Poslední západní impérium?

Poté došlo k útokům 9/11, což dalo neokonzervativcům „právo“ (nebo tak to alespoň tvrdili) zastrašovat, útočit, bombardovat, zabíjet, mrzačit, provádět únosy, páchat atentáty, mučit, vydírat a jiným způsobem týrat jakoukoli osobu, skupinu nebo národ na planetě jednoduše proto, že „jsme nepostradatelný národ“ a „buď jste s teroristy, nebo s námi“. Během těchto let jsme byli svědky toho, že se Evropa stala podřadnou kolonií USA, neschopnou hájit dokonce základní evropské geopolitické zájmy, zatímco USA se staly podřadnou kolonií Izraele, stejně neschopnou hájit dokonce základní americké geopolitické zájmy. Při pohledu zpět je zajímavé, že zatímco USA a EU se hroutily pod tíhou vlastních chyb, Rusko a Čína byly jasně na vzestupu; Rusko převážně z vojenského hlediska (viz zde a zde) a Čína především ekonomicky. Zásadní je, že Rusko a Čína se postupně dohodly, že se stanou symbionty, což je podle mého názoru ještě silnější a významnější, než kdyby tyto dvě země byly sjednoceny do nějakého formálního spojenectví: aliance mohou být rozbity (zejména pokud jde o západní národ), ale symbiotické vztahy obvykle trvají věčně (dobrá, nic netrvá věčně, samozřejmě, ale pokud měříme délku života v desetiletích, je to funkční ekvivalent výrazu „navždy“, alespoň v rámci geostrategických analytických termínů). Číňané nyní vytvořili oficiální, speciální a jedinečný výraz, kterým charakterizují tento vztah s Ruskem. Hovoří o „strategickém, komplexním partnerství koordinace pro novou éru“.

To je však nejhorší noční můra anglosionistů, jejichž sionistická média se příliš snaží o to, aby zakryla skutečnost, že Rusko a Čína jsou - ze všech praktických důvodů - strategickými spojenci. Také se usilovně snaží přesvědčit ruský lid, že Čína je pro Rusko hrozbou (za pomoci falešných argumentů, ale na tom nesejde). Nebude to fungovat, ačkoli někteří Rusové mají strach z Číny, neboť Kreml zná pravdu ohledně této záležitosti a bude i nadále prohlubovat symbiotické vztahy s Čínou. Kromě toho se nyní zdá, že Írán postupně získává přístup do této aliance. Máme nejoficiálnější potvrzení této skutečnosti, jaké je jen možné, v podobě slov, která v Izraeli pronesl generál Patrušev poté, co se setkal s americkými a izraelskými představiteli: „Írán vždy byl a zůstává naším spojencem a partnerem.“

Mohl bych pokračovat dál a vyjmenovávat různé známky kolapsu anglosionistického impéria společně se znameními, že nový, paralelní, mezinárodní světový řád se právě vytváří před našima očima. Již jsem o tom mluvil mnohokrát předtím, proto zde nebudu vše opakovat (čtenáři, které to zajímá, se mohou podívat sem a sem). Předložím zde tvrzení, že anglosionisté dosáhli konečného stadia úpadku, kdy namísto „jestli“ se můžeme ptát „kdy“. Ještě zajímavější by však bylo podívat se na „co“: co doopravdy znamená kolaps anglosionistického impéria?

Zřídka vídám pojednání na toto téma, a pokud ano, tak obvykle jsou nám předkládána nejrůznější ujištění, že se impérium ve skutečnosti nezhroutí, že je příliš mocné, příliš bohaté a velké na to, aby se zhroutilo, a že v důsledku současných politických krizí v USA a Evropě dojde k reaktivní transformaci impéria, jakmile se zaměří na specifické problémy, které jej sužují. Takovýto falešný nesmysl je zcela mimo realitu. Realita toho, co se odehrává před našima očima, je mnohem, mnohem dramatičtější a klíčovější, není možné sem tam vyřešit pár problémů a vesele pokračovat dál.

Jeden z faktorů, který v nás vyvolává pocit lhostejnosti, je, že v historii došlo již mnohokrát k pádu jiných impérií, která však byla celkem rychle nahrazena jinými, takže si ani nedokážeme představit, že to, co se právě teď děje, je mnohem dramatičtější jev: přechod k postupné irelevanci celé civilizace!

Nejprve si však definujme pojmy. Ze všech nesmyslů, přikrášlujících historii, které se vyučují na západních školách, uveďme na pravou míru, že západní civilizace nemá své kořeny ve starém Římě, a dokonce ještě méně ve starověkém Řecku. Skutečnost je taková, že západní civilizace se z obecného hlediska zrodila ze středověku, především v 11. století, kdy ne náhodou došlo ze strany úřadu papeže k následující řadě kroků:

• 1054: Řím se odděluje od zbytku křesťanského světa v tzv. Velkém schizmatu
• 1075: Řím přijímá tzv. Papežský diktát
• 1095: Řím zahajuje první křížovou výpravu

Tyto tři úzce související události mají pro dějiny Západu naprosto zásadní význam. První krok, který Západ potřeboval, spočíval v osvobození se od vlivu a čelních představitelů zbytku křesťanského světa. Jakmile byly vazby mezi Římem a křesťanským světem zpřetrhány, bylo jen logickým krokem, aby Řím prohlásil, že papež má nyní nejpřehnanější supermoc, na jakou se do té doby žádný jiný biskup neodvážil ani pomyslet. Konečně, tato nová autonomie a touha po absolutní kontrole nad naší planetou vedly k tomu, co by se dalo nazvat „první evropskou imperialistickou válkou“: první křížová výprava.

Stručně řečeno: Frankové v 11. století byli skutečnými tvůrci moderní „západní“ Evropy, a 11. století přineslo první imperialistickou „zahraniční válku“ (abychom použili moderní výraz). Název „Franská říše“ se v průběhu staletí měnil, ale nikoli povaha, podstata nebo účel. Dnes jsou pravými dědici Franků anglosionisté (skutečně „vynikající“ pojednání o roli Franků na zničení skutečné, starověké, křesťanské římské civilizace Západu, viz zde).

Během dalších 900 let či více nahradilo franský pontifikát mnoho různých říší a většina evropských zemí zažila svůj „okamžik slávy“, kdy měly své kolonie v zámoří a nějakou ideologii, která byla podle definice a axiomaticky prohlášena za jedinou správnou (nebo dokonce „jedinou křesťanskou“), zatímco zbytek planety žil v necivilizovaných a obecně strašných podmínkách, které mohli zlepšit pouze ti, kdo „vždy“ věřili, že oni, jejich náboženství, kultura nebo národ mají nějakou mesiášskou roli v dějinách (nazývejte ji „zjevný osud“, „břemeno bílého muže“ nebo „šiřitel vzdělanosti“ (Kulturträger) při hledání bohatě zaslouženého životního prostoru (Lebensraum)): západní Evropané.

Zdá se, že většina evropských národů se pokoušela být impériem a v imperialistických válkách. Dokonce i takové moderní mini státy, jako je Holandsko, Portugalsko nebo Rakousko, byly kdysi obávanými imperiálními mocnostmi. A pokaždé, když jedno evropské impérium padlo, vždy se našlo jiné, které ho nahradilo.

Ale dnes?

Kdo si myslíte, že by mohl vytvořit dostatečně mocnou říši, aby vyplnil prázdné místo, které zůstane po zhroucení anglosionistického impéria?

Všeobecně uznávaná odpověď zní „Čína“. Ale já se domnívám, že to je nesmysl.

Říše nemohou pouze obchodovat. Obchod sám o sobě nestačí k tomu, aby zůstal životaschopným impériem. Říše také potřebují vojenskou sílu, a ne ledajakou vojenskou sílu, ale takovou, proti které bude jakýkoliv odpor zbytečný. Pravdou je, že ŽÁDNÁ moderní země nemá ani zdaleka takový potenciál, potřebný k tomu, aby nahradila USA v roli světového hegemona: dokonce ani sjednocení ruských a čínských armád by nedosáhlo tohoto výsledku, protože tyto dvě země nemají:

1) celosvětovou síť vojenských základen (kterých USA mají zhruba 700 - 1000, záleží na tom, jak to počítáte)

2) větší schopnosti strategického zásobování pomocí letadel a lodí

3) síť tzv. „spojenců“ (ve skutečnosti koloniální loutky), kteří by pomohli v rámci nasazení vojenských sil

Ještě důležitější je však toto: Čína ani Rusko nemají touhu stát se znovu impériem. Tyto dvě země konečně pochopily věčnou pravdu, že impéria jsou jako paraziti, kteří se živí z těla, které je hostí. Ano, nejen že jsou všechna impéria vždy a kvůli své podstatě zlá, a dobrým argumentem je, že prvními oběťmi imperialismu jsou vždy národy, které tak říkajíc „hostí impérium“. No jistě, Číňané a Rusové chtějí, aby jejich země byly skutečně svobodné, mocné a suverénní, a chápou, že toho je možné docílit pouze tehdy, když máte armádu, která dokáže útočníka odradit, ale Čína ani Rusko nemají zájem o policejní dohled nad planetou nebo změnu režimu v jiných zemích. To, co doopravdy chtějí, je být v bezpečí před USA, toť vše.

Tato nová realita je obzvláště viditelná na Středním východě, kde země, jako Spojené státy, Izrael nebo Saúdská Arábie (jedná se o takzvanou „Osu laskavosti“), jsou v současné době schopné nasadit pouze armádu, která jen masakruje civilisty nebo ničí infrastrukturu země, ale nelze ji efektivně využít proti dvěma skutečným regionálním mocnostem s moderní armádou: Írán a Turecko.

Zatěžkávací zkouška, která mnohé odhalila, byl pokus USA donutit Venezuelu, aby se opět podrobila. Přestože z DC přicházely výhrůžky, které dštily oheň a síru, celý „Boltonův plán(y)“ ohledně Venezuely skončil opravdu trapným neúspěchem: jestliže jediná „supervelmoc“ na planetě nemůže přemoci ani nesmírně oslabenou zemi, která se nachází přímo na jejím „dvorku“, navíc zemi, která prochází velkou krizí, potom by se americká armáda měla snažit pouze o invaze do malých zemí, jako je Monako, Mikronésie nebo třeba Vatikán (za předpokladu, že Švýcarská garda nebude chtít střílet na ozbrojené představitele „nepostradatelného národa“). Faktem je, že stále větší počet středně velkých „průměrných“ zemí v současnosti postupně získává prostředky, které by použily k obraně před útokem USA.

Vezmeme-li v úvahu špatné predikce pro anglosionistickou říši a fakt, že žádná země nemůže nahradit USA coby imperiálního světového hegemona, co to znamená?

To znamená následující: 1000 let evropského imperialismu se chýlí ke konci!

Tentokrát ani Španělsko, Spojené království nebo Rakousko nenahradí USA a nepokusí se stát světovým hegemonem. Ve skutečnosti neexistuje ani jeden evropský národ, který má armádu, jež by byla alespoň trochu schopná angažovat se v jakémsi „zpacifikování kolonií“, což je nutné k tomu, abyste udrželi své kolonie v příhodném stavu beznaděje a strachu. Francouzi zažili svou poslední chvilku „slávy“ v Alžírsku, Velká Británie na Falklandách, Španělsku se dokonce nedaří získat zpět Gibraltar, a Holandsko nemá ani opravdové námořnictvo, které by stálo za zmínku. Pokud jde o středoevropské země, ty jsou příliš zaneprázdněné podlézáním současnému impériu, že je ani nenapadne, aby se samy staly impériem (samozřejmě kromě Polska, které sní o jakési polské říši mezi Baltským a Černým mořem; tak je v tom nechme, sní o tom už několik set let a budou o tom snít ještě po mnoho dalších staletí...).

Nyní porovnejme evropské armády s ozbrojenými složkami, které mají v Latinské Americe nebo Asii. Ve většině anglosaských zemí panuje taková reflexivní domněnka o nadřazenosti, takže si vůbec neuvědomují, že střední a dokonce i malé země mohou vybudovat dostatečně velkou a silnou armádu, schopnou znemožnit přímou invazi Spojených států nebo přinejmenším způsobit, aby jakákoliv okupace byla neúměrně drahá z hlediska lidských životů a peněz (viz zde, zde a zde). Tato nová realita také způsobuje, že typická americká vojenská akce prostřednictvím raketových/leteckých útoků je celkem zbytečná: zničí hodně budov a mostů, promění místní televizní stanice („propagandistická média“ v imperiální terminologii) na obrovské hromady doutnajících trosek a mrtvých těl, a zabijí spoustu nevinných lidí, ale nebude to mít za následek změnu režimu. Pozoruhodnou skutečností je, že pokud přijmeme fakt, že válčení je pokračováním politiky jinými prostředky, potom také musíme připustit, že podle této definice jsou americké ozbrojené složky naprosto zbytečné, protože nemohou Spojeným státům pomoci dosáhnout jakýchkoli důležitých politických cílů.

Pravdou je, že z vojenského a ekonomického hlediska „Západ“ již prohrál. Skutečnost, že lidé, kteří tomu rozumí, o tom nemluví, a ti, kteří o tom hovoří (samozřejmě to popírají), vůbec nechápou, co se děje, na tom vůbec nic nezmění.

Čistě teoreticky si představme, že by se v USA dostal k moci nějaký opravdu silný vůdce (ostatní západní země jsou naprosto irelevantní), rozdrtil by neokonzervativce, stejně jako to udělal Putin v Rusku, a zabránil by brutálnímu a náhlému zhroucení impéria. K tomu však nedojde. Pokud existuje alespoň jedna věc, která se za poslední desítky let bezpochyby ukázala jako pravdivá, je to skutečnost, že imperiální systém není naprosto schopen reformovat sám sebe, a to navzdory lidem, jako je Ralph Nader, Dennis Kucinich, Ross Perrot, Ron Paul, Mike Gravel, nebo dokonce Obama a Trump. Všem těmto mužům, kteří slíbili učinit důležité změny, systém úspěšně zabránil v tom, aby dosáhli něčeho významného. Systém je tedy stále 100% efektivní, alespoň uvnitř USA: neokonzervativcům trvalo méně než 30 dní, než rozdrtili Trumpa a všechny jeho sliby o změnách, a nyní dokonce ponížili Tulsi Gabbardovou a donutili ji, aby se podrobila absolutně povinné politické ortodoxii a mýtům konzervativců.

Co se tedy bude pravděpodobně dít dál?

Jednoduše řečeno, Asie nahradí západní svět. Avšak - co je zásadní - tentokrát žádné impérium nenahradí anglosionistickou říši. Místo toho volná a neformální koalice, sestavená převážně z asijských zemí, nabídne alternativní ekonomický a civilizační model, který bude nesmírně atraktivní pro zbytek planety. Pokud jde o impérium, to se velmi efektivně samo rozpadne a pomalu ztratí na důležitosti. Jak Američané, tak Evropané se budou vůbec poprvé v dějinách muset chovat jako civilizovaní lidé, což znamená, že jejich tradiční „model rozvoje“ (plenění celé planety a okrádání prostřednictvím podvodných prostředků) bude muset být nahrazen takovým modelem, v němž Američané a Evropané budou muset pracovat jako všichni ostatní, aby si nahromadili bohatství. Tato představa naprosto šokuje současné imperiální vládnoucí elity, ale vsadím se, že ji uvítá většina lidí, zejména když tento (pro ně) „nový“ model zajistí více míru a prosperity, než ten předchozí!

Je tomu opravdu tak, pokud neokonzervativci nevyhodí do povětří celou planetu v nukleárním holocaustu, USA a Evropa přežijí, ale pouze po bolestivém přechodném období, které může trvat deset či více let. Jedním z faktorů, který nesmírně komplikuje přechod z impéria na „normální“ zemi, je hluboký a silný vliv, jaký má tisíciletá existence imperialismu na západní kultury, zejména ve zcela megalomanských Spojených státech (viz řada přednášek profesora Johna Marciana „Impérium jako způsob života“, které výborně pojednávají o tomto tématu - vřele doporučuji!): Tisíc let vymývání mozků není tak snadné překonat, zejména na úrovni podvědomí (domněnek a předpokladů).

A konečně současná, spíše odporná reakce na multikulturalismus, vnucovaný západními vládnoucími elitami, není o nic méně patologická, než tento korozivní multikulturalismus. Mám na mysli nové teorie, „revidující“ druhou světovou válku, a nacházení inspirace ve všech věcech Třetí říše, což do značné míry zahrnuje oživení rasistických teorií. To je obzvláště směšné (a urážlivé), když tohle přichází od lidí, snažících se vydávat za křesťany, kteří však místo modlitby chrlí ze svých úst jen nesmysly, jako je například 1488 (tj. neonacisty oblíbené číslo, propagující nacistickou ideologii, odkazující na dvě šifry, pozn. překl.). Všichni tito lidé představují přesně takový druh „opozice“, kterou se neokonzervativci rádi zabývají, a kterou vždy (a opravdu myslím „vždy“) porazí. Tato (přetvařující se) opozice (opravdu užiteční idioti) zůstane silná, dokud bude dobře financována (což v současné době je). Ale jakmile současná megalomanie („Jsme bílá rasa! Postavili jsme Atény a Řím! Jsme Evropa!!!“) skončí a nevyhnutelně zmizí, lidé se nakonec vrátí k rozumu a uvědomí si, že žádný vnější obětní beránek není zodpovědný za současný stav Západu. Smutnou pravdou je, že si to Západ všechno způsobil sám (zejména kvůli své aroganci a pýše!), a vlny přistěhovalců, které sem v současnosti přicházejí, nejsou nic jiného, než tisíc let opravdu špatné karmy, která se vrací tam, odkud původně přišla. Nechci tím naznačovat, že všichni lidé na Západě jsou individuálně zodpovědní za to, co se nyní děje. Ale tvrdím, že všichni lidé na Západě nyní žijí s důsledky toho, co způsobilo tisíc let nespoutaného imperialismu. Bude těžké, velmi těžké změnu uskutečnit, ale protože to je zároveň jediná schůdná možnost, dříve či později k tomu dojde.

Stále však existuje naděje. POKUD neokonzervativci nevyhodí planetu do povětří, a POKUD bude mít lidstvo dostatek času, aby prostudovalo dějiny a pochopilo, kde došlo ke špatnému obratu, potom možná, snad, ještě existuje naděje.

Myslím, že všichni můžeme najít útěchu ve skutečnosti, že bez ohledu na to, jak ohavné, hloupé a zlé anglosionistické impérium je, žádná jiná říše jej už nikdy nenahradí.

Jinými slovy, pokud přežijeme současné impérium (což není v žádném případě jisté!), potom se alespoň můžeme těšit na planetu, kde nebudou žádné říše, ale pouze suverénní země.

Tvrdím, že tohle je naše budoucnost, za niž stojí bojovat.

Poznámka editora

No, nevím. Přiznávám, že mnohému v textu nerozumím, nemám historické znalosti jako autor, ale obávám se, že místy spojuje nespojitelné a vyvozuje závěry, které jsou spíše přáním. Je těžké předpokládat vývoj civilizace v tak velkém časovém rozpětí, autor si vzal příliš velké sousto na jeden článek a -- přijde mi, že stárne. Některé věci nevidí nebo vidět nechce. Snad se mýlím.