Nová studená válka je mnohem nebezpečnější, než byla ta předchozí

Pojďme si identifikovat šest konkrétních faktorů, které způsobují, že nová studená válka je nebezpečnější, než byla ta předchozí:

1. Její konfrontační epicentrum není v Berlíně, ani v takzvaném „třetím světě“, ale přímo na hranicích Ruska - od pobaltských států a východní Evropy, až po Ukrajinu a Černé moře - kde se stále navyšuje vojenská aktivita NATO v podobě většího počtu vojsk, zbraní, válečných letadel, lodí, a také nesmíme zapomenout na rozmístění protiraketové obrany. Aliance NATO nyní charakterizuje tuto obrovskou východní frontu jako své „území“. Žádná zahraniční vojenská moc se neobjevila tak blízko Ruska - a jeho druhého největšího města Petrohrad - od invaze nacistického Německa v roce 1941. Pohled Moskvy je pochopitelný a předvídatelný. Ve stále větší míře se mluví - jak v masmédiích, tak soukromě mezi vysoce postavenými představiteli - že právě tohle představuje „americkou agresi proti Rusku“, a dokonce že „Amerika je ve válce proti Rusku“. Porovnejte tyto obavy s neopodstatněným obviněním z aféry „Russiagate“, že Kreml „zaútočil na Ameriku“ během prezidentských voleb v roce 2016, pro což zatím neexistují žádné empirické důkazy, a hmatatelnými důkazy, které ruští představitelé evidentně spatřují v současné „agresi“ Washingtonu. A představte si, jaký je potenciál „horké války“ - náhodné nebo úmyslné - v tomto narůstajícím pohledu Ruska. Přetrvávající tlak ve Washingtonu, aby byly poslány další zbraně do Kyjeva - který slíbil, že je použije proti povstalcům na Donbasu, které Rusko podporuje - může jen vystupňovat obavy Rusů a nebezpečí, které to představuje. (Kyjev mezitím rozcupoval mírové dohody z Minska tím, že přijal právní předpisy, které jsou s dohodami neslučitelné.)

2. Existuje možnost, že rozvětvující se americko-ruský vojenský konflikt se může v Sýrii zhoršit, neboť syrské síly (podporované Ruskem) jsou blízko rozhodující porážce militantů, bojujících proti prezidentu Assadovi, přičemž někteří z nich jsou spojeni s teroristickými organizacemi. Ruské ministerstvo obrany jasně uvedlo, že se domnívá, že americké síly v Sýrii aktivně pomáhají a podporují bojovníky, kteří jsou proti Assadovi, a současně vystavují ruské vojáky velkému riziku. Ministerstvo také otevřeně deklarovalo připravenost udeřit proti těmto americkým jednotkám v Sýrii. Jaká bude reakce Washingtonu, ptám se, pokud Rusko zabije v Sýrii nějaké Američany?

3. Na rozdíl od předchozí studené války, kdy se kooperativní vztahy mezi USA a Sovětským svazem postupně začaly budovat po kubánské raketové krizi v roce 1962, jsou tyto vztahy, budované po desetiletí, ničeny. Nyní jsou dokonce vážně ohroženy. Kongres a Trumpova administrativa podle všeho chtějí uzavřít dvě ruské zpravodajské agentury ve Spojených státech - RT a Sputnik. Pokud k tomu dojde, může Kreml přijmout reciproční opatření v Rusku, což sníží komunikaci s veřejností, jakkoli „propagandistickou“ na obou stranách. Veteránský zpravodaj CNN z Moskvy uvedl, že „kontrola zbrojení visí na vlásku“. A bezprecedentní zmocnění se ruského konzulátu minulý měsíc v San Francisku přesvědčilo některé ruské představitele, jistě ne bezdůvodně, že jisté vlivné síly ve Washingtonu chtějí, aby diplomatické vztahy s Moskvou byly zcela zpřetrhány.

4. Během předchozí studené války nebyl žádný sovětský vůdce démonizován americkým politicko-mediálním establishmentem tak, jako je ruský vůdce Vladimír Putin - a to již téměř deset let. Rusko a vztahy s Moskvou jsou natolik „putinizované“, až se zdá, že Rusko již nemá žádné legitimní národní zájmy doma ani v zahraničí, což je první předpoklad, potřebný pro vyjednávání. Jako čerstvý příklad tohoto bezprecedentního faktoru lze uvést příslušné pasáže z nedávné biografie Hillary Clintonové s názvem „Co se stalo“.

5. Aféra „Russiagate“ je také bezprecedentní. Způsoby, jakými se zhoršuje nová studená válka, jsou různé, a narůstají. Rozsáhlé „zkoumání“ stále více naznačuje, že vztahy s Ruskem, které byly kdysi běžné, mohou být známkou „tajné dohody s Kremlem“, včetně finanční. Stejně tak názory, nesouhlasící se studenou válkou, jsou zcela přirozeně označovány jako „odzbrojující ruské dezinformace“ a „prokremelská propaganda“. Není překvapením, že se v americkém mainstreamovém tisku nebo ve veřejném vysílání objevuje jen velmi málo takovýchto názorů. (Více nesouhlasných názorů na oficiální zahraniční politiku se objevuje v hlavních ruských médiích, než v amerických.)

V prvé řadě aféra „Russiagate“ by zcela ochromila prezidenta Trumpa při jakýchkoli krizových jednáních, která by například musel vést s Putinem, nehledě na to, jak existenciální by jednání byla. Představte si, že by například prezidenta Johna F. Kennedyho napadali a vinili z toho, že je „loutkou Kremlu“ během kubánské raketové krize. Politicky by nebyl schopen učinit kompromisy, které udělal společně se sovětským vůdcem Nikitou Chruščovem, a ukončil tak krizi bez jaderné války. Ačkoli mnoho amerických politiků a médií nenávidí Trumpa, měli by se spíše obávat možné války s Ruskem.

6. A také v ostrém kontrastu s tvorbou politiky v 60., 70. a 80. letech dnes prakticky v hlavním proudu Ameriky neexistují žádná média, politici, ani politika se zaměřením proti studené válce. Bez účinné opozice, včetně intenzivní veřejné diskuse, jsou pravděpodobnější špatné politické výsledky, dokonce i v demokracii.

K těmto do velké míry bezprecedentním faktorům studené války přidám další tři nové okolnosti:

Jednou z nich je mýtus, že postsovětské Rusko je příliš slabé na to, aby vedlo dlouhotrvající válku, a nakonec se bude muset vzdát Washingtonu a Bruselu. To je samozřejmě logika, skrytá za tsunami sankcí, uvalených na Moskvu počínaje rokem 2014. Ponechme stranou, že několik mezinárodních institucí pro finanční monitorování zaznamenalo významné ekonomické oživení Ruska v posledních dvou letech. To například znamená, že se stane největším světovým vývozcem pšenice. Ponechme stranou obrovské přírodní, lidské a územní zdroje Ruska. Připomeňme si, že v moderní ruské historii neexistuje žádný případ kapitulace, nehledě na to, jak byly okolnosti ničivé nebo nákladné. Na rozdíl od minimálně zastupujících ruských hlasů, prosazujících opak, žádné elity národa, ani samotní obyvatelé zásadně nezmění vedoucí postavení nebo politiku v zemi pod západním tlakem. Opravdu, mnoho předních politických intelektuálů a novinářů v Rusku již uznalo, že nová studená válka, za níž je zodpovědný Západ, může trvat stejně tak dlouho, jako ta předchozí.

Druhou okolností je přetrvávající názor amerického establishmentu, o který se zasadily aspirace bývalého prezidenta Obamy, že Rusko je „izolováno“ ve světovém dění. Počet zahraničních setkání a dohod, k nimž došlo v posledních letech za Putinovy vlády, tuto představu vyvrací. Objevilo se však něco nového a důležitého. „Sovětský blok“ ve východní Evropě během předchozí studené války byl aliancí, vytvořené na základě neochoty, krize a představující tíživé břímě. Oproti tomu má dnes Rusko nové dobrovolné a prospěšné spojence a partnery - od menších států BRICS, až po Čínu. Ve skutečnosti to spíše vypadá, že je to právě americká „sféra vlivu“, která se dnes rozpadá, o čemž svědčí Brexit a Katalánsko (jehož referendum může dodatečně ukázat proruské úspěšné referendum na Krymu z roku 2014 v poněkud odlišném světle). Jak jinak můžeme interpretovat rostoucí sblížení mezi Tureckem, členem NATO, a Ruskem; nebo nedávnou historickou návštěvu saúdského krále v Moskvě, která vyústila v dohody, zahrnující miliardy dolarů z nákupů a investic do zbraní a energií? Čí trajektorie, historikové se mohou ptát, vede k izolaci ve světovém dění?

Třetí okolností je samozřejmě role Číny, a její rostoucí moc. Během předchozí studené války byla Čína soupeřem Sovětského svazu, a tudíž představovala „kartu“, která hrála proti Moskvě. Dnes je to politický, ekonomický a potenciálně vojenský partner Ruska (společné rusko-čínské námořní cvičení má být zahájeno příští týden) - což je nová okolnost, která bude mít pravděpodobně hluboký vliv i jinde, včetně Indie, Pákistánu, Japonska a dokonce i Afghánistánu.

Většina těchto nových a v podstatě bezprecedentních faktorů studené války není ve Washingtonu vůbec prodiskutovávána, a to nejen kvůli hysterii „Russiagate“. Americký triumfalismus od konce Sovětského svazu v roce 1991 hraje důležitou roli, stejně jako přetrvávající americký provincialismus, někdy nazývaný „výjimečnost“.

Avšak tři nejvážnější hrozby pro americkou národní bezpečnost - mezinárodní terorismus, šíření jaderných zbraní a kybernetické útoky, které by mohly nedopatřením spustit jadernou válku - jsou z velké části přehlíženy. Stejně jako neodmyslitelná pravda, že ani jedna z těchto hrozeb nemůže být snížena bez partnerství s Ruskem. Během 45 let trvající studené války byly dokonce i tyto aspekty uznány a někdy se o nich také jednalo.