Euro vraždí Evropu

Ti z vás, kteří znají mé úvahy o ekonomice, budou vědět o mém postoji ke konceptu globalizace. Tento termín byl zpopularizován za úřadování Billa Clintona, který tím posvětil agendu a politiku korporací, která právě spatřovala světlo světa ruku v ruce se vznikající Světovou obchodní organizací v r. 1994. Globalizace je ve své podstatě destruktivní, podvodná hra, přibližně několika set velkých „globálních hráčů.“ Globalizace ničí národy, které musí postupovat v souladu s politikou několika set gigantických, nikým nekontrolovaných nadnárodních společností. Je založena na sporné teorii z 18. století, jejímž autorem je anglický ekonom a příznivec volného trhu David Ricardo - teorii komparativní výhody, používané dnes Washingtonem k likvidaci všech nástrojů k ochránění národních ekonomik, za účelem zvýhodnění nejmocnějších „globálních hráčů“, povětšinou americké provenience.

Hroutící se americký projekt, známý jako Transpacifické obchodní a investiční partnerství (TTIP), je něco podobného jako Mussolini na steroidech. Několik set nejmocnějších hráčů bude formálně stát nad zákony jednotlivých států, pokud budeme tak pošetilí a navolíme si zkorumpované politiky, kteří tento nesmysl uvedou do praxe. A přitom jen málo lidí si blíže uvědomuje dopady vzdání se vlastní měny ve prospěch režimu eura.

Vznik Frankensteinova monstra zvaného Evropská unie

Národy tělesa, známém dnes pod zavádějícím jménem Evropská unie, vyznávají koncept původně schválený 12 státy (oproti dnešním 28), známým prvotně jako Evropské hospodářské společenství (EHS). Evropská verze megalomanie se poprvé objevila v době, kdy Evropské komisi předsedal francouzský globalistický politik Jacques Delors, který r. 1986 představil koncept jménem Jednotný evropský akt.

Delors obrátil vzhůru nohama princip zavedený Charlesem de Gaullem, princip, který de Gaulle nazýval jako „Evropa vlastí.“ De Gaulleův koncept Evropského hospodářského společenství - tehdy tvořen šesti národy, včetně Francie, Německa, Itálie a trojkou Beneluxu - počítal s tím, že se budou pořádat pravidelná setkání premiérů těchto šesti států společného trhu. Na těchto setkáních volených čelných státních představitelů by se potom projednávaly a formulovaly konkrétní strategie a rozhodnutí. Shromáždění, do kterého by byli voleni členové parlamentů jednotlivých států, by poté posuzovalo kroky ministrů. De Gaulle spatřoval v byrokracii bruselského EHS jen správní těleso, podřízené národním vládám. Spolupráce by měla být založena na „realitě“ státní suverenity.  Idea nabytí univerzální moci nad jednotlivými národy EHS, představovala pro de Gaullea noční můru. A oprávněně. Jak pro individua, tak pro národy, je autonomie základním konceptem a mít hranice má smysl.

Delorsův Jednotný akt zamýšlel skoncovat z de Gauelleovou „Evropou vlastí“ skrze radikální reformu EHS, pomocí destruktivní představy, že odlišné národy s odlišnou historií, kulturou a jazykem, by mohly rozpustit hranice a stát se jakousi náhražkou Spojených států evropských, vedených centrálně nikým nevolenými bruselskými byrokraty. Ve své podstatě se jedná o korporátní či fašistickou vizi à la Mussolini, vizi nedemokratické, svévolné, evropské byrokracie, kontrolující celé populace, zodpovídající se pouze korporátním vlivům, tlakům a korupci.

Tato agenda byla vypracována největšími korporacemi Evropy, jejichž lobby byl Evropský kulatý stůl průmyslníků (ERT), jakousi lobbistickou skupinkou (nový člen byl přijat jen na základě pozvání) nejmocnějších korporací, kam patřili například švýcarský Nestle, Royal Dutch Shell, BP, Vodafone, BASF, Deutsche Telekom, ThyssenKrupp, Siemens a další evropští giganti. Není tedy žádným překvapením, že Evropský kulatý stůl průmyslníků je hlavním lobbistou, který tlačí Brusel do uzavření dohody TTIP s  Washingtonem.

ERT byl hlavní hnací silou v pozadí Deolrsova návrhu Jednotného aktu v r. 1986, který vedl ke vzniku Frankensteinova monstra zvaného Evropská unie. Myšlenkou EU je vytvoření nevolené, centrální, shora dolů řízené politické instituce, která by rozhodovala o budoucnosti Evropy, bez účasti demokratických kontrolních mechanismů, v podstatě jakýsi feudální systém.

Počátky konceptu jednotných Spojených států evropských, který by zahrnoval rozpuštění tisíciletých národních identit, lze vystopovat v 50. letech, kdy na mítinku skupiny Bilderberg v r. 1955 v Garmisch-Partenkirchenu (Západní Německo) došlo poprvé k diskuzi na toto téma. Nová organizace by vznikla ze stávajících šesti členů Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO), vznikla by také jednotná měna, což vyžadovalo centrální politickou  instituci. De Gaulle nebyl přítomen.

Projekt vytvoření monetární unie byl představen v r. 1992 na konferenci EHS v Maastrichtu, v Holandsku, krátce po znovusjednocení Německa. Francie a Itálie, podporovaná thatcherovskou Británii tento projekt, navzdory pochybnostem Němců, prosadila, ve snaze „udržet na uzdě moc sjednoceného Německa.“ Britský konzervativní tisk vykřikoval, že Německo je vznikající „Čtvrtou říší“, která tentokrát uchvátí Evropu ekonomicky, ne vojensky. Je ironické, že přesně k tomuhle, díky euru, v podstatě došlo. Německo, skrze euro, ekonomicky dominuje všem 19 zemím Eurozóny.

Problém při ustavení Evropské měnové unie (EMU), ukotvené v Maastrichtské dohodě je ten, že jednotná měna a „nezávislá“ Evropská centrální banka byly spuštěny bez jakékoliv politické či legální kontroly. Opravdu tady máme Spojené státy evropské každým coulem. Euro a Evropská centrální banka jsou nadnárodními výtvory, které nejsou vůči nikomu a ničemu odpovědné. Proběhlo to bez účasti skutečné politické unie, na rozdíl například od 13 států se stejným jazykem, které bojovaly společnou válku za nezávislost na Velké Británii, a které potom společně vytvořily a přijaly Ústavu Spojených států amerických. V r. 1788 se delegáti třinácti států dohodly na vytvoření republikové formy vládnutí, založené na zastupování obyvatel všech států, s rozdělením moci na legislativní, soudní a výkonnou.

Ne tak Hospodářská a měnová unie (HMU).

Byrokrati EU vymysleli vskutku roztomilé jméno pro toto těleso nikým nevolených bankovních úředníků ECB, kteří mají pod kontrolou ekonomický osud 19 států s 340 miliony obyvatel tzv. Eurozóny. Nazývají ji „demokratickým deficitem“. Od r. 2008, roku globální finanční a bankovní krize a s objevením se nesvéprávné Evropské centrální banky, tento deficit nabyl gigantických rozměrů.

Kolaps průmyslu

Zavedením eura, jako jednotné měny, se státy tuto měnu používající dostaly do ekonomické svěrací kazajky. Hodnota měny nemůže být měněna na podporu národního exportu v dobách ekonomických propadů, jako například v případě toho, který zažíváme od r. 2008. Výsledkem je, že největší průmyslová velmoc Eurozóny, Německo, těžilo ze stabilní měny, zatímco slabší ekonomiky na periferii EU, včetně Francie, a té obzvláště, byly poznamenány katastrofickými následky fixního kurzu eura.

Ve své nové zprávě, holandský think-tank, Gefira Foundation, podotýká, že francouzský průmysl se od zavedení eura neustále smršťuje. „Průmysl se nebyl schopen vzpamatovat po krizích 2001 a 2008, protože euro, měna silnější, než by byl francouzský frank, se stala pro francouzskou ekonomiku přítěží. Měnící se směnný kurz je jakýmsi indikátorem výkonnosti ekonomiky a jakýmsi automatickým stabilizátorem. Slabá měna pomáhá obnově konkurenceschopnosti během dob krizí, zatímco silná měna podporuje spotřebu zahraničního  zboží.”

Studie dále podotýká, že v důsledku této měnové svěrací kazajky, vedla politika ECB k vytvoření příliš vysokého kurzu eura vůči ostatním měnám, což mělo neblahý dopad na francouzský export od krize v r. 2001. Euro způsobilo nadměrný francouzský import, a jelikož Francie postrádala flexibilní směnný kurz, její průmysl „nebyl schopen nabýt mezinárodní konkurenceschopnosti na světových trzích po krizi r. 2001, takže od té doby pomalu skomírá.“ Absencí flexibilního směnného kurzu Francie ztratila nástroj pro stabilizaci ekonomiky.

Dnes se, dle údajů Eurostatu, francouzský průmysl podílí na hrubém domácím produktu 14,1%. V r. 1995 to bylo 19,2%. V Německu to je 25,9%. Nejvíce alarmujícím byl kolaps, kdysi dynamického, francouzského automobilového průmyslu. Navzdory faktu, že se světová produkce automobilů se téměř zdvojnásobila mezi lety 1997 a 2015, z 53 milionů na 90 milionů vyrobených aut ročně a samotné Německo zvýšilo výrobu aut o 20% z 5 na 6 milionů, francouzská produkce se, od zavedení eura v r. 2002, snížila skoro o polovinu, z téměř 4 milionů na méně než  2 miliony.

EU bail-in nařízení

Ta stejná svěrací kazajka eura brání efektivní reorganizaci bank, které se od krize r. 2008 dostaly do problémů, napříč celou Eurozónou. Koncept nadnárodní, nesvéprávné Evropské centrální banky brání členským zemím Eurozóny v tom, aby mohly samy řešit své problémy s bankovním sektorem, které vznikly následkem excesů již před krizí r. 2008. Exemplárním příkladem je případ Itálie, s jejím požadavkem na státní pomoc své třetí největší bance Monte dei Paschi. Ačkoliv drakonické kroky jako propouštění zaměstnanců a zavírání poboček situaci pro zatím zklidnily, Brusel zamítl, aby Itálie poskytla bance státní pomoc ve výši 5 miliard dolarů. Namísto toho požaduje, aby banka aplikovala nový, zákonem daný nástroj EU pro bankovní krize, zvaný „bail-in“. Zatímco Itálie se zatím neodhodlala k tomuto kroku, je bail-in koneckonců zákonem EU a jako takový bude zcela určitě použit nikým nevolenou Euroskupinou v průběhu příští bankovní krize.

Zatímco termín bail-in zní lépe, než bailout (financovaný penězi daňových poplatníků), tak ve skutečnosti znamená, že vkladatelé jsou ožebračeni o své úspory, aby pomohli „zachránit“ ohroženou banku, pokud se Brusel, nebo nikým nevolená Euroskupina, rozhodnou, že takovýto krok je potřeba, například v případě, že by majitelé dluhopisů, akcií a věřitelé nebyli schopni pokrýt ztráty. Princip bail-in konfiskace uplatnila EU v kyperských bankách v r. 2013. Vkladatelé s úsporami nad €100,000 přišli o 40% svých prostředků.

Pokud jste vkladatelem například u Deutsche Bank, hodnota akcií začne klesat (jak se ostatně děje), legálně s tím nepůjde nic moc dělat, německá vládna zamítne bailout (tedy pomoc ze státní kasy) a namísto toho navrhne postup bail-in, je nasnadě, že všichni vkladatelé s více jak 100,000 euro na účtě, se začnou porozhlížet po jiné bance, což jen dále prohloubí krizi samotné Deutsche Bank. V takovém případě budou všichni zbývající vkladatelé vystaveni hrozbě bail-in konceptu, jak již upozorňovaly státy Eurozóny v případě kyperských bank.

Monetární suverenita kapituluje

Pod pláštíkem eura a směrnic Euroskupiny a ECB, již nejsou veškerá rozhodnutí suverénní, ale centrální, činěná nedemokraticky dosazenými anonymními, byrokraty, jako je například ministr financí Nizozemska Jeroen Dijsselbloem, který je zároveň předsedou Euroskupiny. Během bankovní krize na Kypru navrhoval Dijsselbloem konfiskaci všech peněz vkladatelů, všech bez rozdílu výše konta, k rekapitalizaci bank. Nakonec byl donucen v poslední chvíli ustoupit, ale tohle je jen příkladem toho, co je vše možné v nadcházející bankovní krizi EU, která je dopředu naaranžovaná zavedením defektního eura spolu se zoufale neefektivní ECB.

Dle současných nařízení eurozóny (od ledna 2016) nejsou vlády států EU oprávněny financovat záchranu bank z peněz daňových poplatníků, což znemožňuje včas účinně řešit problémy s likviditou. Německo, podobně jako další členové EU, tato nařízení již přijalo. Tato bail-in nařízení jsou důsledkem byrokratické direktivy nikým nevolených, bezejmenných byrokratů z komise EU, známé jako směrnice o ozdravných postupech a řešení krize bank (“BRRD”).

V r. 1992, kdy švédské banky spadly do insolvence v důsledku prasknutí bubliny na trhu s nemovitostmi, reagovala švédská vláda zřízením společnosti se špatnými aktivy, jménem Securum. Zbankrotované banky byly dočasně znárodněny. Miliardy ze ztrátových úvěrů na bydlení byly uloženy do státní společnosti Securum, tzv. „špatné banky“. Ředitelé bank, tito ziskuchtiví závisláci, byli propuštěni. Znárodněné banky, zbavené špatných aktiv, měly dovoleno, pod dohledem státu, začít znovu půjčovat a vykazovat zisk, než byly znovu zprivatizovány, jakmile se ekonomika vzpamatovala. Ztrátový sektor s nemovitostmi začal znovu vydělávat, jak se pomalu začalo dařit ekonomice a po pěti letech mohl stát ziskově prodat svá aktiva a přistoupit k likvidaci  Secura (https://en.wikipedia.org/wiki/Securum). Daňoví poplatníci nebyli zatíženi.

ECB brání bankám v řešení problémů

EU nyní čelí další vlně bankovní krize, s bankami jako Deutsche Bank, Commerzbank a dalšími velkými bankami Eurozóny. Jelikož EU není tělesem, které by mohlo nějak centrálně diktovat danění, žádné flexibilní zdanění nebo znárodnění bank nepřichází v úvahu. Nová národní bankovní pravidla přizpůsobená lokálním potřebám není možné uskutečnit. Opatření, jako poskytnout bankám, které se dostaly do problémů, více času, například formou dočasného moratoria na odebrání majetku, pokud se lidé opozdí se splácením půjček, nebo outsourcing systému národních elektronických plateb komerčním bankám, nejsou možná.

Eurozóna nemá žádnou centrální fiskální autoritu, takže takováto řešení nemohou být provedena. Problémy bankovního sektoru jsou řešeny pouze monetárními autoritami, šílenou politikou ECB negativních úrokových sazeb, takzvaným kvantitativním uvolňováním, kdy ECB nakupuje nekonečné miliardy eur z nevyzpytatelných a nekonečných státních a korporátních dluhů, což vede k insolvenci pojišťoven a penzijních fondů.

Řešením rozhodně není to, co navrhuje kleptoman George Soros a jiní, tj. dát nikým nevolenému bruselskému superstátu možnost, aby se stal fiskálním centrem a začal vydávat bruselské eurodluhopisy. Jediným možným řešením, které nebude mít destruktivní dopad na ekonomiky státu Eurozóny v nadcházející evropské bankovní krizi, je rozbít toto Frankensteinovo monstrum, zvoucí se Evropská monetární unie, spolu s ECB a jednotnou evropskou měnou.

Těch 19 zemí eurozóny netvoří to, čemu ekonomové říkají „optimální měnová zóna“, a ani nikdy netvořily. Ekonomické těžkosti Řecka, Itálie nebo Francie se podstatně liší od těch v Německu, Portugalsku nebo Španělsku.

Milton Friedman, jeden z mých nejméně oblíbených ekonomů, v r. 1997 uvedl: “V Evropě vládne situace, která není žádoucí pro společnou měnu. Sestává se (Evropa) ze samostatných národů, s různými jazyky a zvyklostmi. Evropané projevují daleko větší oddanost zemím svého původu, než společnému trhu a panevropským idejím.“ V tom, musím uznat, měl pravdu. Dnes to platí dvojnásob. Euro, se svojí Evropskou centrální bankou likvidují Evropu stejně efektivně, jako 2. světová válka, jen bez bomb a hromad trosek.