Krize na Ukrajině není o Ukrajině. Jde o Německo

Ukrajinská krize nemá s Ukrajinou nic společného. Týká se Německa a zejména plynovodu, který spojuje Německo s Ruskem a jmenuje se Nord Stream 2. Washington považuje tento plynovod za hrozbu pro své prvenství v Evropě a snaží se projekt na každém kroku sabotovat. Přesto se Nord Stream prosadil a nyní je plně funkční a připravený k provozu. Jakmile německé regulační orgány udělí konečnou certifikaci, začnou dodávky plynu. Němečtí majitelé domů a podniky získají spolehlivý zdroj čisté a levné energie, zatímco Rusku se výrazně zvýší příjmy z prodeje plynu. Je to situace výhodná pro obě strany.

Americký zahraničněpolitický establishment není z tohoto vývoje nadšený. Nechtějí, aby se Německo stalo více závislé na ruském plynu, protože obchod buduje důvěru a důvěra vede k rozšíření obchodu. S oteplováním vztahů se ruší další obchodní bariéry, uvolňují se předpisy, zvyšuje se cestovní ruch a turistika a vyvíjí se nová bezpečnostní architektura. Ve světě, kde jsou Německo a Rusko přáteli a obchodními partnery, není třeba amerických vojenských základen, není třeba drahých zbraní a raketových systémů americké výroby a není třeba ani NATO. Rovněž není třeba uzavírat energetické obchody v amerických dolarech nebo hromadit americké státní dluhopisy pro vyrovnání účtů. Transakce mezi obchodními partnery mohou probíhat v jejich vlastních měnách, což jistě urychlí prudký pokles hodnoty dolaru a dramatický přesun ekonomické moci. To je důvod, proč Bidenova administrativa vystupuje proti Nord Streamu. Není to jen plynovod, je to okno do budoucnosti; budoucnosti, v níž se Evropa a Asie sblíží do obrovské zóny volného obchodu, která zvýší jejich vzájemnou moc a prosperitu, zatímco USA zůstanou stranou. Vřelejší vztahy mezi Německem a Ruskem znamenají konec „unipolárního“ světového řádu, na který USA dohlížely posledních 75 let. Německo-ruské spojenectví hrozí urychlit úpadek supervelmoci, která se v současné době blíží k propasti. Proto je Washington odhodlán udělat vše pro to, aby sabotoval Nord Stream a udržel Německo na své oběžné dráze. Je to otázka přežití.

V této souvislosti přichází ke slovu Ukrajina. Ukrajina je „zbraň Washingtonu“, která má torpédovat Nord Stream a vrazit klín mezi Německo a Rusko. Strategie je převzata z první strany příručky zahraniční politiky USA v rubrice: Rozděl a panuj. Washington potřebuje vytvořit dojem, že Rusko představuje pro Evropu bezpečnostní hrozbu. To je cílem. Potřebují ukázat, že Putin je krvežíznivý agresor se vzteklou povahou, kterému nelze věřit. . Za tímto účelem dostala média za úkol stále dokola opakovat, že „Rusko plánuje invazi na Ukrajinu“. Neříká se, že Rusko od rozpadu Sovětského svazu nenapadlo žádnou zemi a že USA za stejnou dobu napadly nebo svrhly režimy ve více než 50 zemích a že USA mají v zemích po celém světě přes 800 vojenských základen. O ničem z toho média neinformují, místo toho se soustředí na „zlého Putina“, který podél ukrajinských hranic shromáždil odhadem 100 000 vojáků a hrozí, že uvrhne celou Evropu do další krvavé války.

Veškerá hysterická válečná propaganda je vytvářena s cílem vyvolat krizi, kterou lze využít k izolaci, démonizaci a nakonec k rozdělení Ruska na menší celky. Skutečným cílem však není Rusko, ale Německo. Podívejte se na tento úryvek z článku Michaela Hudsona v The Unz Review:

„Jediný způsob, který americkým diplomatům zbývá k zablokování evropských nákupů, je přimět Rusko k vojenské reakci a pak tvrdit, že pomsta za tuto reakci převáží nad jakýmkoli čistě národohospodářským zájmem. Jak 27. ledna na tiskovém brífinku ministerstva zahraničí vysvětlila jestřábí náměstkyně ministra zahraničí pro politické záležitosti Victoria Nulandová: „Pokud Rusko tak či onak napadne Ukrajinu, Nord Stream 2 se nepohne kupředu.“ (America’s Real Adversaries Are Its European and Other Allies, The Unz Review)

Tady je to černé na bílém. Bidenův tým chce „přimět Rusko k vojenské reakci“, aby sabotoval NordStream. To znamená, že dojde k nějaké provokaci, která má Putina přimět, aby poslal své vojáky přes hranice na obranu etnických Rusů ve východní části země. Pokud Putin na návnadu skočí, bude odpověď rychlá a tvrdá. Média budou tuto akci hanlivě označovat za hrozbu pro celou Evropu, zatímco vedoucí představitelé po celém světě budou Putina odsuzovat jako „nového Hitlera“. To je ve zkratce strategie Washingtonu a celá produkce je organizována s jediným cílem: politicky znemožnit německému kancléři Olafu Scholzovi mávnout rukou při závěrečném schvalovacím procesu plynovodu NordStream.

Vzhledem k tomu, co víme o odporu Washingtonu vůči Nord Streamu, se čtenáři mohou ptát, proč Bidenova administrativa začátkem roku lobbovala v Kongresu, aby na projekt NEULOŽIL další sankce. Odpověď na tuto otázku je jednoduchá: Vnitřní politika. Německo v současné době vyřazuje z provozu své jaderné elektrárny a potřebuje zemní plyn, aby nahradilo nedostatek energie. Také hrozba ekonomických sankcí je pro Němce „odrazující“, protože je považují za projev vměšování ze zahraničí. „Proč se Spojené státy vměšují do našich energetických rozhodnutí,“ ptá se průměrný Němec. „Washington by se měl starat o své vlastní záležitosti a do našich by se neměl plést.“ Přesně takovou reakci by člověk očekával od každého rozumného člověka.

A pak je tu tato zpráva od Al-Džazíry:

„Němci většinově projekt podporují, proti ropovodu je pouze část elit a médií...

„Čím více USA mluví o sankcích nebo kritizují tento projekt, tím více se stává v německé společnosti populárním,“ řekl Stefan Meister, expert na Rusko a východní Evropu z Německé rady pro zahraniční vztahy.“ (Nord Stream 2: Why Russia’s pipeline to Europe divides the West, AlJazeera)

Veřejné mínění tedy pevně stojí za Nord Streamem, což pomáhá vysvětlit, proč se Washington rozhodl pro nový přístup. Sankce nebudou fungovat, takže strýček Sam přešel k plánu B: vytvořit dostatečně velkou vnější hrozbu, aby Německo bylo nuceno otevření plynovodu zablokovat. Upřímně řečeno, tato strategie zavání zoufalstvím, ale vytrvalost Washingtonu na vás musí udělat dojem. V deváté minutě sice prohrávají o pět bodů, ale ještě nehodili ručník do ringu. Dají tomu poslední šanci a uvidíme, jestli se jim podaří udělat nějaký pokrok.

V pondělí uspořádal prezident Biden v Bílém domě první společnou tiskovou konferenci s německým kancléřem Olafem Scholzem. Kolem této události se strhl nebývalý humbuk. Vše bylo zinscenováno tak, aby byla vytvořena „krizová atmosféra“, kterou Biden využil k nátlaku na kancléře ve směru politiky USA. Začátkem týdne mluvčí Bílého domu Jen Psakiová opakovaně prohlašovala, že „ruská invaze je bezprostřední“. Po jejích komentářích následoval výpad ministerstva zahraničí Nicka Price, který se vyjádřil, že mu zpravodajské agentury poskytly podrobnosti o údajné Ruskem podporované operaci „pod falešnou vlajkou“, kterou očekávají v blízké budoucnosti na východě Ukrajiny. Po Priceově varování následoval v neděli ráno poradce pro národní bezpečnost Jake Sullivan, který prohlásil, že k ruské invazi může dojít kdykoli, možná „dokonce i zítra“. Stalo se tak jen několik dní poté, co agentura Bloomberg News zveřejnila senzační a naprosto lživý titulek, že „Rusko napadne Ukrajinu“.

Vidíte zde vzorec? Vidíte, jak byla všechna tato nepodložená tvrzení použita k nátlaku na nic netušícího německého kancléře, který si zřejmě nevšiml kampaně, která byla proti němu namířena?

Jak se dalo očekávat, poslední úder zasadil sám americký prezident. Během tiskové konference Biden důrazně prohlásil, že,

„Pokud Rusko napadne…, Nord Stream 2 už nebude existovat. Ukončíme ho.“

Takže nyní určuje politiku Německa Washington???

Jaká nesnesitelná arogance!

Německou kancléřku Bidenovy poznámky, které zjevně nebyly součástí původního scénáře, zaskočily. Přesto Scholz nikdy nesouhlasil se zrušením Nord Streamu a odmítl plynovod dokonce zmínit jménem. Jestli si Biden myslel, že se mu podaří zatlačit lídra třetí největší ekonomiky světa do kouta tím, že ho zatlačí do kouta na veřejném fóru, tak se mýlil. Německo je i nadále odhodláno spustit Nord Stream bez ohledu na případná vzplanutí na vzdálené Ukrajině. To se však může kdykoli změnit. Koneckonců, kdo ví, jaké podněty může Washington v blízké budoucnosti chystat? Kdo ví, kolik životů je ochoten obětovat, aby vrazil klín mezi Německo a Rusko? Kdo ví, jaká rizika je Biden ochoten podstoupit, aby zpomalil úpadek Ameriky a zabránil vzniku nového „polycentrického“ světového řádu? V nadcházejících týdnech se může stát cokoli. Cokoli.

Německo má zatím v ruce všechny trumfy. Je na Scholzovi, aby rozhodl, jak bude celá záležitost vyřešena. Bude provádět politiku, která nejlépe slouží zájmům německého lidu, nebo ustoupí Bidenovu neúnavnému páčení rukou? Vytyčí nový kurz, který posílí nová spojenectví v rušném euroasijském koridoru, nebo hodí svou podporu za šílené geopolitické ambice Washingtonu? Přijme klíčovou roli Německa v novém světovém řádu - v němž se mnoho nově vznikajících mocenských center rovným dílem podílí na globálním řízení a jehož vedení zůstává neochvějně oddáno multilateralismu, mírovému rozvoji a bezpečnosti pro všechny, nebo se bude snažit podpořit rozvrácený poválečný systém, který zjevně překročil svou životnost?

Jedno je jisté, ať už Německo rozhodne jakkoli, ovlivní to nás všechny.