Rozhovor s profesorem Franz Hörmannem

Existují ale i zaúčtované peníze (Buchgeld), které tvoří 97% toho takzvaného množství peněž. A to jsou prostě čísla v počítači v bance. Jak ty vznikají, podle jakých pravidel a podle jakých pravidel jsou následně likvidovány: to je to velké Tajemství a také problém v dnešním systému.

V současné době se nacházíme ve velké peněžní krizi, finanční krizi, máme kvůli tomu záchranné programy. Má to co dělat s tím, že existují tyto zaúčtované peníze, které nejsou podložené žádnou protihodnotou?

Protihodnota neexistuje už ani pro naše bankovky a mince. Máme oficiálně nekryté peníze. Argumentace probíhá v tomto případě většinou tak, že se říká, že plátci daní za to ručí. Daně obyvatelstva tedy nějakým způsobem kryjí ty peníze. Což je ve skutečnosti kruhová argumentace (Zirkelschluss), jelikož daně jsou opět placeny v těchto penězích, které mají krýt. Takže peníze kryjí samy sebe. To celé není příliš chytré a každý, kdo má trochu selského rozumu, začne hned klást otázky a celý systém odhalí.

Tady už jsme hluboko v materii, mnozí budou chtít odejít, protože je to složité. Vy to ale děláte celé dny. Budu tedy dávat úplně hloupé otázky. Dříve jsme neměli peníze, dříve jsme měli zlato. Proč jsme od toho odešli?

Zlato je velmi nepraktické. Zaprvé, může být člověk přepaden a okraden. Zadruhé, poměrně dost váží, takže když chcete hodně koupit, tak sebou taháte velkou váhu. Proto středověcí zlatníci přišli s nápadem umístit zlato do jejich trezorů a za to vydávali účetní stvrzenky – lístky.

Na nich stálo, kolik má v trezoru zlata.

Přesně. Ano, to nebylo nic jiného, než účetní stvrzenky, na kterých stálo: „Panu Novákovi patří deset kilogramů zlata. To leží u mě v trezoru.“ To ale bylo nepraktické, jelikož na trhu, když lidé chtěli své lístky předat dále, aby jimi něco zaplatili, museli zase nejprve vyzvednout zlato z trezoru a předat ho dále, přičemž ten další toto zlato zase nesl zlatníkovi do trezoru a nechal si za to vystavit nový lístek.

Komplikované.

Ano, velmi komplikované. Proto také přišli s nápadem vytvořit cenný papír (inhaberwertpapier). To znamená, že ten, kdo tento papír měl, měl možnost nakládat s tou věcí, kterou tento papír reprezentoval. Byl tedy také vlastníkem té věci, kterou ten papír zpodobňoval. To byla garance, že v každém okamžiku můžu s tím množstvím zlata, které stojí na tom cenném papíru, nakládat. To má tu výhodu, že již nemusím pro obchod přinášet zlato, ale místo toho si předáváme tyto cenné papíry. To byl první krok k zlatem krytým bankovkám. Řeklo se, že je to praktické, zlato leží někde v trezoru zlatníka, ale my ho nepotřebujeme, budeme provádět symbolickou výměnu. Vyměňovat budeme tyto cenné papíry, jelikož je to praktičtější než vyměňovat si zlato, a budeme důvěřovat tomu, že přesně to množství zlata, jenž stojí na tom papíru, také leží u zlatníka.

Jak se zajišťovalo, aby tyto papíry nebyly padělány?

K tomu se používaly různé bezpečnostní znaky, aby falšování těchto papírů bylo ve skutečnosti stejně náročné, jako falšování zlata samotného. (Na okraj řekněme, že) údajně mnoho zlatých prutů také není pravých, ale jsou jen potaženy zlatou vrstvou. Alespoň tak o tom přicházejí zprávy.

Čeho si ale zlatníci jako první všimli poté, co vynalezli tyto cenné papíry, (inhaberwertpapier) bylo, že většina lidí si už nevyzvedávala zlato z jejich trezorů, protože lidé byli spokojeni s těmito papíry jako prostředkem pro uskutečňování výměny, používali je jako peníze.

Poté, co si toho všimli, je napadlo přivést do oběhu více cenných papírů, než měli zlata v trezorech.

Ještě jednou. Oni začali vydávat více cenných papírů, než měli zlata v trezorech!

Přesně tak.

A byli to ti zlatníci, kteří to zlato spravovali, nebo to byli ti, kterým to zlato patřilo?

To byli ti zlatníci, jež spravovali cizí vlastnictví. Šlechta a obchodníci, ti tahali své zlato sebou v truhlách, když byli na cestách. Kvůli tomu také byli často přepadáni a vykrádáni. Proto jim zlatníci nejprve pronajímali trezory a říkali: Nech své zlato u mě, vezmi si jen to, co potřebuješ. Zaplatíš mi jen za pronájem. A jelikož díky tomu měli hodně zlata v trezorech, dostali nápad, tento majetek, jenž jim nepatřil, toto zlato, půjčovat dalším.

Ptali se, zdali to mohou udělat?

Ne! V první fázi se neptali. Obchodníci a šlechta na to přišli, jelikož najednou nebylo zlato v trezoru, když ho potřebovali. Zlatníci řekli: ano, my se přiznáváme k tomu, co děláme. My zlato půjčujeme dalším lidem, ale to by nemělo být na vaši škodu. Dáme vám možnost se toho zúčastnit. Pokud, například, požadujeme za půjčku pět procent, tak tři procenta dáme vám a další dvě zůstanou pro nás. A právě tohle byl začátek obchodního modelu, kdy banky půjčují peníze spořitelů.

Přestože když se na to budeme dívat přísně podle římského práva podle Ulpiána, tak je jednalo o majetkový delikt.

Proč?

Protože nemůžete cizí majetek jen tak propůjčit, aniž byste k tomu zase měl speciální smlouvu. A to, co banky dnes tvrdí, že dělají, totiž že půjčují peníze spořitelů, což ve skutečnosti nedělají, je přesně kvůli tomu experty na trestní právo, například emeritním profesorem Michaelem Kühlerem, označováno za majetkový delikt.

Takže provozování banky je hospodářský zločin?

To je vždy otázka toho, jak nyní tento pojem – zločin – přesně definujeme. Je pravda, že mnoho dnešních obchodních modelů vychází původně z podvodu a zločinu. Začaly být ale posléze akceptovány, a to z toho jednoduchého důvodu, že přinášely zisk. Například za časů Hanzy bylo pod trestem smrti zakázáno prodávat sledě předtím, než jste je chytil.

To je to, co dnes nazýváme prázdnými prodeji.

Přesně tak. To jsou prostě futures! To jsou prázdné prodeje, dnes v obchodě jsou běžné, to děláme každý den.

Proč to bylo u Hanzy zakázáno?

Protože nebylo jisté, zdali ty sledě vůbec naloví, jelikož je možné, že ten, kdo ten obchod chtěl uzavřít, neměl ani loď, nebo neměl ani ponětí o lovení ryb.

Když bylo později řečeno, že je to nyní pro nějaké branže typické, jelikož ten v minulém roce udělal takový objem, vyzná se v branži, má podnik, tak se pak prostě počítalo a řeklo, že to v příštím roce také dokáže, takže tento prázdný prodej povolíme. Skutečností ale je, že pořád dochází k situacím, kdy to následně není možné dodržet, z čehož vzniká to, čemu se říká riziko.

To znamená, že příliš mnoho lidí sází na budoucnost, ale ta následně přece jen nepřijde a z toho vnikají škody. Kde vznikají tyto škody?

S dnešními zaúčtovanými penězi ve skutečnosti nikde! To je jen účetnická záležitost. Musíme rozdělovat mezi tím, co v účetnictví účtuji, takže tím, co jako prosté číslo dávám na nějakou stranu, a tím, co pro mě skutečně jako peníze je, což jsou mince a bankovky. Přičemž tyto rozdíly jsou relevantní jen pro reálnou ekonomiku, což je velké odhalení v dnešním hospodářském systému.

Na YouTube existuje videoklip z roku 2008, kdy hned po zbankrotování Lehman Brothers, bylo bankám dovoleno jejich vlastní cenné papíry prakticky jakkoli oceňovat. Nesnižovat jejich hodnotu při ztrátě hodnoty, nýbrž je svým způsobem uskladnit na místo, kde jejich stará hodnota mohla být nadále zachována. To bylo jedním z redaktorů přirovnáno k obchodu s oblečením, kde mohla být zimní a letní móda jakkoli oceňována podle ročního období a díky tomu mohl být generován obrat a zisk bez toho, aniž by proběhl obchod! Tuhle scénu si musíte přesně prostudovat. Na kameru říká, že pak by obchody s oblečením, stejně jako to můžou dělat banky, mohly generovat zisky díky prostému přehodnocení svého zboží. Načež mohou přijít vlastníci a tento zisk si z kasy prostě vzít.

Ale tento zisk přece vůbec neexistuje!

Zisk existuje, ale peníze pro tento zisk neexistují! Neexistuje pro to cash flow (peněžní tok), když budeme hovořit přesně!

Takže zisk podle tohoto pravidla existuje pouze jako zapsaný.

Přesně tak! A to je ten důležitý bod. Obchod s oblečením to nemůže udělat. Podnik provozující reálné hospodářství to nemůže udělat! Tyto podniky jsou odkázány na takzvaný cash flow (peněžní tok). A to jsou bankovky a mince. Nebo alespoň stav konta na bankovním kontu.

U bank to ale vypadá úplně jinak. Banky například pro své platby nepoužívají mince a bankovky. Banky vždy zaúčtovávají na bezhotovostní účet příjemce peněž a díky tomu ve skutečnosti vytvářejí zaúčtované peníze. A to není nic víc, než prosté zaúčtování (účetní operace).

Takže zaúčtované peníze nejsou nic víc než prosté číslo, které vzniká na kontě.

Správně!

To zní naprosto šíleně. Pojďme si to projít ještě jednou. Když jdu do banky a chci úvěr, protože si chci koupit auto. Potřebuju 25 tisíc euro, ale mám jen pět. Jdu tedy do banky a chci 20 tisíc euro. Ti to prověří, zdali mám práci a budu schopen ty peníze splatit, načež mi na konto zaúčtují 20 tisíc euro. Odkud tyto peníze přicházejí? Jsou to peníze spořitelů? Jsou to peníze, které ostatní v té bance ukládají?

Ne, nejsou! Banka může podobné úvěry poskytovat, aniž by poskytovala možnost spoření.

Ještě jednou! Banka mi může dát peníze, přestože neposkytuje možnost spoření, kam lidé ukládají peníze!

Samozřejmě! Jedná se o účetní předpis (Buchungssatz)!

Co je účetní předpis?

Účetní předpis je číslo, které je vkládáno na dvě rozdílné strany. Na jednom účtu na straně aktiv a na druhém na straně pasiv. Má dáti a dal. Tak, aby ve výsledku byly sumy stejné. Každé účtování musí proběhnout na dvou stranách, někde na straně „má dáti“ a někde na straně „dal“, aby suma aktiv a pasiv byla stejná. To je základní pravidlo podvojného účetnictví. (...)

I přesto pro mě hovoříte v hádankách. Vy jste člověk, který se zaobírá subjekty, jež provádějí účetní operace. My všichni se jimi do jisté míry zaobíráme, když někde používáme kreditní kartu, tak je nám něco odúčtováno (strženo z účtu) a to jde tomu, kdo ty peníze má dostat.

Ještě jednou tedy. Jdu do banky, chci 20 tisíc euro. A vy mi teď říkáte, že těch 20 tisíc nedostanu od paní Novákové, které celý život spořila a já za cenu úroku tyto peníze dostanu jako půjčku, nýbrž banka mi dá peníze, které vzniknou až tehdy, když já řeknu, že potřebuju peníze.

(Ano.) Vy vytváříte vaše vlastní peníze díky podpisu na smlouvě o úvěru!

Já vytvářím peníze tím, že si je od banky vezmu?

Vy sám vytváříte ty peníze, ale nesmíte to vědět!

Tomu nerozumím. Takže peníze, které si vezmu od banky, ty banka vůbec nemá...

Ty vznikají díky vašemu podpisu na smlouvě. Ty předtím vůbec neexistovaly!

Proč si ty peníze nepůjčím u mé vlastní banky?

Pokud byste měl bankovní licenci, tak byste to mohl udělat. Každý, kdo má banku ve svém vlastnictví, může sám vytvářet peníze. V našem systému je to procedura poskytování úvěrů, kde vznikají nové peníze. Mohla by to být i jiná procedura, ale v našem systému jsou vytvářeny peníze skrze poskytování úvěrů.

Peníze, jež banka poskytuje v rámci úvěrů, neexistovaly do té doby, než jste podepsal smlouvu. Jsou to nové, čerstvě vytvořené peníze, které z tohoto důvodu z pohledu likvidity bance nemůžou vůbec chybět, protože předtím vůbec neexistovaly. Tyto peníze vznikají až teprve se smlouvou o poskytnutí úvěru.

(...) To, co banka zaúčtuje na účet příjemce úvěru, tam zaúčtuje jako svůj vlastní závazek, u banky v bilanci se to nachází na straně cizího kapitálu. Takže z hlediska bilance se banka zadlužuje kvůli penězům, které sama vůbec nemá. To znamená, že tento úvěr není poskytován z existujících peněz.

... které banka nyní požaduje dostat zpět.

... které banka požaduje dostat nazpět, ale navíc ještě s úroky! Takže banka na jednu stranu požaduje to, co sama vůbec nemá, a ke všemu k navrácení toho, co sama vůbec nemá, požaduje navíc ještě úroky a jištění reálnými hospodářskými věcmi, například budovu v případě hypotečního úvěru, od toho, kdo si ten úvěr bere.

Takže banka nenese žádné riziko!

Ano, v tomto smyslu nenese žádné riziko. (...)

Všechny naše peníze, i bankovky i mince, nejprve vznikají jako zaúčtované peníze. Jak vznikají bankovky a mince? Když půjdete například do banky a řeknete, že si přece jen chcete vyzvednout úvěr v hotovosti, tak tato banka potřebuje bankovky. Ty si půjčí u centrální banky.

Proto vždy, když chci hotovost, to musím říci předem. Jelikož oni ji vůbec nemají.

Přesně tak to je. Oni hotovost vůbec nemají. Z pohledu banky je to přednost, jelikož pokud znenadání přijde zloděj, tak stojí před prázdným trezorem. Ti tam nic nemají. Proto také shledávám tak originální, když ve filmech v kině vidíte, jak se nějací chytří gauneři vloupají do banky a tam jsou na paletě kvádry s bankovkami. To je sice dobrá reklama pro banky, ale to je přesně to, co bankách nenaleznete!

(...) Co jsou tedy vůbec peníze? Jsou peníze důvěra, kterou vkládám do kusu papíru, že za něj dostanu chleba?

To závisí na tom, co s těmito penězi chcete dělat. Peníze jsou ve skutečnosti představa v naší hlavě! Peníze jsou společenská norma chování, která pro lidi v normální společnosti funguje jinak oproti těm, jež mají funkci bankéřů, například pracovníků banky na přepážce, zase jinak fungují peníze pro ředitele a vedoucí představitele této banky a zase úplně jinak pro vlastníky této banky.

Takže peníze jsou v podstatě jako rozkaz, který je různě čten.

Správně. Je to jako nástroj, jenž může být použit pro různé účely. Normální občané a reálná ekonomika žijí v iluzi, že se jedná o směnný prostředek, který je nějakým způsobem cenný – přesně neví jak, a proto předpokládají, že aby se to dozvěděli, musejí jít studovat.

Předpokládají, že je na nich něco cenného.

Předpokládají, že je na nich něco cenného a jen díky tomu existuje důvěra v peníze. (...)

Nyní se spolu nacházíme na univerzitě (kde je prováděn rozhovor). Tady je z vašeho pohledu vědění spravováno, vytvářeno?

To je otázka vycházející z definice pojmu vědění. Univerzita, jak ji dnes známe v dnešním evropském univerzitním prostoru fungující podle systému kreditů, je hierarchická organizační forma určená k vyzdvižení inteligentnější části populace, aby byla vytvořena cílená struktura společnosti podle příjmu.

Pyramidy.

Přesně, pyramidové formy, kde ten ultimativní rozkaz zní: ti na špičce pyramidy potřebují formálně vyšší vzdělání než ti v základně této pyramidy. Jak je toho nakonec přesně dosaženo, s jakými obsahy, s jakými kombinacemi, na tom už téměř nezáleží. Důležité je, aby vznikaly tyto pyramidové formy a aby ti, kteří jsou podrobeni těmto procesům, ti vzdělávaní, věřili, že toho dosáhli sami a díky tomu jsou obsahově kompetentní k tomu, aby byli na špičce oproti těm níže.

To znamená, že jsou využíváni.

Jsou využívání a jsou manipulováni. K tomu je vytvářeno speciální vědecké chápání – dogmatické, hierarchické a mocenské vědecké chápání. A v učebnicích stojí uvnitř také pouze ty věci, jež u studentů a absolventů vytváří jen určité (požadované) chování a vnímání.

To znamená, že u zkoušky můžu dávat správné odpovědi, ale když pro ně nenazrál čas, tak jsou tyto odpovědi špatné.

To je otázka toho, jak klasifikujeme dobře a špatně.

Jak to vy klasifikujete?

Já tyto pojmy nepoužívám. Já jsem přestal věřit na „dobré“ a „špatné“.

Takže je to víra?

Je to víra. Je to moderní náboženství. Celá sekularizace, celé osvícenství nás zavedlo z jedněch dogmatických náboženství, která stovky a tisíce let fungovala ve prospěch jedné mocenské elity, do jiných systémů s jinými mocenskými elitami, jež principiálně fungují stejně jako náboženství, z vnějšku ale vypadají o trochu moderněji.

(...) Jedná se o předurčený systém vedení, kde jsou masy vědomě vedeny v jistém směru a jsou manipulovatelné prostým zmáčknutím tlačítka (obrazně řečeno). (...)

Zůstaňme u tohoto příkladu. Jsme synteticky a uměle drženi v nevědomí, v zácpě?

Ano! Rozhodně!

Takže, co se poznání týče, nemáme dělat kroky vpřed?

V žádném případě ne přes jistý kritický bod, jelikož ten by pak celý řídicí systém zpochybnil. Do tohoto bodu jsme ale historicky a sociálně psychologicky nyní dospěli.

Automobilová zácpa, jak ji normálně známe, a intelektuální zácpa, jak o ní nyní chceme mluvit, nefungují tyto věci na základě egoismu?

Ano.

Takže kdybychom jezdili autobusy, či lépe řečeno, kdybychom si vyvinuli kolektivní myšlení, tak bychom na tom byli lépe, jelikož bychom se tím vyhýbali zácpám?

To je otázka toho, zdali kooperujeme nebo si konkurujeme. V jádru věci se nachází toto základní chování! Když jsme již v raných předškolních letech dogmaticky podmíněni (Konditionierung) na konkurenci, tak se to změní ve zvnitřněnou víru. Tu později už nikdy nezpochybníme. Na tom se následně můžou stavět vědecké teorie! A ty teorie samotné můžou být zpochybněny a odhaleny jako falešné... Ale základem té víry je skutečnost, že konkurence je dobrá, což nemá být zpochybňováno! To pevně zůstává.

Kdybychom byli spolupracující bytosti, pokud bychom pracovali společně, měli bychom úplně jiný názor na svět. To skvělé na tom je, že by neexistoval nedostatek! Neexistoval by pro nás žádný nedostatek. Nedostatek ve skutečnosti vzniká z konkurence, jelikož v kombinaci s pyramidovou formou společnosti věříme, že něčeho musíme mít více či lepší oproti ostatním, abychom na té pyramidě seděli nahoře. Věřit na toto „více“ jako kritérium dává smysl jen tehdy, když to, čeho my chceme mít více, je konečné a je to spravováno jako nedostatkové.

Proč to funguje?

Protože je to systém praktikovaný už po tisíciletí, jenž nebyl až doteď masou reflektován na úrovni chápání.

My jsme v Matrixu a doteď jsme neměli možnost vytáhnout si z hlavy tu zásuvku – abychom to zpochybnili.

Tak to je.

Má to co dělat s řízením znalostí?

Docela určitě. Znalosti – normativní znalosti – to pro mě nejsou žádné vědecké znalosti. Co je to normativní věda? To je skupina osob, která si vymýšlí pravidla hry, jichž se poté ostatní musí držet. Ale oni sami ne, jelikož oni jsou ti designéři pravidel, vytvářeči pravidel. A když já sám můžu změnit pravidla, která platí pro ostatní, tak jsem dosáhl jisté božské úrovně. Neboť já jsem ten, kdo vytváří pravidla, jež ostatní musí dodržovat. Tato masa lidí ale poté ani neví, že se řídí nařízením! Ti to vnímají na emocionální úrovni jako jakýsi přírodní zákon.

Protože to samé dělají všichni.

Protože to samé dělají všichni. Protože za celý svůj život nepozorovali (neviděli) žádný jiný vzorec chování.

Protože jsme bytosti napodobující ty okolo.

Přesně tak. Protože imitujeme. Imitujeme, a to nejen ve vztahu k našim rodičům, ale i na základě historie – jak se chovali prarodiče a poslední generace.

A když to dělalo hodně lidí, tak je to automaticky správné – odpovídá normě.

Stane se z toho subjektivní realita, která již více není zpochybňována. (...)

Ještě bych se rád vrátil k tomu, jak jste řekl, že bankovka je kodex chování, jež je různě klasifikována.

Ano.

Dobře, takže já jako normální občan pokládám bankovku na stůl a říkám, že za to dostanu chleba. Ten na druhé straně se neptá, co je to za papír, ale respektuje tu bankovku. On dostane bankovku, já dostanu chleba a on následně s touto bankovkou dělá něco jiného. Tak to funguje pro nás obyčejné lidi. Vysvětlete, prosím, jaké skupiny to mají jinak!

Jsou tady bankéři, ti nás těmito bankovkami a mincemi zásobují. Musíme si ujasnit, jaký je obchodní model privátní banky, která dostane licenci tisknout bankovky v nějakém státě a prodávat je vládě jako reprezentantovi obyvatelstva.

Vezměme si privátní banku: Federální rezervní systém (FED, centrální banka USA). Ta teď na malý kousek papíru natiskne 100 dolarů jako číslo, což je trocha papíru a barvy. Řekněme, že výrobní náklady na jednu takovou bankovku jsou dva centy. To znamená, že když na tomto papíře stojí 100 dolarů, tak je tento papír za 100 dolarů vnesen do oběhu. To nyní znamená, že protihodnota, kterou za to obyvatelstvo zaplatí, je 100 dolarů. A také to znamená, že FED má na každé této bankovce zisk o rozměru 99 dolarů a 98 centů (100 dolarů, za něž bankovka vstupuje do oběhu, mínus 2 centy výrobních nákladů na potištění papíru barvou).

To jde ale ještě o kus dále, neboť ta protihodnota, kterou za to FED dostane, nemohou být zase peníze. Peníze nejsou placené penězi. FED má monopol na zásobování penězi v tomto geografickém prostoru. Dostane něco jiného. Dostane státní obligace, dlužní papíry národa, který je přes daně povinen platit (z nich) úroky.

To znamená více peněz, než banka vydala.

Ano, více peněz než banka vydala. K tomu se pojí ale ještě jedna věc. Vydávání soukromých bankovek pro nějaký národ je jediný obchodní model v historii, kdy je něco téměř bezcenného současně prodáváno i pronajímáno. Národ kupuje peněžní oběh tím, že jsou předávány státní dluhopisy, což je protihodnota, a skrze placení úroků (z těchto dluhopisů) si ho ještě jednou pronajímá! Nákup a pronájem ve stejném obchodě za něco, co ale nepředstavuje téměř žádnou hodnotu, jelikož se jedná o pouhé barevné papírky! Je skutečně neuvěřitelné, že se to v průběhu historie tak dlouho udrželo. A to ještě hovoříme o papírových penězích, u počítačových peněz je to o mnoho horší, neboť výrobní náklady nepředstavují ani ty dva centy, to jsou jen čísla v počítači! (...)

Už se začíná proslýchat, jak vznikají peníze! Stále více lidí rozumí tomu, že peníze vznikají tak, že člověk si jde do banky pro úvěr a ty peníze vzniknou prostě v počítači, načež banka řekne, že chce zpět ty peníze, které právě teď vytvořila, ale chce k tomu ještě navíc úroky kvůli „riziku“, přestože jen napsala čísla do počítače!

Jak dlouho to ještě bude fungovat, než lidé řeknou: momentík, to si můžu udělat sám, kdo vlastně jsou tyhle banky? Nebo si můžu udělat vlastní papírky, na které něco napíšu...

To záleží na tom, zdali má obyvatelstvo dostatek hospodářské jistoty na to, aby tento systém promyslelo. Nebo zdali bude obyvatelstvo nadále drženo pod tlakem. Když se někdo dostane do extrémního hospodářského tlaku, tak nemá čas, aby prováděl reflexi a přemýšlel. V takovém případě bude dělat jakoukoli práci a bude hodně moc pracovat bez jakékoli reflexe jen pro to, aby vydělával peníze, aby zaplatil účty.

Znamená to, že když někoho přivedu nad hospodářskou propast, tak ho můžu lépe ovládat?

Na sto procent! Dokonce i mladí vědečtí pracovníci, asistenti na univerzitách, mají extrémně nízké platy, aby si takzvaně museli hledat dodatečná zaměstnání u soukromých podniků. Díky tomu potom ze společenského hlediska pracují pro soukromé podnikání (a ne pro vědu a společenský pokrok).

Tím se učí něco velmi důležitého v tomto systému: veřejná sféra nemá nikdy dost peněz, ta žije z daní a na dluh, když si později chceš dobře vydělat, musíš do soukromého sektoru, a tam ještě dlouho nebudeš svým vlastním šéfem. Tam musíš dodržovat pravidla hry existujícího hospodářství tak dlouho, že v momentě, kdy už je ti dovoleno vydělávat dost, tak při cestě nahoru sis ta existující pravidla natolik zvnitřnil, že již nevěříš, že jsi schopen ten systém změnit.

(...) Když stále více států v Evropě přivedeme do situace, že lidé nemají už nic a pak volí (extrémní) pravici, tak je to úmysl!

Řekněme to takhle. Z politické klasifikace pravice-levice si nic nedělám, neboť diktátoři, a je jedno, ze které části politického systému přišli, byli vždy financováni ze stejných zdrojů! Přečtěte si knihu od Waltera Görlitze Geldgeber der Macht.1 Vypadá to, že v tom všem jde o úplně něco jiného, o cílené škrcení demokracie. To, co dnes označujeme za demokracii – reprezentativní demokracii, již údajně máme ve většině západoevropských států, to není žádná demokracie!

Co to tedy je?

Je to divadelní představení. Je to fasáda, je to divadlo. Politika je divadlo pro ošklivé lidi, řekl jeden Američan, krásní lidé jsou na scéně v Hollywoodu. Když se podíváme například na Ronalda Reagana, to byl profesionál, ten se svoje řemeslo naučil dříve.

To znamená, bankéři a další, kdo jsou v tomto existujícím systému mocní, vydávají rozkazy těm hercům, kteří jsou zvoleni pro to, aby plnili svoje role politiků v tomto systému. Ti fungují na zavolání a na rozkaz, hrají své role, někdy hůře, někdy lépe, a obyvatelstvo přitom věří, že má nějakou rozhodovací kompetenci. Horst Seehofer jednou řekl skvělou věc: „Ti, kdo jsou voleni, o ničem nerozhodují, a ti, kdo rozhodují, nejsou voleni!“2 To je velmi odvážné vyjádření, je ovšem na sto procent pravdivé.

Pokud nyní rozpoznáme, že ve skutečnosti věříme v demokracii, kde zákon má vycházet opravdu z národu (od lidí), tak z toho musíme vyvést dva závěry. Zaprvé, tento druh demokracie začíná s demokratickým peněžním systémem. Systém, jehož základy nechápe národ a ani drtivá většina bankéřů, je vysoce nebezpečný. Vzpomeňme si na Thomase Jeffersona a jeho výrok o tom, že banky jsou v dnešním systému více nebezpečné než stojící armády.3 A zadruhé, obyvatelstvo potřebuje takovou úroveň vzdělání, která národ pozvedne alespoň na úroveň, kdy si lidé mohou přečíst zákony tak, že jim porozumí a budou chápat jejich dopad na jejich vlastní život. Protože pouze v tomto případě mohou o tomto systému legitimně hlasovat – schválit či zamítnout. Dnes máme systém, kdy ani poslanci v parlamentech nečtou ty zákony, pro něž následně zvedají ruku.

(...) Mohl byste mi říci, jak společnost... Zeptám se jinak. Další krize přijde určitě. Další finanční krize. Nic se nezměnilo, investiční bankéři si nadále vyplácejí obrovské odměny, investiční bankovnictví stále existuje, což znamená, že to je pouze otázka času. Je to matematická otázka, kdy ta bublina praskne. Společnosti potřebují šokující stavy, lavina musí spadnout, loď se musí potopit, válka musí proběhnout, než se řekne: momentík, teď to budeme dělat jinak. Co se stane po té další krizi, kdy můžeme vycházet z toho, že bude minimálně tak velká jako ta předešlá?

Já neumím nic moc dělat s tím slovem „krize“ v tomto kontextu. Náš finanční systém je od první chvíle svého založení neustále v krizi a všechny banky jsou také permanentně v krizi, jelikož musejí být notoricky zbankrotované, protože nemají absolutně nic cenného, co by mohly nabídnout a díky tomu jsou na tom stejně i státy.

V konceptu, kde si státy, a to jsme my všichni jako společnost, musejí vypůjčovat platební prostředky u institucí, které je vůbec nemají, nýbrž musejí být díky tomu notoricky permanentně zadlužené, nedávají pojmy „dluh“ a „majetek“ ve smyslu, jak je běžně používáme, jednoduše vůbec žádný smysl.

Ale mají efekt. V Řecku mají efekt, ve Španělsku mají efekt... lidé bez práce, prázdné nemocnice, kde již nikdo neoperuje a tak dále. To má reálné škody, zlé škody.

Ano, jelikož lidé ještě nepochopili, že tuhle formu platebních prostředků a tuhle formu institucí nepotřebují! Lidé ještě nepochopili, že to všechno si mohou sami spravovat lépe podle jiných principů.

Poznámka editora

Možná právě bitcoin a jeho fenomenální růst představuje náznak cesty. Tvorbu bitcoinu nemohou žádní bankstéři ovlivnit, nelze je inflačně tisknout ani prodávat ve future. A lidi to začínají chápat.