Epizoda 13. Proč Londýn dal Hitlerovi Vídeň a Prahu, část 3.

V té době Adolf Hitler zabíral další region, který ležel mezi ním a hranicemi Sovětského svazu. Bylo jím Československo. Nutno říct, že tvůrci smluv z Versailles a St. Germain poskytli Führerovi základ pro jeho zlost vůči této zemi. Kvůli těmto dohodám se 3,4 milionů bývalých rakouských Němců ocitlo v novém státu Československo, kde tvořili 22% populace, v zemi sflikované z fragmentů staré Rakousko-Uherské říše.

Československo bylo jednou z nejúspěšnějších zemí, které se vynořily z území, které bylo vystaveno jatkám první světové války. Nový stát Čechů a Slováků se ukázal být jedinou zemí ve střední a jihovýchodní Evropě, která vyvážela kapitál ve velkém měřítku. Všechny oblasti československé ekonomiky zažily růst, ale některé sektory byly obzvláště působivé. Nejvyspělejšími odvětvími v této zemi byla ta, která byla zapojena do výroby zbraní a obuvi. Například v r. 1928 bylo Československo vedoucí silou na světě u vývozu bot, obuvi a sandálů. Nicméně tato ekonomická radostná jízda se ukázala mít krátkého trvání – mladý československý stát trval pouze 20 let (od r. 1918 do r. 1938), kdy se jeho spojenci Londýn a Paříž rozhodli předat zemi Hitlerovi. Třetí říše potřebovala popostrčit k hranicím SSSR a čeští pracující byli potřeba, aby německou armádu obuli a vybavili.

Na jaře 1938 německý tisk, omámen mnohými Hitlerovými nekrvavými vítězstvími, vedl aktivní kampaň a vyzýval k vyhovění požadavkům etnických Němců žijících v československých Sudetech. Německá komunita v zemi se také stala aktivnější. Sudetoněmecká strana, vedená Konradem Henleinem, prosazovala myšlenku „navrácení všech Němců jediné Říši“. Anschluss Rakouska poskytl vynikající záminku pro předložení záležitosti porušování práv německé menšiny v Československu. Nakonec rakouští Němci byli nyní součástí této „sjednocené rodiny“ – takže nezasloužili si jejich „sudetští bratři“ totéž? Henleinova strana požadovala „územní autonomii“ Sudet.

Československá vláda nebyla v žádném případě připravena Němcům ustoupit. Neměla k tomu důvod. Československá armáda, jedna z nejsilnějších v Evropě, byla připravena chránit svoji zemi proti jakémukoliv agresorovi, a Čechoslováci měli stejně tolik odhodlání, jako síly. Proti 39 německým divizím tvořeným 1,8 milionem vojáků mohli Češi postavit 36 divizí s 1,6 milionem vojáků, a proti Hitlerovým 2,400 letadlům a 720 tankům se mohlo Československo spolehnout na svých 1,500 letadel a 400 tanků. Nesmíme zapomínat ani na fakt, že československá armáda byla v obranné pozici, zatímco Němci by byli nuceni být v ofenzivě.

Jejich spojenecká smlouva s Francií také dávala vůdcům Československa základ pro optimismus. Češi byli logicky přesvědčeni, že tak mocný a užitečný spojenec, jako Paříž, Berlínu prostě neustoupí. Při pohledu na mapu je jasné, že kdyby nic jiného, tak geografická pozice Československa měla donutit Francouze aktivně mu přijít na pomoc – pokud by se Francie ocitla v ozbrojeném konfliktu s Německem, mohli Češi napadnout Němce zezadu. Navíc zbrojovky Škoda v českých zemích vyráběly ročně tolik zbraní, jako celý britský zbrojní průmysl. Kdo při smyslech by chtěl dát Hitlerovi takový poklad?

Nicméně události kolem Československa začaly nabírat velmi „podivný“ směr. Místo aktivního odporu vůči Hitlerovým požadavkům se začalo malicherně intrikovat. Výsledkem byla nechvalně známí Mnichovská dohoda ze září 1938, která dala Hitlerovi vše, co chtěl. Možná byl Západ opět vyděšen německou vojenskou silou? „Německé armády nebyly schopné porazit Francouze v r. 1938 nebo 1939,“ píše Winston Churchill (2). Jinými slovy, Hitler nemohl porazit Čechy, Francouze a Brity najednou – to bylo dosti zjevné. Proč pak vůdci „demokratických zemí“ nejednali rozhodněji? Protože neměli zájem na vítězství nad Německem, stáhli ocas. Nikdo by nezabil útočného psa, vypěstěného pro boj na smrt, před bitvou.

První konference o osudu Československa se konala v Londýně 28. až 30. dubna 1938. K rozčarování Čechů francouzští státníci náhle podpořili požadavek anglických diplomatů, že střetu s Německem je třeba se vyhnout za každou cenu. 15. května 1938 byl telegram z Londýna zveřejněn v New York Herald Tribune, který naplno uváděl, že protože ani Francie, ani Sovětský svaz nejsou připraveny jít do války kvůli Československu, Británie má ještě méně důvodů povstat do zbraně a bránit tuto slovanskou republiku. A tak Československo mělo střízlivě vyhodnotit svoji situaci a uznat, že jeho jedinou možností je mírové vyřešení otázky sudetských Němců (3).

Přirozeně, že po takovýchto výrocích se Hitlerovy požadavky staly ještě více nekompromisními. A článek uveřejněný v amerických novinách se „překvapivě“ shodoval s jednou velmi výmluvnou událostí. Dva dny předtím, než šly New York Herald Tribune do tisku, Konrad Henlein, šéf Sudetoněmecké strany, dorazil do Londýna. Samotný tento fakt takové návštěvy vede ke spekulacím. Henlein měl několik setkání s členy britského parlamentu a opozice. Poté se jeho požadavky (a proto i periodicky se opakující téma jeho projevů) změnily z autonomie na rozpuštění Československa.

Nejen německé, ale také britské tajné služby velmi aktivně spolupracovaly s vůdcem sudetských Němců. Nebylo to žádným tajemstvím v Německu, ale nebyl podniknut žádný krok k zablokování tohoto kontaktu. To proto, že v té době jak Němci, tak Britové hráli za stejný tým, který připravoval předání Československa Hitlerovi. „Britská tajná služba byla celkem dobře informována… jeden z jejích agentů, plukovník Christie, který již s Henleinem několikrát rokoval, se s ním setkal opět na počátku srpna 1938, v Curychu,“ stojí v pamětech šéfa německé zahraniční rozvědky (4).

18. července 1938 Hitlerův pobočník, kapitán Wiedemann, přivezl osobní zprávu od Hitlera britskému premiérovi Nevillu Chamberleinovi do Londýna. Hitlerovy návrhy byly považovány za přijatelné. 22. července 1938 Anglie požadovala, aby Československo podniklo rozhodná opatření k „uklidnění Evropy“. Češi odpověděli, že souhlasí s poskytnutím autonomie sudetským Němcům. Nicméně Henlein okamžitě, 29. července 1938, přišel s veřejným prohlášením: jakýkoliv Němec v zemi by měl podléhat „pouze německé vládě, německým zákonům a hlasu německé krve“.

Britští diplomaté následně pokračovali v tlaku na Čechy. 3. srpna lord Runciman, Chamberleinův emisar, dorazil do Prahy. Tento „nestranný zprostředkovatel“ měl ve skutečnosti přesvědčit Československo, aby předalo své Sudety Němcům. Češi se zasekli, odmítli uznat, že vše již bylo dávno rozhodnuto za ně. 7. září 1938 londýnské Times uveřejnily článek vyzývající Čechy, aby nevzdorovali, ale hráli hezky – aby se stali „homogenním státem“.

Československá situace byla ještě podivnější kvůli faktu, že mimo francouzsko-české dohody existovala také dohoda mezi Sovětským svazem a Československem. V případě útoku měl SSSR přijít na pomoc oběti agrese. Nicméně v textu této dohody byl jeden zajímavý detail: Moskva musela poskytnout pomoc Praze, jen pokud Paříž nabídla stejný typ pomoci. Na počátku září 1938 se francouzská vláda dotázala sovětské vlády na její postoj, pokud by bylo Československo obléháno. Odpověď Moskvy byla jednoduchá: bylo by nutné okamžitě svolat představitele SSSR, Británie a Francie, aby se vydala deklarace jménem těchto mocností, varující, že Československu by měla být nabídnuta vojenská pomoc v případě německého útoku. Co se týká Sovětského svazu, tato země byla připravena splnit své závazky plynoucí ze smlouvy (5).

Jakého typu reakci myslíte, že se sovětskému návrhu dostalo? Nemůžete odpovědět? Pak je zde další otázka: měli ti, kteří připravili Hitlera na invazi do SSSR nějakou potřebu se této agresi vyhnout? Tedy místo toho porazit Německo za použití společných sil Francie, Československa a Sovětského svazu? Potřebovali, aby Hitler ustoupil a aby byl jeho postup na sovětské hranice zastaven?

Západ měl jiný cíl, jak napsal Churchill: „Sovětská nabídka byla ve skutečnosti ignorována. Nepočítalo se s nimi proti Hitlerovi a bylo s nimi zacházeno lhostejně – až pohrdavě – což zanechalo ve Stalinově mysli stopy. Události se ubíraly směrem, jako by sovětské Rusko neexistovalo.“ (6)

Takže místo aby odrazili agresora a zaujali pevný postoj po boku Sovětského svazu, Britové „nakopali“ Čechy. Nejdříve bylo navrženo vládě Československa, aby smlouvy s Francií a SSSR anulovala. Pak společná anglo-francouzská nóta z 19. září žádala Prahu, aby okamžitě předala Sudety Německu. Československo vzdorovalo jen slabě. 20. září 1938 britský a francouzský velvyslanec dostali odpověď československé vlády. Její součástí byl požadavek na opětovné uvážení rozhodnutí a na předání záležitosti k arbitráži v souladu s německo-československou smlouvou z r. 1925.

Taková česká svéhlavost mohla vše zničit. Faktem je, že v případě vojenského konfliktu s Německem byla Francie povinna zasáhnout ve prospěch Čechů! A pokud by se to stalo, Sovětský svaz by přišel na pomoc nejen Praze, ale také Paříži! Systém aliancí by byl aktivován: francouzsko-sovětská Smlouva o vzájemné pomoci z 2. května 1935 a československo-sovětská Alianční smlouva podepsaná 16. května 1935.

A tak Londýn a Paříž začaly ztrácet trpělivost. Večer 20. září britský velvyslanec Basil Newton řekl české vládě, že by měla „přijmout návrh bez výhrad a bez dalšího zpoždění, jinak vláda jeho veličenstva nebude mít další zájem na osudu vaší země“. Francouzský velvyslanec Victor de Lacroix tomuto zlověstnému varování sekundoval. Ale diplomaté stále nebyli spokojeni. Ve dvě hodiny ráno (!) velvyslanci „přátelské“ Británie a Francie vzbudili československé prezidenta Edvarda Beneše v posteli. Byla to jejich pátá návštěva během 24 hodin. Noční hosté předložili Benešovi nótu, která byla ve skutečnosti opravdovým ultimátem. „Pokud (vláda Československa) nepřijme anglo-francouzský plán, celý svět bude považovat Československo za jediného viníka nevyhnutelné války.“

21. září 1938 bylo ultimátum „spojenců“ probíráno na setkání československé vlády. Jejich rozhodnutí nebylo těžké předvídat. Ministři souhlasili s tím, co bylo doslova sebevraždou jejich země (7).

29-30. září 1938 byla podepsána nechvalně známá Mnichovská dohoda v bavorském hlavním městě, legalizující převod Sudet Německu. Tato dohoda byla podepsána Hitlerem, Mussolinim, Chamberlainem a Edouardem Daladierem (8). Čeští zástupci nebyli dokonce ani na setkání svých „pánů“ pozváni – pouze čekali ve vedlejší místnosti, aby byli informováni o osudu své země, jakmile jednání skončí a dojde k podpisu. Mnichovská dohoda byla podepsána v takovém spěchu, že nebyl dokonce ani čas doplnit kalamář v místnosti, kde se vytvářela globální politika. Ale k čemu vlastně potřebovali inkoust? Vše bylo připraveno předem, takže podpis byl jen pouhou formalitou…

1. října 1938 německé jednotky vstoupily do Československa. Nesetkaly se s žádným odporem. Později němečtí generálové prověřovali česká opevnění a souhlasně přikyvovali: jak skvělé, že moudrý Führer dokázal vyřešit tuto věc mírově. Protože samotné Sudety byly prošpikovány prvotřídními pevnůstkami. „K překvapení expertů zkušební bombardování ukázalo, že naše zbraně proti nim neobstály,“ (9) poznamenal Albert Speer diplomaticky ve svých pamětech. Jeho hodnocení odhaluje faktickou totální neschopnost německé armády úspěšně zdolat česká opevnění. To byl důvod, proč západní diplomaté, střízlivě hodnotící stále neokázalou schopnost Wehrmachtu, tak trvali na tom, aby Československo kapitulovalo bezpodmínečně!

Okamžitě po podpisu Mnichovské dohody začalo druhé dějství tohoto krutého představení. „Němci nebyli jedinými predátory, kteří se zakousli do mrtvoly Československa. Okamžitě po podepsání Mnichovské dohody polská vláda poslala české vládě ultimátum, požadující, aby okamžitě postoupila hraniční region Těšínsko! Ačkoliv Polsko se mělo brzy stát „nevinnou obětí“ agrese, tak jako skutečný mrchožrout radostně přispěchalo odkousnout si kus českého území…

Když viděl, jak se ostatní obratně dokázali napojit na tuto bonanzu volné zahraniční politiky, maďarský premiér Béla Imrédy pak protestoval, že zájmy maďarské menšiny v Československu byly „upozaděny“. A dostal, co chtěl – 2. listopadu 1938 přešlo do maďarských rukou 12,000 kilometrů čtverečních jižního Slovenska a malá část regionu známého jako Podkarpatská Rus, s asi jedním milionem obyvatel.

Takže kdo dal Hitlerovi Vídeň a Prahu?

Bylo to učiněno těmi, kteří navzdory svým neochvějným postojům „náhle“ umožnili, aby bylo Rakousko anektováno Říší.

Bylo to učiněno těmi, kteří, v rozporu s mezinárodním právem, dělali co mohli, aby zabránili pokusům legitimní španělské vlády porazit vzbouřence a důrazně „si nevšímali“ německé a italské pomoci generálu Frankovi.

Bylo to učiněno těmi, kteří navzdory svým smluvním závazkům nepomohli Československu, a naopak udělali vše, aby zajistili jeho kapitulaci.

Poznámky

1) Je zajímavé poznamenat, že když 1. září 1939 začala světová válka, Franco požadoval půjčku na obnovu své země – ne od svých „přátel“ Mussoliniho a Hitlera – ale… od Velké Británie.

2) Churchill, Winston. Druhá světová válka, díl 1. Blížící se bouře. Str. 304

3) Jako by jednaly na pokyn, v květnu 1938 „svobodné“ a „nezávislé“ britské noviny uveřejnily sérii podobných článků. 6. května Daily Mail pomluvily Československo ve svém úvodníku jako „nechutný stát obývaný výlučně rasisty, jejichž nechutný přístup k německy mluvícím obyvatelům Sudet nemůže Británie již déle tolerovat!.

4) Schellenberg, Walter. Labyrint. Str. 34

5) Na vrcholu německo-české krize SSSR vyhlásil vojenskou pohotovost a přesunul 60 pěších a 16 jezdeckých divizí, 3 tankové sbory, 22 nezávislých tanků a 17 leteckých brigád k hranicím s Polskem, zemí, kterou Sovětský svaz potřeboval přejít, aby mohl přijít na pomoc Čechům. Navíc bylo povoláno 330,000 záložáků a desítky tisíc vojáků, kteří měli být propuštěni do civilu, byly ponechány ve službě. (Bullock, Alan. Hitler a Stalin: Paralelní životy. Str. 577)

6) Churchill, Winston. Druhá světová válka. Díl 1. Blížící se bouře. Str. 274-275.

7) Od té doby uběhlo více než sedmdesát let, ale nikdo se nepoučil. Opět vidíme v Evropě tytéž „nezávislé“, „suverénní“ státy ochotně vyhovovat jakýmkoliv vrtochům svých pánů. Radostně instalují americký radar a rakety na svém území, posílají vlastní vojáky do vzdáleného Iráku bez zdráhání a ochotně ničí dohody s ruským státem nebo se soukromými ruskými společnostmi, které jsou v jejich vlastním nejlepším zájmu. Jejich páni řeknou – a oni s velkým úsměvem strkají hlavu do oprátky, stejně jak to učinilo Československo v září 1938.

8) Zde je jeden málo známý fakt: den po podpisu Mnichovské dohody britský premiér, Neville Chamberlain, pozval Hitlera na soukromý rozhovor. A pak náhle vytáhl z kapsy list papíru: „My, německý Führer a kancléř a britský premiér jsme se dnes sešli ještě jednou a dohodli jsme se, že uznáváme, že otázka anglo-německých vztahů má pro obě země a pro Evropu prvořadý význam,“ stojí v dokumentu. A „dohoda podepsaná včera večer a anglo-německá námořní dohoda“ jsou považovány vůdci těchto dvou zemí za „symbolické přání“ obou zemí „nikdy spolu neválčit“. Historici obvykle na tento dokument zapomínají.

Nicméně musela to být tato pokoutní dohoda, co zajistilo Hitlerovu agresi na východ, nikoliv Mnichovská dohoda, která se zabývala jen Československem! Chamberlainův návrat z Mnichova do Londýna je často líčen v historických dokumentárních filmech. Stojí u svého letadla, mává kusem papíru a hlasitě prohlašuje: „Mír pro naši dobu!“ a publikum si myslí, že britský premiér drží kopii Mnichovské dohody. Ale ve skutečnosti Neville Chamberlain svírá tuto dodatečnou britsko-německou deklaraci.

9) Speer, Albert. Uvnitř Třetí říše. Paměti. Str. 111