Svobodné úvahy o současném světě

Záminkou k spuštění už dlouho tajnými službami pečlivě připravované akce bylo vypuknutí epidemie relativně málo smrtného koronaviru v čínském Wu-chanu na podzim roku 2019.

Je lhostejné, jestli byl virus uměle připraven a záměrně uvolněn, nebo se jednalo o mnohem méně pravděpodobný náhodný přenos viru z netopýrů na člověka. Důležité je, že v obou případech se až následným cíleným řízením dosáhl žádaný a toužebně očekávaný výsledek – takzvaná pandemie. Je to zřetelně vidět z toho, jak neúměrně velký význam se relativně málo vážné nákaze připisoval, jak WHO ochotně a rychle změnila dosavadní hodnotící kritéria pro oficiální vyhlášení pandemie a jak neobvykle široká publicita se jí poskytovala a stále poskytuje ve všech sdělovacích prostředcích.

Rychlý přechod lokální epidemie v celosvětovou pandemii tedy nezpůsobila ani průměrná nakažlivost viru ani tehdejší uroveň mobility občanů mezi střední Činou a ostatními světadíly. Dokonce se nejdřív nenakazila ani celá Čína, přestože byla zdroji nákazy nejblíže a komunikační vazby s provincií Wu-chan měla nejtěsnější.

O raketový start pandemie (lépe řečeno: o raketový start informací o pandemii) se svorně postarala hrstka nejvlivnějších světových lídrů a odvozeně všech jejich satrapů a lví podíl na tom měly a mají i poslušně a systematicky pracující prostředky masového šíření informací – tedy, stručněji, propagandistická mašinérie.

Jak je z historie vojenství známo, propaganda je v každé válce důležitější a potřebnější než všechny známé i tajné zbraně dohromady, počítaje v to i ty protivníkovy. Propaganda totiž dokáže masově vzbudit v důvěřivých lidech nejen bojovou náladu a příkladné hrdinství, ale i naopak – to, co se právě teď děje – stimulovat všudepřítomný, síly podlamující a demoralizující strach z nákazy a tím i velkou nedůvěru až nevraživost k ostatním lidem.

Stav společnosti, kde má každý strach z každého a tak upadá přirozeně stmelující komunikace, je nejtajnějším a nejvroucnějším přáním každého vůdce, protože umožňuje dlouhodobě používat jakékoliv metody vládnutí. Každá možná opozice je automaticky jen slabá a snadno potlačitelná, zvlášť když se jí dá lehce nalepit hanlivá nálepka společensky nebezpečných konspirátorů. Můžeme tedy s úspěchem hádat, jaké asi dostali na konci tisíciletí plánovači tajných služeb od svých chlebodárců zadání na novou velkou úlohu. A protože ji splnili výborně, odměny nebudou určitě malé, už jen proto, aby nebyli v pokušení, že by nějaké informace přece jen mohly uniknout.

Proč však byl a je stále potřebný celosvětový strach a nedůvěra? Samozřejmě, že je to jen první, ale hned ten nejpříhodnější a nejefektivnější, krok k vytoužené světovládě, tedy k jednotnému informačnímu řízení celého lidstva. Přestrašené a atomizované lidstvo bude mnohem snadněji ovládatelné, zpočátku několika málo despotickými elitami, později už jen jedinou – vítěznou.

Aby se zlomil jakýkoliv odpor proti novému světovému pořádku, budou – pod dojemnou záminkou o minimalizaci počtu obětí – dlouhodobě a opakovaně probíhat zastrašovací a demoralizující kampaně zaměřené proti celému spektru populace:

• povinné nosení roušek, později respirátorů, možná i ochranných obleků
• zákaz všech kulturních a společenských akcí včetně shromažďování v rodinách
• dlouhodobé uzavírání všech typů škol
• opakované uzavírání celé ekonomiky
• omezení a zákazy cestování, včetně zákazu vycházení
• omezování dostupnosti zdravotní péče
• průběžné a neustálé povinné plošné testování
• opakované a stále povinnější plošné očkování
• cyklické povolování a přitahování předchozích opatření
• a mnohé jiné, ještě nevyzkoušené, masové akce proti všemu obyvatelstvu.

Podle vyjádření všech vládních činitelů, už každé z těchto tzv. „proticovidových opatření“ mělo buď samo, nebo i v kombinaci s dalšími, už dávno a zásadním způsobem ovlivnit průběh šíření nákazy a mělo vždy znamenat i konečný zlom v boji proti pandemii, aby se život obyvatelstva mohl konečně vrátit do normálu. Všechny sliby a ujišťování se však nikdy nenaplnily a ani naplnit nemohly. Tato pandemie totiž není ani tak problém epidemiologický nebo zdravotnický, jako hlavně a výsostně, politický. Proto i následky všech nanucených opatření se hodnotí jen politicky, tedy jen ve vztahu k vysněnému cíli a tím je – celosvětová vláda.

Každý z těch, co o dosažení tohoto cíle usilují, je správně přesvědčený, že jen nevědomé a zastrašené obyvatelstvo bude ochotné zaměnit třeba i bídnou lokální demokracii za zpočátku nutně despotickou světovládu.

Proto je nezbytně nutné neúnavně a starostlivě živit veliké zastírací pandemické strašidlo stále rostoucími počty nakazených, hospitalizovaných a obětí (covidu i s covidem), stále novými a nebezpečnějšími mutacemi, dalšími účinnějšími vakcínami a masovými testovacími a očkovacími kampaněmi. Velmi se také osvědčilo střídavé uvolňování a zpřísňování proticovidových opatření, dávající lidem naději, že se vše ještě může vrátit do zaužívaných kolejí.

Ale návrat zpět už není ani plánovaný, ani možný; stačí se jen podívat na dosažené „výsledky“ na úrovni malého středoevropského státu:

Přestože počty zemřelých na covid nebo i s covidem nedosahují ani počty obětí nejčastějších civilizačních nemocí, uzákoněný je hned celostátní nouzový stav. Zdravotní péče občanů je omezená, protože podfinancované zdravotnictví z ekonomických důvodů automaticky upřednostňuje státem dotované covid-pacienty.

Školství je už druhý rok v rozvratu, HDP klesl o 10%, zadlužení státu prudce vzrostlo nerozvážnými nákupy, nezaměstnanost stoupla o polovinu a bude dále jen růst. Víc jak ¾ obyvatelstva se brzy propadnou do pásma dlouhodobé chudoby.

Zkrátka a globálně, všechna dosavadní opatření všech vlád zemí celého světa mají už teď za následek jen výrazné zhoršení situace velké většiny vlastního obyvatelstva a konec proticovidového boje je stále v nedohlednu.

Toto neradostné konstatování však znamená jen jediné: totiž, že válka je teprve v počátečních fázích, bude trvat – tak jako každá dosavadní řádná válka – přibližně 8 roků a vyžádá si od ustrašeného obyvatelstva ještě mnohem větší oběti.

Lidová moudrost říká, že každé zlo je i k něčemu dobré. Může snad tato krutá válka proti lidstvu přinést lidem i nějaké zlepšení? Paradoxně, může, ba dokonce i musí, a to hned několik:

1. Protože vždy až po válce – a po prohrané zvlášť – se stane každý voják generálem, všichni tak po jejím neslavném skončení konečně rázem pochopí, co bylo její hlavní příčinou a záměrem a budou instinktivně hledat způsoby, jak jí do budoucna zabránit.
2. Před všemi se v plné nahotě ukáže ničemný charakter vládnoucích elit, co by snad konečně už mohlo vést aspoň k položení základů nového systému organizace lidstva odolnějšího proti zneužívání moci.
3. Lidstvo dále snad pochopí, že nikoliv vnucovaný panický strach z druhého člověka, ale naopak, vzájemná důvěra a ochota, mohou jedině pomoct při budování nového post-covidového světa.
4. Ostudný předválečný kapitalismus, který jsme si už všichni stihli osvojit, bude, doufejme, konečně veřejně odsouzen pro svou kořistnickou, egoistickou a chamtivou povahu a bude nahrazen novým společenským řádem založeným na uvědomělé nezištnosti a dobročinnosti.
5. Propad světové ekonomiky a hmotná nouze velké většíny obyvatelstva zase povedou k přirozenému poklesu spotřeby i výroby a tím i k zmenšení ekologických dopadů civilizace na planetu Zem.

Kdyby se aspoň jeden z uvedených válkou vynucených a vyhrocených následků podařilo splnit, nebyly by její oběti marné, protože by bylo, byť za cenu válečných ztrát, dosaženo výrazného společenského pokroku v relativně krátkém čase, co se v dobách míru běžně podaří až po mnoha generacích.

Co tedy máme dělat my, frontoví vojáci, nedobrovolně nasazení do války?

Proti jednotnému organizování obyvatelstva celého světa netřeba bojovat, protože je to nutný a logický stupeň ve vývoji lidstva. Už teď jsme téměř všichni spojeni celosvětovou informační sítí a pilně se učíme i budoucí úřední jazyk. V tomto smyslu bude světovláda pokrokem.

Kvalita světovlády bude záviset od úspěšnosti naplnění bodu 2.

Význam bodu 3 spočívá v tom, že je ho možné a aj nutné (!) prosazovat už hned od začátku války, protože je nejen zcela v našich silách a možnostech, ale i výrazně snižuje krutost a nelítostnost bojů a jejich následků.

To je jediné, co můžeme my, řadoví vojáci, efektivně vykonávat a nešetřit při tom silami ani odvahou. Odměnou nám pak bude, že i my sami budeme útrapy války snášet lehčeji, neboť „svěřená bolest je vždy už jen poloviční“.

Body 4 a 5 budou druhotnými, určitě dopředu neplánovanými, ale zcela nevyhnutnými, důsledky globální války.

Z tohoto rozboru vyplývá pro nás, lidi, jen jediná úloha – zůstat lidmi i během války a zcela se soustředit na to, abychom po válce dokázali být ještě lidštějšími.

Jinak budou všechny oběti zbytečné a podobné války proti nám budou naše elity opakovat tak dlouho, dokud se to nenaučíme.