Zamyšlení nad současným stavem bezpečnostních služeb ČR

V České republice celkem působí tři zpravodajské a informační služby – Vojenské zpravodajství, Úřad pro zahraniční styky a informace (ÚZSI – zahraniční rozvědka) a Bezpečností a informační služba (BIS – domácí rozvědka). Nutno dodat, že vedle těchto služeb ještě v této oblasti působí „přidružené“ subjekty typu Národního bezpečnostního úřadu (NBÚ), který prověřuje fyzické a právnické osoby a vydává bezpečnostní prověrky. Dále pak relativně nedávno vzniklý Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost (NÚKIB). A měli bychom alespoň zmínit i speciální útvary Ministerstva vnitra ČR – předně Národní centrálu proti organizovanému zločinu (NCOZ), která sloučila dřívější policejní útvary ÚOOZ a ÚOKFK, a v neposlední řadě často zmiňované Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám, které má i vyvracet dezinformační kampaně.

Jak vidíte na stát s více než 10,5 mil. obyvateli je tato paleta docela pestrá. Člověk z „venku“ by mohl mít na první pohled pocit, jestli náhodou některé úkoly se u jednotlivých subjektů nepřekrývají. Ne zcela jasné poměry asi panují v oblasti kybernetické bezpečnosti, protože zde působí jednak již zmiňovaný NÚKIB a zároveň Vojenské zpravodajství buduje dle Akčního plánu k Národní strategii pro kybernetickou bezpečnost ke stejnému účelu další nový subjekt s názvem Národní centrum kybernetických operací. Každopádně, tak jako mezi ministerstvy nejsou si všechny rezorty rovné, tak také mezi těmito subjekty hraje jednoznačně největší prim BIS. Jaké základní vztahy mezi nimi panují, do jisté míry lze vyvodit i z toho, že dlouholetý šéf BIS Jiří Lang byl jedno období jak ředitelem BIS, tak ÚZSI a po svém odchodu z BIS přešel do Národního bezpečnostního úřadu. Obdobně bývalý šéf NBÚ Dušan Navrátil zaujal místo nově vzniklého NÚKIB.

Pokud si dáte práci a podíváte se na stránky jednotlivých služeb a zběžně si je prohlídnete, možná získáte tak jako já smíšené pocity. Očekával bych obecně z větší části zprávy typu: rozbili jsme tu a tu teroristickou či drogovou buňku, zabavili jsme tolik a tolik nelegálních zbraní/omamných látek, zabránili jsme vstupu na území ČR tolika a tolika osobám podezřelých z terorismu nebo napojených na organizovaný zločin atd. atd. Rozhodně bych neočekával podrobnosti, ale přece jenom nějaké věcné informace.

Z této výchozí představy mě naprosto „rozdrtily“ webovky BIS, které přinášejí v sekci aktuality zprávy typu: BIS ohalila falešnou inzerci před zahájením veletrhu práce PROFESIA DAYS na výstavišti PVA EXPO PRAHA v pražských Letňanech (5.11.2018), BIS má oficiální účet na Twitteru (30.9.2018) nebo že BIS pomůže s obnovou mosazné informační desky na chrámu svatého Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze, protože obsahuje chybu v angličtině (18.7.2018). Nechápu jak tyto aktivity BIS přispěly k zajištění bezpečnosti nás všech. Navíc předkládáné zprávy jsou psány na rozhraní sebechvály, pocitu vlastní důležitosti a snahou uhájit svoji pozici před veřejností. Např. Prohlášení ředitele BIS z 7.12.2018 začíná text takto: „Bezpečnostní informační služba ještě nikdy v minulosti nebyla tak silná a úspěšná jako v posledních letech“. A obsahuje další perly typu: „BIS ve spolupráci s ostatními bezpečnostními složkami České republiky věnuje ochraně našich občanů před teroristickou hrozbou maximální pozornost, a také díky tomu jsme v minulých letech nebyli vystaveni žádnému přímému riziku teroristického útoku.“ A dále „BIS se těší vážnosti nejen v české bezpečnostní komunitě, ale také mezi zahraničními partnery z řad špičkových zpravodajských služeb světa. Podle izraelských a amerických kolegů patříme mezi nejefektivnější služby v Evropě“. Pokud přitom takováto prohlášení nejsou podepřeny holými fakty a informacemi, tak zrácejí jakoukoli váhu. Je sporné, jestli k teroristickému útoku na území ČR zatím nedošlo díky „pracovnímu vypětí“ BIS a ostatních bezpečnostních složek nebo prostě díky tomu, že ČR prozatím byla ušetřena masové ilegální migraci z islámských a subsaharských zemí. A v posledním citovaném výroku se v podstatě mezi řádky odkrývá, že hlavními mezinárodními partnerskými rozvědkami BIS jsou služby USA a Izraele.

Pokud se nyní soustředíme na jednotlivé hlavní mediální kauzy, které se dotýkaly výše uvedených bezpečnostní služeb v posledních několika letech, tak ten výčet a konečný výsledek nebude příliš pozitivní. Připomeňme kauzu sledování premiérovy manželky Radky Nečasové Vojenským zpravodajství na popud Jany Nagyové, při které byli obžalovani bývalí šéfové VZ Milan Kovanda a Ondrej Páleník (iDnes, 13.06.2016). Tato kauza stála křeslo premiéra Petra Nečase v roce 2013. Skandály se nevyhnuly ani Úřadu pro zahraniční styky a informace (ÚZSI), kde mělo dojít k hospodařským a účetním nesrovnalostem okolo 0,5 miliardy Kč při nákupu speciální techniky a finančním převodům do krycích firem, které používala rozvědka (Respekt, 25. 4. 2018 a 16. 5. 2018), takže bývalý šéf ÚZSI Jiří Šašek byl nakonec v květnu 2018 postaven mimo službu. A v neposlední řadě v srpnu 2018 policie vzala do vazby Radima Bureše a obvinila ho z vydírání. R. Bureš byl bývalý právník NBÚ a šéf bezpečnostního odboru Kanceláře prezidenta republiky za Václava Klause (Český rozhlas, 20. 8. 2018).

K závěru bychom mohli shrnout, že obecně asi velkým problémem bude účelnost a kontrola vynaložených finančních prostředků, které do bezpečnostních služeb plynou, a co za to veřejnost dostává. Dle veřejně dostupných informací se např. roční rozpočet BIS dlouhodobě pohybuje okolo 1,0-1,1 miliardy korun. Dále pak překrývání kompetencí mezi jednotlivými subjekty (viz např. kybernetická bezpečnost mezi VZ a NÚKIB), a s tím je i všeobecně spojená dominující tendence v české státní sféře – tam kde vznikne nějaká nová problematika třeba i jen z důvodu technologického pokroku, okamžitě vytvořit nové regulace, právní předpisy a instituce a úřady, které na ně budou dohlížet. A další věc, na kterou autor ani zmínkou nikde nenarazil, je – zda tyto bezpečnostní subjekty nějakým způsobem monitorují a vyhodnocují bezpečnostní rizika, která by ČR hrozila nejen z Východu, ale také z ostatních světových stran, nehledě na politické aktivity tzv. nevládních organizací cizích států nebo světových hospodářských magnátů, využívající proxy agentury a financující vlastní pseudoobčanská hnutí. Viz naprosto skandální kauza Kuciak na Slovensku.

O tom, zda by současné bezpečnostní složky ČR dokázaly ochránit vlastní obyvatelstvo vůči terorismu a islámskému radikalizmu po takovémto výčtu, ani nebudu hodnotit. Ojedinělé teroristické útoky tzv. osamělých vlků nejsou vzhledem k blízkosti Německa zcela vyloučené, na druhou stranu mnohem důležitější bude, zda ČR se vydá cestou akceptování ilegální masové migrace a s tím spojených bezpečnostních rizik, nebo naopak bude opět kontrolovat vlastní hranice, bude investovat do svých bezpečnostních složek a tyto prostředky nebudou byrokraticky „prožrány“, ale účelně využity. A poslední teoretická otázka je, zda je úplně v zájmu občanů v ČR, aby BIS upřednostňovala spolupráci s rozvědkami západních států, a ne vzhledem ke globálním problémům a geopolitickým změnám na mezinárodní scéně vedla více vektorovou s důrazem i na regionální spolupráci se státy Visegrádské 4. Preferování pouze jedné strany se Československu v minulosti vymstilo jak v roce 1938, tak i o třicet let později. Druhá věc je, zda je to za současné situace vůbec možné, ale vždycky nepochybně existuje nějaký prostor.