Od rezoluce k revoluci?

Podle informací z bruselských zdrojů zvažovalo vedení EU za posledních pět let zavedení nějakých politických nebo finančních sankcí proti celé řadě zemí. Mimo Polska byly na seznamu Řecko, Kypr, Slovensko, a dokonce i Německo (kvůli agresivním obchodním a finančním aktivitám na trzích střední a východní Evropy, ve kterých Evropská komise spatřovala prvky ekonomického zotročování). Nicméně právě ve vztahu k Maďarsku byla zahájena kárná procedura, stanovená v sedmém článku Lisabonské smlouvy.

Rozhodnutí Bruselu je podmíněno především vnějšími faktory, obzvláště pak tvrdohlavým odmítáním maďarské vlády přerušit obchodní a ekonomickou spolupráci s Ruskem a aktivní snahou maďarského premiéra Viktora Orbána podpořit etnické Maďary žijící v zemích bývalého Rakousko-Uherska, Rumunsku (přes 1,2 mil. lidí), Srbsku (300,000), Slovensku (přes 450,000) a na Ukrajině (přes 150,000 lidí). Jako důsledek vznikl v EU svérázný protimaďarský blok, do nějž patří jak otevřeně protiruské síly, tak ty země, které Budapešť podezřívají ze snahy překreslit mapu regionu a dokonce obnovit Rakousko-Uhersko.

Zatím, pravda, kárná procedura vůči Maďarsku teprve začala a v dokumentech je jako hlavní obvinění uváděno porušování lidských práv.

Rezoluce přijatá Evropským parlamentem byla připravena společně levicovými a liberálními frakcemi Evropského parlamentu a prošla předběžným schválením již na konci dubna. Konečná varianta, přijatá nyní většinou hlasů, již obsahuje konkrétní obvinění. V tomto dokumentu se zdůrazňuje nedodržení řady předešlých rezolucí a několika zákonodárných iniciativ Evropského parlamentu maďarskými úřady.

Jedná se konkrétně o přitvrzení pravidel přijímání migrantů do Maďarska, přijetí zákona omezujícího zahraniční financování nevládních organizací, a také o zákonné omezení aktivit zahraničních univerzit. V posledním zmíněném případě se jedná především o Středoevropskou univerzitu založenou Georgem Sorosem. A toto umožňuje lépe pochopit povahu a podstatu současné nespokojenosti s činy maďarských úřadů. Evropský parlament „vyjadřuje politování, že za posledních několik let vedl vývoj situace v Maďarsku k závažnému zhoršení v oblasti svrchovanosti zákona, demokracie a základních lidských práv, včetně v oblasti svobody projevu, akademických svobod, práv migrantů, žadatelů o azyl a utečenců, svobody shromažďování a spolčování, omezení a narušení činnosti institucí občanské společnosti, práva na rovné zacházení, práv příslušníků menšin, včetně cikánů, židů a příslušníků LGBT kasty, sociálních práv, fungování ústavního systému, nezávislosti soudů a dalších institucí“.

Na základě všech těchto „politováníhodných záležitostí“ přijatá rezoluce aktivuje účinnost sedmého článku Lisabonské smlouvy, vyzývá Evropskou komisi k důkladnému prozkoumání situace v Maďarsku, a Budapešti nařizuje zrušit zákony, vyvolávající kritiku Bruselu. Mimo to Evropský parlament zplnomocnil Evropskou komisi k tomu, aby „pozorně sledovala vynakládání prostředků z rozpočtu EU maďarskou vládou“.

Pro rezoluci hlasovalo 393 poslanců, 221 bylo proti a 64 se jich hlasování zdrželo. Proti tomuto dokumentu hlasovali především poslanci pravostředové Evropské národní strany, do kteréžto frakce patří i poslanci z vládnoucí maďarské strany „Maďarský národní svaz“ (Fidesz).

Odvolání se na článek sedm Lisabonské smlouvy v textu rezoluce není náhodné. Právě tento článek činí rozhodnutí Evropského parlamentu závazným pro nejvyšší orgány EU, neboť nařizuje, aby byl „zdůvodněný návrh“ Evropského parlamentu jedním z právních základů pro Radu EU, aby zanalyzovala: jestli existuje „zjevná hrozba“ narušování základních hodnot EU ze strany jednoho členského státu. Odpovídající rozhodnutí pak Rada EU přijme většinou hlasů představitelů členských zemí EU.

Taková je právní stránka věci. Nicméně závažný je její politický podtext. V tomto smyslu může přitvrzení tlaku Brusele na Budapešť vést ke konsolidaci nejen protimaďarského, ale také „pro-maďarského“ bloku, do něhož patří nyní prakticky i Polsko. Letos v lednu maďarský premiér Orbán již přislíbil postavit se na odpor pokusům o sankce, které může EU zavést proti Budapešti – na základě stejných obvinění z porušování lidských práv, nátlaku na média a soudy, který se dotýká i Maďarů.

Budapešť obvinění Bruselu kategoricky odmítá. Maďarský ministr zahraničí Péter Szijjártó označil rezoluci přijatou Evropským parlamentem za „Sorosovu zprávu“. „Evropské instituce se nedokážou smířit s tím, že vláda Maďarska, bez ohledu na mezinárodní tlak, provádí nadále takovou přistěhovaleckou politiku, která zajišťuje bezpečnost země a našich občanů,“ zdůraznil šéf maďarského zamini. Podle slov Pétera Szijjártó: „Nyní jsme svědky útoku na Maďarsko, který zorganizovala síť George Sorose.“

Nedlouho tomu, v dubnu – přesně před posuzováním protimaďarské rezoluce Evropským parlamentem – Viktor Orbán sdělil během debaty v hlavním stanu EU v Bruselu, že považuje George Sorose za „finančního spekulanta“. A maďarský prezident János Áder 10. dubna podepsal zákon o zahraničních investicích, který umožňuje uzavření Středoevropské univerzity založené Sorosovým fondem. V souladu se změnami zákona, které byly schváleny maďarským parlamentem, mohou zahraniční univerzity působit v Maďarsku jen po vzájemné dohodě Budapešti a země, která založení univerzity iniciovala. Jinými slovy, sorosovská univerzita může v Maďarsku fungovat jen v tom případě, že Maďarsko a USA uzavřou odpovídající mezinárodní dohodu, a samotná Středoevropská univerzita otevře své zastoupení za oceánem (kde je akreditována ve státě New York).

Pochopitelně, že je ještě brzy mluvit o tom, že proces „potrestání“ Maďarska dosáhne fáze, kdy bude této zemi odebráno právo hlasovat v Evropské unii. Nicméně tendence „zavírání huby“ nespokojencům s EU je evidentní. Účast George Sorose na tomto dává důvod předpokládat i mnohem tvrdší akce, například pokus zorganizovat v Maďarsku další „barevnou revoluci“. Mimochodem, „Sorosova stopa“ je patrná i v masových demonstracích, které započaly v dubnu v Srbsku. Takováto koincidence rovněž nebývá náhodnou.