Turecký gambit Vladimíra Putina

Turecko – Nizozemsko: Velká šachová partie Putina

Jsou skutečné příčiny rozkolu vztahů mezi Tureckem a Holandskem opravdu takové, jak se nám je snaží prezentovat sdělovací prostředky? Je kamenem úrazu neochota nizozemských úřadů vyhovět žádostem turecké strany? Po vážném přemýšlení objevíme řetěz událostí, které naznačují, že skutečné důvody jsou ukryté mnohem hlouběji.

A podezření začínají po výrocích vůdce pravicové Strany svobody Geerta Wilderse, který vyzval tureckou ministryni pro záležitosti rodiny Fatmu Betül Sayanovou Kayaovou: „odejdi, nikdy se nevracej a vezmi s sebou z Holandska všechny své turecké fanatiky.“ Fanatiky? Už jste někdy slyšeli o „tureckých fanaticích“ v Holandsku? No, nic moc, tak si najděme na internetu něco o „tureckých protestech v Nizozemí.“

Především je zajímavá historie problému. Jak se ukáže, „vševědoucí Google“ na toto téma poskytuje desítky odkazů z minulých let. Ale nejživější ilustrace k turecko-holandským vztahům byla zveřejněna ve formě karikatury dne 25. 4. 2016, v níž je „hlavní postava“ docela rozpoznatelná.

Zvláštní pozornost si zaslouží články o tureckých protestech proti vztyčení pomníku v Nizozemsku na památku arménské genocidy, kterou turecké úřady nepřiznávají a označují ji jako výmysl. Na podkladě poznání, že „třenice“ mezi oběma zeměmi se objevují několikrát do roka, můžeme konstatovat, že turecko-nizozemské vztahy připomínají třaskavý plyn – směs vodíku a kyslíku, kde „roznětkou“ se ukazuje tentýž památník arménské genocidy v holandském městě Almelo.

Zbývá jen pochopit, kdo škrtl zápalkou

Zpravidla jádrem takovýchto závažných mezinárodních sporů jsou peníze. A proto položme otázku: O jaké peníze tady jde? Odpověď leží přímo na „povrchu“.

Podle údajů ruské Federální celní služby činil v roce 2014 mezinárodní obchod mezi Ruskem a Holandskem 73,2 miliard dolarů. (Pro srovnání s Čínou ve stejném roce to bylo přibližně 35 miliard dolarů). Velké peníze, ne? Takže je o co se brát, ale co s tím má společného Turecko? Pro nalezení odpovědi je nutné se podívat do minulosti.

Chce to ale malý úvod.

Poslední, nejsilnější „přeformátování“ světové ekonomiky začalo bezprostředně po pádu berlínské zdi. Obrovské, ale ne vždy účinné, ekonomické vazby „přináležející“ k Sovětskému svazu prodali nebo propili Gorbačov s Jelcinem a tyto vazby byly uchváceny Západem. Odtud pramení plné pochopení skutečné zrady „vládnoucích elit“ SSSR a Ruska v 90. letech.

Pochopitelně mnohé z těchto vztahů bylo levnější ukončit, než v nich pokračovat, ale například Čína se svým ekonomickým potenciálem totéž neudělala, jen prostě „přesměrovala“ tento potenciál do nových ekonomických příležitostí. Se zeměmi, které neměly peníze, se mohl Sovětský svaz a Rusko dohodnout na restrukturalizaci dluhu a platby „v naturáliích“ – v nerostných surovinách nebo v zemědělských produktech, stejně jako Kuba platila cukrem.

Ale podívejte se, kolik miliard dolarů dluhu bylo odepsáno za Gorbačova, Jelcina a Putina. Ano, za Putina také, ale obyvatelům se to vysvětlilo tím, že tyto země měly stále co nabídnout. Můžeme se jen dohadovat, kolik dostali na „provizích“ zkorumpovaní úředníci.

Ovšem to je jen jedna strana mince. Druhá strana ukazuje, že za Putina se ruská zahraniční politika stala velmi efektivní, i proto šel Putin zřejmě záměrně do takových ztrát, neboť tito úředníci sloužili Putinovi jako dokonalé krytí! Bylo nutné „ukolébat“ Západ a neumožnit mu, aby pochopil a odhalil všechny skryté okolnosti do času zesílení Ruska.

Jeho síla se projevila teprve v Sýrii a to nikoliv ihned. Takže Putin čekal a v utajení hrál o čas. Skrytost umožnila Putinovi tajit mnohoznačnou geopolitickou hru do okamžiku jejího odhalení.

Velká šachová partie Putina

Teprve 7. 10. 2015, když se nebe nad Kaspickým mořem rozzářilo salvami „Kalibrů“, si Západ uvědomil, že Rusko považované za téměř zničené jako pták Fénix „povstalo z popela.“ A pro další posouzení mezinárodní situace potřebujeme znát také kontext rusko-tureckých vztahů.

7. 10. 2015 celý svět hovořil o ruských řízených střelách. Západ byl v šoku, ale kdo se zmítal v opravdu hlubokém rozčarování, byl turecký vůdce Erdogan, který měl v úmyslu ve vztahu k Sýrii vést vlastní politiku. Po salvě „Kalibrů“ se všechny jeho naděje na rozdělení Sýrie a „zisk“ obrovského území přes noc zhroutily. A kromě toho jasně pochopil, že se svět nenávratně změnil a na blízkém východě se za pouhý jeden den zjevil nový vůdce – Rusko.

Erdogan se pod ochranou NATO pokusil dát najevo své zahraničněpolitické ambice tradičně orientálním způsobem – sestřelením ruského letadla, ale reakcemi Putina se během roku 2016 situace pro Erdogana vyvinula ve skutečnou hrozbu kolapsu Turecka. A když se stalo zřejmým, že Západ už nepřijde na pomoc, pro sultána nastal čas, aby se omluvil za usmrceného ruského pilota dne 24. 7. 2015.

27. 6. 2016 Erdogan omluvu konečně vyjádřil. Do té doby byl považován za spolehlivého partnera Západu, ale nyní byl Erdogan v tak mimořádném zahraničně politickém postavení, že Západ mohl jen bezmocně přihlížet radikální změně tureckého politického kurzu. Jediný způsob, jak mohl Západ na tuto „zradu“ Erdogana reagovat, byl vojenský převrat. Ale na toto ozbrojené spiknutí již „čekaly“ ruské zvláštní služby.

V důsledku toho byl 15. 7. 2016 pokus o svržení Erdogana neúspěšný a poté následovaly v Turecku represe. Pokus o převrat byl odhalen díky neocenitelné pomoci ruských zvláštních služeb, kterým se na poslední chvíli podařilo zachránit sultána před smrtí, a od té chvíle je Erdogan „krevním dlužníkem“ prezidenta Ruska. Abychom tuto skutečnost docenili, museli bychom pochopit, co znamená „krevní dluh“ v západním tureckém kaganátu. Mělo by být zřejmé, že tato skutečnost má nepopiratelný vliv na současnou tureckou zahraniční politiku vůči Rusku.

Krevní dlužník – „finanční“ otázka!

V současném světě je stále jasnější, že geopolitiku řídí geo-ekonomika. Právě geo-ekonomika je základem většiny mezinárodních konfliktů. Státy a jejich elity mají snahu převzít kontrolu nad finančními a obchodními toky, ropovody a plynovody, největšími aglomeracemi a trhy pro odbyt svých výrobků.

Tato konkurence se zostřila s rozvojem informačních technologií, metod těžby nerostných surovin a způsobů organizace změny nechtěných státních režimů. V sázce je všechno, rasovou a etnickou nesnášenlivostí počínaje a obviněním z mezinárodního terorismu konče. To je hra naprosto bez pravidel. A vyhrává ten, kdo je schopen předvídat situace na roky dopředu a je schopen rozložit je na časové ose. Z tohoto důvodu se nám mnohé kroky vládnoucích orgánů zdají být zjevně nesmyslné. Abychom alespoň něco z toho vysvětlili, pohleďme na mapu Evropy. Všimněte si vzájemné polohy Británie a Nizozemska.

Velká Británie svojí polohou jako by „zamykala“ projíždějícím lodím volný přístup do největšího přístavu v Evropě – Rotterdamu. A bylo by divné, pokud by nekontrolovala tyto mohutné transportní toky. Nelze vůbec pochybovat o tom, že jmenovitě Britské impérium drží „prst na tepu“. Záměrná blokáda Suezského kanálu ovládaného Rothschildy v roce 1956 vedla k silnému „průlomu“ rozvoje Rotterdamu jako hlavního mezinárodního přístavu. Je jasné, že Rothschildové musely postavit „rošádu“.

Překladiště nákladů a toky zboží, to je hodně peněz. Přesměrovat tyto toky a vzít je alespoň pod částečnou kontrolu – nejsou to „živé“ peníze pro každý stát? A pokud budeme zkoumat daný úhel pohledu, pak se stanou zřejmé i důvody, pro které se mnohé euroasijské státy nechtějí smířit s tím, že obrat zboží s nejvíce ekonomicky rozvinutou oblastí světa – Evropou probíhá v několika přístavech na Západě, z nichž Rotterdam je největší, ve srovnání s jakýmkoliv jinými přístavy ve starém světě, a nemá konkurenci. Nyní obraťme pozornost na přípravu následujícího geostrategického „projektu“. Samostatně o něm pojednává článek s názvem „Trojný úder Vladimíra Putina".

Tento článek podrobně vysvětluje, jak politika Putinova Ruska vedla k získání kontroly nad Gibraltarskou úžinou – známou to „doménou“ Západu. Tím, že si Rusko zabezpečilo volnou plavbu z Černého moře směrem do středozemí, dostalo pod relativní kontrolu celou jižní Evropu.

Emancipace jižní Evropy

Rusko má také v jižní Evropě velké rozvojové plány. Připomeňme, že Rusko se v rámci Tureckého proudu chystá plynovodem proniknout až do jižní Evropy, kde se Řecko, Itálie, Španělsko, Portugalsko „derou“ za ruským plynem, protože Německo, které je dnes centrem „rozvodu“ plynu z Ruska, jim dodává plyn na „zbytkovém principu“ a kromě toho s vlastní obchodní marží. A tato energetická závislost na německé vládě staví tyto země do „podřízeného postavení“ v Evropské unii. Pokud by se napojily na ruské energovody přímo, závislost těchto zemí na Německu by se značně oslabila, což hrozí rozpadem sjednocené Evropy.

Kromě dodávek plynu z Ruska není ani třeba pochybovat o tom, že Rusko bude nabízet jižní Evropě plyn a ropu z ropných polí na blízkém východě, především ze Sýrie, a v budoucnu pravděpodobně i z Libye, ale v zásadě z celého blízkovýchodního regionu. Je zřejmé, že ekonomická hegemonie Německa v jižní Evropě se zhroutí, přičemž jižní Evropu ve skutečnosti tvoří vedle výše jmenovaných tradičních západních zemí také „měkký podbříšek“ – Balkán. Tentýž Balkán, který býval spojencem Sovětského svazu a v 90. letech byl Gorbačovem a Jelcinem „ponechán vlastnímu osudu“.

Po těchto postupných krocích při zajišťování dodávek energie do Evropy následuje logické pokračování jako přirozený geostrategický důsledek – mocný rozvoj přístavu a možná více přístavů na pobřeží Turecka a pravděpodobně i Řecka. V souvislosti s tím vzpomeňme poslední návštěvu Putina na řeckém ostrově Athos a obrovskou ruskou investici do výstavby tamního kláštera. Všimněte si, jaké privilegované královské místo zaujal Putin mezi mnichy při bohoslužbě, která se konala s jeho účastí. Hodně zajímavé.

Co se týká vybudování silné přístavní infrastruktury – tato zkušenost byla už také získána. Všichni víme, co se stalo s „baltskými tygry“ (Estonsko, Lotyšsko, Litva – pozn. překl.). Jednoduše, promiňte, zdechli. Namísto jejich kdysi lukrativních přístavů nyní pracuje mohutná ruská přístavní infrastruktura – Usť-Luga. (Nachází se v ústí řeky Lugy poblíž Lužské zátoky, která je součástí Finského zálivu, a leží asi 110 km západně od Petrohradu – pozn. překl.).

Poslední hřebík do rakve EU

Ale co Turecko? Na co je Rusku výše zmíněný holandsko-turecký konflikt? Je to jednoduché – rozkol Evropy a Turecka přinese poslední hřebík do rakve ruskému nejdůležitějšímu geostrategickému partnerovi. A rozvoj přístavní infrastruktury na jihu Evropy podobné té Rotterdamské neguje roli Nizozemska a tím i Velké Británie v obchodní výměně celého evropského kontinentu. Zároveň se Rusku zvýší nákladní tranzit do jeho černomořských přístavů, které se nyní navíc rozšířily o Krym. Odměnou za volnou plavbu přes Bospor a Dardanely obdrží Turecko svoji „třešničku na obrovském dortu" Putina. Spolu s výstavbou plynovodu a překladiště zboží na území Turecka by Turecku mohlo být dovoleno omezené prosazování svých zájmů na blízkém východě, kde má Rusko neustále starosti se zadržováním Iránu a jeho neústupné a relativně nezávislé politiky.

Vše bude záviset na dalším vývoji vztahů. Na spolupráci mezi oběma zeměmi není nic špatného, až na nekonečné turecké nároky na blízký východ. Některé z těchto nároků jsou opodstatněné, zatímco jiné musí být přísně kontrolovány, vždyť Turecko je silně závislé na ruské energii. A ještě více budou kontrolovány nevyhnutelnou ruskou vojenskou přítomností v černomořsko-atlantském bazénu.

Důležité je pochopit jedno, totiž že geopolitická rovnováha na blízkém východě bude definitivně posunuta ve prospěch Ruska. To znamená, že i východní černomořská oblast, Gruzie, Abcházie až po Arménii, přejde nezadržitelně pod vliv Ruska. Konečným výsledkem všech těchto událostí bude nepochybně silný úder proti dolaru a euru.

Redakce RuAN