologeti Izraele v Británii.

V tomto historickém okamžiku slouží stejnému účelu. Smotrich alespoň otevřeně hovoří o svých motivech. Starmer není.

Není to poprvé, co byly části tábora v Džaninu srovnány se zemí buldozery.

Ariel Šaron si myslel, že se s tímto problémem vypořádal po bitvě o Dženin na vrcholu druhé intifády v roce 2002, při níž bylo zabito 52 Palestinců, z nichž přibližně polovina byli civilisté.

Tony Blair, tehdejší vyslanec pro Blízký východ, si také myslel, že svým plánem na vytvoření hospodářské zóny problém vyřešil.

Přesně o 21 let později je Dženín ohniskem odporu, v němž bojuje generace bojovníků, kteří se v roce 2002 nenarodili. Džanin se jen tak neuložil a nenechal se okupovat. Neudělal to ani proti britské okupaci. Neudělá to ani proti izraelské okupaci.

Pokud si Netanjahu myslí, že touto operací byla uzavřena kniha, hluboce se mýlí.

Byla zahájena další kapitola, která podnítí další generaci bojovníků, aby se chopili věci osvobození své vlasti.

Od všech nájemců.