Mezinárodní vztahy: Klid před bouří?

Počátek války

Je zřejmé, že počáteční projekt Spojených států, Spojeného království, Izraele, Saúdské Arábie a Kataru nebude realizován. Totéž platí pro Francii a Turecko, dvě síly, které vstoupily do války proti Sýrii poněkud později.

Nyní si musíme připomenout ne to, jak nás informovali o začátku událostí, ale to, co jsme od té doby zjistili. Demonstrace v Dará byly prezentovány jako „spontánní vzpoura“ proti „diktátorské represi“, ale nyní víme, že přípravy na tuto akci probíhaly velmi dlouhou dobu předtím.

Musíme se také zbavit iluze, že všichni členové koalice, sjednocení za účelem dosažení stejného cíle, mají stejnou strategii. Ať už je vliv jednoho či druhého jakýkoli, každý stát si zachovává svou vlastní historii, své vlastní zájmy a válečné cíle.

Spojené státy se řídily strategií admirála Arthura Cebrowského, který stál za zničením státních struktur na Větším Středním východě. Z tohoto důvodu se spoléhaly na Spojené království, které uskutečnilo strategii Tonyho Blaira, jejímž cílem bylo přivést Muslimské bratrstvo k moci v celém regionu. A také Izrael, který restartoval strategii Odeda Yinona a Davida Wurmsera pro regionální nadvládu. Nezbytné zbraně uložila již dopředu Saúdská Arábie v mešitě Omar. Vložil se do toho i Katar, který přišel s příběhem o dětech, kterým byly vytrhány nehty.

V té době se Saúdská Arábie nesnažila zavést vůči Sýrii novou formu politiky, ani svrhnout vládu. Záměr Rijádu spočíval výlučně v tom, aby se nestal prezidentem člověk, který není sunnitského vyznání. Na základě nějakého zvláštního historického vývoje wahhábisté, kteří před dvěma sty lety považovali jak sunnity, tak šíity za kacíře, a vyzývali k jejich vyhlazení, pokud se nezačnou kát, se dnes prezentují jako obhájci sunnitů a vrazi šíitů.

Pokud jde o drobný emirát Katar, ten se dožadoval pomsty poté, co došlo k výpadku plynovodu v Sýrii.

Francie, která se měla podílet na spiknutí na základě ujednání s londýnským Lancaster House, stála stranou kvůli neočekávaným iniciativám v Libyi. Ministr zahraničních věcí Alain Juppé se snažil dotlačit Francii, aby se znovu připojila ke konspirátorům, ale Eric Chevallier, velvyslanec v Damašku, který byl svědkem zkreslování faktů, tomu bránil tak dlouho, jak jen to bylo v jeho silách možné.

Když se Francie znovu připojila ke skupinovému spiknutí, pokračovala ve svém cíli, stanoveném v roce 1915, týkající se kolonizace Sýrie na základě Sykes-Picotovy dohody. Stejně jako byl francouzský mandát nad Sýrií považován za přechodný ve srovnání s trvalou kolonizací Alžírska, považuje se ve 21. století kontrola nad oblastí Sahel za druhořadou. Kromě toho, že se Francie snažila uskutečnit své staré závazky, tlačila na to, aby byla vytvořena domovina pro Kurdy podle modelu, který Britové použili v roce 1917 pro Židy v Palestině. Za tímto účelem se Francie spojila s Tureckem, které ve jménu Atatürkovy „národní přísahy“ napadlo severní část Sýrie s cílem vytvořit stát, do kterého by byli vykázáni turečtí Kurdové.

Zatímco válečné cíle těchto prvních čtyř agresorů jsou vzájemně slučitelné, cíle posledních dvou nejsou kompatibilní s ostatními.

Kromě toho jsou Francie, Spojené království a Turecko tři staré koloniální mocnosti. Všechny tři se nyní pokoušejí prosadit svou moc nad stejným trůnem. Válka proti Sýrii tak opět aktivovala jejich starou rivalitu.

Epizoda Daeš ve válce proti Sýrii a Iráku

Na konci roku 2013 Pentagon revidoval své plány v rámci strategie amerického admirála Cebrowského. Pentagon modifikoval své původní plány, jak odhalil Ralph Peters, a nahradil je plánem Robina Wrighta na vytvoření „Sunnistánu“, který by spojoval Sýrii a Irák.

V září 2015 však nasazení ruské armády v Sýrii - coby překážky pro teroristy Daeš vytvořit „Sunnistán“ - zničilo projekty všech šesti hlavních partnerů v této válce.

V následujících třech letech války byly stanoveny další cíle: Na jedné straně vytvořit v rámci strategie Cebrowského nový stát, spojující Irák a Sýrii, a na druhé straně použít Daeš k tomu, aby zredukoval a přerušil Hedvábnou stezku, kterou se Čína pod vedením prezidenta Xi Jinpinga snaží znovu aktivovat, a udržoval tak kontinentální nadvládu nad „západní“ částí.

Syrsko-ruské vítězství a obrat Spojených států

Sestřelení letounu Il-20, k němuž došlo 17. září 2018, bylo příležitostí pro Rusko, aby ukončilo tuto vleklou válku a učinilo dohodu s Bílým domem, aby se postavili proti dalším agresorům. Je to prakticky totéž, sice v menším měřítku, jako reakce Ruska/USA na suezskou krizi v roce 1956.

Nejen, že Moskva dodala syrské armádě protiraketové obranné systémy (S-300), ale také nasadila celý integrovaný systém sledování. Jakmile začne tento systém fungovat a syrští důstojníci budou vyškoleni a budou umět systém používat, což bude trvat nejvýše tři měsíce, nebude možné, aby západní armády přeletěly nad územím Sýrie bez povolení Damašku.

Prezident Trump již dříve oznámil, že hodlá stáhnout ze Sýrie americké jednotky. Poté však stáhl své rozhodnutí pod tlakem Pentagonu, a souhlasil s názorem generálů vyvíjet neustále tlak na Damašek po tu dobu, dokud budou Spojené státy vyloučeny z mírových jednání v Soči. Nasazení ruské armády - k čemuž dal pravděpodobně Bílý dům souhlas - poskytlo prezidentu Trumpovi příležitost donutit Pentagon, aby ustoupil. Pentagon bude muset stáhnout své jednotky, ale může zachovávat přítomnost svých žoldáků (pokud k tomu dojde, tak to budou Kurdové a Arabové z Demokratických sil).

Syrský ministr zahraničních věcí Walid el-Mouallem, který předstoupil před Valným shromážděním OSN, požadoval okamžité a bezpodmínečné stažení zahraničních okupačních sil - amerických, francouzských a tureckých.

Pokud Spojené státy odejdou, potom nebude možné, aby zůstaly francouzské a turecké jednotky. Izraelci nebudou moci přeletět nad územím Sýrie a bombardovat tuto zemi. Britové již Sýrii opustili.

Avšak Tel-Aviv, Paříž a Ankara stále doufají, že prezident Trump 6. listopadu neuspěje u voleb a bude zbaven funkce. Proto čekají na výsledky těchto osudových voleb, než se rozhodnou.

Pokud dojde k tomu, že Donald Trump vyhraje volby do Kongresu, vyvstane další otázka. Pokud se západní mocnosti vzdají válčení v Sýrii, kam se přemístí, aby mohly pokračovat ve své nikdy nekončící válce? To je opravdu realita, na níž se shodují všichni odborníci - vládnoucí třída Západu je již tak nasáklá krví a arogancí, že není schopna přijmout myšlenku, že by ji zatlačily nové asijské mocnosti.

Rozvážnost jim bude radit, že jakmile bude jednou válka ztracena, agresoři by se měli stáhnout. Ale intelektuální založení Západu jim v tom bude bránit. Válka na tomto území skončí jedině tehdy, až si najdou novou kořist, do které se budou moci zakousnout.

Pouze Spojené království se nějakým způsobem zamyslelo nad reakcí. Nyní už je jasné, že i když Londýn udržuje diplomatický tlak na Sýrii prostřednictvím tzv. Malé skupiny, pozornost Británie je již zaměřena na oživení „Velké hry“, kdy po celé 19. století docházelo ke konfrontaci mezi královskou korunou a carem. Poté, co Londýn vymyslel kauzu Skripal, a na základě „Zinovjevova dopisu“, právě „přistihl“ ruské „externí“ zpravodajské služby - které se snažily zjistit, co se proti nim chystá ze strany Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPCW) - při činu.

Tato geopolitická doktrína je nezávislá na událostech, které slouží jako záminka. „Velká hra“ byla strategií britské říše. To, že ji současné Spojené království obnovilo, je důsledek Brexitu a politiky „globální Británie“. Stejně jako v 19. století povede toto protiruské uspořádání za nějaký čas ke zvýšené rivalitě mezi Londýnem a Paříží. Oproti tomu kdyby Theresa Mayová neuspěla - zároveň s otázkami, týkajícími se Brexitu a udržení Spojeného království v Evropské unii - všechny tyto projekce by byly zrušeny.

Jestliže Francie nyní zvažuje možnost opustit Střední východ, aby se mohla soustředit na oblast Sahel (tj. území v severní Africe na jižním okraji Sahary, pozn. překl.), tak postavení Spojených států je mnohem problematičtější. Od útoků 9/11 si Pentagon užíval jisté autonomie. Deset bojových velitelů ozbrojených sil již nedostává rozkazy od šéfa Společného sboru náčelníků štábu, ale pouze od ministra obrany.

Časem se stali skutečnými „místokráli amerického impéria“ - což je funkce, o kterou nechtějí přijít; nechtějí, aby je prezident Trump zbavil této funkce. Někteří z nich, jako např. velitel pro jižní Ameriku (SouthCom), mají v úmyslu pokračovat ve strategii Cebrowského navzdory varování Bílého domu.

Takže panuje velká nejistota. Jediný pozitivní krok se týká teroristů Daeš - tři roky západní mocnosti předstíraly, že bojují proti této teroristické organizaci, avšak současně je zásobovaly zbraněmi. V současné době Donald Trump nařídil zastavení této praxe v souvislosti s teroristickým státem - Chalífátem - a syrské a ruské armádě se podařilo zatlačit džihádisty. Západ netouží po tom vidět své přátele, „umírněné teroristy“ - nyní kvalifikované na „teroristy“ - aby se masově objevovali v jejich zemích. V důsledku toho, ať už to přiznávají či nikoli, doufají, že všichni budou v Sýrii zabiti.

Právě americké volby do Kongresu rozhodnou o tom, zda bude válka pokračovat v Sýrii nebo se přemístí na jiné bojiště.