Obnova našeho venkova? Z Bruselu se jí nedočkáme!

Babiš padne, když ne hned, bude padat postupně a nás všechny – občany této země to bude bolet, protože jeho provázanost a provázanost jeho firem se státem je obrovsk᧠Povedlo se mu na řadě míst propojit Agrofert s republikou ČR Agrofertovou. A tak jeho pády pocítí zemědělci, obyvatelé venkova. Přesto mají jedinečnou možnost zvednout hlavu a začít znovu a jinak – stát rekonstruovat! Problémům v zemědělské oblasti i v obnově venkova jsou často striktně a někdy i komicky či spíše tragikomicky dodržovaná pravidla a nesmyslná opatření Evropské unie. Prostě našemu venkovu chybí ti „Praví agrárníci“ jako byli prvorepublikoví agrární politici Josef Švehla či Adolf Prokůpek (prosím nepleťme si agrárníky s Agrofertem nebo Agrotecem).

Letos uplynulo devětadvacet let od doby, kdy vláda České republiky, ještě za existence Československa, přijala takzvaný Program obnovy venkova. Teprve ale před dvaceti roky, tedy čtyři roky po přijetí programu samotného, se podařilo uvolnit do programu první peníze ze státního rozpočtu. Přestože obnova venkova měla být financována programy Phare z Evropské unie. Tím měly být položeny základy trvalé podpory venkova ČR a SR. Ale jedno staré české přísloví říká „Sliby chyby“. A jak vypadá situace nyní?

Cílem Programu obnovy venkova je, stručně řečeno, vrátit venkovu jako celku jeho identitu a podporovat jeho trvale udržitelný rozvoj, jakkoli tento pojem někteří technokrati a stávající parlamentní politici neuznávají. V západní Evropě se Program obnovy venkova začal rozvíjet začátkem sedmdesátých let minulého století a nyní patří k prioritám Evropské unie, paradoxně ale mnohdy na papíře. Někdo si samozřejmě může také položit otázku: k jakému stavu se má venkov obnovovat? Ve skutečnosti nejde o návrat do minulosti, ale o regeneraci venkova jako eko-sociálního systému. Česká republika se v tomto ohledu oproti ostatním zemím, jako je třeba Polsku či Maďarsku, vyznačuje jednou zvláštností.

Náš venkov dostal v minulém období – socialismu i ne zrovna ideální privatizační formy zemědělských družstev a přímo zpackané restituce, několik velkých úderů. U nás to v padesátých letech minulého století probíhalo nejradikálněji. Z těch svobodných hospodářů, farmářů udělali zaměstnance. Kolektivizace tak založila na venkově určitý směr, který okolo v Evropě nemá a nikdy neměl obdoby. Když tedy říkáme obnova venkova, tak bychom rádi obnovili něco z toho venkova, který je, řekněme středoevropský, konzervativní a sociálně vyvážený. Jenže, ten náš venkov nyní poněkud ztratil orientaci. Někde dokonce se pokračuje v té velkovýrobě, která je spíše takovým jevem, srovnatelným s velkými pláněmi ve Spojených státech, ale pro tento středoevropský prostor je asi přece jen typičtější nějaký jiný ráz krajiny. Není to jenom věc estetiky. Je to také o ekologii, protože v těch nezměrných lánech nemohou vegetovat různí tvorové a pochopitelně ani flora. Výrazně k tomu přispěl i Andrej Babiš skupováním velkých zemědělských ploch a jejich zaúvěrováním u evropských bank.

Tak trochu jsme si zvykli, že všechno je o penězích. Kde ale jsou zdroje na obnovu venkova? Mnozí parlamentní politici stále pořádně nevědí, o co se vlastně jedná! Je to pochopitelné, že ty špičky politické reprezentace se většinou rekrutují z lidí, kteří mají spíše celoživotní městskou a já bych si troufal dodat i kavárnickou zkušenost. S venkovem a jeho problematikou nikdy moc nepřišli do styku. A z kaváren na starém městě pražském se zemědělství řídí skutečně velmi špatně.

Přitom Program obnovy venkova musí přirozeně zahrnovat celou řadu oblastí. Od údržby venkovské zástavby, občanské vybavenosti a zeleně, až po obnovu různých místních služeb, podporu podnikání, vytváření nových pracovních míst. A v neposlední řadě by program měl rovněž pomáhat obnovit takříkajíc spolkový život na venkově. Možná, že právě toto potřebuje venkov víc než velké dotace do materiálních statků.

Společný regionální operační program, což je program, který by měl být podporovaný částečně z Evropské unie. V letech 2004 až 2006 mělo přes tento program jít do regionů směrem k obcím asi 15 miliard českých korun. Slovo mělo, je v tomto ohledu velmi důležité! Kolik z těchto peněz se dostalo do malých obcí a ne do „portálů o venkově“ vytvářených ve městech?

Také u nás - stejně jako v západní Evropě - se ale ukazuje, že efektivita dotačních peněz bývá na venkově velmi nízká. Jinými slovy, hodnota výsledného díla je pak daleko menší, než vložená dotace. Na venkově se totiž vedle prostředků, které do projektu dá stát, kraj či obec, často vkládá ještě dobrovolná práce občanů. Ostatně už od dob Františka Josefa I. venkovští občané pracovali na obecním majetku s příspěvkem státu. Kdyby obyvatelé necítili se svou obcí, neměli bychom v nich dnes sokolovny, hasičské zbrojnice, kostely či kapličky. Otázkou ovšem je, jak třeba zainteresovat pro obnovu venkova české podnikatele a snad i těch pár politiků, kteří o venkově skutečně něco vědí!

Politická hesla o podpoře malého a středního podnikání jsou určitě slyšet, ale skutečnost je velmi odlišná. Ostatně Program obnovy venkova souvisí s jiným tématem - Společné zemědělské politiky (SZP). A toto téma je staré téměř jako samo Evropské společenství a bylo zakotveno již ve Smlouvě o EHS (Evropském hospodářském společenství) z roku 1957, i když jak již bývá u institucí EU zvykem pouze v obecné rovině.

Základní motivy pro vytvoření Společné zemědělské politiky (SZP) byly velmi jednoduché – především se jednalo o snahu zvýšit produkci potravin, která ani v polovině 50. let nepostačovala potřebám zemí západní Evropy. Mělo tedy dojít k vytvoření fungujícího a výkonného trhu s potravinami, který by se stal základem pro další rozvoj EHS, dnes EU. Obdobně důležité bylo rovněž vyrovnání cenových hladin potravin a dalších zemědělských produktů, jejichž rozdílná výše výrazně omezovala pohyb pracovních sil. Členské státy si od SZP slibovali rychlé dosažení potravinové nezávislosti. Pochopitelně, že marně…

Základním strukturálním fondem EU je Evropský zemědělský záruční a usměrňovací fond (EAGGF). Vznikl v roce 1961 a lze ho rozdělit na dvě části. První částí by měl být sektor záruk, tedy garanční, který zabírá naprostou většinu prostředků. Marginální část EAGGF tvoří rozvojová sekce, nazývaná také orientační. Z jejích prostředků dochází k restrukturalizaci zemědělství a podpoře inovací a nových trendů. Výrazný nepoměr mezi těmito položkami (cca 1:10 ve prospěch garančních fondů) jednoznačně ilustruje základní problém zemědělské politiky, který spočívá ve stavu, kdy absolutní většinu prostředků spotřebuje poskytování záruk v podobě garantovaných cen - především pro francouzské vinaře.

Evropská unie v rámci zemědělské politiky používá i celou řadu dalších nástrojů. Ve stále větší míře dochází k udělování přímých dotací zemědělcům, které nejsou vázány na objem produkce, a tak z nich čerpají především Polsko, Francie a Německo. Přímé dotace EU jsou totiž směřovány především do preferovaných oblastní zemědělství, a tou Česká republika zrovna v Bruselu není a určitě nikdy nebude.

A jak by tedy měla postupovat pokud možno nová česká politická reprezentace v oblasti zemědělství a obnovy venkova? Daleko více, než na programy EU, by se měla soustředit na tzv. Národní strategický plán a zajistit českým, moravským a slezským zemědělcům srovnatelné podmínky s okolními státy. Čekání na to, že náš venkov obnoví a dá dohromady někdo v Bruselu  je totiž hodně naivní.