Requiem za bílou rasu

Historickou událostí naší doby je africká populační exploze:  jedna miliarda lidí se namnoží na čtyři miliardy a na konci století každý třetí pozemšťan bude Afričan. Před šedesáti lety byla porodnost v Evropě a černé Africe vyrovnaná. Dnes je poměr sedm ku jedné. Sedm malých černoušků na jednoho bílého Evropánka.

Tato skutečnost bude stále silněji ovlivňovat vývoj vzájemných hospodářských, sociálních a politických vztahů obou kontinentů, ale zejména exod Afričanů do Evropy. Demografové označují za zásobník vystěhovalectví skupinu mužů a žen ve věku 20-39 let. V roce 1950 jich v Africe bylo 51 milionů. O třicet roků později 104 milionů. Během let 1980-2010 se jejich počet zvýšil na 250 milionů. A v roce 2040 se mnozí čtenáři dožijí dne, kdy na druhé straně Středozemního moře bude víc jak půl miliardy mladých mužů a žen snít o lepší budoucnosti na jiném kontinentě.

Stručně řečeno, počet možných afrických vystěhovalců se od roku 1980 během každých třiceti let zdvojnásobuje. Tato tendence se zatím jeví jako setrvalá. Můžete namítnout, že těch 500 milionů v roce 2040 je projekce. Ano, ale velice pravděpodobná. Jednak ženy, které budou mít v té době děti, se již narodily a jejich počet je znám. Jednak proto, že plodnost afrických žen se nemění.

Pro neúspěšné africké státy s miliony občanů odkázanými na potravinovou pomoc mezinárodního společenství je emigrace jejich příslušníků ulehčením břemena a finančním přínosem. Do subsaharské Afriky přišlo loni z Evropy v remitendách vystěhovalců téměř padesát miliard dolarů. Jsou vítanou manou pro obyvatele a přispívají nepřímo ke snížení státního sociálního rozpočtu. Která africká vláda by proto vřele neobjala imigrační plány Bruselu!

Známý britský historik skotského původu Neil Ferguson dochází k závěru, že Evropa udělala stejnou chybu jako římské impérium, když otevřelo brány přistěhovalcům, kteří toužili po jeho bohatství a nevzdali se víry svých předků, že jejich bůžkové jsou nejmocnější a činí je nadřazenější. Nebyli to Hunové, ale tito samozvaní ujídači kdo zničili Řím v jedné generaci, a ne během delší doby, jak se vykládá.

Nepřirozeně podobné procesy dnes ničí Evropskou unii, ačkoli málokdo je ochoten to připustit, tvrdí Ferguson, který přednáší na Harwardu a v Oxfordu. Co se skutečně děje je, že Evropa, stejně jako římské impérium zkraje pátého století, nechala svoji obranu padnout. Tato obrana spočívala v odhodlání použít své vojenské zdatnosti v zájmu sebezachování a ve věrnosti  evropským hodnotám. Místo nich přijala za své multikulturní ideje, které způsobily, že je rozpolcená, migračně vstřícná a propustná.

Alžírský prezident Hurari Boumediene se projevil jako jasnozřivý prorok, když v březnu 1974 prohlásil: „Žádné množství atomových bomb nebude moci zabránit záplavě milionů lidských bytostí, které jednoho dne opustí jižní a chudší část světa, aby se kvůli přežití usídlily v poměrně volných prostorech severní polokoule.“

Celá Evropa je na cestě do podmanění a vyrabování. Varování jsou umlčena nebo neoslyšena. Nemluvě o našich rodácích, kteří se neustále tlučou do hlavy v rytmu bubnování o lidských právech, o „vítání utečenců“, o „podělení“ s bližními o statky zemské. Falešný humanismus je umocněn arzenálem represivních zákonů proti „rasismu“ a soustavnou nalejvárnou rovnosti a bratrství.

Co bychom si dlouze vykládali! Udělejte si, až Covid dovolí, výlet do kteréhokoli velkého města v západní Evropě od Marseille až po Malmö a všude najdete celé čtvrtě, kde vládnou černé gangy, a kam se po smrknutí neodváží žádný policejní těžkooděnec.

Co dělat?

Především musíme zabránit, aby se do vlády a na Hrad dostali zaprodanci. V žádném případě a za žádnou cenu nesmíme ustoupit hrozbám ani vábení Bruselu, abychom pootevřeli vrátka. To sami nezvládneme. Jedna možnost je udržet a upevnit jednotu Visegradské čtyřky. Její soudržnost a odhodlání ale nejsou dané. To znamená mít pojistku v případě, že společná fronta se prolomí. Tou pojistkou může být politická a ekonomická orientace na Rusko.

Vím, co mne čeká, když ty pro mnohé kacířské myšlenky vyslovím, ale někdo je říct musí, protože jsou v souladu s novou epochou, kterou doba se chystá přivést na svět:

Pusťme jednou provždy z hlavy, že nás Západ uzná za sobě rovné partnery. Nedokážeme nikdy využít svého plného potenciálu jako jednotlivci a národ jestliže neoživíme naši slovanskou duši a nepřihlásíme se ke svým slovanským kořenům. Přijměme své bratry a sestry bez předsudků a začněme budovat společnou budoucnost jako členové rasy velkých geniů a vojevůdců, rasy staletých svobodymilovných národů a pracovitých lidí, kteří spolu žili v souladu od počátku věků a znovu budou žit harmonicky, jak jedni s druhými, tak se svými sousedy.

Není jiná cesta, neboť v konečné analýze nejde jenom o záchranu naší národní identity, ale o přežití bílé rasy.

Jaká je naděje, že se tou cestou dáme? Od pádu Sovětského svazu vyvstaly u nás dvě generace, z nichž první se hlásí o slovo a o podíl na řízení rodné země. Obě byly a jsou převážně vychovány v duchu antikomunismu a od malička jim byl vštěpován odpor vůči všemu ruskému. Výsledkem je pavlovovský reflex, že Rus je nepřítel, Rusko říše zla a Putin hlavní pekelník. Žádný politik, natož mluvící hlavy, jim neřekne a žádné tištěné noviny nenapíší, že co bylo, dávno není, protože svět prochází historickým přerodem. Že časy se mění a národy s nimi; že carský a komunistický systém v Rusku jsou sto sáhů pod zemí; že tamní kříženec kapitalismu s autoritářskými rysy je jiný; nechce dobývat vojenskou silou, to patří minulosti; v dnešním světě se vůdčí místo ve světě se nezískává ve válce, ale v ekonomice, technologii a ve strategickém spojenectví. Českou kotlinu k tomu Rusko nepotřebuje. A navíc a především: těžiště světové převahy se přesunuje ze západu na východ.

Zavrhnout klam, vzdát se planých představ a postavit se čelem k budoucnosti vyžaduje nezlomnou politickou vůli a občanskou statečnost říci NE lživých předsudkům. Zatím nevidím ani jedno, ani druhé. Co si umím představit je, že naši vládcové budou šlapat vodu tak dlouho, až se okénko příležitosti zcela zavře.

Co potom?

Tuto otázku si přede mnou kladl Jean Raspail. Zde je jeho odpověď, napsaná před jeho skonem, která je varovným odkazem.

„V konečném výhledu bude Francie obydlena jenom kraby poustevníky, ať už jejich původ je jakýkoli, kteří budou živořit ve vyrabovaných skořápkách navždy vyhynulého rodu, který byl zván francouzským…Proces už začal. Francie není jediným národem, kterého se dotýká. Celá Evropa se dala na pochod smrti.“