Všeobsažné, leč bezzubé
Ruský president Vladimir Putin a jeho čínský protějšek Si Ťin-pching vyhlásili „novou éru“ v globálním řádu a vzájemně podpořili své bezpečnostní požadavky na Ukrajině a územní na Tchaj-wanu.
Dva nejmocnější autokraté světa odhalili všeobsažnou dlouhodobou dohodu, která zároveň zpochybňuje Spojené státy jako globální mocnost, NATO jako základní kámen mezinárodní bezpečnosti a liberální demokracii jako model pro svět.
„Přátelství mezi našimi dvěma státy nemá žádné hranice,“ ujišťují presidenti dvou atomových mocností v komuniké, které bylo zveřejněno poté, co se oba vůdci setkali v předvečer zimních olympijských her v Pekingu.
Rusko a Čína vyzývají k navázání nového druhu vztahů mezi světovými mocnostmi na základě vzájemného respektu, mírového soužití a reciproční výhodné spolupráce. Znovu nás ujišťují, že jejich nové mezistátní vztahy jsou lepší než politická a vojenská spojenectví z dob studené války.
Přátelství mezi Ruskem a Čínou „dnes nezná mezí a neexistují žádné zakázané oblasti spolupráce,“ opakují signatáři. Naše strategické partnerství „není namířeno proti třetím zemím,“ zdůrazňují, „ani ovlivněno měnícím se mezinárodním prostředím a změnami okolností ve třetích zemích.“
Společné prohlášení je diplomatickým požehnáním pro Putina, neboť Peking vyslovil svůj naprostý a zásadní nesouhlas s rozšiřováním NATO a vytvářením dalších regionálních bezpečnostních aliancí. Rusko na oplátku znovu potvrdilo svou podporu pekingské politice jedné Číny podle níž Tchaj-wan je nezcizitelnou součástí Číny.
Rusko a Čína jsou proti pokusům vnějších sil podkopat bezpečnost a stabilitu v jejich společných sousedních regionech, proti vměšování vnějších sil do vnitřních záležitostí suverénních zemí pod jakoukoli záminkou, proti barevným revolucím, a naopak podporují mírovou spolupráci mezi národy.
Prohlášení má, bohužel, vadu: Je bezzubé.
Není v něm ani zmínka o vzájemné vojenské pomoci, která by odrazovala válečné dobrodruhy. Kdyby Washington věděl, že čínští vojáci se mohou zapojit do akce na Ukrajině, všechno by se změnilo. Totéž platí pro Tchaj-wan.
Oznámení čínsko-ruského vojenského spojenectví by mělo převratný dopad na geopolitickou situaci ve světě. Pro USA by mohlo znamenat skutečné ohrožení, na našem kontinentě vyvolat roztržku mezi západní částí a některými národy střední a východní Evropy zmámenými manou čínských investic, a pro řadu zbídačených zemí v Africe, Asii a jižní Americe představovat vábničku lepších zítřků.
Namítnete, že nemáme sebemenší potuchu, co si dva nejmocnější muži světa mohou říci mezi čtyřma očima a pak stvrdí stiskem ruky. K tomu ještě můžete dodat, že v prohlášení se opakuje příslib partnerství bez hranic, jehož nedílnou součástí se implicitně rozumí bratrství ve zbrani.
To je sice pravda, jenže historická zkušenost učí, že v zahraniční politice stále platí stará právní zásada litera scripta manet, co je psáno, to je dáno. Putin by si měl uvědomit, že dnes vlastně sklízí, co Gorbačov z nedostatku politické předvídavosti nebo přílišné důvěřivosti zasel.
Trpělivost či pasivita Kremlu a jeho snaha spoléhat se na dohody s USA a EU při řešení ukrajinské situace přesvědčily Washington a ministra NATO Jense Stoltenberga, že Rusko bojovat nechce. Washington následně dospěl k nebezpečnému závěru, že Putinovy červené linie jsou pouhou rétorikou a že všechny opce jsou na stole. Přitom není vyloučeno, že hlavy rozpálené válečnou horečkou mohla v rusko-čínském prohlášení schladit jedna věta.
Pro odlehčení, ale abychom zůstali v námětu, připomeňme stále platný výrok Marka Twaina: „Historie se neopakuje, ale rýmuje.“