Co je v pozadí angloamerické války proti Rusku

Ve výpovědi před americkým senátním výborem pro zahraniční vztahy, která proběhla 21. srpna, poskytl Wess Mitchell, nástupce Victorie Nulandové, nezvykle upřímné prohlášení o skutečné geopolitické strategii USA vůči Rusku. Zjevně tak vyšlo najevo víc, než Ministerstvo zahraničí USA chtělo, protože rychle upravili publikovanou verzi na webových stránkách Ministerstva.

Cenzurováno! ...

Hned v úvodní poznámce Mitchell uvedl:

„Výchozím bodem Strategie národní bezpečnosti je pochopení, že Amerika vstoupila do éry soupeření velkých mocností, a že dřívější americká politika dostatečně neuchopila rozsah tohoto vznikajícího trendu, ani adekvátně nevybavila náš národ, aby v tom uspěl.

Potom pokračoval tímto nezvyklým přiznáním:

„V rozporu se slibnými domněnkami předchozích vlád jsou Rusko a Čína vážnými konkurenty, kteří vytvářejí materiální a ideologické prostředky, aby se mohli postavit americkému prvenství a vedení v 21. století. Zabránit dominantnímu postavení nepřátelských mocností na euroasijské půdě je stále jedním z nejdůležitějších národních bezpečnostních zájmů Spojených států. Hlavním cílem zahraniční politiky vlády je připravit náš národ, aby dokázal čelit této výzvě, systematickým upevňováním vojenských, ekonomických a politických základů americké moci.“

V pozdějším upraveném znění Ministerstva zahraničí byl tento původní text „Zabránit dominantnímu postavení nepřátelských mocností na euroasijské půdě je stále jedním z nejdůležitějších národních bezpečnostních zájmů Spojených států. Hlavním cílem zahraniční politiky vlády je připravit náš národ, aby dokázal čelit této výzvě, systematickým upevňováním vojenských, ekonomických a politických základů americké moci“ záhadně odstraněn. Vzhledem k tomu, že to byla formální výpověď před Senátem, senátní verze zůstala nezměněná, přinejmenším tomu tak bylo ještě 7. září 2018. Ministerstvo zahraničí tak udělalo obrovskou chybu.

Pokud se na chvíli zamyslíme nad významem Mitchellových slov a pokusíme se číst mezi řádky, zjistíme, že je to poměrně drsné a zcela nelegální z hlediska Charty OSN, i když se zdá, že Washington již na tento formální dokument zřejmě zapomněl. Mitchell tvrdí, že prioritou národní bezpečnosti USA je: „zabránit dominantnímu postavení nepřátelských mocností na euroasijské půdě“. Jednoznačně tím míní síly, nepřátelské vůči snahám Washingtonu a NATO ovládat Eurasii, a to již od rozpadu Sovětského svazu před více než čtvrt stoletím.

Avšak... počkejte! Mitchell se také odvolává na dvě dominantní mocnosti, které jsou společně - jak říká - nynějším hlavním nepřítelem pro globální nadvládu USA. Mitchell otevřeně uvedl, že „Rusko a Čína [jsou] vážnými konkurenty, kteří vytvářejí materiální a ideologické prostředky, aby se mohli postavit americkému prvenství a vedení“. Potom ale ovládání Eurasie Spojenými státy znamená nadvládu nad Ruskem, Čínou a okolím. Eurasie je jejich prostor. Mitchellovo prohlášení Senátu je jakousi obscénní globální rozšířenou verzí americké Monroeovy doktríny z 19. století: Eurasie je naše a „nepřátelské mocnosti“, jako jsou Čína nebo Rusko, které se snaží narušovat jejich vlastní suverénní prostor, se de facto staly „nepřítelem“. A potom je zde formulace „vytvářejí materiální a ideologické prostředky...“ Co to má znamenat v souvislosti s ospravedlněním politiky Washingtonu v rámci příprav na vojenskou akci? Oba národy se aktivně podílejí, nehledě na časté ekonomické konflikty Západu, na vybudování ekonomické infrastruktury, nezávislé na NATO. To je pochopitelné. Avšak Mitchell připouští, že pro Washington je to Casus Belli (tj. důvod k vyhlášení války, pozn. překl.).

Abychom si uvědomili, jakou strategickou chybu náměstek ministra zahraničí pro evropské a euroasijské záležitosti udělal touto neuváženou větou, a proč ji Ministerstvo zahraničí tak rychle odstranilo, bude užitečné udělat si krátký exkurz do základů angloamerické geopolitické doktríny. Zcela podstatná je zde diskuse o světonázoru zakladatele geopolitiky, britského geografa Sira Halforda Mackindera. V roce 1904 na přednášce v Královské geografické společnosti v Londýně představil Mackinder, tvrdý obhájce impéria, pravděpodobně jeden z nejvlivnějších dokumentů ve světové zahraniční politice za posledních dvě stě let od bitvy u Waterloo. Jeho krátká řeč byla nazvána „Geografická osa dějin“.

Rusko a euroasijská osa

Mackinder rozdělil svět na dvě primární geografické síly: mořskou moc versus pozemní moc. Na dominantní straně bylo to, co označuje jako „kruh základen“, spojující mořskou moc Británie, USA, Kanady, Jižní Afriky, Austrálie a Japonska, v rámci ovládnutí světových moří a obchodní moci. Tento kruh dominantní mořské moci byl nepostihnutelný jakýmkoliv ohrožením pozemní moci Eurasie nebo Euro-asie, jak nazval tento obrovský kontinent. Mackinder dále poznamenal, že pokud by byla ruská říše schopná rozšířit své území za hranice Euro-Asie a získat přístup k rozsáhlým zdrojům, aby si vybudovala námořní flotilu, „mohlo by se potom začít rýsovat světové impérium“. Mackinder ještě dodal: „Mohlo by se to stát, pokud by se Německo spojilo s Ruskem.“

Po této prorocké řeči Mackindera z roku 1904, která byla pronesena v Londýně, svět zažil dvě světové války, zaměřené především na rozdělení německého národa a geopolitickou hrozbu, kterou představoval pro angloamerickou globální nadvládu, a na zničení šance na vznik německo-ruské Eurasie, z které, jak to chápali Mackinder a britští geopolitičtí stratégové, by se začalo rýsovat „světové impérium“.

Tyto dvě světové války ve skutečnosti sabotovaly „pokrytí celé Eurasie železnicí“. Až do roku 2013, kdy Čína poprvé navrhla pokrýt celou Eurasii sítí vysokorychlostních železnic a infrastrukturou, včetně plynovodních potrubí a nových přístavů, a Rusko souhlasilo, že se k tomuto úsilí připojí.

Washingtonem zorganizovaný státní převrat na Ukrajině, který proběhl v únoru 2014, byl výslovně zaměřen na to, aby byl mezi Rusko a Německo vsazen zatraceně dlouhý klín. V té době byla Ukrajina hlavním tranzitním uzlem plynovodního potrubí, zásobujícím německý průmysl ruským plynem. Německý vývoz všeho - od obráběcích strojů po automobily, až po vysokorychlostní lokomotivy, za účelem rychlé obnovy ruské ekonomiky - přeměňoval geopolitickou rovnováhu moci ve prospěch vznikající Eurasie s centrem v Německu a Rusku na úkor Washingtonu.

George Friedman, Mackinderův student a zakladatel zpravodajské agentury Stratfor, poskytl rozhovor v lednu 2015 - poté, co byl Spojenými státy zorganizován převrat na Ukrajině, který Friedman nazval „nejnestoudnějším převratem v historii“. Uvedl: „...nejnebezpečnější potenciální aliancí z pohledu Spojených států bylo považováno spojenectví mezi Ruskem a Německem. Bylo by to spojenectví německé technologie a kapitálu a ruských přírodních a lidských zdrojů.“

Zoufalá opatření

V tomto okamžiku je Washington více než zoufalý, a snaží se dostat zpět do lahve džina, kterého jejich nešikovný převrat na Ukrajině v roce 2014 vypustil ven. Tento převrat přinutil Rusko, aby začalo brát vážněji své potenciální strategické spojenectví v Eurasii a současnou spolupráci mezi Ruskem a Čínou, a také ruskou angažovanost s klíčovými euroasijskými sousedními státy v Šanghajské organizaci pro spolupráci.

Victoria Nulandová, předchůdkyně Wesse Mitchella, která předvedla svou domýšlivou aroganci na Ukrajině tím, že velvyslanci v Kyjevu řekla „Do pr**** s EU“, se „proslavila“ po celé Eurasii. Vyzradila totiž hru Washingtonu. Nejde o zásadové diplomatické partnerství, ale o moc a impérium.

Přiznání Wesse Mitchella, že americká strategická politika má za cíl „zabránit dominantnímu postavení nepřátelských mocností na euroasijské půdě“, prozrazuje Rusku i Číně, pokud měly do této doby nějaké pochybnosti, že válka je o zásadním geopolitickém boji až do úplného konce ohledně toho, kdo ovládne Eurasii - zda její legitimní obyvatelé, soustředění kolem Číny a Ruska, nebo imperiální angloamerická osa, která stála za dvěma světovými válkami v minulém století. Jelikož Washington nezvládl ruský „restart“, jehož cílem bylo vtáhnout Rusko do sítě NATO, je dnes Washington nucen vést válku na dvou frontách - proti Číně a Rusku - válku, kterou není připraven vyhrát.