Máme se obávat faktického řízení státu?

Všechny principy a metody vlády v liberálně demokratických státech jsou postaveny tak, aby politická zastoupení vzešlá z parlamentních voleb ve skutečnosti neřídila společnost a neměla k tomu ani reálné možnosti. Princip právního státu předpokládá vládu práva, čili politici schvalují zákony a skrze legislativu veřejného práva udělují státní správě rámec, v němž se při svém rozhodování může pohybovat. Členové vládního kabinetu, včetně premiéra, proto neplní, a ani nemohou plnit, roli politického suveréna a plnohodnotně tak řídit stát.

Pohříchu celé století existence liberálně demokratického systému zapříčinilo, že západní politici už ani nevědí, co znamená skutečné vládnutí, a podle všeho by o plnou a odpovědnou vládu ani nestáli. Plní pouze roli správců elitářsko-parazitického systému, v němž skutečnou moc mají bohaté finanční korporace a podnikatelské vrstvy ovládající rozhodující společenské zdroje. Absolutní moc nad využitelnými zdroji hmotnými i duševními nutně dává těmto elitám do rukou i absolutní moc společenskou. V liberální společnosti je vše podstatné, co určuje životní úroveň lidí, ponecháno na magické ruce volného trhu a konkurenční soutěži, v níž přirozeně vítězí finančně silné ekonomické subjekty a tržní predátoři.

Tomu odpovídá i samotný smysl a obsah veškeré právní legislativy. Vládou práva je v právním státě zaručeno, že nikdo z volených vládců nemůže, a ani nesmí, fakticky vládnout ve prospěch lidu, který ho zvolil, protože je omezen zákony znemožňující jeho činnost coby politického a mocenského suveréna. Vzpomeňme jen, s jakou vehemencí brojí Západ proti všem projevům „autoritářské vlády“. Liberalismus jednoduše jakoukoliv smysluplnou vládu potírá a staví na „spontánním řádu“ (Friedrik Hayek), ve skutečnosti však na spontánním chaosu, v němž na nejvyšší úrovni panuje právo silnějšího.

Ošklivost liberální demokracie

Dále je třeba rozptýlit mýtus o liberální demokracii zaručující údajný podíl lidu na státní moci. Princip demokracie ve starověkém Řecku spočíval v tom, že do výkonné vlády byli vybíráni v převážné míře zástupci z řad nemajetného lidu (démos) a jejich mandát nebyl delší, než jeden rok. O zásadních otázkách navíc rozhodovalo lidové shromáždění svým hlasováním. Současný parlamentní systém zákonodárných sborů vzešlých z voleb mezi politickými stranami, které soutěží o přízeň voličů, ve své podstatě neodráží princip demokratický, ale zjevně princip aristokratický. Čili jeho smyslem má být výběr takových zastupitelů, kteří představují nejlepší morální, ideový a duchovní výkvět společnosti. Fakt, že do parlamentu se nedostávají lidé odpovídajícího charakteru, má dva hlavní důvody.

V prvé řadě jde o to, že současní politici se neprokazují vyššími lidskými ctnostmi a schopnostmi, ale vládním programem, který nesmí vybočit z dlouhodobě prosazovaných mezí liberálních doktrín. Prostor pro ideovou reflexi palčivých problémů doby je zde proto prakticky nulový. A tím i šance na pozitivní změnu. Navíc se nějaké „hledání nových cest“ směřujících mimo „liberálně demokratický“ status quo od dnešních politiků ani neočekává. A pokud by se přece nějaké strany s novými idejemi ve volbách prosadily, o čemž lze při stávající cenzuře a ideologickém dogmatismu politické korektnosti pochybovat, stejně by v rámci principů právního státu a dané legislativy kopírující zájmy elitních oligarchů neměly žádnou šanci tyto ideje uvést v život.

Druhý důvod spočívá ve skutečnosti, že západní liberální společnost postupně ztratila vrstvu duchovně vyspělých intelektuálních elit. Rozumí se pravých elit národa, na nichž spočívalo veškeré kulturní a civilizační směřování tradiční lidské společnosti. Tyto elity nejenže ztratily svůj status duchovních autorit, ale současná politická moc se žádným způsobem nestará o jejich výchovu a vzdělávání. Žádní noví národní buditelé a vůdci lidu se dnes nerodí, není tudíž už z čeho vybírat. Absence duchovních elit je nejtěžší zlo, jímž se liberalismus podepsal na moderní společnosti. Náprava tohoto stavu si totiž vyžádá nejvíce úsilí a několik lidských generací. Osvěta a výchova lidí k tomu, aby společně utvářeli organické společenství v duchu té nejpřirozenější tradice, v níž moudrost a zkušenosti předků jsou předávány novým generacím jako zlatý poklad kultury a života ve vzájemné solidaritě, nuže tato buditelská role státu je základní a dnes zcela opomíjenou starostí každé vlády.

Výchovná role státu

Formativní role státu ve vztahu k lidskému myšlení a jednání je dnes tragicky vyvrácena. Liberální školství a liberální sdělovací prostředky sledují pravý opak: Vytrhnout člověka z jeho staletími vybudovaného kulturního kontextu, zbavit ho identity, rozložit všechny kolektivní sociální vazby a hodnoty tradičního společenského řádu, aby se neměl s čím identifikovat. Zůstává nám tu kulturně a morálně bezprizorní jedinec s jediným posláním: starat se o vlastní přežití bez ohledu na druhé spoluobčany, s nimiž je v konkurenčním poměru, a hnát se za individuálními požitky, jaké mu nabízí konzumní společnost.

Nelze pochybovat o tom, že vědomí vzájemnosti a mezilidské solidarity nelze dost dobře budovat ve společnosti, která není kulturně a etnicky homogenní. Nebo jen s krajními obtížemi. Nejpevnější vazby mezi lidmi vznikají na rodovém, v širším měřítku na národním, základě. Zcela dezintegrujícím vlivem působí náboženská rozmanitost, a to obzvláště tehdy, pokud různé věrouky mají svá duchovní centra v geopoliticky odlehlých oblastech, které spolu soupeří o vliv na globální aréně. Liberální doktríny multikulturně otevřené společnosti s falešnými humanistickými tezemi o jediném univerzálním lidstvu a stejných právech pro všechny bez ohledu na vyznání, pohlaví, etnické založení a původ mají proto jednoznačně rozkladný a odlidšťující dopad. Obrana organického národního společenství před vlivem alogenních etnik, kultur a náboženství je naprosto zásadní starostí státu, který dbá o blaho svých občanů.

Parlamentní opozice a kopné právo

Neméně falešná je i teze o stabilizujícím účinku opozice v parlamentním systému vlády. Úkolem lidových zástupců není přít se do krve o marginální otázky správy státu a stejně marginální ideologické nuance liberální pravice a levice. Cíl jakékoliv smysluplné vlády je najít všeobecný konsenzus odrážející aktuální vnitřní i mezinárodní situaci a způsob, jakým se země vyrovná s palčivými otázkami doby. To vše s myšlenkou na blaho všeho jejího lidu.

V tradiční společnosti, a především v dávné tradici Slovanů, platilo pro každou zastupitelskou sněmovnu tzv. kopné právo. Podle tohoto práva muselo být jakékoliv rozhodnutí sněmu přijato jednohlasně. Co to znamená v praxi? Návrh řešení předložené otázky musel být přijatelný pro zástupce všech společenských stavů, které měly právo delegovat své poslance do zemské vlády. Kopné právo rovněž znamenalo, že poslanci byli zavázáni takové řešení najít a na něm se dohodnout. Jinými slovy, nikdo neměl právo zůstat v opozici a zříci se tak plné odpovědnosti za výkon vlády. Kopné právo tudíž nutilo každého poslance hledat taková řešení, jež by nebyla v zásadním rozporu se zájmy a potřebami všech společenských stavů, a tato řešení všem přijatelně zdůvodnit s apelem na základní hodnoty, morální a mravní principy tradiční společnosti. Právě organicita přijatého řešení ve smyslu zdravého fungování vlastního společenství byla oním kamenem úhelným, jímž se docházelo k potřebným kompromisům a k jednomyslnému rozhodnutí. Je naprosto logické, že v takových podmínkách malicherná hašteření a boj o místo na výsluní mocenského vlivu neměly žádné místo.

V uvedeném kontextu organické tradice je naprosto zřejmé, nakolik je styl parlamentního klání ve smyslu „soutěže idejí“, na nichž se jednotlivé strany snaží profilovat a vzájemně odlišovat, samoúčelný a bez efektu z hlediska cílevědomého řízení státu. Zvláště v situaci, kdy ony ideové rozdíly jsou pouhými kosmetickými úpravami jedné a téže liberální ideologie do různých odstínů barev bez zásadní změny směřování státu jako společenského organismu. V opačném případě by se totiž celý parlament totálně rozložil a s ním i celý stát, protože nelze v základu měnit jeho politiku každé nové volební období. Z toho vyplývá, že jde o soutěž čistě formální bez možnosti cokoliv podstatného na stávajícím liberálně demokratickém systému změnit. Takovou změnu ani žádná strana nedeklaruje, a pokud ano, je její vliv systematicky marginalizován a její lídři jsou umlčováni. „Osvědčeným“ argumentem proti takovým stranám je podrývání demokracie, svobody a státnosti jako takové. Tudíž se pohybují na hraně trestného činu podvracení republiky a kdykoliv je možné je soudně perzekuovat.

K naprosto absurdním závěrům docházejí liberální zastánci svobody jedince a odpůrci etatismu, když napadají každou vládu jako autoritářskou, totalitní a svobodu potlačující v případě, že se vůbec snaží v roli mocenského suveréna stát nějakým způsobem řídit. Podle nich by vláda měla pouze hmotně a organizačně zajišťovat vymahatelnost práva a ochranu občanů před násilím. Vše ostatní má být ponecháno na svobodném rozhodování fyzických a právních subjektů ve státě a stát by do jejich činnosti neměl nikterak zasahovat, a to ani regulativními stimuly. Absurdní na celé věci je, že tito libertariáni popírají smysl jakékoliv řídící funkce státu a jeho vládních institucí. Jde o popření významu svrchované moci jako takové, která je postavena na roveň totality omezující svobodu člověka. Do očí bijící moc finančních magnátů a korporací však nevidí a vidět nechtějí, protože nejsou ochotni přiznat, že právě jimi propagovaný princip individuální svobody, volného trhu a práva neomezeného soukromého vlastnictví znamená ideální prostředí pro monstrózní zbytnění a uzurpování moci u těchto predátorských a parazitických entit.

Co můžeme čekat od Andreje Babiše?

Není divu, že letošní vítěz voleb Andrej Babiš, který všude proklamuje své odhodlání začít český stát skutečně řídit, musel nutně narazit prakticky u všech garnitur „tradičních“ liberálně demokratických stran, a to bez ohledu na to, jak chce stát řídit (prý jako rodinnou firmu), a bez ohledu na pravou či levou orientaci dotčených politiků. Jak je vidět, současným politickým reprezentacím je jakékoliv svrchované řízení státu zakázáno. Na to jsou tu nadnárodní oligarchické mozkové trusty diktující právní řády národním státům (a jim nadřazeným mocenským strukturám) a nátlakoví lobbisté zastupující zájmy oligarchů ukrytých ve stínu „demokratických“ parlamentů.

Pokud tedy Andrej Babiš dostane šanci začít řídit náš stát, bude nadmíru zajímavé sledovat, jak se utká s těmito stínovými oligarchickými strukturami, protože bez toho nemůže nic zásadního dokázat. Osobně soudím, že by takovou šanci dostat měl. A to i přesto, že ve své útlé knížce jako cíl vládnutí předložil veřejnosti ryze technokratickou vizi toho, co všechno chce v této zemi vybudovat. Sledovat ho bude o to zajímavější, že v knize neuvedl, z jakých zdrojů hodlá čerpat, a to především těch lidských, ani jak chce tyto „budovatelské výdobytky“ ochránit před nenasytným chřtánem cizího kapitálu.

Ale kdež, nebuďme k němu tak přísní, vždyť máme před očima pionýra a průkopníka svrchovaného vládnutí v celé kapitalistické historii českého státu. Babiš je první post-revoluční politik, který lidu předložil alespoň nějakou vizi budoucnosti, první politik naší prozápadní epizody, který má alespoň nějaký věcně podložený strategický plán a hodlá ho dokonce uskutečnit. Jak to udělá a zda se mu to podaří, je věc druhá. Nicméně všichni dřívější politici jen frázovali, privatizovali, lákali k nám zahraniční kapitál, rozprodávali naše národní bohatství cizincům, cpali si vlastní kapsy cestou zneužívání postavení veřejných činitelů a přetahovali se navzájem o zatuchlou onuci daňového přerozdělování a prebend ze státního rozpočtu. Všechno ostatní již v posledních letech nechávali na Bruselské Hydře, aby si s úlevou odlehčili od vlastní odpovědnosti.

Babiš proti nim stojí jako Herkules proti desetihlavé sani.

Poznámka editora

Nedá mi to, abych nešpitl. Ostře nesouhlasím. Babiš se s žádnými stínovými oligarchickými strukturami nebude utkávat, on je bude spíše ještě více tkát, vždyť je sám král oligarchů. Že má vizi budoucnosti a strategický plán? Pokud jsou tou vizí lány řepky olejné zasypávané roundupem firmy Monsanto a produkty jeho Agrofertu do každé rodiny, tak ano. Pokud má jiné vize, tak je pečlivě tají. A co se týče příměru k Herkulovi a desetihlavé sani, to je dosti přesné. Jen stranu autor popletl. Babiš není Herkules, Babiš je ta desetihlavá saň. Na Herkula ještě čekáme.