Pro Severní Koreu jsou sankce, uvalené Radou bezpečnosti OSN, vražedné

Rezoluce se zaměřuje na hlavní export Severní Koreje, včetně uhlí, železa, železné rudy, olova, olovnaté rudy a mořských plodů. Sankce také cílí na další příjmové toky, jako jsou banky a podniky, spojené se zahraničními společnostmi.

Rezoluce 2371 byla uložena - kým jiným? - Spojenými státy, hlavním agresorem na světě; mimořádně škodícím národem, který nikdy nebyl potrestán, ani sankciován samotným orgánem pro budování míru, Radou bezpečnosti OSN (UNSC), za miliony válečných úmrtí a vražd, provedených bezpilotními letadly. USA mají na svědomí nezákonné a hegemonické války, vedené v zastoupení nebo prostřednictvím vlastních smrtících strojů, po celé planetě, k nimž došlo za posledních 70 let - nebo možná více.

Tuto rezoluci, zaměřenou proti KLDR, jednomyslně schválilo všech 15 členů Rady bezpečnosti OSN, včetně jediných spojenců Severní Koreje - Číny a Ruska. Možná k tomu měli tito dva spojenci své vlastní strategické a sobecké důvody, že rezoluci nevetovali a nenavrhli místo ní jiná diplomatická opatření – nebo něco jiného. Diplomatická opatření, která možná mohla pádnými důvody přesvědčit Washington a jestřáby z Pentagonu, a také zastavit v podněcování k válce Trumpa, který vykřikuje výhrůžky ohledně jaderné hrozby ze svého golfového klubu v Bedminsteru (ve státě New Jersey): „Střetnou se s ohnivou zlobou, jakou svět nikdy neviděl“. Rusko a Čína mohly navrhnout opačné usnesení, které by usilovalo o dialog a přinutilo by Washington k zastavení agresivity a útočnosti. - Rusko a Čína to však neudělaly. A to je smutné.

Je to neskutečná hanba, do jaké míry se doslova celý svět může přetrhnout, jen aby byl Washington spokojený - a s ním i manipulanti stínového státu a „deep state“ kteří tahají za nitky loutek v Bílém domě, ostatně jako vždy. To jsme se opravdu stali světem vazalů pro umírající impérium?

Ti samí vojenští agresoři, kteří jsou řízeni Washingtonem, zničili před více než 60 lety Severní Koreu tak, že z ní zbyla hromada trosek, a tehdejší populace 10 milionů obyvatel se snížila o třetinu. USA nikdy neumožnily podepsání mírové dohody. Namísto toho měla Korejská lidově demokratická republika (KLDR) jen nejistou smlouvu o příměří, a navíc ji neustále ohrožovaly obrovské americké vojenské základny v Jižní Koreji a Japonsku, plné flotil válečných letounů a plavidel. Do vzdušného prostoru KLDR se často dostanou americké bombardéry. Vojenské manévry, které provádí americká armáda společně s Japonskem a Jižní Koreou, jsou opakovanou hrozbou pro mírumilovný život Severokorejců. Striktně vynucená vojenská demarkační linie o délce 250 km (podél 38. rovnoběžky) rozděluje korejské rodiny po více než tři generace.

To, co režim Kim Čong-una ukazuje světu, není nic jiného, ​​než ochota a připravenost bránit dosažených úspěchů KLDR, úžasně přebudované země, nabízející veškeré sociální výhody, které zahrnují bezplatné vzdělání a zdravotní služby pro více než 25 milionů lidí. Jaderné odstrašování není nebezpečné pro nikoho, ani pro Japonsko, ani pro Jižní Koreu, a už vůbec ne pro USA. A Trump to zatraceně dobře ví. Jeho vychloubání se „ohnivou zlobou“ není ničím jiným než řinčením zbraní, šoumenstvím, které přísluší golfovému multimiliardářskému psychopatovi, jehož snem je řídit díky Bohu slábnoucí impérium. Neodvážil by se Severní Koreje ani dotknout, protože jinak by musel čelit „ohnivé zlobě“ spojenců KLDR (tj. Rusko a Čína), a to i navzdory jejich nešťastnému hlasování pro rezoluci.

Pokud by sankce OSN byly dodržovány, snížily by se roční příjmy Severní Koreje z vývozu o třetinu, tj. asi o částku 1 miliardy amerických dolarů. To by mohlo uvrhnout celou zemi, již tak izolovanou předchozími západními sankcemi, do extrémních těžkostí a hladomoru. Ačkoli je nepravděpodobné, že by Čína, s níž Severní Korea obchoduje (objem exportu tvoří 90%), trvala na dodržování těchto sankcí, je to nicméně nespravedlivá hrozba.

Podívejme se nyní na legitimitu rezoluce OSN o sankcích v širším kontextu - v kontextu, který světová populace vůbec nezná, nebo na něj snadno zapomene.

Kapitola VII Charty Organizace spojených národů, zabývající se akcemi při ohrožení míru, porušení míru a činech útočných.

Tyto akce se řídí konkrétně články 39, 40, 41 a 42 (kapitola VII):

Článek 39

Rada bezpečnosti určí, zda došlo k ohrožení míru, porušení míru nebo útočnému činu, a doporučí nebo rozhodne, jaká opatření budou učiněna v souladu s články 41 a 42, aby byl zachován nebo obnoven mezinárodní mír a bezpečnost.

Článek 40

Aby předešla zhoršení situace, může Rada bezpečnosti, dříve než učiní doporučení nebo rozhodne o opatřeních, stanovených v článku 39, vyzvat dotyčné strany, aby splnily předběžná opatření, jež považuje za nezbytná nebo žádoucí. Taková prozatímní opatření nejsou na újmu práv, nároků nebo postavení zúčastněných stran. Rada bezpečnosti náležitě přihlédne k tomu, pokud taková prozatímní opatření nebudou splněna.

Článek 41

Rada bezpečnosti může rozhodnout, jaká opatření, nezahrnující užití ozbrojené síly, mají být použita, aby jejím rozhodnutím bylo dodáno účinnosti, a může požádat členy Organizace spojených národů, aby taková opatření provedli. Tato opatření mohou zahrnovat úplné nebo částečné přerušení hospodářských vztahů, spojů železničních, námořních, leteckých, poštovních, telegrafních, rádiových a jiných, jakož i přerušení diplomatických styků.

Článek 42

Pokud se Rada bezpečnosti domnívá, že by opatření podle článku 41 byla nedostatečná, nebo se ukázala jako nedostatečná, může podniknout takové akce leteckými, námořními nebo pozemními silami, jaké považuje za nezbytné k udržení nebo obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti. Takové akce mohou zahrnovat demonstrace, blokádu a jiné operace leteckými, námořními nebo pozemními silami členů Organizace spojených národů.

Bilaterálně uložené ekonomické sankce, které jsou hlavním trestem Spojených států, jenž napaří podle libosti jakémukoliv národu, který jim nezobe z ruky, jsou naprosto nezákonné a porušují mezinárodní právo.

Legitimita ekonomických sankcí, které uložila OSN, je ve většině případů velmi diskutabilní, a to platí zvláště v případě Severní Koreje, neboť tyto sankce mohou ovlivnit lidská práva nebo konkrétněji hospodářská, sociální a kulturní práva civilistů (ESCR, tj. Rada pro výzkum v ekonomické a sociální oblasti), protože nepříznivé důsledky mohou vést k humanitární krizové situaci, tzn. že může nastat nedostatek určitého zboží a služeb, které jsou nezbytné k zajištění základních životních potřeb (Robin Gebs: „Humanitární záruky během režimu ekonomických sankcí: žádost o doložky s automatickým odvoláním, pravidelné sledování a následné posouzení dlouhodobých účinků“. Harvard Human Rights Journal 18, 2005, str. 173).

V případě Severní Koreje jsou takové sankce naprosto absurdní, ne-li nelegální, protože hlavním agresorem není a nikdy nebyla Severní Korea, ale Spojené státy.

Avšak dosud se nikdy žádnému národu na této krásné planetě nikdy nepodařilo zavést režim sankcí vůči USA prostřednictvím nejdůležitějšího orgánu pro budování míru a bezpečnosti, kterým je OSN. - Proč se to nikdy nepodařilo? - Protože se všichni obávají amerických odvetných opatření. Avšak Rusko, Čína a Šanghajská organizace pro spolupráci (SCO), která již zahrnuje polovinu světové populace a ovládá jednu třetinu ekonomické produkce na světě - a je zjevně v procesu úplného oddělení od hegemonie dolaru - by se už neměly bát amerických odvetných opatření - nebo snad ano?

Je neuvěřitelné, jak si svět, takový svaz národů, nechal zcela vymýt mozek, když akceptoval téměř bez výjimek a pochybností zvěrstva, páchaná Washingtonem, zločiny na lidskosti, nevybíravé zabíjení desítek miliónů lidí po celém světě, nejhorší zneužívání lidských práv, které naše moderní historie kdy poznala, aniž by mrkl okem. Zároveň je tento „pevný“ svaz národů připraven udusit Severní Koreu, malý statečný stát, který pouze testuje svou schopnost sebeobrany, neboť chce čelit neustálým nezákonným výhrůžkám ze strany největšího světového agresora, Spojených států amerických.