Padesát let

Dnes se hledají na Pražském jaru chyby, zpochybňují se cíle a činy jednotlivců, bagatelizuje se celý program tehdejšího vedení. Ale tak to nebylo. Pamatuji si na tu dobu velmi dobře. Celá šedesátá léta byla ve znamení uvolňování, jasnění, byla to doba vzniku nejlepších filmů, doba skvělých herců, komiků, bavičů, doba výborných písniček. Ani ten prezident Novotný asi nebyl úplně špatný. Byl to zřejmě poctivý chlap. Patrně se nikdy nedovíme, nakolik došlo k uvolnění a odklonění od pevné linie strany z jeho slabosti nebo proto, že postupně ztrácel podporu sovětských soudruhů. Chruščevovo odhalení stalinských zločinů a památný 20. sjezd KSSS v roce 1956 značně oslabily pozice stalinských kovaných soudruhů ve vedení států všech zemí Varšavské smlouvy, ale byla to naše země, která v uvolňování došla nejdál. Samozřejmě předtím to bylo Maďarsko v roce 1956, ale Maďaři chtěli svrhnout socialistický řád a nastolit kapitalismus. Tito v Jugoslávii byl také pro určitou liberální formu social-kapitalismu, ale Tito byl příliš zaměstnán udržením jednoty ve státě složeném z mnoha etnických menšin. My jsme se pokusili o nemožné. Pokusili jsme se dotknout se hvězd, jak by řekl básník. Pokusili jsme se vybudovat řád, který by přebral to nejlepší ze socialismu s tím nejlepším z kapitalismu. Říkali jsme tomu socialismus s lidskou tváří. Předběhli jsme čas o nějakých 100-200 let. Protože pevně věřím, že k tomu, co jsme tehdy chtěli v Československu vybudovat, jednou společnosti dospějí také. Nemohli jsme s tím uspět jen proto, že jsme byli příliš vpředu, příliš advanced, jak by řekl Angličan. Ale můžeme být hrdi na to, o co jsme se jako první pokusili. I když to nevyšlo. Tak, jako Jan Hus a později celé husitské hnutí předběhlo dění v Evropě o nějakých 200-300 let (dnes se přijímá pod obojí běžně, tehdy to byl progresivní krok), tak i Pražské jaro bylo příliš vpředu a svět na takovou společnost nebyl připraven.

Sověti vnímali správně nebezpečí nákazy z Pražského jara. A četl jsem nedávno i vojenskou analýzu, která vysvětlovala, proč Brežněv jednal tak, jak jednal. Naše země je svou polohou můstkem mezi Západem a Východem a tvořila důležitý obranný val v případě válečného konfliktu. Brežněv se obával, že kdyby Československo vystoupilo z Varšavské smlouvy (hovořilo se o neutralitě Československa, měli jsme být druhým Švýcarskem), silně by to oslabilo obranyschopnost Východu. Studená válka tehdy zuřila se stejnou silou jako dnes a kremelští soudruzi dobře znali licoměrnost Západu (jen si přečtěte dětskou knížku Neználek na Měsíci, kterou napsal Nikolaj Nosov v roce 1956 – tam jsou popsány všechny společenské jevy západní společnosti s obdivuhodnou jasnozřivostí.)

A Západ? Ti se Pražského jara báli také, ale z jiného důvodu. Od druhé světové války se Západ zoufale snaží diskreditovat levici a socialismus a používá k tomu ty nejbezohlednější, nejpodlejší a nejodpornější prostředky včetně převratů, vražd, lží, podvodů a pomluv. (Malé odbočení. Dnes například špiní marxismus tím, že ho spojují s buznami, feministkami a všemi těmi dnešními úchylkami. Nazývají tyto excesy (neo)marxismem. Dobře vědí, že většinová společnost je proti těmto úchylkám. A tady se jim otevírá možnost zabít dvě mouchy jednou ranou. Vnucují nám to a současně z toho viní marxisty. Ale zkuste si přečíst aspoň Komunistický manifest, když už ne Kapitál, a zkuste tam najít sebemenší zmínku o jevech, které jsou dnes prosazovány. Nic takového tam není ani náznakem. Ano, je tam třídní boj, ale třídy Marx jasně definoval. A třídou určitě není LGBO. Nedělejme ze sebe užitečné idioty tím, že to budeme opakovat.)

Západní oligarchové, bankovní domy, deep state a celá ta kabala rozhodující o směrování společnosti dobře ví, že experiment socialismu, který rozjeli v roce 1917 v Rusku, se nepodařil. Ale z jiného důvodu, než si možná myslíte. Socialismus se postupně dokázal zbavit dětských nemocí a po mnoha omylech, bezprávích, po milionech lidí nevinně odvlečených do gulagů, po smrti nejhorších komunistických zločinců se ukázal být životaschopný. A možná až příliš. Sověti měli hospodářské výsledky navzdory všem klackům pod nohama. Někde jsem četl, že socialismus před svým koncem byl těsně před spektakulárním vítězstvím. Centrální plánování mohlo fungovat, kdyby tehdy měli soudruzi technologie, jaké máme dnes. Počítače, sítě, komunikace, to je to, co chybělo.

Malé odbočení. Často čteme, že Západ a hlavně Amerika Sovětský Svaz uzbrojila. Že se sovětský systém zhroutil ekonomicky, protože nestačil financovat obranný systém Reaganových hvězdných válek. Nemyslím si to. Sovětský systém se zhroutil, protože tak bylo rozhodnuto finančníky, oligarchy, deep state, prostě těmi, kteří tahají za šňůrky. To oni ten projekt běžící od VŘSR prostě stopli. Sami se totiž začali bát toho, že by eventuálně socialismus nejen prokázal svou životaschopnost, ale byl by nakonec také inspirací pro lidi na Západě. A to by byl konec jejich moci.

Okupace byla zlom, byl to hrozný šok, zklamání, ovlivnila miliony životů, ztrátu iluzí a dlouhodobou nenávist vůči všemu ruskému. Nikdy předtím ani po tom už nemělo žádné vedení žádného státu světa tak obrovskou podporu obyčejných lidí jako tenkrát. Všichni včetně médií táhli za jeden provaz. Svoboda, Dubček, Smrkovský, Černík, to byla čtveřice politiků, kterým jsme věřili a které jsme měli rádi. Jsme s vámi, buďte s námi, bylo heslo doby.

Jestli jsme měli tehdy bojovat se zbraní v ruce? Těžko říct. Na jedné straně by to znamenalo mnoho mrtvých našich lidí. Na druhé straně svoboda se vždycky platí krví, jinak to nejde. Myslím, že jsme měli bojovat tak, jako dnes bojují proti okupantům stateční Afghánci, Palestinci, Syřané… Mnohé národy už desítky let. A stále žijí. Mohli jsme případný otevřený boj vyhrát? Myslím, že ne. Západ by nám nepomohl z důvodů, které jsem uvedl výše. Zůstali bychom sami. Otevřený odpor je ale úžasným stimulem pro příští generace, lidi mají být na co hrdí, mají si o čem povídat. O hrdinech Trojské války se hovoří dodnes. My jsme zvolili jinou cestu. Takovou typicky českou, typicky pro nás. Přikrčili jsme se. Tím pádem nebyli mrtví, ale nebyli ani hrdinové. Až na výjimky.

Kromě ochoty umřít za dobrou věc nám chyběly osobnosti. Někdo, kdo by lidi elektrizoval, stimuloval, kdo by měl moudrost, odvahu a schopnosti bojovníka a stratéga a kdo by byl vlastenec. Nějaký český Putin. Ani Svoboda, ani Dubček, ani Černík, ani Smrkovský nebyli muži na svých místech. Byli to straničtí aparátčíci zaskočeni popularitou, které se jim dostalo, ale jinak v podstatě neschopní a málo stateční.

Brzy po okupaci se začala ukazovat malost, přizdisráčství, kariérní zaměření mnoha lidí, zkrátka takové ty ubohé malosti, které jsou bohužel našim lidem vlastní. Ještě par měsíců jsme to jakž takž táhli v nastoupeném duchu Pražského jara, ale postupně začalo přituhovat. Začalo dusné období politického šera, normalizace, které vydrželo 21 let. Pamatuji si na tu dobu. Nedalo se dýchat, zdálo se, že není žádná naděje na změnu. Tehdy jsem se také rozhodl pro emigraci. Srpen 68 navždy změnil můj život, tak, jako ho změnil milionům dalších.

Přesto všechno není bez zajímavosti, že navzdory politické cenzuře a tvrdé normalizaci vznikaly v té době dobré filmy, dobré písničky, výborné vtipy, existovali skvělí baviči, herci, malíři, sochaři, zpěváci i jiní umělci. Proti nim existovali umělci, kteří upadli v nemilost, nesměli psát a publikovat. Brali to hodně ukřivděně a po svržení socialistického režimu v roce 89 začali překotně dohánět a publikovat a tvořit. A ukázala se zajímavá věc. Ti zakázaní umělci většinou neměli co říct. Vynikali pouze obrovskou nenávistí vůči komunistům, ale po umělecké stránce to bylo spíše o ničem.

Mimochodem, všimli jste si, že dnes skoro nejsou nové (politické) vtipy? Nějak nám dochází humor. A to je moc špatné, ukazuje to na rezignaci, kterou jsme neměli ani v dobách tuhé normalizace.

Strašně jsme tenkrát po okupaci Rusy nenáviděli. A vydrželo nám to desítky roků. Dnes se už možná ti rozumnější dívají na věci jinak. Dnešní Rusové nejsou tehdejší Sověti. A dnešní Rusko se nedá srovnat s Brežněvovským Sovětským Svazem. Ti omezenější a slepější, kteří mentálně zamrzli před padesáti lety, stále opakují mantru o „ruském nebezpečí“, ukazují tím jen svou neschopnost sundat klapky z očí a poopravit zastaralý názor.

V každém případě to, co se stalo, ta obrovská křivda, kterou se Sovětský Svaz dopustil na našem národě, se nemůže odestát. Zůstane navždy, půjde jen o to, jak se bude historie vykládat. Historii píší vítězové a také si ji upravují podle svého. Bohužel. Snažme se aspoň předat naším potomkům tu historii co nejméně zkreslenou.