USA chtějí v Evropě chaos - Polsko vznáší reparační požadavky vůči Německu

Valentin Katasonov

7.9.2022 Komentáře Témata: Německo, Polsko 1187 slov

Neměli bychom se divit, kdyby Varšava brzy požadovala po Rusku reparace za „sovětskou okupaci“ Polska.

Od 1. září v Evropě vřely vášně kvůli ultimátu, které Varšava vyhlásila Berlínu. Předseda vládnoucí strany Právo a spravedlnost (PiS) Jarosław Kaczyński vydal zprávu u příležitosti 83. výročí začátku druhé světové války. Tématem zprávy jsou škody, které Německo způsobilo Polsku během války a okupace, a požadavek, aby Berlín začal tyto škody okamžitě splácet.

Hmotné ztráty v Polsku byly odhadnuty na 797,4 miliardy PLN, ztráty kulturních statků na 19,3 miliardy PLN, ztráty polských bank na 89,3 miliardy PLN a ztráty pojišťoven na 34,8 miliardy PLN. Lidské ztráty činily 5,2 milionu mrtvých; lidé byli také oceněni ve zlotých, asi milion zlotých za každou zavražděnou duši. Celková částka činila 6 bilionů 220,6 miliard zlotých, tedy 1,3 bilionu amerických dolarů.

Hry polských úřadů na téma reparací sleduji již řadu let. V roce 2017 například zvláštní výbor polského Sejmu pro reparace odhadl škody způsobené Německem za druhé světové války na 48,8 miliardy dolarů. V březnu 2018 byla požadovaná částka plateb zvýšena na 850 miliard dolarů. O tři týdny později byla snížena na 543 miliard dolarů. V říjnu 2018 polské úřady uvedly, že přepočítají výši reparací podle nové metodiky. Takže částky neustále skáčou, a to o násobky.

Jaroslaw Kaczynski nevyloučil, že by se konečná částka mohla později zvýšit. Uvedl, že odškodnění od Německa obdržely desítky zemí na světě, ale Polsko nikoli. Je zde jasná narážka na Izrael, který Němce „dojí“ již mnoho let. Izrael je přitom stát, který za druhé světové války v přírodě neexistoval. Dohoda mezi Německem (SRN) a Izraelem o reparacích byla podepsána 10. září 1952 a vstoupila v platnost 27. března 1953 (Lucemburská dohoda). Někteří se domnívají, že Izrael vděčí za vznik svého hospodářství spíše německým reparacím než Washingtonu. V období platnosti Lucemburské dohody v letech 1953 až 1965 činily německé reparační platby 12 až 20 % ročního dovozu do Izraele. Poté pokračovaly platby z Německa jako odškodnění obětem holocaustu. A peníze nebyly převedeny do státního rozpočtu Izraele, ale na účty židovských organizací, z nichž většina nesídlí v Izraeli, ale v USA. Do roku 2008 vyplatilo Německo jako náhradu škody Izraeli a obětem holocaustu reparace ve výši přes 60 miliard eur (Katasonov V. J. Rusko ve světě reparací. – Moskva: Oxygen, 2015, s. 103-104).

Německo tvrdí, že otázka reparací Polsku byla uzavřena téměř před sedmdesáti lety. V roce 1953 podepsala Varšava dokumenty, které potvrzují, že se Polsko dobrovolně vzdalo reparací. Do té doby přestalo Západní Německo (SRN) platit reparace Sovětskému svazu, Polsku a dalším státům socialistického bloku. Varšava dnes tvrdí, že její odmítnutí z roku 1953 bylo provedeno pod nátlakem Kremlu a že ho neuznává.

Německo rovněž připomíná Polsku, že Berlín v rámci dohody o dobrém sousedství v roce 1991 zaplatil Varšavě částku odpovídající 1,3 miliardy eur. Varšava to označuje za „drobnou almužnu“.

Pozorovatelé nejprve označili prohlášení Jaroslawa Kaczyńského za začátek příprav na volby na podzim 2023. Téma reparací mělo podle nich zvýšit prestiž strany Právo a spravedlnost. Nicméně již 4. září premiér Mateusz Morawiecki prohlásil, že Polsko vyzve Německo k jednání o reparacích za škody způsobené během války diplomatickou nótou.

Mnozí jsou podezřívaví, že náprava nepořádku, který Varšava dělá, byla iniciována mimo Polsko, a dokonce i mimo Evropu. Před více než půl rokem Spojené státy zatlačily Evropu do sankční války proti Rusku. Dnes se tato sankční válka stala pro Evropu zhoubou. Americký deep state má zájem na oslabení Evropy, dokonce na vytvoření řízeného chaosu v ní, a Varšava se pro tuto roli provokatéra dobře hodí.

Požadavky Varšavy na reparace by mohly Evropskou unii rozvrátit a polské vedení ve Washingtonu si k tomu vybralo správný okamžik. Německá ekonomika je pod dvojnásobným tlakem sankční války. Zaprvé, její závislost na ruské energii je jedna z nejvyšších v EU; ve druhém čtvrtletí činil růst HDP země symbolických 0,1 %. Za druhé, Německo jako „motor“ Evropy musí prostřednictvím rozpočtu a fondů EU udržovat nad vodou ekonomiky ostatních členských států EU, včetně Polska.

Zdá se, že Varšava by to měla pochopit. Podobná situace již nastala mezi Varšavou a Berlínem. A Berlínu se tehdy podařilo ukázat Varšavě, kde je její místo. Když na přelomu století Polsko namítalo, že nedostalo od Německa dostatečné reparace, kancléř Gerhard Schröder účinně zareagoval. Varšavě bylo připomenuto, že po válce připadla značná část Německa Polsku. V roce 1945 byly z území, které se stalo polským, vystěhovány miliony Němců. Odsunutí Němci a jejich potomci začali podávat žaloby u německých soudů a požadovali vrácení majetku (především nemovitostí), který jim zůstal ve vlasti (v právním jazyce se tomu říká právo na restituci). Německé soudy rozhodly ve prospěch žalobců. Byla založena „Pruská společnost pro restituci majetku“. Bývalí němečtí majitelé majetku, který zůstal v Polsku, byli povzbuzeni zejména tím, že Polsko bylo jednou z prvních zemí ve východní Evropě, která v 90. letech 20. století zavedla zákony o restituci majetku Poláků. Restituce byly prováděny jak tradičním způsobem (navrácení majetku v naturáliích), tak finančně (poskytnutí zvláštních cenných papírů státem bývalým vlastníkům, které mohly být použity k získání různého majetku nebo převedeny na peníze). Je důležité zdůraznit, že právo na restituci se vztahovalo pouze na Poláky, Němci žádná práva nezískali.

Varšava nyní provokuje Berlín, aby se znovu zabýval otázkou restitucí německého majetku. Němci mohou Polákům připomenout: po druhé světové válce připadlo Polsku 114 267 km2 původní německé půdy. I při průměrné ceně pozemků v Evropě, která činí 10 eur za metr čtvereční, by Berlín mohl Varšavě vystavit účet, který by přesáhl celkovou požadovanou částku 1,3 bilionu dolarů. A to nepočítáme hodnotu nemovitostí, továren a infrastruktury, které zůstaly Polákům v roce 1945. Účet nebude zdaleka ve prospěch Varšavy.

A pak možná dojde na revizi výsledků druhé světové války, včetně územních otázek. Washington má vNěmecku mnoho „zasvěcených“, kterým by mohl tento fascinující úkol svěřit.

Varšavské oživení tématu reparací může probudit i další evropské státy. Například Itálii. V roce 2008 podala žalobu k Mezinárodnímu soudnímu dvoru v Haagu, v níž se domáhá vrácení reparací za druhou světovou válku od Německa. Žaloba byla založena na původních nárocích dědiců italských občanů, kteří byli v období od září 1943 do května 1945 deportováni na nucené práce do Německa. Poté, co Itálie porušila smlouvu s Berlínem a přešla na stranu Spojenců, byla okupována Němci. Tato žaloba zůstala nevyslyšena.

Otázku reparačních nároků vůči Německu pravidelně nastolují i řecké úřady, které dokonce zřídily Národní radu pro německé válečné reparace, v jejímž čele stál až do konce svého života Manolis Glezos. V březnu 2014 řecký prezident Karolos Papoulias znovu požádal Německo o reparace za škody způsobené zemi během války. Řecká strana vyfakturovala 108 miliard eur jako náhradu za zničení a 54 miliard eur za půjčky, které Řecká banka poskytla nacistickému Německu a které samozřejmě nebyly splaceny. Celková výše reparačních nároků Řecka dosáhla 162 miliard eur.

Varšava se tak v Evropě opět chová jako hyena (Churchillův výraz) nebo jako provokující kozel. V Berlíně se nezastaví. Varšava má zkušenosti s vyčíslováním „škod“ způsobených „sovětskou okupací“. Nedivil bych se, kdyby Varšava brzy vznesla reparační nároky vůči Ruské federaci jako právnímu nástupci SSSR.

Známka 1.4 (hodnotilo 52)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Články s podobnou tématikou

Tuto stránku navštívilo 6 044