Západ potvrzuje, že loajalita Polska byla bezcenná

Mnoho Poláků bylo v šoku, když se dozvědělo, že Brusel začal sankcionovat jejich zemi, i když někde na pozadí své mysli věděli, že právě tohle bude pravděpodobný scénář. EU varovala Polsko již několik měsíců předem, že nebude tolerovat soudní reformu vládnoucí strany Právo a spravedlnost (PiS), a označila ji za „antidemokratickou“, a to navzdory stejným změnám, které jsou již zaváděny v mnoha západoevropských zemích. Vše, co chce strana PiS prosadit, je, aby soudci byli zodpovědní vůči lidem, nikoli jeden vůči druhému, a skoncovat s klikou z komunistické éry, která stále ovládá soudní dvory. To je klíčové v moderním kontextu, protože strana PiS se řídí ideologií eurorealismu, která se snaží zlepšit suverénní postavení Polska v EU, což je vize, která je přímo v rozporu s euroliberalismem Německa (hegemona EU), které si naopak přeje, aby byly všechny členské státy podřízeny nezvolené byrokracii v Bruselu.

Eurorealismus versus euroliberalismus

Tato záležitost je pro Polsko velmi naléhavá, protože předchůdci z Občanské platformy (PO) zaplnili soudy svými spojenci ještě předtím, než ztratili moc - tedy poté, co vládnoucí strana získala vůbec poprvé většinu hlasů v postkomunistických dějinách země ve volbách v roce 2015. Bývalým lídrem PO je současný předseda Evropské rady Donald Tusk, a právě on a jeho organizace jsou všeobecně považováni za zástupce Německa v Polsku. Strana PiS je oproti tomu spřízněná se stranou Fidesz maďarského premiéra Viktora Orbána, s níž má společnou silnou víru v konzervativní ideologii eurorealismu. Již dlouho - od konce studené války - je euroliberalismus v Evropě na vzestupu, avšak celosvětová hospodářská recese v roce 2008 a migrantská krize v roce 2015 vyvolaly aktivity nejširších vrstev v celé střední a východní Evropě, což mělo za následek rychlý nárůst eurorealismu.

Vnitrozemské menší Maďarsko není strukturálně schopno ovlivnit jakoukoli větší změnu v EU, ale jeho mnohem větší visegrádský partner Polsko má poměrně lepší pozici, aby tak učinilo, a proto Budapešť předala ideologický „štafetový kolík“ Varšavě, aby vedla „Iniciativu tří moří“ („Intermarium“). Německo se cítí ohroženo strategickým partnerstvím Polska a Maďarska, a chápe, že obyčejní lidé střední a východní Evropy, kteří jsou v jejich područí, se obracejí k Berlínu zády, a s hrůzou sleduje, jak odmítají nebezpečný euroliberalismus, ohrožující jejich národní identity, a místo toho vítají eurorealismus, který je má ochránit. Nejsilnější projev tohoto trendu v praxi představují Polsko a Maďarsko a jejich naprosté odmítání přijmout do svých zemí byť jen jediného, násilně přemístěného migranta, který je civilizačně na jiné úrovni, zatímco jiný člen Visegrádské čtyřky - Česká republika - jich přijala jen tucet. V důsledku toho všem třem zemím vyhrožuje sankcemi Brusel, jednající na popud Berlína.

Motivace migrantů

Z výše uvedeného důvodu je mnoho lidí přesvědčeno, že trestní řízení podle článku 7 bylo proti Polsku zahájeno proto, aby byla tato země potrestána, neboť si dovolila vystupovat jako nejsilnější a nejotevřenější člen „Iniciativy tří moří“ proti relokačnímu schématu povinně přijímat určitý počet přemístěných migrantů v rámci EU, přičemž soudní reforma Varšavy byla použita jako vhodná výmluva. EU chce Polsko exemplárně potrestat, a to zvláště poté, co ji zcela ponížil nový předseda vlády Mateusz Morawiecki, který se na začátku tohoto měsíce zavázal, že znovu pokřesťanští Evropu, a zesměšnil „hodnoty“ bloku EU. V rámci probíhající barevné revoluce v zemi se po téměř dvou letech nepodařilo svrhnout vládu, a výsledek je kontraproduktivní, protože čelní představitelé a jejich příznivci odkryli spojení, které má hnutí - řízené stranou PO - s Německem a Georgem Sorosem, čímž ještě zesílila domácí podpora.

Polsko vzdoruje

Vše, co nyní Polsko potřebuje, aby plně uplatnilo svůj potenciál regionálního vůdcovství, je nutnost reformovat soudnictví a předejít jakémukoli „ústavnímu převratu“, který by znemožnil straně PiS realizovat jejich historický volební mandát. A právě tohle prezident Andrzej Duda udělal ihned po oznámení o uplatnění článku 7 Smlouvy o Evropské unii. Aby prezident Duda ukázal, že se Polsko nenechá zastrašit, vzdorovitě podepsal ty „nejkontroverznější“ zákony, které předtím odkládal, čímž se země vydala na cestu, z níž „není návratu“. Varšava má formálně tři měsíce na to, aby reagovala na obavy Bruselu ohledně svých „protidemokratických“ opatření, je však velmi nepravděpodobné, že Polsko couvne. Další krok pro EU spočívá v tom, aby přiměla 22 z 28 členů k vydání oficiálního „varování“ Varšavě ještě předtím, než ji zbaví hlasovacích práv v bloku EU. Tyto bezprecedentní sankce však nelze uskutečnit bez konsenzu, a Maďarsko přísahalo, že se proti tomu postaví, ačkoliv se tak premiér Orbán dostane do křížku s německou barevnou revolucí právě před volbami, které budou příští rok.

Od sociologických komplexů ke geopolitickým souvislostem

Poté, co jsme si vysvětlili okolnosti, za jakých EU vůbec poprvé uplatňuje článek 7 Smlouvy o Evropské unii, je nyní na čase popsat reakci, kterou měl tento bezpříkladný krok v Polsku. Země je plná sociologických komplexů v důsledku své historie, přičemž nejnápadnější je instinktivní vyhýbání se odpovědnosti za všechny politováníhodné události, k nimž došlo během staletí. Jednou z podob, kterou na sebe tento komplex bere, je „ruská vina” - což znamená, že tento východní soused Polska je vždy označován za zlou hrozbu, která se neustále snaží Polsko oslabit, a proto je Rusko obviňováno ze všeho špatného, co se kdy v této zemi stalo, a následkem toho podléhá neustálému obviňování. Spojené státy obratně manipulovaly s tímto hluboce zakořeněným sentimentem v polské společnosti, aby urychlily začlenění země do NATO kvůli jejímu využití jako odrazového můstku proti Rusku. Důkazem je Strategie národní bezpečnosti Trumpovy administrativy, jejíž autoři poznamenávají, že „evropští spojenci a partneři [Washingtonu] zvyšují strategický dosah a poskytují urychlený přístup k základnám a právo na přelet letounů kvůli globálním operacím“.

Pokud jde o jiný projev tohoto sociologického komplexu, téměř všichni Poláci si vytvořili z konceptu, který nazvěme „zrada Západu“, součást své národní identity. Koncept spočívá v myšlence, že „západní spojenci zradili Polsko“ (článek v češtině zde na Zvědavci), neboť jej nechali napospas prudkému útoku fašistů v září 1939, přestože slibovali ochranu v případě, že je Hitler napadne. Až do tohoto okamžiku Poláci naivně důvěřovali Západu, což nebylo ve skutečnosti nic jiného, než radikální ideologická reakce na stejně extrémní názor o „ruské vině“, avšak touto „nevinnou“ ideou silně otřásl fakt, že jim Spojené království a Francie odmítly pomoci, a místo toho nechaly zemi léta trpět pod nacistickou okupací. Hitlerovi tak bylo umožněno, aby se rychle chopil díla a realizoval své „konečné řešení“ - nakonec vyhladil asi pětinu předválečné populace v Polsku a zřídil neblaze proslulé tábory smrti Auschwitz-Birkenau a Treblinka.

Ačkoli Poláci nikdy nezapomněli, kolik toho museli vytrpět kvůli zradě Západu, brzy našli způsob, jak „odpustit“ nebo alespoň ospravedlnit své válečné spojence kvůli tomu, jak přímo byla jejich země nucena podrobit se sovětskému komunismu. Tak znovu ožil koncept „ruské viny“, který trval staletí, a který zcela převážil nad nevraživostí, kterou většina Poláků cítila vůči Západu. Poláci proto velmi toužili zbavit se sovětské nadvlády, a hrdě se stali první nekomunistickou zemí ve východním bloku po jednáních v roce 1989 a následných volbách, které umožnily obyvatelstvu se zcela obrátit k Západu a zahájit proces, vztahujících se na jejich instituce. Po celou tu dobu však Poláci, mající sklony k emocionálnímu jednání, celkem vzato nikdy nepochopili, že by kterýkoli z těchto dvou komplexů byl řízen geopolitikou, místo toho je raději vnímali optikou emocí. Kdyby byli uvážlivější, potom by nebyli tak zdrceni tím, že je Západ podruhé zradil tím, že na ně uvalil sankce.

Skutečná zrada Západu

Komplexy „ruské viny“ a „zrady Západu“, které prostupují celou polskou společností, jsou kvůli geopolitice, nikoliv kvůli vlastní nenávisti Rusů nebo Západu vůči Polsku, což činí „zradu Západu“ani ne tak „zradou“, jako spíše využitím Polska. To samozřejmě není omluva toho, co se stalo, ale pouhé vysvětlení této „události“ v řádném kontextu, ačkoli totéž nelze říci o tom, co EU právě udělala Polsku. Uvalením sankcí na největšího, nejloajálnějšího a zcela uchváceného postkomunistického člena Evropské unie Západ tentokrát skutečně Polsko zradil. Všichni Poláci jsou naprogramováni tak, aby si mysleli, že Rusové jsou „špatní“ a jejich západní partneři jsou „dobří“, ale tento politický předsudek je nyní vyvrácen, neboť Brusel použil článek 7 Smlouvy o Evropské unii. Přestože mohla přetrvávat určitá podezření vůči k Západu již od „první“ zrady Západu, z velké části je nahradila „ruská vina“, jak bylo vysvětleno výše. Poláci mohli něco takového „očekávat“ od Ruska, ale většinu z nich ve skutečnosti ani nenapadlo, že by jejich západní „přátelé“ mohli vážně uvažovat o uložení sankcí proti nim.

Polsko a jeho lid dělali vše pro to, aby se vetřeli do přízně Západu, přičemž demonstrovali to, co lze přesně charakterizovat jako silný komplex méněcennosti, který se rozvinul v reakci na komplex nadřazenosti, který vždy měli vůči Rusům. Poláci byli tou hlavní „pátou kolonou“ během studené války, sehráli klíčovou úlohu při rozpadu komunismu i celého východního bloku, a následně přispěli k rozpadu Sovětského svazu svým vlastním geopolitickým způsobem. Avšak namísto toho, aby byli Západem „odměněni“, jsou nyní sankcionováni. Většina Poláků tomu bezvýhradně rozumí tak - ať už si to připouští nebo ne - že jejich partnerství s USA je především dáno společnou protiruskou zahraniční politikou obou zemí. To, že Polsko nakoupilo od Američanů rakety Patriot, je v podstatě úplatek, aby Washington zůstal na straně Varšavy během její „války“ s Bruselem. Z výše uvedeného vyplývá, že drtivá většina Poláků do určité míry věřila, že jejich vztah se západní Evropou je „upřímnější“. Tuto iluzi však na základě skutečné zrady Západu, k níž právě došlo, ztratili všichni, kromě nejdogmatičtějších euroliberálů, zapojených do barevné revoluce.

Na cestě ke statutu velmoci

Není pochyb o tom, že Poláci jsou vlastenci, a že je jim na základě historie vlastní myšlenka, že jejich zemi neustále obléhají zahraniční státy. A právě kvůli této jejich mentalitě lze vysvětlit, proč drtivá část obyvatelstva podporuje stranu PiS, která odmítá bruselský plán ohledně násilného přemístění civilizačně odlišných migrantů do jejich vlasti. A zatímco reforma soudnictví je mnohem více polarizující, skutečnost, že právě tato reforma vedla k přímému a povýšenému útoku proti polské suverenitě, vzbudila naději, že většinu „umírněných“ členů opozice v zemi udolá barevná revoluce za účelem obrany Polska před touto nespornou asymetrickou ofenzívou.

Jedna věc je, když je ​​člověk uveden v omyl a začne věřit, že je součástí „solidarity své doby“ a „jde ve šlépějích svých otců“, jinou věcí však je, když se lidé i nadále účastní zvenčí řízeného hnutí, které působí jako „pátá kolona“ za účelem svržení vlády své vlastní země jménem Německa poté, co Brusel vydal jasné prohlášení o hybridní válce proti Polsku.

Nezáleží na tom, zda Poláci nenávidí PiS a co tato strana ztělesňuje. Když je národ vystaven útoku, Poláci tradičně spojují své síly, aby hájili svou zemi. V případech, kdy nechali domácí divize - s nimiž bylo manipulováno ze zahraničí - aby tomu zabránily, skončili tím způsobem, že ztratili nezávislost. Zatímco by mělo být považováno za samozřejmé, že určité části Poláků (především mládeži) mohl být vymýván mozek euroliberální ideologií v průběhu posledního čtvrtstoletí, jsou ve společnosti stále silně zastoupeny zřetelné civilizační typické rysy tradicionalismu, konzervatismu a zejména patriotismu, což znamená, že většina Poláků bude pravděpodobně stát při svých krajanech patriotech a budou společně protestovat proti vnějšímu nepříteli - Evropské unii. To neznamená, že Poláci jsou „protizápadní“, ale jsou jen proti totalitářství (v sovětském stylu), který právě EU začala ztělesňovat. Namísto toho, aby opustili EU a západní instituce, chtějí je reformovat prostřednictvím „Iniciativy tří moří“, aby více respektovaly národní svrchovanost a další hodnoty, které by měly zastupovat, jak se Poláci původně domnívali.

Dlouho očekávaný historický moment pro Polsko konečně nastal, a země je na začátku dlouhé kampaně, která povede k obnově statutu evropské velmoci tím, že se Polsko nejprve stane ideologickým vzorem na tomto kontinentu. Varšava uplatňuje principiální vedení ve středoevropském a východoevropském prostoru tím, že statečně odolává zastrašování ze strany Berlína a Bruselu, a v neposlední řadě (tentokrát je to nepochybně skutečné) byla zrada Západu onou pomyslnou červenou čárou, kterou bylo třeba překročit, aby bylo možné získat podporu společnosti pro učinění tohoto osudového kroku. Znepokojená menšina v zemi je pevně odhodlána mylně informovat ostatní a využít této události jako „odpalovací šňůry“, která povede k navýšení domácích destabilizačních operací, a Polsko ještě musí osvobodit svou zemi a region od silných ekonomických pout, která jej spojují s Německem. Nemůžeme proto očekávat, že to, co se Polsko snaží dělat, bude snadné, nebo že to přinese okamžité výsledky, ale místo toho bychom se měli všichni soustředit na skutečnost, že Varšava překročila Rubikon ve svých vztazích s Bruselem, a že už nic nebude mezi nimi stejné, jako předtím.