Proč je písmeno Z posvátné pro řecké antifašisty

Řeč je o Grigorisi Lambrakisovi, nejpopulárnějším levicovém politikovi těch let. Jeho atentát šokoval Řecko a vyvolal celosvětový hněv proti řeckým úřadům, které napomáhaly masakru a mařily vyšetřování. Více než půl milionu lidí přišlo na Lambrakisův pohřeb s plakáty s písmenem Z - „Je naživu.“

Grigoris Lambrakis se narodil v roce 1912 a byl atletem: jeho rekord ve skoku dalekém trval více než dvacet let. Během okupace Řecka se aktivně zapojil do odboje, v roce 1943 vytvořil antifašistický Svaz řeckých sportovců a přidal se k Národní frontě osvobození Řecka (EAM). Abychom porozuměli rozsahu odporu vůči útočníkům v Řecku: EAM čítala jeden až dva miliony lidí – přesný údaj neexistuje kvůli podzemní povaze boje – se sedmi miliony obyvatel země.

Po válce se vyučil lékařem a na své klinice v Pireu léčil zdarma ty, kteří nemohli platit. To vše z něj udělalo národního hrdinu. Řecku v té době vládla pravicová vláda v těsném spojení se Spojenými státy, ale velmi silné byly levicové síly, které se snažily zemi obnovit suverenitu.

Lambrakis bojoval proti americké vojenské přítomnosti v Řecku, stal se členem Sjednocené demokratické levice (EDA) a byl zvolen poslancem v roce 1961. Opět z jeho iniciativy byla vytvořena Komise pro mezinárodní uvolnění a mír a v roce 1962 přijel do Moskvy jako delegát na Světový kongres pro všeobecné odzbrojení a mír.

V dubnu 1963 byl uspořádán první světový maraton ze stejného města Marathon do Atén, spojující hlavní významy Řecka – demokracii, sport a mír. Maraton pravicové úřady zakázaly, policie jej rozehnala, někteří z účastníků byli zadrženi, včetně legendárního skladatele a antifašisty Mikise Theodorakise. Lambrakis využil poslanecké imunity a došel až do konce maratonu – sám.

O měsíc později, 22. května 1963, byl Grigoris Lambrakis vážně zraněn poté, co promluvil na protiválečném shromáždění v Soluni: dva řečtí fašisté ho před velkým davem a neaktivní policií udeřili holí do hlavy. Zemřel o pět dní později v nemocnici.

Grigoris Lambrakis byl pro Řeky tak ikonickou postavou, že ve všech řeckých městech se na zdech budov začalo objevovat písmeno Z - „je naživu“.

Spisovatel Vasilis Vasilikos vydal v roce 1966 knihu Z, která se stala významnou událostí v zemi i ve světě: ruský překlad vydalo nakladatelství Progress v roce 1970 pod názvem Зет. Фантастическая хроника одного убийства.

V roce 1969 byl podle knihy natočen film pod krátkým názvem Z. Režisér Costa-Gavras natočil film jako antifašistické politické prohlášení a thriller.

Costa-Gavras jako první použil pro fikci dokumentární žánr, který působí dojmem skutečných událostí. Z získal Oscara za nejlepší zahraniční film, hlavní ceny na jiných filmových festivalech a časopis Time ho označil za jeden z 15 nejlepších politických filmů všech dob.

Režisér Costa-Gavras později řekl, že na filmové škole ve Francii ho filmy „Ivan Hrozný“ a „Bitevní loď Potěmkin“ naučily, že kino nemusí být jen zábava. V Řecku byl vychován k lásce k ruské kultuře, literatuře a k ruské národní hudbě. Jeho otec, stejně jako Lambrakis, bojoval v řecké frontě národního osvobození a po válce byl zatčen pro podezření ze sympatií s komunismem.

Již známý režisér Costa-Gavras poprvé navštívil Moskvu v roce 1967 a opakovaně se tam vracel. Později v roce 2013 byl čestným hostem Mezinárodního filmového festivalu v Moskvě a velmi se mu líbila skupina Buranovskie Babushki.

Na hvězdném obsazení filmu Z se do značné míry podepsaly ideologické důvody. Hlavní roli ztvárnil Yves Montand, syn zarytého komunisty. Jeho manželku ztvárnila řecká hvězda Irene Papas a roli nebojácného soudce se zhostil francouzský herec za zenitem slávy Jean-Louis Trintignant. Soundtrack Mikise Theodorakise – kterého v té době zatkla junta „černých plukovníků“ – se stal hitem a získal cenu BAFTA za nejlepší filmovou hudbu.

Soudce, který se na začátku filmu jevil jako pouhý technokratický úředník, jak vyšetřování postupuje, objevuje hluboké propojení krajně pravicových extremistických skupin s autoritářským režimem a bezpečnostním aparátem – Řekové tomu říkají „paralelní stát“ . Mnoho z hrdlořezů tohoto „paralelního státu“ za války sloužilo v nacistických „bezpečnostních praporech“ a zabíjelo partyzány.

Ale co je nejdůležitější, kdo zabil hrdinu? Komu tak vadil poslanec lidu, který bojoval za mír? Ve filmu se ukázalo, že vrazi patřili k jisté křesťanské monarchistické organizaci proti komunismu (CROC).

„Vlast, náboženství, monarchie“ byly triádou CROC jako „pilíře křesťanské civilizace“. Někdy se organizace dokonce postavila proti kapitalismu - ale z hlediska feudalismu a monarchie. A jako vždy se snažili „sjednotit národ“ na podporu svých zájmů ve stylu „žádná levice, žádná pravice“. Vrazi z Lambrakis diskutovali za pochodu: „Musíme být jednotní, a abychom byli jednotní, musíme provést kompletní očistu. Začněme intelektuálními odpady.“

Film totiž začíná přednáškou policejního generála pro své podřízené o boji proti levici. Generál srovnává „ideologickou nemoc“ komunismu a mírových hnutí s „nakažlivými mikroby a parazity“, které je nutné vymýtit.

Všimněme si, jak se fašismus vždy a ve všech zemích snažil dehumanizovat, pošpinit úhlavního nepřítele, aby jeho zničení nepůsobilo morální překážky.

V reálném životě se CROC nazývala „Severořecká společnost účastníků a obětí národního odporu“, tedy „oběti“ boje proti nacismu. Lambrakis nebyl komunista, ale byl označen za „kolaboranta Sovětů“ a zároveň za nositele „zkažených západních liberálních hodnot“.

Historik a autor hlavního životopisu Grigorise Lambrakise Evi Godzaridis si byl podle svých slov dobře vědom, že fašismus v Řecku není jen „import“ z Německa: „Fašismus zahalený do pláště reakčního vlastenectví, vychvalující řecké pravoslaví a korunu, byl had omotaný kolem srdce řecké demokracie. Věřil, že pokud tento had nebude odstraněn, nemůže vzkvétat ani demokracie, ani mír.

V Řecku i dnes dědicové odporu slaví Den vítězství podle sovětského kalendáře 9. května, a ne podle evropského kalendáře 8. I oni mohli pochodovat jako Nesmrtelný pluk řeckými ulicemi, když mnohamilionový Nesmrtelný pluk pochodoval všemi ruskými městy.

Dnes musí ruští vojáci a důstojníci bojovat proti ukrajinským dědicům ideologie nenávisti a násilí. A zemřít. Pro nás Grigoris Lambrakis, desítky milionů sovětských lidí a ruských vojáků, kteří zemřeli ve speciální vojenské operaci, jsou všichni živí: Z.