Americké impérium se zničí samo

Michael Hudson

Říše se často vyvíjejí jako v řecké tragédii a přivodí si přesně ten osud, kterému se chtěly vyhnout. To je jistě případ amerického impéria, které se nepříliš pomalým tempem samo rozkládá.

Základním předpokladem ekonomických a diplomatických prognóz je, že každá země bude jednat ve vlastním zájmu. Takové uvažování v dnešním světě nepomáhá. Pozorovatelé napříč politickým spektrem používají výrazy jako „střelit se do vlastní nohy“ k popisu diplomatické konfrontace USA s Ruskem i se spojenci.

Více než jednu generaci varovali nejvýznamnější američtí diplomaté před tím, co podle nich představuje největší vnější hrozbu: před spojenectvím Ruska a Číny, které ovládne Eurasii. Americké ekonomické sankce a vojenská konfrontace je sblížily a ženou další země na jejich vznikající euroasijskou oběžnou dráhu.

Očekávalo se, že americká hospodářská a finanční síla tento osud odvrátí. Během půlstoletí od doby, kdy Spojené státy v roce 1971 přestaly krýt dolar zlatem, fungovaly světové centrální banky na dolarovém standardu a držely své mezinárodní měnové rezervy ve formě amerických státních cenných papírů, vkladů amerických bank a amerických akcií a dluhopisů. Výsledný standard státních vládních obligací umožnil Americe financovat své zahraniční vojenské výdaje a investiční převzetí jiných zemí pouhým vytvářením dolarových dluhopisů. Deficity americké platební bilance končí v centrálních bankách zemí s přebytkem platební bilance jako jejich rezervy, zatímco dlužníci ze zemí globálního Jihu potřebují dolary, aby mohli platit svým držitelům dluhopisů a provádět svůj zahraniční obchod.

Toto měnové privilegium - seignorage dolaru - umožnilo americké diplomacii vnucovat zbytku světa neoliberální politiku, aniž by musela použít vlastní vojenskou sílu, kromě toho, že se zmocnila blízkovýchodní ropy.

Nedávná eskalace amerických sankcí, které brání Evropě, Asii a dalším zemím v obchodování a investicích s Ruskem, Íránem a Čínou, způsobila spojencům USA obrovské náklady na ušlé příležitosti. A nedávná konfiskace zlata a devizových rezerv Venezuely, Afghánistánu a nyní i Ruska, spolu s cíleným obstavením bankovních účtů bohatých cizinců (v naději, že se jim podaří získat jejich srdce a mysl spolu s navrácením jejich obstavených účtů), ukončila představu, že držba dolaru nebo jeho ekvivalentu v librách šterlinků a eur v satelitech NATO je bezpečným investičním útočištěm, když se světové ekonomické podmínky rozkolísají.

Proto mě poněkud mrzí, když sleduji, jak rychle se tento financializovaný systém, jehož centrem jsou Spojené státy, během pouhého roku či dvou de-dolarizoval. Základním tématem mého superimperialismu bylo, jak posledních padesát let standard amerických vládních obligací směroval zahraniční úspory na americké finanční trhy a do bank, čímž dával dolarové diplomacii volný průchod. Domníval jsem se, že de-dolarizace bude vedena tím, že Čína a Rusko přejdou k převzetí kontroly nad svými ekonomikami, aby se vyhnuly takové finanční polarizaci, která Spojeným státům vnucuje úsporné opatření. Ale američtí představitelé je nutí překonat jakoukoli váhavost, kterou měli s de-dolarizací.

Očekával jsem, že konec dolarové imperiální ekonomiky nastane tím, že se od ní odtrhnou další země. Ale to se nestalo. Američtí diplomaté se rozhodli ukončit mezinárodní dolarizaci sami a zároveň pomohli Rusku vybudovat vlastní prostředky soběstačné zemědělské a průmyslové výroby. Tento proces globálního lámání ve skutečnosti probíhá již několik let, počínaje sankcemi, které zablokovaly americkým spojencům v NATO a dalším ekonomickým satelitům obchodování s Ruskem. Pro Rusko měly tyto sankce stejný účinek, jaký by měla ochranná cla.

Rusko zůstalo příliš okouzleno ideologií volného trhu, než aby podniklo kroky na ochranu vlastního zemědělství nebo průmyslu. Spojené státy poskytly potřebnou pomoc tím, že Rusku vnutily domácí soběstačnost (prostřednictvím sankcí). Když pobaltské státy ztratily ruský trh se sýry a dalšími zemědělskými produkty, Rusko rychle vytvořilo vlastní sýrařský a mlékárenský sektor - a zároveň se stalo předním světovým vývozcem obilí.

Rusko zjišťuje (nebo je na pokraji zjištění), že nepotřebuje americké dolary jako zástavu pro směnný kurz rublu. Jeho centrální banka může vytvářet rubly potřebné k vyplácení domácích mezd a financování tvorby kapitálu. Americké konfiskace tak mohou Rusko konečně přimět k ukončení neoliberální měnové filozofie, kterou Sergej Glazjev dlouhodobě prosazuje ve prospěch MMT.

Stejná dynamika, která podkopává zdánlivé cíle USA, se projevila i v případě amerických sankcí proti předním ruským miliardářům. Neoliberální šoková terapie a privatizace v 90. letech 20. století zanechaly ruským kleptokratům jediný způsob, jak zpeněžit majetek, který vyvedli z veřejného vlastnictví. Tím bylo začlenění jejich majetku a prodej jejich akcií v Londýně a New Yorku. Domácí úspory byly vymazány a američtí poradci přesvědčili ruskou centrální banku, aby nevytvářela vlastní rublové peníze.

Výsledkem bylo, že ruské národní ropné, plynové a nerostné dědictví nebylo využito k financování racionalizace ruského průmyslu a bydlení. Místo toho, aby byly příjmy z privatizace investovány do vytváření nových ruských ochranných prostředků, byly spáleny na novodobé akvizice luxusních britských nemovitostí, jachet a dalších aktiv globálního letitého kapitálu. Výsledkem toho, že se ruské dolarové, šterlinková a eurová aktiva stala rukojmím, však bylo, že londýnská City se stala příliš riskantním místem pro držení jejich aktiv. Uvalením sankcí na nejbohatší Rusy, kteří mají nejblíže k Putinovi, doufali američtí představitelé, že je přimějí k tomu, aby se postavili proti jeho odtržení od Západu, a tím účinně posloužili jako vlivoví agenti NATO. Pro ruské miliardáře se však jejich vlastní země začíná jevit jako nejbezpečnější.

Federální rezervní systém a ministerstvo financí již mnoho desetiletí bojují proti tomu, aby zlato znovu získalo svou roli v mezinárodních rezervách. Jak se však na své dolarové držby budou dívat Indie a Saúdská Arábie, které se Biden a Blinken snaží donutit, aby se řídily americkým „řádem založeným na pravidlech“ namísto vlastních národních zájmů? Nedávný americký diktát jim nedává jinou možnost než začít chránit vlastní politickou autonomii tím, že přemění držbu dolarů a eur na zlato jako aktivum zbavené politické odpovědnosti za to, že se stanou rukojmím stále nákladnějších a rušivějších amerických požadavků.

Americká diplomacie se Evropě podbízela tím, že jejím vládám nařídila, aby po zablokování ruských devizových rezerv a propadu kurzu rublu nechaly své společnosti zbavit se ruských aktiv za drobné. Blackstone, Goldman Sachs a další američtí investoři se rychle rozhodli skoupit to, co Shell Oil a další zahraniční společnosti vykládaly na pult.

Nikdo si nemyslel, že se poválečný světový řád z let 1945-2020 tak rychle rozpadne. Vzniká skutečně nový mezinárodní hospodářský řád, i když zatím není jasné, jakou bude mít podobu. Ale „vyprovokování medvěda“ konfrontací USA a NATO s Ruskem překročilo úroveň kritické masy. Už nejde jen o Ukrajinu. Ta je pouhým spouštěčem, katalyzátorem pro odvedení velké části světa z oběžné dráhy USA/NATO.

Další střet může nastat v samotné Evropě. Nacionalističtí politici by se mohli pokusit vymanit z přílišného mocenského vlivu USA na své evropské a další spojence a marně se je snažit udržet v závislosti na obchodu a investicích z USA. Cenou za jejich pokračující poslušnost je uvalení nákladové inflace na jejich průmysl a zároveň vzdání se demokratické volební politiky v podřízenosti americkým prokonzulům NATO.

Tyto důsledky skutečně nelze považovat za „nezamýšlené“. Příliš mnoho pozorovatelů poukázalo na to, co by se přesně stalo - v čele s prezidentem Putinem a ministrem zahraničí Lavrovem, kteří vysvětlili, jaká by byla jejich reakce, kdyby NATO trvalo na tom, že je bude tlačit do kouta, zatímco bude útočit na východoukrajinské ruskojazyčné obyvatelstvo a přesouvat těžké zbraně k západní hranici Ruska. Důsledky byly předvídatelné. Neokonzervativcům ovládajícím americkou zahraniční politiku to bylo prostě jedno. Uznání jejích obav bylo považováno za projev putinversteherství (poznámka editora: nerozumím tomu slovu).

Evropští představitelé se necítili nepříjemně, když světu sdělovali své obavy, že Donald Trump je blázen a rozvrací káru mezinárodní diplomacie. Zdá se však, že byli zaslepeni tím, že Bidenova administrativa obnovila viscerální nenávist k Rusku, kterou vyjádřili ministr zahraničí Blinken a Victoria Nulandová-Kaganová. Trumpův způsob vyjadřování a manýry byly možná neotesané, ale americká neokonzervativní parta má mnohem globálněji hrozivé konfrontační obsese. Pro ně šlo o to, čí realita zvítězí: „realita“, kterou podle svého přesvědčení dokážou vytvořit, nebo ekonomická realita mimo kontrolu USA.

To, co cizí země neudělaly samy - nahradily MMF, Světovou banku a další složky americké diplomacie -, k tomu je nutí američtí politici. Místo toho, aby se evropské země, země Blízkého východu a země globálního Jihu odtrhly na základě vlastního výpočtu svých dlouhodobých ekonomických zájmů, Amerika je od sebe odhání, stejně jako to udělala s Ruskem a Čínou. Stále více politiků se snaží získat podporu voličů tím, že se ptají, zda by jim lépe posloužilo nové měnové uspořádání, které by nahradilo dolarový obchod, investice a dokonce i obsluhu zahraničního dluhu.

Stlačení cen energií a potravin dopadá na země globálního Jihu obzvláště tvrdě, což se shoduje s jejich vlastními problémy Covid-19 a hrozícím termínem splatnosti dolarové dluhové služby. Něco se musí vzdát. Jak dlouho budou tyto země zavádět úsporná opatření, aby zaplatily držitelům zahraničních dluhopisů?

Jak se americká a evropská ekonomika vyrovnají se sankcemi proti dovozu ruského plynu a ropy, kobaltu, hliníku, palladia a dalších základních materiálů? Američtí diplomaté sestavili seznam surovin, které jejich ekonomika nutně potřebuje, a které jsou proto z uvalených obchodních sankcí vyňaty. Putin tak má k dispozici šikovný seznam nátlakových bodů, které může využít při přetváření světové diplomacie, a pomoci tak evropským a dalším zemím vymanit se ze železné opony, kterou Amerika zavedla, aby své satelity uzavřela do závislosti na drahých amerických dodávkách.

Konečné vymanění se z avanturismu NATO však musí přijít zevnitř samotných Spojených států. S blížícími se letošními volbami v polovině volebního období najdou politici úrodnou půdu v tom, aby americkým voličům ukázali, že inflace cen v čele s benzínem a energiemi je vedlejším produktem politiky Bidenovy administrativy, která blokuje vývoz ruské ropy a plynu. Plyn je potřeba nejen k vytápění a výrobě energie, ale také k výrobě hnojiv, kterých je již nyní ve světě nedostatek. Tento stav ještě zhoršuje blokování ruského a ukrajinského vývozu obilí, což způsobuje prudký nárůst cen potravin v USA a Evropě.

Snaha donutit Rusko k vojenské odpovědi a tím ho ukázat před zbytkem světa jako černého Petra se ukazuje jako pouhý trik, jehož cílem je ukázat, že Evropa musí více přispívat do NATO, nakupovat více americké vojenské techniky a ještě více se uzavřít do obchodní a měnové závislosti na Spojených státech. Ukazuje se, že nestabilita, kterou to způsobilo, má za následek, že Spojené státy vypadají stejně hrozivě jako Rusko.

The American Empire self-destructs vyšel 7.3.2022 na ICH. Překlad v cenš 716 Kč Zvědavec.

Známka 1.1 (hodnotilo 40)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Tuto stránku navštívilo 2 659