Brexit z jiného úhlu pohledu

Nic překvapivého. Velká Británie přestává být suverénní světovou velmocí už během První světové války, kdy se spolu s Francií stala dlužníkem Spojených států (poslední prvoválečná půjčka měla být Washingtonu splacena Londýnem teprve v roce 2015). Snaha věřitele ochránit své investice také rozhodla v roce 1917 o navenek bizarním zapojení USA do zdánlivě domácího, avšak uměle vybičovaného evropského konfliktu, a diktátu Washingtonu o budoucím uspořádání v Evropě. Shodný začátek, průběh a výsledek měla i Druhá světová válka, s mnohonásobně vyšším zadlužením hlavních evropských aktérů. Během ní jako suverénní entity definitivně zahynuly, vedle kdysi mocného Pruska, i francouzské a britské impérium, vedené dosazenými loutkami de Gaullem a Churchillem.

Vrat'me se ale ještě o pár dekád zpět, abychom pochopily všechny příčiny a souvislosti politických událostí dnešních dnů. Spojené státy od počátku 19. století pečlivě, krok po kroku, budovaly svou vlastní geopolitickou říši. Už v roce 1826 začalo první vyjednávání Američanů o stavbě umělého kanálu na Panamské šíji, druhého geopoliticky nejstrategičtějšího místa na světě, hned po... ...Suezském průplavu. Spojené státy oprášily v té době už více než století starou (a dnes opět prachem zavátou) geopolitickou koncepci zakladatele Bank of England pro tehdy ještě nezávislé Skotské království, zvanou Plán Darien. Tato koncepce předpovídala, že kdo ovládne a bude kontrolovat Panamskou šíji, bude kontrolovat i světový obchod. Skotsko za snahu o její realizaci zaplatilo svou nezávislostí, nicméně Američané postupovali už disciplinovaněji. O dvacet let později měli v kapse vyjednanou smlouvu o možnosti na Panamské šíji kdykoliv vojensky intervenovat, což také ještě před rokem 1850 několikrát využili. V roce 1855 pak Spojené státy otevírají na šíji obchodně důležitou železnici spojující Atlantik s Pacifikem. O šedesát let později je Plán Darien završen vybudováním amerického námořního kanálu. Co zbývá? Pouze ovládnout Suez (dokončený 1869, s jehož existencí Skoti v roce 1690 nepočítali) a veškerý světový obchod bude v amerických rukách.

Pro úplnost je nutné podotknout, že Velká Británie s Francií nebyly první evropská impéria, která doplatila na americkou koloniální rozpínavost. Jako první na ní doplatilo španělské impérium, vůbec první a také nejdůležitější spojenec Američanů v jejich boji o nezávislost na Británii. Jak je u Američanů i dnes zcela běžné, svého spojence po získání vlastních výhod zradili a začali na něj útočit skrze barevné revoluce. Nejprve na budoucím americkém Jihu, později i na budoucím Jihozápadě a Západě (Španělsku tehdy patřila podstatná část území dnešních USA). Občas se člověk musí pousmát americkému pokrytectví při kritice tzv. "Anexe Krymu", když zrovna počátky amerických dějin jsou dějinami skutečných nelegálních anexí cizích území. Ale nejen počátky, své vypovídá i osud Havaje, první obět' otevřeného amerického imperialismu. Koncem 19. století Spojené státy připravily bývalého španělského spojence díky barevným revolucím i o Kubu a Filipíny. Španělsko jako světové impérium zaniklo.

Dvě světové války následně Washingtonu pomohly zbavit se i zbytku staré evropské konkurence, včetně Rakouska-Uherska, Osmanské říše nebo koloniálního Holandska.

Ale objevila se nová konkurence. SSSR. Představitelé tzv. Deep state v USA se počátkem 40. let 20. století rozhodli zničit Německo sponzorováním Sovětského svazu a jeho začleněním mezi Spojence (kdo z českých rusofobů nadává na rok 1948 a 1968, at' laskavě poděkuje přátelům za oceánem). I přes svou neúspěšnou vojenskou protibolševickou intervenci v Rusku v letech 1918-20 (po boku koho jiného, než Británie a Francie) Američané naivně očekávali, že zdánlivě slabý SSSR po konci války navždy vyřadí ze světové politické scény. A že jeho obrovské území prvořadého strategického významu, navíc s bohatými surovinnovými zdroji, začlení do své globální americké říše.

Tento tah však nevyšel. Místo toho vznikl bipolární svět a Studená válka, ve které s kratší přestávkou soupeří USA se SSSR (a později s Ruskou federací) až dodnes, o získání a upevnění tolik vytoužené americké světovlády.

Evropa. Od konce Druhé světové války je západní Evropa neformálním zámořským protektorátem USA, dodnes obsazeným americkými okupačními vojsky. Střední a východní Evropa se dostala pod americkou kontrolu po roce 1989. Na první dva bratrovražedné evropské konflikty 20. století navazují už v menším měřítku války v (bývalé) Jugoslávii, opět uměle vyvolané a živené v zájmu upevnění geopolitické moci Spojených států v Evropě. Nyní na úkor svého hlavního geopolitického soupeře, Ruska.

EU. Přes její veškerou současnou stupiditu a přebujelou byrokracii, měla Evropská unie ve svých prvopočátcích představovat v Evropě jakousi ekonomicko-politickou, proamerickou protiváhu stejně konstituovanému sovětskému bloku. Po rozpadu SSSR v roce 1991 však vztahy mezi USA a Evropou začaly mírně skřípat. Důvodem byly uvolnění mezinárodního napětí, rostoucí snaha evropských představitelů o vyšší emancipaci a jejich touha využít možností nově otevřeného obřího východního trhu pro své stagnující západoevropské hospodářství. Spojené státy začaly postupně vnímat západní Evropu opět jako svého dalšího geopolitického soupeře.

V rámci EU si však USA udržovaly dva strategické vazaly, podřízené Americe už od dob První světové války: Velkou Británii a Francii. Stačí si zkontrolovat nejdůležitější válečná dobrodružství amerického impéria posledních třiceti let. Zatímco v Egyptě v roce 1956 musely z rozkazu Washingtonu obě země poslušně stáhnout ocas a vzdát se suverénní zahraniční politiky, v roce 1991 už poctivě stály bok po boku USA v Iráku. Byla to Velká Británie a Francie, kdo se v roce 2001 pustil i do zatím nekončícího afghánského dobrodružství Spojených států. Byla to rovněž vazalská Velká Británie v čele s americkou loutkou Tony Blairem, kdo o dva roky později poslušně odkýval pohádku o iráckých zbraních hromadného ničení a přiměl britské vojáky umírat v zájmu kompletního rozvrácení Středního Východu. A byly to opět Británie s Francií, kdo poslušně splnil úlohu mouřenína a v zájmu geopolitické devastační strategie pomohly obě země Spojeným státům v roce 2011 zničit Libyi.

Nicméně, krvavý puč v ukrajinském Kyjevě roku 2014 a zejména nečekaná ofenzivní reakce obrozeného Ruska výrazně zamíchaly rozdanými kartami, a ještě více narušily vazalské vztahy mezi představiteli EU a vedením USA.

Spojené státy na Ukrajině ve své pyšné nadutosti překročily červenou čáru a pomyslný pohár ruské trpělivosti přetekl. Veškeré světové události po únoru 2014 proto musíme chtě nechtě vnímat opět jako příčiny a důsledky (nyní už otevřeného) geopolitického střetu dvou světových velmocí. Z nichž jedna chce za každou cenu udržet svou pozici globálního hegemona, zatímco druhá disciplinovaně udržuje vyčkávací taktiku a úspěšně odráží jeden útok za druhým.

A nyní konečně přichází důležité otázky: Je Brexit opravdu tak senzačním vítězstvím svobodné vůle uvědomělého britského národa, vyjádřené v demokratickém referendu? Nebo se jedná jen o další součást geopolitické strategie jedné ze dvou zmíněných mocností?

Upřímně, na senzační vítězství, demokratická referenda a svobodnou vůli či uvědomělost voličů, britských i jiných, bych se v roce 2019 moc nespoléhal. Dnešnímu západnímu světu svobodná vůle demokratického občana opravdu nevládne. Kdyby ano, psychicky labilní úchylové nám nebudou ve městech pořádat teatrální průvody, do Evropy nebudou proudit miliony ilegálních migrantů, její hranice by proti nim bedlivě střežilo NATO (namísto hraní si na vojáčky v Pobaltí), a politici by nepodnikali válečná ani jiná dobrodružství za peníze jejich voličů, v zájmu geopolitických cílů USA. Bohužel pro nás, pro obyčejné občany, dnešnímu západnímu světu ve skutečnosti dosud vládne Washington a jeho demagogie, manipulace a lži, šířené skrze mainstreamová média i vyvolené neziskové organizace.

Jsou to Spojené státy a jejich tzv. Deep state, kdo vede agresivní, cynickou, ofenzivní válku s Ruskem, pod heslem "všechno nebo nic", bez ohledu na oběti a následky. A v takové válce nemůže vzniknout situace, kdy se nějaký politicky a ekonomicky důležitý stát, nadto hlavní vazal USA, rozhodne jen tak z plezíru nabídnout občanům možnost odejít po několika dekádách z důležité nadnárodní politicko-ekonomické unie. Každý podobný krok je nutné sledovat z hlediska vyšších zájmů; vnímat ho jako strategické posunutí figurky na světové geopolitické šachovnici.

Nestojí za Brexitem přece jen to zlé Rusko? Ne. Pro Rusko znamená Evropa ohromné odbytiště surovinových zdrojů, v první řadě ropy a zemního plynu. Proto si logicky přeje její politickou i finanční stabilitu. To je také důvod, proč u nejvyšších představitelů nejdůležitějších členů EU - Německa a Francie - lze poslední roky dobře pozorovat dvojaké chování. Stále jsou formálně podřízeni Spojeným státům a Washington na ně má své účinné páky, včetně odposlechů. Přesto si Moskva dokázala v zájmu vlastní geopolitické strategie (součást defenzivní taktiky v rámci aktuálního střetu s USA) vybudovat zákulisní komunikační kanály a navázat s Německem a Francií spolupráci.

Vždyt', například současné těsné německo-ruské vztahy, historicky budované už během kontinuální vlády ryze německých šlechticů na ruském carském dvoře v letech 1762 až 1917, a jejich možný budoucí vývoj, by vydaly na samostatný článek.

Proto není žádným tajemstvím, že se v USA obávají budoucího směřování EU. Její nejmocnější a nejdůležitější člen, Německo, pozvolna buduje neformální ekonomicko-politickou alianci s Ruskem. Strategicky důležitý rusko-německý projekt Nord Stream (Severní proud) 2 má být důkazem tohoto německého vymykání se americké kontrole a jeho těsnějšího příklonu k euroasijské geopolitické ideji Kremlu.

S Francií mělo Rusko těsné vztahy díky Francouzsko-ruské alianci (1894-1917), ale i po konci Druhé světové války skrze silné postavení francouzské levice v tamní politice. V moderní éře se vřelejší vztahy vyznačovaly například francouzským nekomentováním rusko-gruzínského konfliktu v roce 2008, či následnou ruskou žádostí o zakoupení dvou francouzských vojenských plavidel třídy Mistral v roce 2010. Tehdy se jednalo o finančně nejnákladnější ruský projekt realizovaný se západní zemí od roku 1945. Ze kterého o čtyři roky později nakonec sešlo, díky Amerikou nařízeným protiruským sankcím. Francie tuto "podpásovku" Spojeným státům dozajista nezapomněla.

Čelní státy EU jsou tedy v očích Ruska strategickými partnery, se kterými je nanejvýš důležité spolupracovat. Existence a význam neoficiální rusko-německo-francouzské trojkoalice se odráží mimo jiné i v současném formátu Normandské čtyřky, jednající o budoucnosti Ukrajiny.

V očích USA se však jedná o drzé zrádce, které je nutné trestat. Samotná EU pro Washington nyní představuje nespolehlivý slepenec, v němž čím dál více bují protiamerické tendence a nespokojenost s ustavičně se prodlužujícími protiruskými sankcemi. Které ve skutečnosti poškozují pouze Evropu.

Velká Británie se však vymyká. S Ruskem žádné dobré vztahy nemá. Naopak, pro ruské oligarchy obžalované z korupce představuje vítaný azyl, stejně jako pro uprchlé ruské agenty. Pro Spojené státy platí Spojené království nejen za relativně poslušného vazala a účinnou páku na zlobivou EU, ale jsou to i otevřená zadní vrátka do Evropy, v případě ztráty Evropské unie (zejména klíčového Německa a Francie) ve prospěch Ruska. Británie má také velký ekonomický a vojenský potenciál, který v případě vystoupení z EU můžou Spojené státy využívat nejen pro vlastní bilaterální obchodní vztahy, ale i v příštích proxy-konfliktech v rámci geopolitického střetu Američanů s Ruskem, případně Čínou.

Zatčení Juliana Assange britskými úřady či neuvěřitelně stupidní, leč dávno vyšumělá kauza Skripal (aneb Litviněnko 2.0.) jsou jen malé střípky ukazující na aktuální směr, kterým se Londýn na geopolitické scéně poslušně ubírá.

Boris Johnson. Oslavovaný hrdina některých euroskeptiků. Jinak naprosto bezcharakterní, amorální, hloupý člověk s nízkým intelektem a lhář. Typický západní politik-kolaborant. Sice neumí do pěti počítat, ale jeho primitivnost, přebujelé ego a nezkrotná touha být za celebritu ho dělá ideálním, lehce zkorumpovatelným a ovladatelným panákem v amerických rukách. Další poslušná loutka typu Tonyho Blaira nebo sira Churchilla. Překvapilo mě, jak rychle se pod prvoplánovitým nadšením z vítězství "konzervativce" Johnsona v letošních prosincových volbách zapomíná na jeho nedávnou minulost.

Byl to ten samý Boris Johnson, kdo cpal svou špatně odbarvenou hlavu do americké zadnice několikerým prohlášením na adresu už vyčpělé kauzy Skripal, která měla zničit jakékoliv snahy o případné rusko-britské námluvy. Johnson na veřejnosti opakovaně lhal a záměrně manipuloval britské veřejné mínění tvrzením, že stopy otravných látek vedou přímo do Kremlu. A že on jako ministr zahraničí disponuje "neúprosnými důkazy", které ovšem nikdo dosud neviděl. Ani samotný Johnson. Kauza ovšem upozadila s Brexitem vyčkávající, prounijní Theresu Mayovou a naopak vyzdvihla aktivního kolaboranta a Trumpova miláčka Borise Johnsona.

Ne, po britských volbách z prosince 2019 opravdu není co slavit. Proamerický, všehoschopný politický prostitut a lhář získal moc, jakou si zákulisní špičky za Atlantikem přály. Navíc zabily dvě mouchy jednou ranou. Johnsonovo drtivé vítězství je zbavilo nenáviděného, proruského, antiizraelského a prounijního Jeremyho Corbyna. S Johnsonem přijde extrémně proamerická, proizraelská, protiruská a protiunijní politika. A nedá se ani očekávat, že by Británie pod Johnsonovým vedením lpěla i nadále na jaderné smlouvě s Američany a Izraelci nenáviděným Íránem, či na britské podpoře samostatného Palestinského státu.

Kdo by přece jen zapochyboval o dosavadních argumentech, at' se podívá na sporný výsledek skotského referenda o nezávislosti a čerstvé Johnsonovo nekompromisně zamítavé stanovisko ohledně jeho možného zopakování, s ohledem na posílení prounijních skotských nacionalistů. Boj za nezávislost ano, ale odsud posud. USA nepotřebují a nedovolí kouskování vazalské Británie a připojování jedné z jejích částí k nepřátelské EU. To platí i pro jiné země. Stačí se zeptat lidí na Donbasu či Katalánců.

Vše zatím zapadá do závěrů geopoliticky propagandistického vystoupení amerického ministra zahraničí Mika Pompea v Bruselu v prosinci 2018, kde zkritizoval OSN a EU (instituce poslední dobou hodně kritické k Izraeli), pochválil Brexit jako důležitý varovný budíček, a oznámil rozhodnutí Spojených států vytvořit nový světový liberální řád, který by měl tyto neefektivní instituce překonat.

Jakou koncepci nový liberální řád bude mít pro tzv. "svobodný svět" (Pompeova slova; skvělý americký eufemismus pro zotročené kolonie, loutkostáty), jakým směrem se bude ubírat samotný Brexit a jaký bude kupříkladu osud Juliana Assange, nám ukážou americké prezidentské volby v následujícím roce. Během předvolebního klání proběhne největší vnitropolitický boj o moc mezi různými frakcemi tzv. Deep state za posledních sto padesát let, vedle něhož bude boj o britské vystoupení z Unie nudným čajovým dýchánkem. Máme se tedy na co těšit. Zápas Spojených států o udržení světové hegemonie zdaleka nekončí.