Antiliberální revoluce

Za předchůdce konzervativců považovali anglického filozofa Michaela Oakeshotta a rakouského emigrantského ekonoma Friedricha Hayeka a za bojovníky za stejnou věc považovali veřejné intelektuály, jako byl americký spisovatel William F. Buckley mladší, a lidi činu, jako byla britská premiérka Margaret Thatcherová a americký prezident Ronald Reagan: individualismus, tržní moudrost, všeobecnou touhu po svobodě a přesvědčení, že řešení společenských problémů přijde zdola, jakmile vláda půjde z cesty. Jak řekl Barry Goldwater, senátor za Arizonu a předchůdce moderní Republikánské strany, v knize Conscience of a Conservative (Svědomí konzervativce) z roku 1960: „Konzervativec se dívá na politiku jako na umění dosáhnout maximální svobody pro lidi, slučitelné se zachováním společenského řádu.

V posledním desetiletí však tato verze ustoupila alternativnímu výkladu minulosti. Pro houf spisovatelů a aktivistů spočívá skutečná konzervativní tradice v tom, co se někdy nazývá „integralismus“ – splétání náboženství, osobní morálky, národní kultury a veřejné politiky do jednoho řádu. Tato intelektuální historie již neodráží Buckleyho frivolní sebedůvěru, ani neprosazuje argumentaci, utvářenou především v rozhovoru se zakladateli Ameriky, ve prospěch vlády založené na ústavě s rovnováhou moci, která umožňuje svobodnému občanovi usilovat o štěstí. Místo toho představuje návrat k mnohem staršímu řádu, před falešným obratem osvícenství, fetišizací lidských práv a vírou v pokrok – v době, kdy se mělo za to, že příroda, společnost a božstvo fungují jako jeden nedělitelný celek.

Integralismus vznikl v katolické pravici, ale jeho působnost přesáhla jeho počátky a dnes je chápán jako zvláštní přístup k politice, právu a sociální politice, který jeho zastánci nazývají „konzervatismus společného dobra“. Ve státech, jako je Florida a Texas, vedl tento světonázor k omezení přístupu k volbám, omezení výuky ve veřejných školách týkající se rasy a pohlaví a k čistkám ve školních knihovnách. Právní teorie z něj odvozená formovala nedávná rozhodnutí Nejvyššího soudu, která zúžila práva žen a oslabila oddělení náboženství od státních institucí. Integralistická teologie je základem zákazů potratů, které schválila téměř polovina zákonodárných sborů amerických států. Její stoupenci budou přítomni v každé budoucí republikánské prezidentské administrativě a v boji proti liberálům a kosmopolitům budou pravděpodobněji než předchozí američtí konzervativci hledat spojence v zahraničí – nikoliv mezi britskými nebo evropskými středopravicovými stranami, ale mezi novými krajně pravicovými stranami a autoritářskými vládami, které usilují o zničení „liberálního řádu“ doma i v zahraničí. „Nenávidí a pomlouvají mě a mou zemi, stejně jako nenávidí a pomlouvají vás a Ameriku, za kterou stojíte,“ řekl maďarský premiér Viktor Orbán loni v Dallasu na výroční konferenci Konzervativní politické akční koalice, která sdružuje konzervativní aktivisty, politiky a sponzory. „Ale my máme na mysli jinou budoucnost. Všichni globalisté mohou jít k čertu“.

Ze všech těchto důvodů je četba pravicových filozofů prvním krokem k pochopení toho, co představuje nejradikálnější přehodnocení amerického politického konsensu za poslední generace. Teoretici jako Patrick Denin, Adrian Vermel a Yoram Hazony trvají na tom, že ekonomické problémy Spojených států, jejich politická rozpolcenost a relativní úpadek jako světové velmoci pramení z jediného zdroje: liberalismu, který definují jako dominantní ekonomickou, politickou a kulturní strukturu ve Spojených státech od druhé světové války a model, který tato země prosazovala po většinu století tím, že jej vnucovala zbytku světa. Tyto myšlenky však také ukazují na hlubší změnu ve způsobu, jakým konzervativci diagnostikují problémy své země. Na americké pravici sílí intuice, že problém liberální demokracie nespočívá pouze v přídavném jménu. Ale také v podstatném jménu.

Nejlepší lidé

V knize Změna režimu je Denin, politický teoretik z univerzity v Notre Dame, veden touhou zachránit zemi a civilizaci, která se nachází ve zjevném úpadku. Odsuzuje obscénní majetkovou nerovnost ve Spojených státech a jízlivě píše o obecně přijímané meritokracii, která ve skutečnosti funguje tak, že reprodukuje privilegia. Příčinu úpadku vidí v rostoucím politickém frakcionářství, slábnoucí vazbě k národu a v tom, co nazývá závislostí na „velké technologii, velkých financích, velkém pornu, velké trávě, velké farmacii a hrozícím umělém metasvětě“.

Podle Denina liberálové záměrně zničili základní fóra společenské solidarity – „rodinu, sousedství, sdružení, církev a náboženské společenství“ – a nyní vládnou jako menšina proti demosu, lidové většině. V institucích, které ovládají, od akademické obce po Hollywood, hlásají, že jediný rozumný život je život bez omezení povinností a tradic. Předpokládaným směrem od dospívání k dospělosti je naučit se „bezpečnému sexu“, užívání alkoholu a drog jako zábavy [a] transgresivní identitě . ... To vše je příprava na život v několika globálních městech, v nichž „kultura“ znamená drahé a exkluzivní spotřební zboží. Liberálové přitom opustili všechny, kdo nepatří k „třídě notebooků“ – tvořené převážně obyvateli měst na pobřeží – a zanechali geografický střed země zdevastovaný a v zoufalství.

Podle Denina je strůjcem této americké pustiny nejen levice, ale celá politická, obchodní a kulturní elita země. „To, co bylo ve Spojených státech v posledním půlstoletí považováno za 'konzervatismus',“ píše, „se nyní odhaluje jako hnutí, které nikdy nebylo schopné a v zásadě neangažované v zachování čehokoli v jakémkoli zásadním smyslu. Výsledkem je, že problémem dnešní politiky je propast, která odděluje mocné od mas – což je téma, které Denin sleduje a opírá se přitom o takové kanonické myslitele, jako jsou Aristoteles, Tomáš Akvinský a Alexis de Tocqueville. Společnosti se daří udržovat „smíšenou ústavu“ s institucemi různých úrovní a kapacit, od národních po místní, které sdružují lidi z různých sociálních a ekonomických vrstev.

K obnovení takového ideálního systému by však skuteční konzervativci museli převzít moc pomocí toho, co Denin nazývá „machiavelistickými prostředky k dosažení aristotelských cílů“. Podle jeho názoru konzervativci příliš dlouho podléhali liberálnímu řádu jako celku, což znamenalo spojenectví s lidmi, kteří usilují o „primát jedince“, staví se proti „přirozené rodině“ a dokonce se podílejí na „sexualizaci dětí“, což ve „Změně režimu“ dvakrát opakuje. Dnes si však podle něj „mnozí“ uvědomují své třídní obavy „jako levicoví ekonomičtí a sociálně-konzervativní“, chtějí široce redistributivní ekonomiku a společnost založenou na ctnosti, odpovědnosti a předvídatelnosti.

V éře revolucí, která bude následovat po současné „studené občanské válce“, bude obnova země vyžadovat „aristopulismus“, režim vedený novou elitou vyškolených aristokratů – z řeckého „lepší lidé“ – těch, „kteří chápou, že jejich hlavní úlohou a smyslem ve společenském řádu je poskytovat základní statky, které umožňují lidský rozkvět obyčejným lidem“: „Základní statky jsou rodina, společenství, dobrá práce, kultura, která zachovává a podporuje řád a kontinuitu, a podpora náboženské víry a institucí.“ Tento nový řád bude upřednostňovat lidi, které Denin nazývá po vzoru britského novináře Davida Goodharta „lidmi někde“, a nikoli „lidmi kdekoli“, nebo Američany, kteří jsou sjednoceni v účelných komunitách, a nikoli mobilní globalisty, kteří jsou v současnosti u moci. K tomu by země potřebovala větší Sněmovnu reprezentantů, lepší odborné vzdělávání, obnovené veřejné školy, placenou rodinnou dovolenou a omezení korporací – což jsou cíle, kterým by mohli tleskat i liberálové -, ale také veřejnější oslavu „křesťanských kořenů“ národa a „rodinného monarchu“ na úrovni kabinetu, který by podporoval manželství a těhotenství – což je přístup, který, jak Denin upozorňuje, lze najít v Orbánově Maďarsku.

Nejvyšší dobro

Alternativou k výše kritizovanému vyčerpanému, promiskuitnímu liberalismu je politika, která zdůrazňuje „prioritu kultury, moudrost lidu“ a „zachování přijatých tradic státu“, tedy konzervatismus, který usiluje o to, co Denin a další autoři nazývají „obecné dobro“. V jejich užití se tento termín nevztahuje ani tak k hodnotě obecného dobra, jako spíše k budování určitého typu společnosti: komunitní, zakořeněné a hierarchické. V oblasti práva a praktické politiky se o definici tohoto typu společného dobra nepostaral nikdo více než Vermeule, profesor na Harvard Law School.

„Vermeuleho „Konstitucionalismus obecného dobra“ je spíše dílem právního výkladu než politické teorie, ale jeho cílem, stejně jako Deninovým, je obnovit způsob myšlení, který podle něj předcházel osvícenství. Měřítkem práva není to, zda chrání individuální práva, která podle Vermeuleho nejsou základem právního státu. Jde o to, zda právo zajišťuje „nejvyšší blaho či štěstí celého politického společenství, které je zároveň nejvyšším blahem jednotlivců, kteří toto společenství tvoří“. Společné dobro je „jediné a nedělitelné, nikoliv souhrn individuálních užitků“. Definice, která znamená upřednostňování soudních rozhodnutí, která podporují solidaritu a subsidiaritu: upřednostňování povinností vůči vlastní rodině a komunitě, posilování pravomocí nižších úrovní státní správy, jako jsou státy a města, a dodržování toho, co Vermeule chápe jako přirozené právo a „nepominutelné tradice“ starověkého Říma a moderního Spojeného království.

Těm, kteří se nevyznají v právní teorii, se Vermeuleho práce může zdát složitá, ale její důsledky jsou jasné. Lidská práva jsou právní vymoženosti omezené na míru, v jaké slouží obecnému dobru. „Správní stát“ – orgány, které provádějí právní předpisy – není ze své podstaty zlý, jak tvrdí někteří konzervativci. Spíše by měl být jen obrácen k uskutečňování obecného dobra, což odpovídá Deninovým „správcům a strážcům“: aristokratům, kteří byli řádně vzděláni podle západního kánonu, aby dokázali rozpoznat dobro.

Podle Vermela by měla být zrušena minulá rozhodnutí Nejvyššího soudu založená na širokých individuálních právech. „Judikatura soudu týkající se svobody projevu, potratů, sexuálních svobod a souvisejících otázek se ukáže jako zranitelná v rámci ústavního režimu obecného dobra. Problémem jsou však i konzervativci, kteří se příliš zabývají individuálními svobodami. Vláda může a měla by posuzovat „kvalitu a morální hodnotu“ svobody projevu. Neexistuje absolutní právo odmítnout očkování, pokud je nezbytné pro veřejné zdraví. Libertariánská „vlastnická a ekonomická práva musí také zmizet, protože brání státu ukládat povinnosti společenství a solidarity při využívání a rozdělování zdrojů.

V celém konstitucionalismu obecného dobra je to, co se vydává za teorii práva, ve skutečnosti úplnou redefinicí legitimity. Podle Vermela není základem legitimní autority zvyk, charisma nebo racionalita, jak to vyjádřil německý sociolog Max Weber, ale „objektivní právní a morální řád“, který nejlépe chápou konstitucionalisté, kteří obhajují obecné dobro. Demokracie a volby, říká Vermeule, nemají za cíl přinášet společné dobro. „Řada typů režimů může, ale nemusí směřovat ke společnému dobru“. Liberálové zavedli ústavní řád, v němž legitimitu získávají oprávnění jednotlivci, kteří pravidelně volí zástupce, aby psali zákony, řešili spory a udržovali mír. Pokud však tyto struktury vedou k výsledkům, které jsou v rozporu se společným dobrem, je třeba je demontovat. Vermeule připouští, že tento světonázor se může ukázat jako „obtížně uchopitelný pro liberální mysl“.

Pouto loajality

Jedním z cílů Hazoniho knihy Konzervatismus: nový objev je navrhnout, jak se konzervativci mohou znovu přihlásit k odkazu, z něhož Denin a Vermel čerpají své teorie. Stejně jako Denin i Hazoni, izraelsko-americký vědec a prezident Herzlova institutu v Jeruzalémě, barvitě popisuje pekelnou krajinu vytvořenou liberálním řádem a předpovídá jeho blížící se kolaps. Je však otevřený myšlence, že „antimarxistické liberály“ lze přijmout ve spojenectví se správně chápaným konzervatismem, který definuje jako „oživení, obnovu, rozpracování a korekci národních a náboženských tradic, které jsou klíčem k udržení národa a jeho posílení v čase“. Nejdůležitějším krokem je podle Hazoniho zrušení odluky církve od státu a „obnovení křesťanství jako normativního rámce a standardu, který určuje společenský život ve všech podmínkách, v nichž lze tohoto cíle dosáhnout, spolu s příslušnými výhradami, které vytvářejí oblasti legitimního nedodržování“. Pokud by liberálové monopolizovali veřejnou sféru tím, že by privatizovali konzervativní hodnoty – řekněme tím, že by jednu skupinu studentů povzbuzovali k oslavě sexuální rozmanitosti během měsíce hrdosti, ale jiné skupině by zakazovali využívat školní pozemek k organizovanému studiu Bible – pak by obnovený konzervatismus jednoduše převrátil scénář. Veřejný život by se opět stal bezostyšně nacionalistickým a komunálně-náboženským.

Podle Hazoniho lze společné dobro odhadnout na základě podrobného zkoumání historie a přírody. Lidé se rodí do existujících jednotek loajality, jako jsou rodiny a národy, které následně vytvářejí závazky vůči těmto kolektivům. Rodina se reprodukuje biologicky, zatímco národ rozvíjí svůj jedinečný jazyk, náboženství a zákony, aby zajistil svou existenci pro budoucí generace. Hazony vidí dodržování těchto principů v celé historii anglického ústavního práva a vzestupu federalistů, které považuje za první budovatele amerického národa, až po osudové odmítnutí „křesťanské demokracie“ ve prospěch „liberální demokracie“ po druhé světové válce.

Hazoniho pojednání o právních a politických dějinách je seriózní, i když zaujaté, ale pokud jde o filozofii, je konzervatismus v jádru manifestem, literární formou, která se snaží podpořit to, co již bylo prokázáno, a jako taková nahrazuje argumentaci důsledným tvrzením. „Lidé neustále touží a aktivně usilují o zdraví a prosperitu rodiny, klanu, kmene nebo národa, s nimiž jsou spojeni pouty vzájemné loajality,“ píše a toto tvrzení vyvolává otázku, proč bylo pro liberály tak snadné to vše podkopat. Celkově lze říci, že jeho pohled je pohledem analytického a programového nacionalisty. Věří v neměnnou kontinuitu kulturně definovaných národů v čase, v jejich odvěký primát jako formy společenské organizace a v jejich univerzální roli při udržování legitimních států – tedy v předpoklady, které desetiletí historického a společenskovědního výzkumu založeného na faktech ukázala jako jednoduše falešné. Mnoho liberálů je vlastenecky založených, společenských a nábožensky věřících. Prostě obvykle necítí potřebu mobilizovat vše z minulosti, aby tyto závazky ospravedlnili.

Tématem, ke kterému se Denin, Vermel a Hazoni stále vracejí, je rodina, která je často důvodem jejich nesouhlasu s existencí homosexuálů a transsexuálů. Pokud jde o případ Nejvyššího soudu z roku 2015 Obergefell v. Hodges, který legalizoval manželství osob stejného pohlaví, Vermel považuje toto rozhodnutí za učebnicový příklad přílišné liberálnosti, ale ne z důvodu, jak by se mohlo zdát. Skutečný problém nespočíval v tom, že by si soud uzurpoval pravomoc Kongresu, jak by kdysi mohl tvrdit konzervativec. Problém byl spíše v tom, že „manželství může být pouze svazkem muže a ženy“, neboť tato definice je v souladu s biologickou reprodukcí. Rozsudek tak zavedl „konečné posouzení vůle na úkor přirozeného rozumu“ a oddělil manželství od jeho role při udržování „kontinuálního politického společenství“. Pro Denina jsou rodiny v čele s homosexuálními páry rovněž vynikajícím příkladem nevázaného chování, které si liberálové považují za oprávněné, a které stejně jako celý „liberalizační étos pokrokového liberalismu“ musí nevyhnutelně být obětí lidí, jako je on. Jak píše autor, „zdá se, že jedinou jistou cestou k lidskému smíru je účinná eliminace jediné existující utlačovatelské třídy – bílých heterosexuálních křesťanských mužů (a všech, kteří s nimi sympatizují)“. Stejně jako u krajní pravice v Rusku, Evropské unii a jinde, ani u těchto autorů není třeba číst hluboce, abychom v jádru jejich civilizační úzkosti našli otevřený fanatismus.

Hněv, smutek a strach

Mnoho lidí si uvědomuje americkou krizi, která trápí Denina, Vermeuleho a Hazoniho, a možná dokonce sdílí jejich touhu po upřímných politicích, jejichž cílem je věci zlepšit. Ale syndrom není totéž co nemoc. Ta má jasnou příčinu, ta první nikoli. Zdrojem současných problémů je podle nich celý liberální řád, který stejně jako pojem wokeismus končí jako nádoba na vše, co se jim nelíbí. A protože tito autoři pracují převážně na úrovni velké teorie, jejich argumenty svůdně kloužou po společenských faktech, aniž by se zabývali jejich četnými příčinami. Zkrácení průměrné délky života, zničení veřejného školství, násilí páchané střelnými zbraněmi jako hlavní příčina úmrtí amerických dětí, bezdomovci žijící ve stanových táborech od Washingtonu po Los Angeles – to vše je výsledkem konkrétních politických rozhodnutí na různých úrovních vlády a je generováno různými programy, nikoliv nekontrolovatelným liberalismem.

Nejvíce znepokojující je, že Denin a Hazoni vycházejí z rozhořčení rozhořčené většiny, které je ve skutečnosti pravicovým etnokulturním závazkem početné menšiny. V otázkách, jako je veřejná zdravotní péče, vyšší federální minimální mzda, potraty a kontrola zbraní, jsou Američané zhruba rovnoměrně rozděleni nebo zaujímají středolevý postoj. Podle průzkumu Pew Research Center z roku 2022 se dokonce 56 % katolíků domnívá, že potraty by měly být legální ve všech nebo většině případů. Souhlas veřejnosti s rovností manželství od 90. let 20. století neustále roste a v loňském průzkumu Gallupovy agentury dosáhl rekordních 71 %. Podle Public Religion Research Institute tvoří bílí protestantští evangelikálové, opora bývalého amerického prezidenta Donalda Trumpa, historické minimum 14 % obyvatel USA. Elity už také nejsou tím, co by si konzervativci představovali pod pojmem veřejné blaho. Již více než deset let nejsou nejvzdělanější a nejlépe placenou kulturní skupinou ve Spojených státech bezbožní kosmopolité, ale indičtí Američané, většinou hinduisté a muslimové, z nichž téměř tři čtvrtiny podle průzkumu Carnegieho nadace z roku 2020 tvrdí, že náboženství hraje v jejich životě důležitou roli. V tomto prostředí není prohlášení, že „Amerika je křesťanský národ“, ničím jiným než konstatováním: „Kéž by byla.

Skutečnou obavou je, že zatvrzelá politická menšina již dospěla k závěru, že jediným způsobem, jak tyto trendy zvrátit, je zcela se vzdát politické účasti, nezávislého soudnictví a lidských práv. Denin, Vermel a Hazoni poskytují intelektuální základ právě pro tuto strategii. Všichni tři autoři se pohybují v rámci tradice, která má podle nich kořeny v antice, ale jejich práce připomíná novější trendy: ironii americké degenerace a poslední šanci na obnovu, která se odráží v dílech starých sto let, jako je například kniha Madisona Granta Úpadek velké rasy. Grant byl vědecký rasista a pokrokář, což zjevně není případ dnešních konzervativců, kteří hlásají obecné dobro. Jejich politické recepty jsou však do značné míry stejné jako jeho: zpřísnit imigrační omezení, udržet dominanci angloamerické kultury, chránit křesťanské (nebo podle Hazonyho křesťanské a ortodoxní židovské) jádro země a posílit národ proti „bezohledným jedincům“, kteří vytvořili „nemocnou společnost“, jak říká Hazony. Jádrem těchto receptů je přesvědčení, že to, co ostatní považují za společenskou změnu nebo dokonce pokrok, nemusí být nic jiného než dekadence.

Všepohlcující hněv těchto autorů vytváří různorodé prózy – někdy elegické, jindy evangelizační, někdy bujaré – psané s nadhledem vysokoškoláka obeznámeného s celou historií lidstva. Co je však důležitější, hněv ničí jejich sympatie. Denin píše vřele o světě stvořeném pro „silná manželství, šťastné děti, mnoho sourozenců a bratranců“ a „vzpomínku na mrtvé mezi námi“. Hazoni věnuje poslední části svého vyprávění o konzervatismu dojemnému líčení své lásky k ženě a dětem a úvahám o tom, jak budovat čestný a ctnostný život. Když však dojde na cizí děti, společenství, prosperitu a lásku, je pohrdání těchto autorů stejně šokující jako hukot rozvášněného davu.

Je obzvlášť smutné vidět erudované lidi, jak se vyžívají ve vlastní krutosti. Když ji podporují u druhých, smutek přechází ve strach. Jak tvrdili dřívější antilevicoví spisovatelé, například Hayek, každý pokus definovat životní cíle nezávisle na vůli živých bytostí je formou kolektivismu, který je zase zdrojem nesvobody, a co je ještě horší, nelidskosti. Odmítnout tento směr myšlení znamená opustit naši vlastní tradici: řadu myšlenek vytvořených napříč politickým spektrem, od Ochsotta přes Hayeka až po Buckleyho, od Hannah Arendtové až po Jamese Baldwina, které do středu civilizované společnosti postavily skutečné lidi – nikoli národy, rasy nebo třídy.

Dnes se mobilizovaná část amerických intelektuálů, politiků a voličů považuje za součást mezinárodní koalice obětí, lidí, jejichž hlavní touhou je právě „změna režimu“, kterou prosazuje Denin. Je všeobecně známo, že Trump, Orbán, ruský prezident Vladimir Putin a další autoritářští vůdci jsou verzemi stejného politického typu, možná dokonce stejného psychologického typu. Ještě znepokojivější však je, že Spojené státy vyvinuly ekosystém pro produkci budoucích vůdců tohoto typu: stranu, mediální prostor, finanční základnu a nyní dokonce i americkou školu neliberálního myšlení. Spojené státy se tak ocitají ve zvláštní situaci, kdy jsou zároveň nejhorlivějším zastáncem liberálního řádu ve světě – což znamená systém spolupráce založený na pravidlech mezi státy, které samy vyznávají liberální hodnoty – a zároveň jednou z jeho potenciálních hrozeb. Více než kdy jindy bude záležet na výsledcích budoucích volebních cyklů, na kterou stranu se země přikloní.

Podstatou liberálních hodnot, které vyznávají stejně mnozí pokrokáři, klasičtí liberálové i tradiční konzervativci, není to, že jsou nadčasové nebo že zaručují štěstí. Jde o to, že se ve společenském životě opírají o jednu věc, kterou si můžeme být všichni jisti: že se setkáme s jinými lidmi, kteří se od nás liší, mají své vlastní preference, ambice a pohledy na svět. Odložíme-li stranou složitou metafyziku a spekulativní teologii, zbývají jen lidské bytosti, které se snaží opravit loď, jež se již ocitla na moři: hledají způsoby, jak v měnícím se pluralitním světě pokojně koexistovat – a dokonce prosperovat.

Tradiční americký liberalismus věřil, že větší rovnost umožní úspěch všem. Tradiční americký konzervatismus varoval, že velkolepé plány na zlepšení obvykle končí katastrofou. Stále stojí za to o tom diskutovat. Přes všechny rozdíly však tyto staré tábory sdílely schopnost rozpoznat tyranii, když ji viděly, ať už v Sovětském svazu, na Jihu Jima Crowa nebo ve filozofiích, které za své spojence prohlašovaly Boha, dějiny nebo přírodu. Pokud jde o americkou pravici, na obnovení tohoto smyslu pro realitu už možná nebude dost času.