Děkovat veteránům za jejich „službu“ – ale proč?

Nejprve odhalme skutečnou podstatu několika mýtů:

Za prvé, začněme tím, že uvedeme na pravou míru mýtus č. 1: představu, že Američané nemají rádi války. To je zcela nepravdivé. Američané nenávidí, když války prohrají, ale pokud vyhrají, absolutně je milují. Jinými slovy, typická reakce USA na válku závisí na tom, jak je vnímán výsledek této války. Pokud je to úspěch, válku milují (i když to jsou krvavá jatka, jako byla Pouštní bouře). Pokud se jedná o popíratelnou porážku (například letecké operace USA/NATO proti srbským silám v Kosovu nebo rozporuplná invaze na Grenadu), prostě na to „zapomenou“. A pokud je to nesporná porážka (například Irák nebo Afghánistán), pak ano, opravdu většina Američanů bude kategoricky proti tomu.

Další je mýtus č. 2: pravda je, že žádný americký voják nebo vojačka nebojovali ve válce na obranu USA od přinejmenším druhé světové války (a dokonce i to je velmi diskutabilní, vzhledem k tomu, že USA přinutily Japonsko k válce, a útok na Pearl Harbor posloužil jako záminka k útoku na Japonsko). Od roku 1945 nedošlo k žádné situaci, kdy by vojáci USA bránili svou zemi, města, rodiny nebo přátele před agresorem. Ani k jedné! Všechny války, ve kterých USA bojovaly od roku 1945, byly válečné agrese, války podle vlastního výběru, a většina z nich byla zcela nezákonná (včetně mnoha rozvratných a tajných operací). V nejlepším případě lze argumentovat tím, že američtí veteráni obhajovali takzvaný „americký způsob života“, ale pouze pokud připustíme, že tento „americký způsob života“ vyžaduje a nařizuje imperialistické válečné agrese a masové porušování klíčových konceptů mezinárodního práva.

A konečně tu máme ošklivé špinavé tajemství, o kterém všichni vědí, ale z nějakého důvodu se o tom jen málokdo odváží zmínit: rozhodnutí vstoupit do (zcela dobrovolné) americké armády je založeno především na finančních faktorech, a absolutně se nejedná o nějakou velkorysou „službu“ vlasti kvůli čistým, vznešeným ideálům. Ano, ano, vím - po 11. září vstoupili do americké armády ti, kteří se domnívali, že Spojené státy byly napadeny, a že musí pomoci bojovat proti těm, kdo zaútočili na USA. Avšak dokonce i s velmi nízkým stupněm inteligence by mělo být zatraceně zřejmé, že ať už je 9/11 opravdu dílem Bin Ládina a al-Kájdy či nikoli (osobně jsem si absolutně jistý, že šlo o řízenou demolici), vláda USA využila tohoto zvěrstva k tomu, aby ospravedlnila dlouhý seznam válek, které nemusely mít vůbec nic společného s 9/11. Hej, USA se koneckonců rozhodly napadnout Irák (což očividně nemělo nic společného s 9/11) a nikoli Saúdskou Arábii (ačkoli většina z předpokládaných únosců byli Saúdové a měli oficiální podporu Saúdské Arábie). Kromě toho, i kdyby někteří nebyli natolik chytří, aby prohlédli tyto lži, a SKUTEČNĚ věřili tomu, že vstoupili do americké armády kvůli obraně USA, proč bychom potom my všichni ostatní - když už dnes všichni víme, že útok na Irák byl proveden čistě a pouze na základě lží - měli „děkovat“ veteránům za válku, která byla hloupě vedena za zájmy, které ani nelze identifikovat? Odkdy děkujeme lidem za to, že činí špatná, a upřímně řečeno, nemorální rozhodnutí?!

Nyní se podívejme na další základní věc: co je vojenská služba? Pohlížím na to tak, že vojenský personál může být rozdělen zhruba do dvou kategorií: ti, kteří skutečně zabíjejí, a ti, kteří pomáhají těm, kdo zabíjejí, aby zabíjeli. Je to tak? Pokud jste kulometčík nebo řidič tanku, pak vy osobně zabíjíte lidi. Jste-li odborník na komunikaci, řidič kamionu nebo elektrikář, vy sami nezabíjíte lidi, ale vaší prací je usnadnit těm, kdo zabíjejí lidi, aby mohli zabíjet. Takže si myslím, že by bylo spravedlivé říkat, že vstup do armády, do jakékoliv armády, znamená připojit se k organizaci, jejímž hlavním účelem je zabíjet lidi. Samozřejmě, že zabíjení může být morálně ospravedlnitelné a například na obranu vaší země a spoluobčanů. Ale to může být jen v případě, pokud se připravujete na obrannou válku, a jak všichni víme, USA již takovou válku nevedly přes 70 let. Což znamená, že s několika málo vzácnými výjimkami (veteráni 2. světové války) VŠICHNI veteráni, kterým děkujeme za jejich službu, udělali co přesně? Nebo jinak - jaké zásadní, klíčové rozhodnutí udělali VŠICHNI tito veteráni?

Jednoduše řečeno, (američtí) veteráni jsou ti, kdo se upsali k tomu, že budou zabíjet lidi za hranicemi USA za peníze.

Omlouvám se, vím, že mnohým to bude znít urážlivě, ale je to fakt. Skutečnost, že toto rozhodnutí (vstoupit do organizace, jejímž hlavním účelem je zabíjet lidi v jejich vlastních zemích, stovky a tisíce kilometrů od USA) lidé TAKÉ mohou učinit na základě „vlasteneckých“ důvodů (ti, kteří věří tomu, co tvrdí pravděpodobně ta nejulhanější propagandistická mašinérie v historii) nebo kvůli tomu, aby „viděli svět“ a „stali se skutečným mužem“, nemění nic na tom, že pokud by americká armáda nenabízela ŽÁDNÉ platy nebo výhody, ŽÁDNÉ stipendium, ŽÁDNOU zdravotní péči, apod., potom by drtivá většina těch, kteří tvrdí, že chtějí „sloužit“, vůbec do armády nevstoupila. Všichni to víme, nepředstírejme opak! Jen se podívejte na argumenty, které jsou používány z důvodu rekrutování do armády: je to vše o penězích a výhodách! Potřebujete další důkazy? Podívejte se na sociální skupiny, které tvoří většinu americké armády: nevzdělaní, chudí, s minimálními kariérními vyhlídkami. Pravda je jednoduše taková, že finančně úspěšní jedinci velice zřídka vstupují do armády, a když tak učiní, obvykle tam udělají kariéru.

Jako někdo, kdo žije v USA celkem 21 let, mohu potvrdit, že lidé vstupují do armády z úplně stejných důvodů, proč nastupují k policii nebo se stávají příslušníky vězeňské služby: protože veškeré tyto snahy jsou spojeny s vyděláváním peněz a požíváním výhod. Dobře, samozřejmě musí existovat 1% či méně těch, kteří se dali na tuto životní (ve všech případech násilnickou) dráhu čistě kvůli vznešeným a ušlechtilým ideálům. Ale to je jen malá, drobná menšina. Převážná většina policistů, příslušníků vězeňské služby a vojáků to činí z hmotných a/nebo finančních důvodů.

Mimochodem, jelikož v tomto případě tomu tak je, není zároveň pravda, že společnost JIŽ projevuje vojákům (stejně jako policistům nebo příslušníkům vězeňské služby) „vděčnost“ za jejich „službu“ ve formě výplat? Proč tedy lidé stále cítí potřebu „děkovat jim za jejich službu“? Přeci neděkujeme letovým dispečerům nebo těžařům dřeva (také velmi obtížná zaměstnání) za jejich službu, že ne? A to i navzdory skutečnosti, že letoví dispečeři nebo těžaři dřeva si nezvolili takovou profesi, jejímž hlavním cílem je zabíjet lidi ve svých vlastních domovech (ať již soukromém nebo státním bydlení), za což jsou placeni vojáci.

Dovolte mi, abych znovu zopakoval tuto otřepanou pravdu, a to přímějším způsobem: veteráni jsou zabijáci, najatí za peníze. Tečka. Zbytek je všechno propaganda.

V běžném normálním světě by si člověk pomyslel, že je to především morální a etická otázka. Dokonce bych řekl, že i duchovní. Zajisté by nám to mohla objasnit větší náboženství, a sdělit nám k tomu něco podstatného. Nuže, v minulosti tomu tak bylo. Ve skutečnosti byly - s několika nepatrnými změnami - principy toho, co se nazývá „spravedlivá válka“, známy na Západě přinejmenším od dob svatého Augustina a Tomáše Akvinského. Podle jednoho zdroje tyto principy jsou:

- Spravedlivá válka může být vedena pouze jako poslední možnost. Všechny nenásilné možnosti musí být vyčerpány, než může být odůvodněno použití síly.

- Válka je spravedlivá pouze tehdy, když je vedena oprávněnou autoritou. Dokonce i spravedlivé příčiny nemohou posloužit akcím, které podniknou jednotlivci nebo skupiny, nepředstavující autoritu, schválenou jakoukoli společností, a cizí lidé, které společnost nepovažuje za legitimní.

- Spravedlivou válku je možné bojovat pouze kvůli tomu, aby se odčinila křivda. Například sebeobrana proti ozbrojenému útoku je vždy považována za spravedlivou příčinu (ačkoli opodstatněnost příčiny není dostačující - viz bod č. 4). Dále lze spravedlivou válku vést pouze se „správnými“ záměry: jediným přípustným cílem spravedlivé války je odčinit újmu.

- Válka může být spravedlivá pouze tehdy, když existuje rozumná šance na úspěch. Úmrtí a zranění, k nimž dojde v beznadějném případě, nejsou morálně ospravedlnitelná.

- Konečným cílem spravedlivé války je obnovení míru. Přesněji řečeno, mír nastolený po válce musí být lepší než mír, který by převládal, kdyby k válce nedošlo.

- Násilí použité ve válce musí být úměrné újmě. Státy mají zakázáno používat sílu, která není nezbytná k dosažení daného cíle, směřovaného vůči vzniklé újmě.

- Zbraně používané ve válce musí rozlišovat mezi bojovníky a nebojující stranou. Civilisté nejsou nikdy povoleným cílem války, a musí se vynaložit veškeré úsilí, aby se zabránilo zabíjení civilistů. Úmrtí civilistů jsou oprávněná pouze tehdy, jsou-li nevyhnutelnými oběťmi úmyslného útoku na vojenský cíl.

(Podívejte se na tento článek, v němž je důkladně rozpracováno toto fascinující téma.)

Svatý Augustin a Tomáš Akvinský jsou teď stěží moji hrdinové, ale v západním filozofickém myšlení jsou považováni za autority. Když přesto porovnáme všechny války, které USA vedly, s tímto seznamem kritérií, jsou zcela jednoznačně nespravedlivé: všechny z nich neodpovídají hned několika kritériím, a většina z nich (včetně útoku na Irák a Afghánistán) neodpovídá žádnému kritériu!

Ale není třeba zacházet tak příliš hluboko do historie, abychom našli autoritativní západní myslitele, kteří jasně odsoudili nespravedlivé války. Věděli jste, že nejhorším zločinem podle mezinárodního práva není genocida nebo zločiny proti lidskosti?

Ne, nejhorší zločin podle mezinárodního práva je zločin agrese. Podle slov hlavního amerického státního žalobce v Norimberku a soudce Nejvyššího soudu Spojených států Roberta H. Jacksona je nejhorším zločinem zločin agrese, protože „obsahuje v sobě nahromaděné zlo“ ​všech ostatních válečných zločinů. Napsal: „Iniciovat válečnou agresi je tudíž nejen mezinárodní zločin; je to největší mezinárodní zločin, lišící se od jiných válečných zločinů pouze v tom, že obsahuje v sobě nahromaděné zlo celku.“

Takže od 4. do 20. století lidé Západu vždy věděli, co je spravedlivá válka, a plně chápali, že začít takovou válku je nejhorší zločin (podle mezinárodního práva). Ale to přesahuje spravedlivé velké války. Podle mezinárodního práva se zločin „agrese“ netýká jen vojenského útoku v plném rozsahu. Agresi lze definovat jako provedení kteréhokoli z následujících činů:

- Vyhlášení války jinému státu.

- Invaze ozbrojených sil, ať už s vyhlášením války nebo bez něj, na území jiného státu.

- Útok provedený pozemními, námořními nebo leteckými silami, ať už s vyhlášením války nebo bez něj, na území, lodě nebo letadla jiného státu.

- Námořní blokáda pobřeží nebo přístavů jiného státu.

- Poskytnutí podpory ozbrojeným skupinám, vytvořeným na svém území, které napadly území jiného státu, nebo odmítnutí, bez ohledu na žádost napadeného státu, přijmout na svém území veškerá opatření, která jsou v jeho pravomoci, která by zbavila tyto skupiny veškeré pomoci nebo ochrany.

Konečně je důležité poznamenat, že na základě těchto autoritativních právních definic je podle mezinárodního práva každý prezident USA válečným zločincem! To zase vyvolává otázku, zda všechny války, v kterých bojovali američtí vojáci od roku 1945, byly skutečně vedeny oprávněnou autoritou (jak je uvedeno výše). Jak je možné, že sám vrchní velitel je válečný zločinec?

Shrňme si to: máme lidi, kteří souhlasí s tím, že se stanou zabijáky (nebo pomocníky zabijáků), kteří to dělají hlavně z finančních důvodů, kteří se poté pouze účastní nelegálních a nemorálních válečných agresí, a jejichž vrchní velitel je válečný zločinec.

A oni si zasluhují naši vděčnost, ale proč přesně?!

Možná proto, že tolik veteránů bylo zraněno, zmrzačeno, traumatizováno? Možná proto, že jakmile ukončí služební poměr, nedostanou sociální a lékařskou podporu, kterou by potřebovali? Možná jen proto, že války jsou strašlivé? Nebo snad proto, že veteránům lhali a oklamali je? Nebo snad proto, že někteří (mnozí?) z nich se skutečně snažili zůstat humánními, čestnými a slušnými lidmi navzdory veškerým hrůzám války? Když pomyslíme na příšernou míru nezaměstnanosti, bezdomovectví a dokonce sebevražd mezi veterány, můžeme z toho mít pocit, že to jsou lidé, jimž lhali a které podvedli, a poté je odhodili jako zbytečný nástroj. Takže je to možná správné, říkat „děkuji za vaši službu“?

Nikoli! Tohle všechno jsou důvody k tomu, abychom měli soucit s veterány, ano. Ale ne vděčnost. V tom je obrovský rozdíl. Všichni, každý člověk, a já pevně věřím, že každé stvoření si zasluhuje soucit. Ale jedna věc je říci „soucítím s tebou“, a druhá věc je říci „děkuji za to, co jsi udělal“, protože to znamená, že tyto skutky jsou morální a dobré, že jde o etické skutky, ale to je zcela nepravdivé.

Generálmajor Smedley Butler to vystihl nejlépe, když napsal:

Válka je raketa. Vždy tomu tak bylo. Je možná nejstarší, snadno nejvýnosnější, a nepochybně nejkrutější. Je to jediná mezinárodní věc co do rozsahu. Je to jediná věc, kdy jsou zisky počítány v dolarech a ztráty v životech. Raketu lze nejlépe popsat, domnívám se, jako něco, co není takové, jaké se to zdá většině lidem. Jen malá „vnitřní“ skupina ví, o čem to je. Provádí se ve prospěch velmi málo lidí, na úkor velmi mnoha lidí. V důsledku války pár lidí velmi zbohatne.

Pokud budeme souhlasit s tím, že válka je skutečně „raketa“, a že je vedena „ve prospěch velmi málo lidí“, potom by dávalo smysl, kdyby těch „velmi málo“ lidí vyjadřovalo svou vděčnost těm, které najali, aby jim dopomohli k bohatství. A oni to ve skutečnosti opravdu dělají. Zde je nejlepší příklad ze všech:

Samozřejmě, že společnost Google není závislá na válečné agresi více, než kterákoli jiná americká společnost. Samotná povaha americké ekonomiky je založena na válce, a vždy byla založena na válce. Takzvaný „americký způsob života“, avšak bez válečné agrese, se nikdy v minulosti neuskutečnil, a nikdy o něj nebude usilováno, dokud USA zůstanou základním kamenem anglosionistické říše a světové hegemonie, kterou se snaží vnucovat zbytku lidstva. Ale dokud ten den nenastane, „americký způsob života“ bude vždy zahrnovat válečnou agresi a masové vraždy nevinných lidí, jejichž jediným „hříchem“ je mít dostatek odvahy a chtít žít svobodně, a nebýt otrokem impéria. Pokud si myslíte, že ti, kdo se odváží žít svobodně ve skutečně svrchované zemi, si zaslouží být zavražděni a zmrzačeni, pak ano, v každém případě poděkujte veteránům z hloubi srdce!

Ale pokud tomu nevěříte, nabídněte jim svůj soucit, ale ne vděčnost za jejich zločiny.