Zač bychom měli bojovat?
„Nikdy nepřijmeme ruskou okupaci a pokus o anexi Krymu,“ prohlásil Rex Tillerson minulý týden ve Vídni. „Sankce týkající se Krymu zůstanou v platnosti, dokud Rusko nevrátí kontrolu nad poloostrovem Ukrajině.“
Tillersonovo zásadní odmítnutí možnosti zmocnit se cizího území vojenskou silou („nikdy nepřijmeme“) přišlo přesně jeden den poté, co prezident Trump uznal Jeruzalém jako hlavní město Izraele a kdy slíbil přestěhovat tam naše velvyslanectví.
A jak Izrael nabyl vlastnické právo k východnímu Jeruzalému, Západního břehu a Golanským výšinám? Invazí, okupací, kolonizací, anexí.
Všechna tato území jsou kořistí z vítězství v izraelské šestidenní válce v roce 1967.
Je Izrael tak tvrdě sankcionován jako Rusko? Ne tak docela.
Každoročně Izrael dostává od Spojených států příspěvek téměř 4 miliardy dolarů, zatímco na okupovaných územích buduje jednu osadu za druhou, a to nehledě na formální protesty USA.
Bibi Netanyahu právě výmluvně prokázal, že když jedná s Američany a brání to, co je pro Izrael životně důležité, tak se vytrvalost vyplatí. Chce to čas a Američané akceptují novou realitu.
Vladimír Putin je stejně jako Bibi nacionalista. Znovunabytí Krymu bylo pro něj naplněním jeho mise jako prezidenta. Po dvě staletí byl tento poloostrov domovem ruské Černomořské flotily a kriticky důležitý pro bezpečnost Ruska.
Putin Krym Kyjevu nevrátí a nakonec my tuto novou realitu akceptujeme.
Jaká se třepetá nad Krymem vlajka, nebylo pro nás nikdy rozhodující, ale pro Putina ano. A stejně jako Izraelci jsou i Rusové rozhodní, pokud jde o udržení toho, čeho se zmocnili a co považují po právu za své.
Oba tyto konflikty odhalují základní skutečnosti, které pomáhají vysvětlit, proč je Amerika v 21. století na ústupu. Máme co do činění se spojenci a protivníky, kteří jsou odhodláni více než my vzít na sebe riziko, vydržet bolest, vytrvat a bojovat o vítězství.
Tento měsíc, jen několik dní poté, co Severní Korea otestovala novou mezikontinentální raketu, prohlásil poradce pro národní bezpečnost H. R. McMaster, že je Trump „odhodlán k celkové denuklearizaci Korejského poloostrova“.
Pokud ano, tak se zavazujeme k něčemu, co se nám téměř jistě nepodaří dosáhnout. Protože, snad s výjimkou války, která by musela být jaderná, se Kim Čong-un nechystá podvolit našim požadavkům.
Pro Kima nejsou jaderné zbraně tématem k jednání.
Ví, že Saddáma Husajna, který se vzdal zbraní hromadného ničení, oběsili poté, co Američané okupovali Irák. Zná úděsný osud Muammara Kaddáfího, který předtím pozval do Libye západní experty, aby demontovali jeho jaderný program a aby se zbavil zbraní hromadného ničení.
Kim ví, že pokud se zbaví svých jaderných zbraní, nemá nic, čím by odradil Američany, kdyby se rozhodli použít svůj arzenál proti jeho ozbrojeným silám, proti jeho režimu a proti němu.
Severní Korea může přistoupit k jednáním, ale Kim se nikdy nevzdá svých raket a jaderných zbraní, které zaručují jeho přežití. Ať Američané hledají způsob, jak se s ním vypořádat.
A co dělat s Čínou, která vyhlásila, že jí patří Jihočínské moře, a která na útesech a skaliscích tohoto moře buduje umělé ostrovy, které se stávají vzdušnými, raketovými a námořními základnami.
Hlasy jestřábů se rozčilují, že toto nelze tolerovat a že je třeba nasadit americké vzdušné a námořní síla k odražení čínských anexí a k zabránění militarizace Jihočínského moře.
Proč se to ale nestane?
Tento region je sice považován za životně důležitý pro Čínu, ale ne pro nás. A zatímco Čína, pobřežní stát, který kontroluje ostrov Hainan ležící v tomto moři, si legitimně nárokuje mnohé jeho ostrůvky, my si nečiníme nároky na žádný.
Nárokují si je další země: Vietnam, Malajsie, Singapur, Brunej, Filipíny a Tchaj-wan. Přestože jejich zájmy na rybolovu a na zdrojích mořského dna mohou být stejně velké jako v případě Číně, nikdo z nich se neodvážil čelit hegemonii Pekingu.
Měli bychom riskovat válku s Čínou, abychom potvrdili nároky komunistického Vietnamu nebo brutálního režimu Rodriga Duterteho v Manile? Proč by se jejich boj měl stát naším bojem?
Zájmy Číny v Jihočínském moři jsou pro ni stejně důležité, jako byly zájmy Spojených států v Karibiku, když jsme v roce 1823 jako velmoc na vzestupu vyhlásili Monroeovu doktrínu. Časem světové mocnosti začaly uznávat a respektovat zvláštní zájmy USA v Karibiku a Mexickém zálivu.
Vzhledem k neustálému vzestupu čínské vojenské síly, blízkosti ostrovů k pevninské Číně a k relativní slabosti a neochotě těch, kteří si na ně rovněž činí nároky, se Čína pravděpodobně stane silou, která bude kontrolovat Jihočínské moře tak, jako my jsme se stali mocností, která kontroluje západní polokouli.
To, co máme před sebou na Krymu, na Blízkém východě, v Jihočínském moři a na Korejském poloostrově, jsou národy, které jsou více než my odhodlány obětovat se a riskovat, protože jejich zájmy zde jsou mnohem větší než naše.
To, co Amerika potřebuje, je nový národní konsensus ohledně toho, co je pro nás životně důležité a co není, konsensus ohledně toho, zač jsme ochotni bojovat a bránit to, a co ochotni nejsme.
Tato generace Američanů není připravena na riziko války jen pro to, aby bylo vyhověno plánům elit na „nový světový řád". Po studené válce jsme vstoupili do nového světa - a potřebujeme nové mantinely, které nahradí staré.